Natália Germáni o dramatu Její tělo: Kvůli pornoscénám vznikly dvě verze filmu. Byla to nejtěžší role mé kariéry

Uvažovala jsem nad tím, ale pro mě by byl pornoprůmysl „no go“ zóna. Nešla bych přes tyto hranice. Neumím si představit, že bych to byla schopna udělat, i kdybych se ocitla na ulici. A už vůbec ne pro nějaký úspěch. I když chápu, že možná chtěla jít do takového extrému proto, že se neuměla zařadit do běžného života.

Říkala jste, že šlo o extrémně náročný projekt. Můžete to trochu rozvést?

Natáčelo se dva měsíce a bylo pro mě fyzicky náročné to ustát. Moje postava je skoro v každém záběru toho filmu. Byla jsem od rána v maskérně. Přišla jsem dvě hodiny předtím, než jsme začali natáčet, a když jsme skončili, opět jsem šla do maskérny a odcházela jsem z placu často jako poslední.

Neměla jsem sama na sebe vůbec žádný čas. Točili jsme několik dní v kuse od rána do večera. Jen párkrát se během všech natáčecích dnů stalo, že jsem mohla někam odjet. Bylo to většinou, když se řešily technické věci nebo když přišly na scénu dublérky.

Všechny skoky do vody, které ve filmu vidíme, dělaly dublérky?

Ano, skákaly německé olympioničky. Byly to dvě dívky, profi juniorky. Jsou ta nejvyšší liga. Věnují se této disciplíně úplně odmala, asi od tří nebo čtyř let. Dennodenně naskáčou klidně i 15 skoků. Na place však nebyl prostor k tomu, aby se záběr, ve kterém skáčou, tisíckrát opakoval. Dirigoval je trenér, který štábu jasně řekl, která z nich bude kdy skákat.

Určil i přesný počet skoků, protože pokud by na place skočila řekněme o jeden skok víc, už by pak nezvládala jeho trénink a to by byl problém. Neexistovalo, aby tomu bylo jinak. Bylo to vlastně super, protože dát filmaři naprosto volnou ruku je někdy ten nejhorší krok. Platí tam pořekadlo „podáte prst a ukousnou vám ruku“.

Prý jste měla během natáčení několik kritických situací, které jste v sobě musela řešit. Které to byly?

Nejtěžší byl tlak. Přicházel s každým novým obdobím v životě mé postavy. Nevedla prostě úplně běžný život. Ta část s pornem byla pro mě psychicky hrozně náročná. Lehká nebyla ani poslední fáze, kdy se Andrea dozví, že má rakovinu.

Režisérka Natálie Císařovská navíc obsadila do role doktora, který jí to oznamuje, skutečného lékaře. Takové věci dělá naprosto běžně. Chtěla, aby to bylo co nejautentičtější. A jeho reakce mě nakonec tak zarazila, že jsem si uvědomila, už nejen jako postava, že tohle se člověku opravdu může někdy stát. Všechno jsem to najednou aplikovala na sebe a těžko jsem se z toho dostávala. Netrvalo to krátce.

Celý příběh se mi dostal opravdu hluboko pod kůži. Tři týdny poté, co jsme dotočili, jsem měla silné migrény. Jako bych si navodila všechny stavy, které jsem hrála. Skončila jsem dokonce na magnetické rezonanci, protože jsem se opravdu bála, jestli jsem si něco nepřivolala. Nakonec všechno dopadlo, chválabohu, dobře.

Předpokládám, že taková zkušenost vás zocelila nejen jako herečku, ale také jako osobnost.

Určitě to vnímám jako obrovskou zkušenost po všech stránkách. Dalo mi to hodně. A byla to určitě nejtěžší role, jakou jsem kdy hrála.

Čím vším z hlediska tréninku jste musela projít a jak dlouho trvala příprava, než padla první klapka?

To, že budu hrát tuto postavu, jsem se dozvěděla rok předtím na podzim. Potom začala první setkání ve věci scénáře, kde jsme již nastínili i tu fyzickou přípravu, která byla v tomto případě nezbytná, protože hrajeme profesionální sportovkyně. Reálně jsem začala trénovat na sklonku prosince nebo ledna a začalo se točit až v srpnu.

Co se týče přípravy, měli jsme soustředění s Andreinou sestrou Lucií, která nám dělala tréninkovou poradkyni. Řešili jsme techniku ​​skoků, plavání, vynoření a podobně. Učila jsem se o všech aspektech toho sportu, aby to na place bylo co nejuvěřitelnější. Já jsem si zároveň vytvořila individuální sportovní plán. Cvičila jsem pětkrát až šestkrát týdně.

Jak jste se vyrovnala s češtinou? Neschytala jste na place občas kritiku, že to je málo autentické?

Jsem opravdu zvědavá, jak to budou Češi po premiéře komentovat, protože nemají obecně rádi, když Slováci mluví česky. Chápu to, protože si rozumíme. Tady jsem však hrála někoho, kdo skutečně žil, a vzhledem k tomu, že šlo o Češku, musela jsem touto řečí i mluvit.

