Může se zdát, že jde jen o stres nebo nevhodné jídlo, ale za přetrvávajícím pocitem nafouklého břicha se někdy skrývá diagnóza, kterou by v mladém věku čekal málokdo.
Rakovina vaječníků představuje přibližně 15 procent všech zhoubných nádorů u žen. V Česku postihne téměř tisíc žen ročně. I když podle odbornictva z Masarykova onkologického ústavu výskyt v posledních letech mírně klesá, zůstává jednou z nejzákeřnějších onkologických diagnóz.
Proč? Jelikož se velmi dlouho rozrůstá a vyvíjí, než je diagnostikovaná. Často se totiž schovává za nadýmání. Pro mladé ženy je klíčové vědět, že nejde o nemoc, která postihuje pouze starší generace.
Když intuice napovídá: Co je „syndrom malé sukně“?
Většina z nás zná ten pocit po těžkém obědě nebo během PMS, kdy máme nafouklé břicho a cítíme lehký diskomfort. Jenže u rakoviny vaječníků tento stav neodchází. Začalo se mu přezdívat „syndrom malé sukně“.
Tady je dobré se na moment pozastavit a vnímat, jestli ti tvoje tělo nevysílá signál, který bys neměla ignorovat. Můžeš mít pocit, že máš v břiše balonek, co nechce splasknout. Přidává se také rychlá sytost. Když si hladová sedneš ke stolu, tak ti stačí pár soust a už nedokážeš pokračovat. Dále se objevuje také četnější močení, a to i když je tvůj pitný režim pořád stejný. A v neposlední řadě je tu také únava, která jednoduše nechce zmizet.
Pokud tyto pocity přetrvávají, tak se neboj vyhledat svého gynekologa*gynekoložku.
Jaké jsou příčiny?
Zatím není jasně známé, co je hlavní důvodem, proč se objevuje. Odbornictvo ale poukazuje na dva hlavní faktory. Jedná se o hormonální vlivy, kde významnou roli hraje působení estrogenu. Další je genetika. Přibližně u 15 procent pacientek jde o dědičnou formu. Za tu jsou zodpovědné mutace v genech BRCA 1 a BRCA 2 (zvyšují i riziko rakoviny prsu).
Možná jsi o nich slyšela v souvislosti s Angelinou Jolie. Tyto genové mutace jsou jako kód v softwaru, který zvyšuje riziko, že se buňky začnou chovat nekontrolovaně. Dobrou zprávou je, že dnešní medicína umí tento kód číst.
U nosiček BRCA 1 a BRCA 2 se totiž onemocnění může projevit až o 10 let dříve než u ostatních žen. Díky včasnému genetickému testování můžeš získat náskok, o kterém dřívější generace jen snily.
Pokud víš, že se v tvé rodině (u mámy, babičky nebo tety) objevila rakovina prsu nebo vaječníků, máš v ruce mocný nástroj, můžeš požádat o genetickou konzultaci. Vědět o genetické zátěži není rozsudek, ale příležitost.
U nosiček BRCA 1 a BRCA 2 se totiž onemocnění může projevit až o 10 let dříve než u ostatních žen. Díky včasnému genetickému testování můžeš získat náskok, o kterém dřívější generace jen snily. Znalost tvého kódu DNA ti umožní nastavit preventivní plán, který tě ochrání.
Léčba šitá na míru
O tvé léčbě nerozhoduje jeden lékař, ale multidisciplinární tým odborníků*odbornic. Vždy berou v úvahu tvůj věk, pokročilost nemoci, a především tvé přání. Jednou z možností léčby je chirurgický zákrok. Cílem operace je kompletní odstranění nádoru. Často jde o náročné výkony, při kterých se odstraňují vaječníky, děloha i okolní tkáně. Pokud jsi v časném stadiu a přeješ si mít v budoucnu děti, lékaři se mohou pokusit o záchovný výkon, který další těhotenství umožní.
Když přijde řeč na léčbu, je snadné propadnout pocitu beznaděje. Ale moderní onkologie vypadá úplně jinak než v minulosti. Máš k dispozici široký tým odborníků*odbornic, kteří tvoří tvou záchrannou síť.
Kromě operace existuje celá řada dalších cest. Například cílená (biologická) léčba. Tato léčiva neútočí na celé tělo, ale specificky blokují molekuly, které nádor potřebuje k růstu. Nabízí se také hormonální léčba. Ta si klade za cíl blokovat ženské hormony, které by mohly potenciálně vyživovat nádorové buňky.
Další možností léčby je chemoterapie a HIPEC. Jde o ničení nádorových buněk pomocí cytostatik. Metoda HIPEC navíc umožňuje během operace podat ohřátou chemoterapii přímo do břišní dutiny. A jako poslední je tu také radioterapie neboli cílené ozařování, které zničení zbytek nádoru.
