Českou stopu najdeme i v Amazonii. V podhůří And funguje česko-ekvádorská nadace Bosque Medicinal, která zabraňuje těžařům v ničení pralesa a usiluje o zachování tradičního životního stylu lokálních komunit.
Amazonie se v posledních dekádách potýká s problémem ničivých rozměrů – kácení pralesa za účelem těžby dřeva, nerostných surovin nebo rozšiřování zemědělské půdy. Na pozadí tohoto problému s globálním dopadem se skrývají další, podobně závažné, ale ne tak medializované tragédie.
V jihovýchodním Ekvádoru, v oblasti amazonského pralesa a podhůří And, žije již po staletí etnikum zvané Šuarové. Úbytek pralesa a nenávratné ničení přirozeného prostředí je pro ně v podstatě likvidační. Ztrácejí základní kámen své kultury, původní prales. Šuarové v boji proti těžařům nejsou sami. Přímo na místě pracuje skupina Čechů, která ve spolupráci s ekvádorskými odborníky napomáhá ke konzervaci přirozeného prostředí.
Koupit a nechat ležet ladem
Ochrana pralesa vyžaduje velkou dávku odvahy, ale také trpělivosti. Práce s přírodou, respektive její ochrana, je časově náročná. Je to proces, který nelze urychlit. V ekvádorském regionu Morona-Santiago poblíž města Gualaquiza se uprostřed pralesa nachází pozoruhodné místo. Česko-ekvádorská nadace Bosque Medicinal zde provozuje lesní stanici zvanou El Paraíso (v českém překladu ráj), jejímž cílem je skupovat okolní pozemky, čímž zabraňuje jejich prodeji do rukou těžařů a umožňuje tak konzervaci pralesa.
Česká stopa je v této oblasti opravdu významná. Bosque Medicinal se těší velkému uznání místních ochránců přírody a taktéž značnému respektu lokálních komunit Šuarů. Právě ve spolupráci s nimi se snaží šířit osvětu o důležitosti přírodních ekosystémů nejen mezi místní populací mestizos (v českém překladu míšenci), ale také mezi ostatními Šuary. Samotné etnikum dokonce inspirovalo i filmovou popkulturu. Mnoho fanoušků Harryho Pottera si určitě vzpomene na onu visící a mluvící lebku v podivuhodném nočním autobuse. Tzv. tsantsas proslavily Šuary jako lovce lebek, kteří usekávali hlavy svým nepřátelům a věřili, že tak získají jejich vnitřní sílu. I slavní čeští cestovatelé Zikmund a Hanzelka věnovali tomuto etniku několik kapitol ve své knize Za lovci lebek. Nutno však podotknout, že tradice stínání hlav je již dávno v zapomnění.
Aktivity těžařských, primárně čínských firem dennodenně nenávratně ukrajují krajinu. Ve spojitosti s mizením přírody se ztrácí i část šuarské kultury. Příroda pro ně představuje obnovitelný zdroj obživy a kulturní hodnotu.
Roman Kollár, terénní koordinátor česko-ekvádorské nadace, který strávil po boku Šuarů posledních 10 let, v této souvislosti uvádí: „Půda a původní les jsou pro Šuary zásadní hodnotou. V místě, kde se Šuarové narodí, tak do podlahy kuchyně zakopají placentu miminka. Tím se symbolicky stvrzuje spojení s místem narození a se svými předky. V kuchyni se rodí a taky tam umírají. Jedná se o nejdůležitější místo v domě, je to místo, kde neustále hoří oheň. Dá se říct, že kuchyň je vnímaná jako pomyslný střed rodinného kruhu.“
Rychlost a agresivita těžařů je značná a původní obyvatelstvo nemá zastání místních úřadů, jelikož to jsou právě ty, které těžbu povolily. Koncese na kácení pralesa jsou vydávány bez vědomí zástupců tamějších komunit, a tudíž je velice typické, že během pár týdnů zmizí značná část původního pralesa. „Stačí se vžít do role Šuarů. Jste na místě, kde je zakopána placenta vašeho dědy, otce a koneckonců i ta vaše, jste s tím místem spojený. Potom přijede bagr, oznámí vám, že se tady bude těžit zlato a celé to vybagruje. Nikdo nic nerespektuje a nikoho se na nic neptá. Šuarové jsou v tomto ohledu úplně bezmocní,“ doplňuje Kollár.
