Jeden z nejznámějších případů české kriminalistiky, zfilmovaný v propagandistickém seriálu Třicet případů majora Zemana, se odehrál v únoru 1968 ve Vonoklasech u Prahy. Během let se však pohledy na to, co se tehdy skutečně přihodilo, mění.
Je mrazivá noc z pondělí na úterý 13. února 1968 a hasiči z Radotína přijímají hlášení o požáru domu ve vsi Vonoklasy poblíž Prahy. Když dorazí na místo, první patro už je v plamenech. Zamčenou vstupní bránu se železnými závorami i dveře do domu musejí vyrazit. A uvnitř nacházejí scénu jak z hororového filmu.
Podobný výjev se zaryl i do paměti diváků a divaček, kteří v televizi o pár dekád zpátky sledovali kontroverzních Třicet případů majora Zemana. Záběr na vraha se sekerou v ruce, který se nad svou obětí zlověstně kýve, se velice rychle stal ikonickým. Epizodu s názvem Studna inspiroval právě děsivý incident z Vonoklas, kde hasiči jako první nalezli kromě posekaných stromků a hořícího domu taky mrtvoly dvou lidí, později identifikovaných jako Marie a Stanislav Jelínkovi.
V době, kdy se nepochopitelné zlo na pozemku Jelínkových odehrávalo, byl však na místě ještě jeden člen rodiny. Syna Stanislava mladšího vyšetřovatelé našli až druhý den ráno o pár kilometrů dál před domem jeho strýce – celého zakrváceného, mokrého a ve značně otřeseném stavu. Jak se tam dostal? A co se oné osudné noci vlastně stalo? To už budou starší čtenáři a čtenářky, ale například i milovníci a milovnice true crime podcastů a dokumentů, dobře vědět. Pro ty ostatní nyní kauzu shrnujeme a přidáváme i nejnovější střípky informací, které na případ vrhají zase trochu jiné světlo.
Zároveň s tím na Voyo v pátek 10. ledna přistála nová minisérie od režisérky Terezy Kopáčové a scenáristy Mira Šifry pojmenovaná jednoduše Studna, která se zaměřuje právě na tragédii z Vonoklas a na to, všechno jí vlastně předcházelo. V hlavních rolích se objeví David Švehlík, Johana Matoušková nebo Filip František Červenka. Naše dojmy z prvních dvou epizod a srovnání s realitou najdeš na konci článku.
Tragédie, kterou zná díky televizi každý*každá
Tou nejznámější verzí (s níž pracovali taky tvůrci Třicet případů majora Zemana) je, že za tragédií stály sousedské spory. Jelínkovi příliš přátel ve svém okolí neměli, s nikým ze sousedů se nestýkali, naopak s několika měl Stanislav starší dlouhodobé neshody. Ty v měsících vedoucích k hrůzné noci přerostly od slovních hádek až k fyzickým střetům.
Při tom posledním ze 7. listopadu 1967 mělo dojít k potyčce mezi Stanislavem starším (ozobrojeným nožem), jeho synem a dvěma sousedy (pro změnu vybavenými tyčemi). Incidentem se začala zabývat Veřejná bezpečnost (VB). Kvůli vyšetřování navštívili Stanislavové 12. února 1968 odpoledne svého obhájce v Praze. O den později 13. února v osm hodin ráno měl být totiž Stanislav starší podroben výslechu. Jak ovšem jeho obhájce později uvedl, Jelínek se mu omluvil, že se pro „neodkladné záležitosti“ dostaví k výslechu o něco později.
Průběh noci a konkrétní sled událostí už se vyšetřovatelům zjišťoval hůře, a to kvůli změnám ve výpovědi Stanislava Jelínka mladšího (později byl hospitalizován v psychiatrickém ústavu, kde se pokusil o sebevraždu) i vlivu počasí na místo činu. Definitivní „jasno“ v celém případu tak kriminalisté měli až o několik měsíců později.