Mohli mě sice i předabovat, ale pro mě to v momentě, kdy je herec dabovaný, ztrácí potřebnou autenticitu a hlavní výrazový prostředek. Toto se mi už stalo u filmu Princezna zakletá v čase. Producent se na poslední chvíli rozhodl, že mě předabuje. Najednou jsem jako postava něco ztratila a něco tam nehrálo. Alespoň na mě to tak působilo.

Jsem tedy ráda, že se Natálie Císařovská rozhodla nechat ve filmu můj hlas. Neměla jsem na place jinak žádnou učitelku, prostě jsem poprosila štáb, aby mě upozornil v případě, že něco vyslovím nesprávně. Snažila jsem se i mimo kameru v soukromí mluvit co nejvíce česky, abych to do sebe dostala a ten jazyk si zautomatizovala.

Do jaké míry bude film Její tělo odvážný a explicitní, co se týče erotiky a sexu?

Myslím si, že není až tak odvážný, jak se od něj očekává. Trochu se na tom postavilo promo filmu, což však z distribučního i mediálního hlediska chápu. Vím, že pro lidi je to atraktivní a sexy. V zásadě však ten film vůbec není o pornu. A myslím si, že ti, kteří tam to porno jdou hledat, ho tam moc nenajdou.

Ve filmu si zahráli i skuteční pornoherci. Jak na vás působili?

Musím říci, že to pro mě bylo zvláštní. Poprvé jsem se na place setkala se situací, ze které jsem úplně neuměla vybruslit. Na jedné straně to byli normální, velmi milí lidé, kteří měli chuť si povídat, ale na druhé straně mi stále šlo hlavou to, co se děje v jejich životě, a zdálo se mi to opravdu zvláštní. Celá ta atmosféra... to narušení intimity, ke kterému by vlastně nemělo dojít, ve mně vyvolávalo jakousi zvláštní temnotu.

Mám pocit, že v tom objektu, kde se natáčely všechny pornoscény, bylo jaksi dusno. Já jsem nebyla ani při jedné, ale občas, když jsem byla v takové své herecké místnosti o patro výš, jsem jen slyšela všelijaké zvuky zdola a bylo mi z toho trochu špatně.

Oni tam byli jen proto, aby to na plátně vypadalo autentičtěji, nebo protože museli natáčet reálné explicitní pornoscény?

To také. Natálie se snažila téměř do každé role obsadit co nejvíce lidí, kteří se živí tím, co hrají. Ti pornoherci mají ty věci opravdu zažité a vědí, jak to na skutečném setu vypadá. Natálie tedy nemusela nikomu z nich vysvětlovat, co mají dělat, protože to dobře věděli. Bylo to pro ně přirozenější.

Natáčely se ale i skutečné explicitní scény, které chtěla mít režisérka v záloze. V té době se totiž nevědělo, jestli se ty scény použijí, nebo nepoužijí. Dokonce vznikly dvě verze filmu. Jedna bude taková, která půjde do televize, a tudíž tam tyto scény nebudou moci být, a druhá půjde v rámci distribuce do kin a na festivaly pro dospělého diváka nad osmnáct let.

Natálie si jednoduše řekla, že jelikož porno je jednou z hlavních částí filmu a byla to nedílná součást života hlavní postavy, chce tam tyto odvážné scény přece jen mít. Neviděla jsem však ještě celý film, a tak sama nevím, co všechno vlastně nakonec použila.

V traileru se objevil i váš muž Martin Valihora. Jak došlo k této jeho herecké premiéře a co všechno jste spolu museli na place absolvovat?

Ve scénáři byla jedna velká scéna, ve které Andrea poprvé vstupuje do světa pornoprůmyslu. Vidíme tam pěkně přerod její osoby. Přichází ze zcela jiného prostředí, začíná se v tomto novém orientovat. Vidíme, co se jí líbí, co ne a podobně. Věděla jsem tedy, že minimálně v jedné scéně budeme muset všechno toto opravdu ukázat a bude nutné dělat to s někým, s kým mám intimní blízký vztah.

Na základě toho vznikla idea, zda by to nemohl být zrovna Martin. Bavili jsme se o tom doma v soukromí. Říkala jsem mu, jaké z toho mám obavy, a řešili jsme, jestli to mám vůbec vzít, nebo ne. Měla jsem vůči tomu respekt. Tak mi pomohl a řekl, že by do toho šel se mnou.

On se rád pouští do nových věcí a dává si různé výzvy. Minulý rok byl boxovat, do budoucna s tím chce pokračovat. A měl také velkou chuť hrát. Je z umělecké rodiny, jeho matka byla herečka a zpěvačka. Věděla jsem, že v tomto směru to pro něj nebude žádný problém. A věděla jsem také to, že když na place budu mít nablízku právě jeho, budu se umět více uvolnit, nebudu v tak velkém stresu a bude to vypadat celkově důvěryhodněji.

Byl to tedy náš společný nápad, zahrát to spolu. S tímto nápadem jsme přišli za režisérkou a ona z toho byla naprosto nadšená, zejména z hlediska již zmiňované autenticity. Plus média na základě toho dělají filmu dobré promo, což jsem v té době, kdy jsme se pro to rozhodli, až tak nedomyslela. (smích) Musím jinak Natálii pochválit, protože v mnoha věcech se mi snažila na place přizpůsobit tak, aby se mi hrálo co nejlépe.

