Jedna z nejsurovějších kapitol českého zločinu. Agresivní pedofil Oplištil unesl dítě v nemocnici přímo z postýlky

Jenže ven nešli jen lidé odsouzení za méně závažné činy nebo z politických důvodů. Na svobodu se dostali i recidivisté, ostřílení kriminálníci – patřili mezi ně i lidé, kteří se následně a velmi rychle zapsali do dějin kriminalistiky krvavou stopou: Josef Kott, Michael Kutílek, Jaroslav Gančarčík a také Jaroslav Oplištil – ten šel ven o rok a půl dřív, než mu měl skončit trest za pohlavní zneužívání nezletilých.

Věznici ve Stráži pod Ralskem opustil 3. ledna 1990, v kapse měl šest set korun a před sebou představu, že začne znovu. Jenže nic z toho, co následovalo, nový začátek rozhodně nepřipomínalo.

Prověřili si ho, ale nezjistili nic

Pár dní po propuštění se Oplištil objevil ve Fakultní nemocnici Na Bulovce. Sháněl místo sanitáře, práci, kterou už z minulosti znal. Při přijímacím pohovoru s hlavní sestrou řekl, že je po amnestii a nechce se vracet do Liberce, protože by se tam zase „chytil party a skončil v kriminálu“. Když přišla řeč na to, za co seděl, odpověděl stručně: za rozkrádačky. To nejdůležitější zamlčel – odsouzení za sexuální delikty na dětech nezmínil vůbec.

Personální po něm chtěla výpis z rejstříku trestů. Oplištil slíbil, že ho brzy dodá, ale i přes urgence zůstalo jen u slibů – nikdy ho nepřinesl. Záhy začala mít pochybnosti o jeho minulosti hlavní sestra – v televizi běžely reportáže o amnestovaných vězních a ona si chtěla Oplištilovu minulost ověřit. Požádala proto kolegyni, aby zavolala kurátorce do Liberce. Odpověď, která přišla, pak sehrála v celém případu fatální roli. Podle kurátorky měl být Oplištil trestaný jen za krádeže. Až po vraždě vyšlo najevo, že zpráva o jeho propuštění s úplnými údaji se k ní dostala až dodatečně.

K dětem se choval hezky, ale podivně

Oplištila zařadili na dětské oddělení – paradoxně právě proto, že vedení nemocnice vědělo o jeho krádežích z minulosti a nechtělo ho pustit mezi dospělé – aby je neokradl. Navíc na dětském oddělení dlouhodobě chyběl sanitář. Oplištil po nástupu neměl kde bydlet, přespával přímo na oddělení a až později dostal pokoj na ubytovně. Navenek nepůsobil nijak nápadně – nadřízení byli s jeho prací spokojeni a podle sester se k dětem choval hezky.

Jenže některé kolegyně si postupně začaly všímat podivných momentů – že jeho pozornost se nápadně často stáčí k děvčátkům. Jedna z nich později vypověděla, že jí v březnu vyprávěl o hezké holčičce v přízemí, s níž se mazlil a která mu připadala, jako by byla jeho; další popsala, že si děti bral z postýlek a tiskl je k sobě. Připadalo jí to zvláštní, ale ne natolik, aby v tom tehdy rozpoznala skutečnou hrozbu.

Sám Oplištil později přiznal, že už na přelomu ledna a února 1990, v době, kdy ještě spal přímo na dětském oddělení, si k sobě několikrát bral hospitalizovaná miminka. Dodal přitom, že ho to ponechávalo relativně klidným, protože pokaždé šlo o kluky.

V osudný den vypil hodně alkoholu

Zlom přišel 30. dubna 1990. V šest hodin ráno nastoupil Oplištil v nemocnici na další čtyřiadvacetihodinovou směnu. Dlouhou šichtu se rozhodl s kolegou zkrátit v nedaleké hospodě Ve Sklípku. Padlo pár piv, kolegové se pohádali a Oplištil zůstal u stolu sám. A pokračoval v pití. Za chvíli byl bez peněz, a tak se kolem sedmé večer vrátil do nemocnice. Od jedné zdravotní sestry pod smyšlenou historkou, že si chce od jakéhosi prodejce před branou koupit džíny, vyloudil třicet korun. Pak se vrátil do hospody, vypil další piva a navrch si dal i panáka vodky.

Tam za ním přišel další kolega, sanitář Jaroslav F. Podnapilého Oplištila přesvědčil, aby se vrátil zpátky do práce. „Celou cestu jsem mu říkal, že je vůl, že se v pracovní době nemá pít, že by ho klidně mohli vyhodit,“ vypověděl později. Navrhl mu také, ať se jde prospat na ubytovnu, že za něj nejnutnější věci dodělá. Oplištil ale místo toho zamířil na dětské oddělení s tím, že si udělá kafe. Po oddělení se mohl pohybovat libovolně. Za jedněmi dveřmi zaslechl zvuk. A rozhodl se vstoupit dovnitř.