Co je však zřejmé, požár byl v domě založen úmyslně a to na dvou místech: kuchyni a dále v horním patře, buď v ložnici, nebo ve vedlejším pokoji. V ložnici bylo zároveň nalezeno zuhelnatělé tělo Marie Jelínkové.
„Příčinou smrti však nebyl požár, ale tupé poranění hlavy s následným zadušením masivně vdechovanou krví. Udeřena byla zezadu do pravé poloviny hlavy válcovým předmětem (tyčí, trubkou, holí apod.), je nutno předpokládat další údery do obličeje,“ vysvětlil v Kriminalistickém sborníku na konci roku 1968 major Josef Strouhal, vyšetřovatel případu.
Jedná se o sebevraždu, při které sebevrah rozhodne i o osudu svých blízkých. Má přitom představu, že daný čin je nejlepší možné východisko nejen pro něj, ale i pro ně (nejčastěji děti a partnery*partnerky).
Tělo Stanislava staršího bylo nalezeno ve studni u hladiny v sedmapůlmetrové hloubce. Zde vyšetřovatelé dospěli k závěru, že příčinou smrti bylo utonutí. „Dále u něho byla zjištěna řezná rána na levém zápěstí s poškozením loketní tepny, která byla způsobena nejméně dvěma řezy ostrým nástrojem, nejspíše nožem,“ uvedl kriminalista.
To všechno mělo nasvědčovat verzi, že se Jelínek starší dopustil nejprve vraždy manželky, poté přiměl syna, aby si pořezal hrdlo a skočil do studny, a následně se s již podřezanými žilami vrhnul do studny on sám. Jak ale víme, jeho synovi se z ní nakonec povedlo vylézt a utéct pryč. K okolnostem tohoto úniku se ovšem ještě vrátíme.
Pointou je, že epizoda seriálu s majorem Zemanem měla jasného viníka i závěr – šílený otec se rozhodl ukončit život celé rodiny v rozšířené sebevraždě. „Také tě tu nenechám, všechno musím zničit,“ řekl údajně v jeden moment svému synovi.
Události z pohledu jediného přeživšího
Vyšetřovatelé původně pracovali s několika různými variantami. Vražda, jeden pokus o sebevraždu dokonaný, druhý ve stadiu pokusu, zabití v sebeobraně, žhářství. Poté, co se ukázalo, že se Jelínek mladší v jednu dobu rovněž nacházel ve studni, snažili se poskládat případ z jeho výpovědí. Problém byl, že je celkem třikrát změnil.
Nejprve nepřímo naznačoval, že by za děsivými vraždami mohli stát sousedé. Nakonec se zastavil na následující verzi. Jeho otec byl podle něj večer 12. února 1968 skleslý, bledý a ustrašený. Často chodil ven na vzduch, bylo mu špatně. Hodinu před půlnocí za ním přišla matka a nabádala ho, ať jde spát. Taky mu sdělila, že se jí otec zdá poněkud divný.
„Asi kolem 23:30 hodin Jelínek ml. uslyšel, že po schodech jde a pak do ložnice vešel jeho otec. Po několika málo minutách zaslechl nejdříve zvuk podobný vrzání postele a vzápětí sténavý výkřik své matky. Vešel proto do ložnice rodičů, kde se nesvítilo. V přítmí uviděl, že otec stojí nad postelí a něco drží. Co to bylo, nepoznal. Matka ležela na posteli hlavou obráceně, než spávala a pod sebou měla peřinu. Levou nohu měla z postele dole. Již jen chrčela. Z té hrůzy omdlel,“ vylíčil Jelínkův popis úvodních momentů hrůzy Strouhal.
Krátce na to se měl syn zase probrat, otec ho vyvedl na zahradu a nařídil mu, aby sekerou poničil stromy. Teprve poté došlo na příkaz pořezat se a skočit do studny. Jenže chlad vody v ní syna údajně probral. Chtěl žít, a tak se začal pomalu soukat ven. Už byl skoro nahoře, když otec skočil do studny za ním a srazil ho zpět.