Předpokládám však, že ve filmu budete mít řadu odvážných scén s různými herci. Nežárlil na ně váš muž?

O všem jsme si promluvili. Samozřejmě, není to role, kterou si manžel zrovna vysní ​​pro svou manželku. (smích) Martin je ale v tomhle skvělý. On sám mi řekl, že pokud mě tento film může v něčem posunout, má-li silný příběh a má výpovědní hodnotu, mám to vzít.

Já jsem v tom opravdu viděla obrovskou hereckou příležitost. Je to velká role a byla pro mě poutavější i z toho hlediska, že jde o skutečný příběh. Člověku se na to celkově jinak dívá, když ví, že se to všechno opravdu stalo. Je to silnější než fikce.

Martin Valihora je velmi známý hudebník, skvělý bubeník. Jaký vztah k hudbě máte vy? Hrajete na nějaký nástroj? Zkoušeli jste si spolu někdy zahrát?

Já bohužel neumím hrát na žádný nástroj, jsem totální hudební analfabet. (smích) Jakože zpívat bych i uměla, ale nejsem zase na takovém levelu, že by mě teď někde obsazoval. Je to škoda, ale v zásadě chodím téměř na každý jeho koncert, jsem tedy velká fanynka. A vždy s sebou tahám i naši dceru, protože ona je také velká fanynka a chceme, aby v tomto světě vyrůstala.

A co se týče hudby, Martin je v tomto směru génius. Má absolutní dar od boha. Je si však vědom toho, že ten dar je třeba rozvíjet a makat na sobě. Jen den má čtyřiadvacet hodin a on má ještě i svůj vlastní festival One day jazz, kopec dalších pracovních aktivit a k tomu má i tři dcery a manželku. (smích)

Brzy to bude rok, kdy jste se vzali v Americe. Mám ale pocit, že lidé stále pořádně nevědí, jak jste se poznali a dali dohromady. Nechcete to trochu přiblížit?

Poznali jsme se na párty televize JOJ v River Parku. Byla tam prezentace projektů nové sezóny a já jsem v jednom z nich hrála, ale nevzpomínám si už, který to byl. On na té párty hrál jako hudebník s Mariánem Čekovským. Spatřili jsme se a během toho večera za mnou přišel a představil se mi. (úsměv) Od toho momentu jsme byli spolu. Potom jsme se potkali ještě druhý den večer a čtvrtý den jsem se už pomalu stěhovala. (smích) Mělo to velmi rychlý spád.

Bylo to intenzivní.

Ano. (smích) A dodnes tak intenzivně žijeme.

Plánujete své potomky vést k hudbě či k filmu, respektive celkově k umění?

Myslím, že k tomu mají přirozeně blízko, protože v tom vyrůstají. Zunu často beru na filmový plac, zajímá ji, když stříhám nějaké reelko, a na Martinových koncertech je také vždy zaujatá a fascinovaná. Přijde mu mávat a hrdě pak vykřikuje, že její táta je bubeník. (smích) Nevím, jestli ji chceme k umění vysloveně vést, spíše uvidíme, k čemu bude ve škole inklinovat. Zatím ji baví tanec. Chodí na balet a ráda zpívá. Mám pocit, že celkově ji baví bavit lidi. Je to takové malé světélko. (úsměv)

Natáčela jste v Česku, na Slovensku i v Americe. Od kterého slavného režiséra byste chtěla dostat nabídku na spolupráci? Máte někoho vysněného?

Nikdy jsem to takhle nebrala. Mám režiséry, jejichž filmy se mi líbí díky stylu a vizuálu, ale nemám asi takové, se kterými bych chtěla vysloveně pracovat. Mám ráda například Paola Sorrentina. Některé záběry z jeho filmů jsou jako obrazy. Podobným způsobem pracuje i Wes Anderson.

Oba jsou velcí perfekcionisté.

Přesně, ale nevím, jestli bych si z hereckého hlediska uměla představit spolupracovat s nimi, protože dávají z mého pohledu větší důraz na samotný vizuál než na příběh a herci pouze dotvářejí tuto skládačku. Mě baví jít do hloubky postavy, kterou hraji. Baví mě zkoumat její motivace a děj jako takový. Nevím, jestli by to u nich bylo možné, ale v každém případě by to byla jistě zajímavá a obrovsky přínosná spolupráce. Nikdy jsem v tomto směru příliš nesnila, protože se nerada zklamávám.

V jakém typu filmů se spíše vidíte? Jsou to artové, více nezávislé snímky, nebo blockbustery?

Upřímně jsou mi bližší artovější nezávislé filmy, které řeší netradiční témata. Ráda se na takové filmy i dívám. Baví mě festivalové filmy a v poslední době jsem se dost namotala na asijskou kinematografii. Oni svět vnímají úplně jiným způsobem. Paradoxně ještě před pár lety bych vůbec neřekla, že mě budou zrovna takové filmy bavit.