Že odnáší dítě, nikdo neviděl

„Sklonil jsem se nad postýlkou. Vyjmul jsem dítě. Bylo tam šero, takže jsem nevěděl, jakého je pohlaví. Procházel jsem se po pokoji s dítětem v náručí. Nevím, co mě to popadlo, najednou jsem ho vzal a odnesl na ubytovnu. Padla na mě asi nějaká lítost, že jsem sám,“ řekl později policistům Oplištil. Barborku zabalil do pláště a kolem jedenácté večer ji nesl areálem nemocnice. Že unesl holčičku, zjistil až na schodech, kde zavrávoral a skoro spadl – měl v sobě přes dvě promile. V tu chvíli si všiml, že dítě má na sobě červené dupačky. Když holčička začala být hlasitější, trochu jí zmáčkl krk, aby nekřičela. Po příchodu na ubytovnu se míjel se sousedem, ten později vypověděl, že Oplištil nesl v náručí něco zabaleného – neslyšel žádný křik ani pláč – a Oplištil vešel do svého pokoje a zamkl za sebou.

V pokoji batole svlékl, neboť Barborka byla pokálená, rozstřihl jí oblečení, očistil a pohlavně zneužil. Miminko při tom těžce zranil, takže začalo plakat. „Měl jsem strach, že probudí ostatní lidi. Tak jsem jí přitiskl ruku na ústa a zalehl ji. Pak jsem asi usnul,“ tvrdil později. Bezprostřední příčinou smrti sedmiměsíční Barborky bylo udušení z vdechnutí zvratků po zmáčknutí krku. Oplištil tvrdil, že si nevšiml, že by se dítě škubalo a že usnul.

Pátrání v nemocnici

Že Barborka chybí, zjistili na Bulovce kolem půlnoci. Jedna ze sester šla zkontrolovat děti, a když přišla k postýlce, kde měla holčička ležet, zůstala v šoku. Dítě bylo pryč. S kolegyní prohledaly celé oddělení, ale nenašly ji. Ve čtvrt na tři ráno zavolaly Veřejnou bezpečnost.

Zdravotní sestra, která shodou okolností Oplištilovi půjčovala peníze, na něj policisty upozornila. Bylo jí jasné, že bez klíčů se nikdo cizí po oddělení pohybovat nemohl a vybavila si i jeho nápadnou náklonnost k dětem. Příslušníkům navíc řekla, že sanitář Oplištil byl propuštěný na amnestii. Prolustrovali ho. A v tu chvíli se rozhodli, že ho předvedou. Současně s tím dorazila hlídka i k rodičům Barborky. Nakoukla do bytu, podívala se do postýlky a zjišťovala, zda si dítě z nemocnice neodnesli sami.

Kolem čtvrté ráno zamířili policisté na ubytovnu. Rozdrnčel se zvonek a Oplištila probudil. Otevřel oči a vedle sebe uviděl mrtvé dítě. Zpanikařil a zasunul ho pod válendu do rohu pokoje. Pak otevřel.

Před hlídkou policistů stál muž v tílku a trenýrkách a oni si okamžitě všimli jeho erekce. Na stole zahlédli piškoty a misku s kompotem. V tu chvíli je napadlo, že dítě může být uvnitř. Pokoj prohledali a tělíčko Barborky našli pod postelí. Oplištil se v tu chvíli prý rozbrečel. Holčička měla přes ramena přetažené dupačky, jinak byla nahá. Nesla známky poranění v oblasti genitálu, v obličeji byla promodralá a u úst měla hlen. Pokusy o oživení byly marné – sestra, která byla s policistou, dokonce holčičku zabalila do saka jednoho z policistů a běžela s ním na oddělení. Barborka však byla mrtvá už několik hodin.

Oplištilovi vzali krev a naměřili mu 1,43 promile alkoholu. Podle pozdějších odhadů mohl mít v době, kdy si Barborku odnesl na pokoj, zhruba 2,2 promile. A v tu chvíli už neměl žádnou brzdu. Po pár dnech po zatčení se Oplištil pokusil o neúspěšnou sebevraždu – střepem ze žárovky si podřízl pravé zápěstí a krk.

Kde se vzalo takové zlo?

Oplištil se narodil kolem roku 1955 ve Frýdlantu v Čechách jako nejstarší ze čtyř dětí. Rodinné poměry poznamenal rozpad rodiny, k němuž došlo v době, kdy mu bylo třiadvacet let. Ve škole nepatřil mezi úspěšné žáky – v osmé třídě propadl z chemie, fyziky a matematiky. Vyučil se družstevním stavařem, ale dlouho u toho nevydržel. Děti neměl, rozvedl se a v roce 1986 si poprvé uvědomil, že ho sexuálně přitahují děti.

První konflikty se zákonem měl už v osmnácti. Poprvé stanul před soudem v roce 1973, když se vloupal do prodejny, odkud ukradl cigarety a čokoládu. V sedmdesátých letech začal divočit – podvody, krádeže, příživnictví i útěk z vojenské služby. Ve vězení končil stále častěji. Zlom přišel v květnu 1986 v Jablonci nad Nisou. Vylákal tehdy dvě nezletilé dívky – sedmiletou Evu a devítiletou Klárku – za město. Slíbil jim, že jim sežene štěňata. Ony mu uvěřily a Oplištil jim v lese začal vyhrožovat, že je uškrtí. Chtěl, aby se svlékly. Udělaly to. Osahával je, líbal na přirození a ony se musely dotýkat jeho penisu. Verdikt? Pět let natvrdo. Před vraždou v roce 1990 byl celkem sedmkrát soudně trestán.