„Octli jsme se čelem proti sobě. Otec mi řekl: ,Ty ještě žiješ? Nezůstávej tady bez nás!‘ Chytil mě oběma rukama kolem krku. Jak se na mě pověsil, oba jsme se potopili. Byl to hrozný okamžik, dusil jsem se. Kolenem jsem ho odstrčil a pravou rukou chytil za ruce, kterýma mě držel kolem krku,“ vypověděl Jelínek mladší.
Kvůli změnám výpovědí i faktu, že jeho rány byly pouze povrchové a nehrozilo mu tak vykrvácení, se na moment stal syn sám podezřelým. Zejména před tím, než kriminalisté pomocí stop bačkor a taky vlasů a krve potvrdili, že se ve studně skutečně nacházel, a že z ní lze vylézt i bez pomoci žebříku. Krev vzadu na límci jeho košile navíc patřila otci, což podle vyšetřovatelů dokazovalo, že synovi při zápasu ve studni tekla za krk krev z otcova poraněného zápěstí, jak se ho snažil v objetí dostat pod vodu. Vyšetřovatelé tak nakonec případ uzavřeli stejně jako seriálový major Zeman.
Linka do Moskvy?
Zpětně však o tomto závěru dodnes panují určité pochyby. Podle reportéra Jaroslava Mareše, který se kauze věnoval dlouhodobě, nebyla studna dostatečně veliká, aby v ní mohlo dojít na rvačku. Pokud by navíc otec spadl na syna, ten by neměl šanci přežít, argumentoval Mareš v pořadech portálu Badatele.net. Mnohem perverznější světlo na situaci háže záznam z archivů StB.
„Údajně měl mít v 16 až 17 letech pohlavní styk se svou matkou. Když otec toto zjistil, řešil to tím, že matku fyzicky týral, a nakonec se to vyřešilo záhadnou smrtí obou rodičů, kdy otec i matka byli nalezeni mrtvi ve studni,“ stojí ve složce z roku 1976, která se nachází v Archivu bezpečnostních složek. Tyto informace je však třeba brát s velkou rezervou.
O duševních problémech v rodině přesto není pochyb. Jelínek starší byl z armády propuštěn na základě „těžké neuropsychopatické konstituce“, uvedl vyšetřovatel Strouhal. Něco takového je snadno dědičné a jak ostatně i později zkonstatovali odborníci, Jelínek mladší byl „osobností anomální až psychopatickou, s přehnanou touhou po sebeuplatnění, hysterickými rysy a kverulantními postoji“.
Vůbec nejpřepálenější spekulací ovšem bylo zapojení Státní bezpečnostni (StB). Stanislav Jelínek mladší byl totiž vystudovaným inženýrem, absolventem Fakulty technické a jaderné fyziky ČVUT a krátce po propuštění z léčebny odjel na tři roky pracovat do Moskvy do výzkumné laboratoře. Po návratu pokračoval ve své práci na utajeném výzkumu v Orlických horách. Oblíbenou konspirační teorií tak bylo, že StB Jelínka vydírala, aby pro ni začal pracovat, a když odmítl, vyvraždila mu rodinu, zahladila stopy a potrestala ho přesunem do léčebny, dokud nezměnil názor.
I tuto vskutku šílenou verzi ale vyvrací například nově objevený dozorový spis prokurátora, uložený ve Státním oblastním archivu v Praze, jenž o žádném zapojení StB nehovoří. Spis obsahuje především procesní úkony a podle Seznam Zpráv z něj vyplývá, že kriminální služba provedla celé vyšetřování až do definitivního zastavení trestního stíhání neznámého pachatele v červenci 1968.
