Seriál The Last of Us patří po dvou epizodách mezi nejlepší hrané adaptace na motivy her. Co všechno se oproti hře změnilo?
Seriál The Last of Us od HBO má za sebou fenomenální start. Diváci už mohli vidět dva díly, z nichž ten první se zařadil mezi nesledovanější debuty a o ten druhý projevili fanynky a fanoušci ještě větší zájem. Podle Forbesu jej sledovalo o 22 % diváků více než první epizodu, což je rekordní nárůst u druhého dílu v historii původních dramatických seriálů HBO Original. A nutno dodat, že stejně jako první díl i druhá epizoda kvalitativně dostála vysokým očekáváním.
V prvním díle autoři vsadili na velmi blízkou adaptaci, která zůstává věrná původní hře, podle níž je seriál natočen. Přesto však filmaři přinesli i několik změn. Ty největší jsme popsali v tomto článku. Dnes se tedy podíváme na to, co všechno se oproti příběhu ve hře změnilo v druhé epizodě.
The Last of Us: Největší rozdíly mezi hrou a seriálem v první epizodě
19. ledna 2023 11:00
Zničte město bombou
Druhá epizoda přináší velkou změnu už v úvodu, kdy se krátce přemístíme do Jakarty v září roku 2003, tedy do doby, kdy vypukla epidemie. Ve hře se mimo území Spojených států nikdy nepodíváme. Pozorné oko si zde mimochodem může všimnout české stopy. U jednoho z obchodů na rušné ulici je totiž vidět logo obuvnické firmy Baťa.
Krátký prolog v Jakartě je zaměřený na mykoložku (věda zabývající se houbami) jménem Ibu Ratna (hraje ji Christine Hakim), která je povolána tamní vládou a bezpečnostními složkami do laboratoře, aby prozkoumala mrtvé tělo jedné z nakažených. Ta má na noze stopy po kousnutí a z úst jí vyrůstají výhonky. Jak jsme už minule zmínili, právě kontaktem s těmito výhonky se infekce přenáší dál.
Když profesorka po počáteční skepsi na vlastní oči uvidí, že se infekce Cordyceps skutečně rozšířila z malých organizmů i na lidi, zmocní se jí hrůza. O to víc, když se dozví, že ve městě jsou další nakažení, které se zatím nepodařilo chytit. S roztřepanýma rukama doporučí, aby vláda nechala na město (a všechny lidi v něm) svrhnout bombu. Proti infekci se totiž nedá bránit, neexistuje léčba a jediný způsob, jak zamezit jejímu rozšíření, je celé okolí vyhodit do povětří.
Seriál zůstává nadále věrný hře
Po tomto úvodu, který poodhalil roušku ohledně rozšíření infekce, která zničila svět, se vracíme zpět do přítomnosti, tedy roku 2023. Joel, Tess a Ellie se dostali z karanténní zóny Bostonu a směřují k soudní budově, kde mají mladou imunní dívku předat členům odboje Světlonošů výměnou za auto. To Joel potřebuje, aby mohl najít svého bratra Tommyho, který se mu už několik týdnů neozval.
Filmaři drží dějovou linku naší hlavní trojice mezi mantinely vytyčenými hrou a znovu jsou zde k vidění scény a dialogy, které takřka přesně kopírují videohru. Kromě těch ale filmaři přidávají i řadu nových.
Zajímavý je začátek, kdy Joel, který má k malé Ellie stále velkou nedůvěru, navrhne, aby se s Tess vrátili zpátky do karanténní zóny a autobaterii, kterou měli za propašování Ellie přislíbenou od Světlonošů, sehnali jinak. Je to ale právě Tess, kdo Joela přesvědčí, aby práci dokončili.
Ta nejzásadnější změna ale přijde až na samém konci.
První polovina druhé epizody sází na spíše pomalejší tempo a ústřední trojici postav v ní sledujeme při snaze dostat se přes zničené a zamořené město. Zde je vidíme i při rozhodování, kterou cestou se vydají, což ve hře nebylo. Je zde ale hned několik momentů, které znalci her jistě ocení.
Úsměvné pomrknutí po hráčích přichází například v momentě, kdy se Ellie v zatopené budově Joelovi svěří, že neumí plavat. Joel ve hře musí Ellie přes podobné úseky převézt po vodě pomocí dřevěné přepravní palety, v seriálu jí ale ukáže, že voda zde sahá sotva do půlky těla.
Další podobnou scénou je chvíle, kdy Joel musí vysadit Tess, aby mohla přelézt trosky a otevřít z druhé strany dveře. Právě vysazování postav na vyvýšené římsy je ve hře docela častou aktivitou. Seriál s podobnými a dalšími odkazy na hru pracuje velmi zdařile.
