Všechno, co musíš vědět o Bouřlivých výšinách, než na ně půjdeš do kina.
Už úvodní scéna Bouřlivých výšin ukazuje, že Emerald Fennell umí vzít za režijní otěže pořádně pevně. V první vteřině obrátí klišé populární v žánru „spicy filmů“ naruby – vrzání a vzdychání na pozadí úvodních titulků totiž neprovází žádnou milostnou scénu, ale vydává ho odsouzenec, který se houpe na provaze za krk a lapá po dechu.
Vyprávění tak nasadí zajímavý tón. Od samého začátku jdou Výšiny proti žánrovým zvyklostem, dobové autenticitě i očekáváním, se kterými do sálu možná přichází milovník či milovnice knižní předlohy. Místo „austenovsky“ laděné malebné krajinky na plátně rozprostře špinavý svět plný brutality a nechutných detailů, které si většinou odpustí i syrovější žánry jako historický film nebo fantasy.
Když se sarkasmus spojí se svižným střihem, expresivní kamerou snímající scénu z extrémní blízkosti a dunivým soundtrackem, film tě naprosto pohltí, a to jsme teprve v minutě či dvou.
Nic tě nesblíží tak, jako trauma
Malá Cathy (Charlotte Mellington) žije na venkovském sídle Bouřlivé výšiny, kde vládne její otec – zchudlý šlechtic, kterého víc než na výchovu užije na hazard a zpíjení se do němoty. Nevyzpytatelný cholerik se v záchvatu špatného svědomí ujme zanedbaného osiřelého chlapce (Owen Cooper). Když ho přivede domů, Cathy s ním okamžitě začne soucítit. Konečně má někoho, s kým může snášet otcovy výbuchy a opilecké epizody. Ujme se ho, učí ho číst a dá mu jméno Heathcliff.
Zanedlouho spolu Cathy a Heathcliff tráví veškerý čas. Potulují se spolu po útesech, procházejí stejnými průšvihy. Když Heathcliff za jeden takový vezme vinu na sebe, aby Cathy ušetřil před trestem, přeroste jejich přátelství v oddanost bez výhrad a bez hranic.
První část filmu kromě set designu a scénáře stojí na neuvěřitelně přirozeném herectví. Owen Cooper potvrdil svůj talent už v Adolescenci, za kterou získal Zlatý glóbus, a výjimečný je i tentokrát. Jeho mimika a hlas tak bezprostředně přenášejí emoce, až mě napadá, že se pro tuhle roli snad musel narodit. Debutující Charlotte Mellington sice ještě nemá za jménem žádnou sošku, ale platí to i o ní.
Nejhorší chyba v životě
První velká zkouška přijde, když dvojice dospěje a na nedaleké sídlo se přistěhují elegantní sousedé v čele s panem Lintonem, kterého Cathy brzy okouzlí. Dobrá partie a finanční záchrana pro její rodinu by ale znamenala nutnost odloučit se od Heathcliffa.
Situaci nepomáhají impulzivní povahy obou protagonistů, ani jejich hrdost. Heathcliffem, teď už s tváří Jacoba Elordiho, cloumá strach z odmítnutí, který Cathy, nyní už jako Margot Robbie, chápe jako nezájem. Když ji Heathcliff raní, potřebuje mu to oplatit. Když ona raní jeho, Heathcliff se stáhne a uzavře. Nevědomky tak pro sebe chystají fatální nedorozumění a zatěžkávací test pro svoje pouto.
Emoce kolísají, jak si Fennell zamane. Podle klasiky Emily Brontë napsala scénář tak, že motivace i prožívání obou hrdinů zůstávají srozumitelné a dá se do nich vcítit. Jejich emoce na sebe neustále reagují a stávají se hybnou silou příběhu, takže děj získává nevyzpytatelnou dynamiku a, jak jinak než bouřlivě, každou chvíli mění směr.
I když se hlavní postavy chovají toxicky, a místy dokonce toxic AF, nebránilo mi to se do nich vžít a přímo jim fandit. Napsat relatable negativní či ambivalentní postavu, která si udrží divácké sympatie, je jedna ze scenáristicky nejtěžších disciplín, ale Výšinám se to daří. A to dokonce víc než románové předloze. Oproti knize děj prořídl, osekaný a zjednodušený je hlavně, co se týká počtu postav. Příběh je však díky tomu čitelnější.
Děj navíc postavy neomlouvá, ani lacině nemoralizuje. Heathcliff, Cathy i ostatní musí nést následky svých rozhodnutí i chyb, jak nejlépe dovedou. To posiluje sympatie k nim. Vždyť kdo by chtěl sledovat příběh o dokonalých lidech, kteří nikdy nechybují?
Přesvědčivější než Saltburn
Expresivitu podtrhuje dobře laděný soundtrack (Anthony Willis se songy Charlie XCX; kromě asi dvou momentů, kdy působil na sílu nebo zbytečně doslovně). Vnitřní prožívání postav pak umocňují nádherné obrazy v čistých kompozicích, díky nimž vynikne svébytný set design, práce s kostýmem a dramatická barevnost. Autorská vizualita tu nepůsobí tak okázale a samoúčelně jako v Saltburn, ale doplňuje příběh.
A ty detaily. Sem tam fungují jako metafora, jindy doslovně znázorňují tíživost negativních scén, až jsou skoro cítit na kůži. Ať už se jedná o opilecký exces, chvíli, kdy se život mění ve vězení, nebo šokující střet s cizí sexualitou.
Fennell sebejistě artikuluje vlastní styl, který se k tomu, co chce vyprávět, hodí skvěle a emoce vytěží až na dřeň. Zlomené srdce a zklamání vhánějí slzy do očí, bez patosu, opravdicky. Vášnivá milostná vzplanutí zrychlují tep.
Jenomže precizní práce s emocionalitou nevydrží po celou stopáž a u konce se rozpije v příliš pomalém finále. Opakování některých motivů u konce působí nadbytečně až únavně. V samotném závěru tak místo „poslední kapky“, která by mě přiměla odejít z kina v slzách, přichází pocit, že 136 minut je na příběh osudové romance možná přece jenom moc.