Navzdory různým konspiračním teoriím a dalším objevům tak zůstává závěr případu stejný. Šlo zkrátka o příběh nešťastné rodiny, kterou nepronásledovala StB, ale smůla a duševní onemocnění. Stanislav Jelínek mladší se později oženil, v roce 1972 se mu dokonce narodil syn. Po opuštění vědecké kariéry se měl podle informací Blesku stát knihovníkem a dožít s rodinou v pražských Letňaněch. Zemřít měl v roce 2002 na záchvat mozkové mrtvice. Pochován je na Moravě v městečku, kde žila rodina jeho manželky.
Nové zpracování vychází z názorů tvůrců i odborníků
Na úvod této kapitoly se hodí říct, že nový seriál de facto není moc krimi. Jestli čekáš dalšího Markoviče, budeš zklamaný. V první epizodě se vlastně ani nic nevyšetřuje. Poté, co seriál začne v roce 1980 s postavou Stanislava mladšího, jenž si viditelně prochází nějakým traumatem, se rychle vrátí zpátky až do roku 1935 a začíná vyprávět příběh toho, jak se jeho rodiče vlastně seznámili.
V zásadě se tak jedná o jakési dobové a těžce vztahové a sociální drama, kterým občas problesknou momenty, u nichž si nejspíš divák a divačka mají říct, že tady není všechno úplně v pořádku. Rozjezd je každopádně dost pomalý, stojí na hercích a herečkách (o jejichž výkonech nejsme zatím přesvědčeni, zejména 52letý Švehlík v roli 20letého působí jako pěst na oko) a spíše, než aby rozvíjel nějakou sofistikovanou zápletku, zkrátka pokládá základy a vrství jednotlivé charaktery tak, aby pozdější události s divákem zřejmě pořádně zamávaly. Jestli se to podaří, nebo ne, zatím říct nedokážeme.
Stejně tak nedokážeme posoudit, jak moc se vlastně tvůrci řídili skutečností. Jak už jsme zmínili, seriál začíná nějakou dobu před osudovou nocí a poměrně detailně vykresluje jednotlivé vztahové dynamiky v rodině Jelínkových. Zachycuje například moment, kdy Stanislavovi mladšímu diagnostikovali obrnu, po níž zůstal navždy částečně ochrnutý, což je podle skutečnosti. Jestli ho ale do nemocnice vezl soused, nebo někdo jiný, v tom se holt musíme spolehnout na slova tvůrců.
Ti při přípravách scénáře údajně vycházeli z podrobných rešerší a veřejně dostupných materiálů, zveřejněných výstupů v médiích a vzpomínek pamětníků. Jde o příběh obyčejné rodiny, a tak její historie před samotnou tragédií není nijak detailně zmapována. „Nikdo z nás s nimi neseděl u rodinného stolu, nevíme, co se odehrávalo za zdmi jejich domu,“ řekl na předpremiéře v samotných Vonoklasech scenárista Miro Šifra.
S tvorbou sérií podle skutečných událostí má bohaté, cenami ověnčené zkušenosti i Michal Reitler, který je společně s Michalem Prokešem kreativním producentem projektu: „Studna je Voyo Originálem druhé generace. Měli jsme více času na pátrání po kořenech tragédie. Zjistili jsme, že se týká našich dnešních životů víc, než jsme tušili. Může se stát znovu. A proto toto rodinné drama chceme vyprávět.“
Zda se tedy, že přípravu tvůrci nepodcenili, jak ale sami potvrzují, spousta dialogů a věcí, které zkrátka nešlo ověřit, je smyšlená a výsledkem konzultací s psychology a dalšími odborníky, kteří pomáhali s převedením skutečných postav do seriálové podoby.
Bude tak velice zajímavé sledovat, jakým směrem se nakonec příběh seriálové Studny vydá. Utvrdí veřejnost v tom, že Stanislav starší trpěl duševní nemocí, která vedla k hrůznému činu? Provedl jej sám, bez vědomí ostatních členů rodiny, nebo někdo z nich tušil, co se blíží? A dotkne se seriál oblíbeného tématu StB, nebo jej zcela obejde? Tak či onak, sleduj Studnu na Voyo a dej nám vědět, co říkáš na první epizodu.