Clickeři jsou děsivější než kdy dříve
Jedním z nejvýraznějších momentů celé epizody je první setkání s clickery. Jedná se o třetí stupeň nákazy, kdy dotyčnému parazitická houba doslova proroste hlavou, oslepne a orientuje se pouze sluchem, který má extrémně dobře vyvinutý. Clickeři jsou navíc také odolnější a vražednější než nižší stupně nakažených, proto i sebemenším hlukem si člověk může rychle podepsat ortel smrti.
V seriálu se s clickery poprvé setkáme v muzeu (ve hře ještě o něco dříve) a je až obdivuhodné, jak děsivě se filmařům povedlo tyto stvůry zpracovat. I pro člověka, který strávil desítky hodin s oběma hrami a zabil tucty těchto potvor, se jedná o děsivější zážitek než kdy dříve. Masky clickerů jsou dokonalé a už při prvním zvuku jejich charakteristického „klikání“ projede divákovi mráz po zádech.
Když vyděšená Ellie zalapá po dechu, clickeři se na hrdiny seběhnou, a tak tiché plížení vystřídá akce a boj o holý život. Trojice z něj vyvázne v celku, ale Ellie si na ruce odnese další kousnutí (poblíž místa, kde se jí to první zahojilo). A jak se brzy ukáže, není sama...
Joel, Tess a Ellie se nakonec dostanou k soudní budově, kde mají imunní dívku předat Světlonošům. Na místě najdou ale jen hromadu mrtvol. Ve hře jsme na místě byli následně nuceni bojovat se členy vojenské organizace FEDRA, kteří Světlonoše zabili, v seriálu tomu ale tak není. Světlonoši se zde, jak Joel usoudí, zabili navzájem, protože mezi nimi byli nakažení.
A jak se dozvídáme, nakažená je i Tess. Ta si odnesla kousnutí ze souboje s clickery, stejně jako Ellie. Na rozdíl o mladé dívky ale není imunní a už se u ní začínají projevovat první symptomy infekce. Už tak není pochyb o tom, že Ellie o své imunitě mluvila pravdu.
Tess proto v posledních minutách svého života na Joela naléhá, aby Ellie, která představuje naději pro lidstvo, dovedl za město ke svým známým Billovi a Frankovi, kteří jim mohou pomoct. Podle Tess je to šance, jak odčinit všechny odporné činy, které ona a Joel v minulosti spáchali. Joel souhlasí.
Polibek smrti
Právě v závěru epizody se tvůrcům podařilo skvěle ilustrovat to, proč jsou infikovaní v seriálu hrozivější a nebezpečnější než ve hře. Infikovaní, které ovládá parazitická houba, jsou totiž napojeni na rozsáhlou síť mycelia pod zemí (shluk vzájemně propletených vláken, který je charakteristický zejména právě pro houby). Tím pádem i jeden neuvážený krok na zemi prorostlé houbovým parazitem může přivolat hordu infikovaných na kilometry daleko.
A přesně to se stane v seriálu. Joel v soudní budově zastřelí jednoho infikovaného na zemi, ale úponky, které jej obrůstají, vyšlou signál, který přiláká desítky, ne-li stovky dalších infikovaných. To je to, co měl režisér hry a spolutvůrce seriálu Neil Druckmann na mysli, když říkal, že infikovaní v seriálu stojí proti lidem jako jednotná síla, což z nich dělá ještě větší hrozbu.
Infikovaní zachytí signál a zbývá jen pár desítek sekund, než zaplaví celou soudní budovu. Tess se rozhodne obětovat, aby Joelovi a Ellie poskytla čas na útěk. To je rozdíl oproti hře, kde se obětovala a zůstala na místě, aby čelila přesile vojáků.
Otázkou ale i nadále zůstává, jestli tak Tess v seriálu učinila z přátelství, tíživého svědomí nebo přímo z lásky. To, jestli s Joelem byli jen parťáky, nebo partnery, zůstalo utajeno. Při svém posledním pohledu z očí do očí se dvojice nemohla rozloučit polibkem, protože by se tím mezi nimi přenesla nákaza. Zůstalo jim jen tak několik posledních okamžiků vyplněných srdcervoucím pohledem a nevyřknutými slovy.
Tess polije zem benzínem, rozsype na ni granáty a se zapalovačem v ruce vyčkává na svou smrt, aby Joel a Ellie mohli žít dál. Jen pár chvil nato do budovy proniknou hordy nakažených. Zapalovač ale nefunguje. Pohled Tess se střetne s očima jednoho z nakažených, který k ní přistoupí a výhonky ze svých úst zavede do jejích úst. Tess neutíká a nebrání se. Skoro jako by jí nakažený dával polibek, který jí nemohl dát Joel.
V tu chvíli zapalovač vydá plamen a přichází exploze. Ta trhá ocel, beton, kusy hnijícího masa i Joelovo srdce. Nezbývá mu ale nic jiného než dodržet poslední slib, který dal Tess, a Ellie dovézt do bezpečí. Nejtěžší část jejich putování ovšem teprve začíná.