Nevelká možnost nápravy

Při výsleších vypověděl, že měl na ubytovně v šuplíku obrázky oblečených holčiček vystřižené z časopisů, nad nimiž masturboval. Znalci u něj diagnostikovali sexuální deviaci ve smyslu heterosexuálně orientované pedofilie s agresivními rysy. Možnost nápravy přitom hodnotili jen jako průměrnou a dodávali, že ve vyšším věku lze očekávat útlum sexuálního pudu.

„Nikdo, včetně mě, neřekne Oplištilovi ani jednu nadávku. Přesně řečeno, hovoříme na něj jen to nejnutnější. Každý má v obličeji jasně vepsaný výraz zhnusenosti nad touto zrůdou. Oplištil naše opovržení a ledovou nenávist zřejmě cítí. Těká očima a klepe se strachy, snad si myslí, že ho každou chvíli začne někdo mlátit. A ze svých předchozích sedmi trestů dobře ví, jak spoluvězni s podobnými ,prcačkáři‘ zacházejí,“ vzpomínal ve své knize policejní lékař Karel Vomáčka.

Žádal o trest smrti

Ještě v květnu napsal tehdejší ministryni spravedlnosti Dagmar Burešové dopis, v němž žádal o uložení trestu smrti. Jenže už 2. května, tedy den po jeho dopadení, schválilo Federální shromáždění ČSFR zrušení hrdelního trestu. Shodou okolností právě v té době rozpoutali svou vražednou jízdu i další amnestovaní vězni – Kott s Kutílkem. Oplištil tak trest smrti, ačkoli o něj sám žádal, dostat nemohl.

U soudu byl uznán vinným z únosu, znásilnění a vraždy. Soud jeho jednání označil za mimořádně nebezpečné a uložil mu tehdy maximální možný trest: úhrnný trest odnětí svobody v délce pětadvaceti let. K tomu přidal pětiletý zákaz pobytu na území Prahy, zákaz práce s dětmi a mládeží a ústavní sexuologickou léčbu. Rodina se pak ještě jedenáct let soudila s Fakultní nemocnicí Na Bulovce o odškodnění za ztrátu dítěte. Nakonec získala 550 tisíc korun.

Snaha o propuštění

„Psal nám pak z vězení, že se chce sejít, že začal věřit v Boha,“ zmínila nešťastná matka. Její matka mu na to podle ní odpověděla v tom smyslu, že přijedou s pistolí a vyřídí si to s ním. „Snažila se, aby se o něj postarali vězni, protože prý měla známosti,“ dodala. Ani po odpykání trestu se na svobodu nedostal, přešel přímo do ochranné ústavní léčby v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy, na oddělení pro pachatele se sexuální deviací. Mezitím si úředně změnil jméno na Jaroslav Nývlt.

O podmíněné propuštění žádal opakovaně, naposledy v roce 2020. Podle znaleckého posudku ochranné léčení splnilo svůj účel. Dál už měla stačit ambulantní forma. Znalec tvrdil, že Nývltova nebezpečnost pro společnost je minimalizovaná a jeho další pobyt v ústavní léčbě už riziko recidivy nesníží. Státní zástupce to ale viděl jinak. Upozorňoval, že Nývltova porucha je trvalá a lze ji pouze tlumit, nikoli odstranit. I proto navrhoval, aby soud jeho žádost zamítl.

Soudkyně mladoboleslavského soudu nakonec v odůvodnění uvedla, že Nývlt může pro společnost dál představovat hrozbu, přestože pokračování léčby už zřejmě žádné další zlepšení nepřinese. Sám Nývlt u soudu tvrdil, že má na svobodě zajištěné zázemí i plán, co bude po propuštění dělat. Podle dostupných informací Oplištil podstoupil chemickou kastraci, přesto mu byl postupně povolen volnější režim, vycházky i dovolenky mimo léčebnu.

Matka dítěte proti němu zášť necítila

Maminka Barborky si prý dodnes vyčítá, že s dcerou nepočkala do rána. „Přišel mi domů spis, obrovská bichle. Přečetla jsem snad deset stran a někam ho zahodila, to bylo šílený,“ vzpomínala v rozhovoru a pokračovala: „Měl být zavřený. Proti němu jsem neměla zášť, spíš proti nemocnici, která ho zaměstnala.“ Nakonec skončila na setkání i u prezidenta Havla. „Zpětně si myslím, že to byla jen taková akce, protože věděl, že ta amnestie byl průšvih,“ podotkla. Do života ji o roky později zasáhla další tragédie – její syn spáchal ve 24 letech sebevraždu. „Osud asi ví, na koho to má naložit, kdo to unese,“ uzavřela.

Autorem textu je Milan Říský