Anna Dvořáková patří mezi nejúspěšnější české influencerky. Na TikToku ji sleduje přes milion lidí. Úspěch si vydobyla díky angličtině a zahraničním sledujícím. „Fanoušci z Anglie nebo Ameriky těžko vědí, kdo jsou moji rodiče,“ směje se.
Dlouho totiž jako příslušnice hereckého klanu poslouchala, zda za úspěchem nestojí spíše nepotismus. „Když přišel úspěch, ulevilo se mi,“ prozrazuje v rozhovoru dcera Jiřího Dvořáka a Barbory Munzarové (jejími prarodiči jsou taktéž herecké legendy Jana Hlaváčová a Luděk Munzar).
Očekávání a šikana v dětství si ale vybraly svou daň. Anička trpí panickými atakami. „V jednu chvíli mi přestalo fungovat tělo. Nemohla jsem jíst a dva měsíce jsem nevyšla z bytu. Měla jsem i čtyři ataky denně,“ říká o náročné éře svého života.
Ulevilo se jí až s odbornou pomocí. Dnes o svém duševním zdraví otevřeně mluví. Nedávno se také rozhodla podpořit kampaň To chce odvahu, ve které ostatní vybízí, že říct si o pomoc není ostuda. Přečti si u příležitosti Mezinárodního dne duševního zdraví Aniččino vyprávění o praktikách, které jí pomohly, a proč by měl člověk v podobných situacích myslet hlavně na sebe.
- Co Aničce pomohlo ze stavů, ve kterých nebyla schopná ani opustit byt
- Proč jako herečka nejraději odpočívá o samotě
- Jak začala natáčet na TikTok anglicky a proč se jí ulevilo, když přišel úspěch
- Jestli jí živí herectví nebo sítě
- Jak se v dospívání vyrovnávala s nálepkou nepo child a jak o tíze jména přemítala s maminkou Barborou Munzarovou
Kampaň To chce odvahu upozorňuje na téma duševního zdraví. Proč pro tebe bylo důležité ji podpořit?
Pro mě je obecně důležité mluvit o mentálním zdraví, protože v Česku se o něm podle mě pořád nemluví dost. Já už jsem o svých problémech jednou mluvila veřejně. Tehdy se to na mě podepsalo, měla jsem pocit, že mi tehdy moje svěření se a překroucení v bulváru přineslo nálepku „ježiš, ona měla psychické problémy“.
Ale já jsem na sebe pyšná, že o problémech dokážu mluvit. Myslím si, že spousta lidí by měla najít odvahu, protože to není ostuda. To, že člověk vyhledá pomoc, neznamená, že je nemocný nebo zlomený. A kampaň To chce odvahu je přesně o tom.
Takže i promluvit chtělo v tvém případě odvahu?
Řekla jsem si, že když to pomůže alespoň jednomu člověku, stojí to za to. Vím, že já bych svou krizi kdysi bez odborné pomoci nezvládla. Chtěla jsem dát lidem vzkaz, že takový pocit je normální. Že psycholog není sprosté slovo a že terapie může být i prevence. Podle mě by na terapii měl chodit úplně každý.
Když říkáš, že tě k tomuhle prozření vedla nějaká krize, jak tehdy vypadala?
Měla jsem nahromaděné potlačované emoce. Asi čtyři roky zpátky pohár přetekl. Přestalo mi fungovat tělo. Nemohla jsem jíst, nešlo to. Necítila jsem vůbec hlad. Dva měsíce jsem nevyšla z bytu. Potom přišly panické ataky, které jsem měla denně, třeba tři, čtyři. To je strašný pocit, člověk má pocit, že umírá. Rychlý tep, zdá se ti, že nemůžeš dýchat.
Tolikrát jsem se modlila, abych měla radši zlomenou ruku, protože to je vidět a nikdo to nezpochybňuje. Pak jsem si řekla: „Dobře, dost, I need help.“
Na TikToku jsem řekla, že si dávám pauzu
Ty působíš také na sítích. Jak jsi tehdy fungovala tam, necítila jsi tlak, že bys měla být aktivní?
V tu dobu jsem vydala anglicky na TikToku video, kde jsem řekla, že si dávám pauzu a nevím, kdy se vrátím. Poprosila jsem své sledující o trpělivost. Cítila jsem zodpovědnost a chtěla být transparentní. Přiznala jsem, že jsem v sobě neměla kreativní sílu vytvářet obsah.
Je lehčí o problémech mluvit v angličtině než v češtině?
Jo. Angličtina je mýmu srdci blíž, dokážu v ní líp vyjádřit emoce. Čeština je krásná, ale někdy mám pocit, že mi v angličtině věci líp sedí.
Jak jsi zvládala hejty na sítích?
Dřív jsem odpovídala vtipem. Třeba někdo napsal, že se do časopisu dostanu jenom když někomu vykouřím. A já jsem na to natočila video, kde listuju časopisem s mojí fotkou na titulce. Teď už neodpovídám. Ti lidé mě neznají a jejich názor není důležitý. Konstruktivní kritiku beru, hate ne.
Když jsem uspěla v angličtině, cítila jsem klid. Američani moji rodinu neznají
Točíš i v angličtině. Bylo to i kvůli nálepce slavné rodiny?
Taky, ale nebyl to jediný důvod. V češtině mi psali, že mě sledují jen kvůli rodičům. Já chtěla, aby lidi bavilo to, co dělám já. Byla jsem z hejtu špatná, tak jsem si řekla, že to zkusím natočit anglicky.
Začala jsem dělat videa o filmové tematice – Marvel, Harry Potter a tyhle věci – a vybuchlo to. Začalo mě sledovat hodně lidí z Anglie, Ameriky. Říkala jsem si: „Ti mě asi musí sledovat, protože se jim líbí, co dělám, protože there's no way, že by věděli, kdo jsou moji rodiče“. To mě utvrdilo v tom, že dělám něco dobře a že ty komentáře neměly pravdu.