Jaká budoucnost čeká šuarskou kulturu
Dlouhodobá budoucnost Šuarů je nejistá. S ubývajícím pralesem se ztrácí i kontinualita kulturních tradic. Generační střet spočívá především v pohledu mladší a starší generace na způsob života. Výdobytky moderního světa, technologicky propojená společnost nebo také nedostatek pracovních příležitostí, to vše jsou faktory ovlivňující finální rozhodování, zdali předávat tradice a hodnoty dále, nebo žít prostě jinak.
Právě nedostatek práce velice často nutí mladé Šuary pracovat pro těžařské firmy, a tudíž se přímo podílet na ničení vlastního přirozeného prostředí, což potvrzuje i Kollár. „Znám některé mladé Šuary, kteří chodí nelegálně těžit zlato. Je to jeden z mála způsobů, jak si můžou vydělat nějaké peníze. Rýžují zlato v řekách. Šuarové bohužel tvoří velké procento pracovníků v okolních povrchových dolech. Na jednu stranu Šuary těžba ovlivňuje negativně, protože jim bere přirozené prostředí, ve kterém vyrůstali a jsou zvyklí žít, ale na stranu druhou jim to dává obživu,“ říká.
Nedostatek příležitostí vydělat si na slušné živobytí tedy v praxi často znamená, že Šuarové zamíří hledat práci do nejbližšího dolu, a to je zásadním problémem nejen při ochraně pralesa.
Je to také další z faktorů, který může způsobovat generační propast v rámci komunit. Otázkou zůstává, jestli existuje alternativní řešení. I to je cílem Bosque Medicinal. „Snažíme se místním komunitám ukazovat alternativní způsoby, jak dosáhnout na další ekonomické příjmy. Jedním z nich je propagace komunitního turismu,“ předkládá Kollár jednu z alternativ.
Šuarská kultura se nachází na pomyslném rozcestí. Budou se dále podílet na ničení vlastního přirozeného prostředí za účelem stabilního příjmu, nebo se vydají na méně probádanou, ale udržitelnou cestu? Komunitní turismus je jedním ze způsobů, jak mohou původní komunity přicházet k finančnímu zisku. Ovšem i v tomto ohledu dochází k názorovým rozporům. Jedna strana konfliktu tento způsob obživy vnímá jako „zaprodávání“ vlastní kultury, zatímco druhá strana zaujímá mnohem pragmatičtější postoj. Je tady možnost vydělat si nějaké peníze. Poptávka ze strany turistů nahlédnout do naší kultury a způsobů života je velká, tak proč jim to neukázat?
Komunitní turismus je jedna z možností, jak podpořit snahy o zachování kulturního a přírodního bohatství. Nejen Šuarové mohou tímto způsobem prezentovat svou kulturu, být ekonomický soběstačnější a také mít možnost volby ve chvíli, kdy se rozhodují, zda se jít ucházet o práci v nejbližším povrchovém dole, či nikoliv.
Tento typ turismu s sebou přináší i rizika. Nadměrné využívání přírodních zdrojů, které jsou často spjaty s původním způsobem života, je jedním z nich. Příliš mnoho turistů předznamenává střet s myšlenkou udržitelnosti. Tedy i původně dobře míněný způsob obživy, s ohledem na křehkost původních kultur a životního prostředí, se může rychle transformovat v masovou záležitost.
Bohužel, aktuální situace dohnala část Šuarů k nutnosti volit alespoň nějaké ústupky, tedy „zaprodat se“, aby jejich styl života mohl alespoň v nějaké, ač nepůvodní, podobě pokračovat.
Autorem článku je cestovatel a externí spolupracovník redakce Jiří Močidlan.