Byl to pocit zadostiučinění? Že jsi dobrá a úspěch nemáš jen díky příjmení?
Spíš to byl pocit klidu. Že si tady tvořím něco svého – svou komunitu, která chápe můj humor a líbí se jí, co dělám. Vlastně jsem na sebe byla asi poprvé v životě aspoň trochu pyšná. Byl to jeden z momentů, který mi dodal hodně sebevědomí.
Jaké to je vyrůstat ve slavné herecké rodině?
Vždycky budu vnučka, vždycky budu dcera, toho se nezbavím a jsem na svou rodinu pyšná. Nesnáším ale protekci. Odmítla bych jakoukoliv roli, kterou bych dostala jen proto, že ji zařídili moji rodiče. Chci, aby se mnou chtěl někdo pracovat pro to, jak hraju já, jak dělám svou práci já a jaká jsem.
Těžké ale bylo vyrovnat se s frustrací, že si tohle někteří lidé nenechali vysvětlit. Taky jsem měla pocit extrémní zodpovědnosti. Pořád jsem měla v hlavě: „Nesmím udělat ostudu, mám za sebou tyhle lidi.“ Snažila jsem se chovat ultra slušně, někdy až moc. Moji blízcí mi říkali, ať se tím netrápím.
Co bys poradila své „baby Aničce“, která kvůli jménu zažívala šikanu i tlak?
Baby Anička by mi stejně vůbec nevěřila, já jsem velice svéhlavý člověk. Ale řekla bych jí, že je mnohem silnější, než si myslí. Dodala bych jí sebevědomí a vzkázala: „Zař! Protože můžeš a je to v pořádku.“
Pocit, že je slavné dítě, musela zažívat i tvoje maminka, ta své mladší verzi poradit mohla. Bavíte se o tom?
No jasně, někdy jo. Nemůžeš to úplně zahodit, ptají se tě na to a představí tě tak v každém rozhovoru. Ale já vím, že moje rodina za mnou stála a stojí a že kam jsem se dostala, tak jsem se dostala po svém a bez pomoci. Mohu stát vzpřímeně a pyšně.
Jak balancuješ herectví a sítě? Časově i co se týče obživy?
Herectví je teď moje hlavní práce, živí mě víc. Mám skvělou agentku, která spravuje můj kalendář, bez ní bych byla absolutně ztracená. Spolupráce beru jen takové, které zapadají do mého obsahu. Nabídky na kryptoblbosti nebo věci, se kterými by se neztotožňovali lidé co mě sledují, odmítám.
Kdyby zakázali TikTok, co bys dělala?
Nic zásadního. TikTok mě neživí, peníze mám jen ze zmíněných spoluprací. Rozhodně nebudu dělat livestreamy, kde děti posílají virtuální dárky. To je proti mému přesvědčení.
Co ti nejvíc pomohlo? Máš nějaké tipy nebo rituály na zvládání těžkých stavů?
Mám dýchací metodu, která mi pomáhá, třeba když bych cítila náběh panické ataky nebo úzkosti. Je to lékařem dokázaná dýchací technika, která zpomalí tep a uklidní. Je to 4-7-8: čtyři sekundy nádech, sedm sekund držet, osm sekund výdech. To ti fyziognomicky zpomalí tep a trochu uklidní. Dýchání je extrémně důležité, to jsem se musela naučit.
Ty sama dobíjíš baterky jak?
Jsem sama. I když to tak nevypadá, vnímám se spíš jako introverta. Sice můžu být „život party“, ale potřebuju si dobíjet sociální baterky. Kouknu se na oblíbený film, chci být sama se sebou. Klid nacházím v tom, že jsem pánem svého vlastního času a necítím žádný tlak. Jeden ze spouštěčů je, když je na mě vyvíjený velký tlak, což je v mé práci herečky neustále. Často se dějí momenty, které jsou mimo moji komfortní zónu, pořád na mě někdo sahá, jsem v neustálém kontaktu s lidmi. Proto ten klid potřebuji, abych mohla dál fungovat. To je ten balanc.
➢ 70 % náctiletých se bojí říct si o pomoc z důvodu strachu z odmítnutí
➢ 50 % chronických duševních onemocnění se poprvé projeví do 14 let, 75 % do 24 let věku
➢17 % obyvatelstva EU žije s duševním onemocněním?
Zdroj: Odolné Česko, Nevypusť duši
Nebývá těžké říct kamarádům „ne“? Jak potlačit vnitřního people pleasera?
Byla jsem extrémní people pleaser! Všichni a všechno byli přede mnou, kromě mě. To mě dovedlo k psychickému zhroucení. Pak mi došlo, že musím dát sebe na první místo. Už si dávno nevymýšlím falešné důvody, proč někam nemůžu, prostě řeknu na rovinu, že se na to necítím. Ti správní lidé to pochopí.
Když mluvíš o stydění se říct si o pomoc, co bys vzkázala těm, kteří mají pocit, že je to známka slabosti?
Na konci dne jsi vždycky jenom sám se sebou. Je potřeba, aby se o sebe ten člověk dobře postaral. Stejně jako když chceš jíst zdravě nebo jdeš si zaběhat, tak i psychická podpora je to samé. Neměl by se stydět o tom mluvit, protože to není slabost. Naopak, je to extrémní síla. Když si člověk dokáže říct o pomoc a uvědomit si, že na něco nestačí sám, chce to mimořádnou odvahu. Správní lidé to budou vnímat jako že je dobré, že si o pomoc řekl. A těm, co to vnímají jako slabost: pay no mind to those people.