Komunita a sdílení
Když přijde řeč na léčbu, je snadné propadnout pocitu beznaděje. Ale moderní onkologie vypadá úplně jinak než v minulosti. Máš k dispozici široký tým odborníků*odbornic, kteří tvoří tvou záchrannou síť. A je zde také pacientská organizace VERONICA. Ta sdružuje ženy s gynekologickými nádory (vaječníků, dělohy, hrdla i vulvy) a ty, které žijí s genetickou mutací BRCA.
VERONICA nenabízí „jenom“ informace, ale spojuje ženy, které potřebují svém strachu mluvit nahlas. Pomáhá ženám zorientovat se v diagnóze a nabízí podporu během léčby i po ní. Pokud hledáš radu nebo si jen potřebuješ popovídat s někým, kdo ti rozumí, můžeš dorazit do Centra informací pro pacientky.
Alžbětin příběh
Diagnózu si vyslechla i Alžběta. Její příběh ukazuje, jak tenká je hranice mezi „obyčejnou cystou“ a bojem o vlastní budoucnost, ve kterém hraje hlavní roli intuice, genetika a odvaha mluvit o strachu nahlas.
Když v roce 2025 dorazila jednadvacetiletá studentka Alžběta do ordinace svého gynekologa, tak se na ultrazvuku objevil nález, který vypadal jako cysta. „Tenkrát jsem byla strašně vylekaná. Nic jsem o tom nevěděla, ale mamka mě uklidnila, že přinejhorším ji prostě vyndají operací,“ vzpomíná.
Když jsem vylezla z ordinace a držela v ruce tu zprávu, neskutečně jsem brečela. Tátovi jsem to řekla nahlas, v breku to nešlo šeptat.
Během dalšího vyšetření se ukázalo, že útvar mírně vyrostl. Alžběta tedy zamířila na další kolo vyšetření. „Doktorka rovnou během ultrazvukového vyšetření řekla, že je to nádor. Začala jsem být ihned vyděšená, protože jsem odmala věděla, že chci děti. Když jsem vylezla z ordinace a držela v ruce tu zprávu, neskutečně jsem brečela. Tátovi jsem to řekla nahlas, v breku to nešlo šeptat. Objal mě a všichni v čekárně na nás úplně vyjeveně koukali,“ popisuje mladá studentka.
Vzhledem k tomu, že šlo o závažnou diagnózu Alžběta zamířila na operaci už za dva týdny od chvíle, kdy se dověděla, co se v jejím těle děje. Po zákroku ji převezli na jednotku intenzivní péče. „Úplně jsem to vzdala. Bylo mi zle, nemohla jsem se ani posadit a nechtělo se mi vůbec cvičit,“ přiznává otevřeně. Dodává, že v tu chvíli byla její největší oporou rodina, která se sehrála s ošetřujícími sestřičkami a pomáhala Alžbětě zpět na nohy.
Po úspěšné operaci zamířila na chemoterapii. „Zpočátku jsme procházeli peklem. Pak jsme se ale začali učit žít tady a teď. Přestali jsme přemýšlet o tom, co bude za půl roku a jestli si budeme moci zabookovat dovolenou,“ vysvětluje její matka Kateřina. K tomu, aby se Alžběta rychleji vrátila zpět do života jim prý pomohl také invalidní vozík.
Alžběta si vytvořila svůj vlastní systém na to, aby zvládala trávit čas v nemocničním prostředí. Z náročných dnů si dělá malé oslavy.
„Věděli jsme, že Betty toho tolik neujde. S vozíkem jsme byli v zoologické, jezdili jsme se koupat do lomu v Německu. Tím, že věděla, že si může kdykoliv sednout a opřít se, ušla paradoxně mnohem víc a pomáhalo to i její fyzičce,“ vysvětluje Kateřina.
Alžběta si vytvořila svůj vlastní systém na to, aby zvládala trávit čas v nemocničním prostředí. Z náročných dnů si dělá malé oslavy. „Před Halloweenem jsem si nakoupila marshmallow ve tvaru duchů, vzala si halloweenský outfit a prostě jsem tam šla slavit. Před Vánoci jsem zase přinesla tematické dobroty,“ vypráví. S dalšími pacientkami si během kapaček představují, že onkologické oddělení je prosluněná pláž a kapačka s léky je exotický koktejl.
Dalo mi to obrovskou naději. Viděla jsem tam spoustu pacientek, které se vyléčily a aktivně žijí. Člověk s touto diagnózou není vyhozen na vedlejší kolej, může se vrátit zpět do normálního, zdravého života.
Mluví ale také o tom, že jsou v jejím životě také stavy smutku. „Minimálně dvakrát týdně brečím,“ upřímně popisuje Alžběta. Důležité je podle ní hledat drobné radosti a mluvit o tom, co se v ní děje.
Když po diagnóze hledala na internetu rady a příběhy žen ve svém věku, na nic nenarazila. Rozhodla se svoji nemoc proměnit v „projekt“ a založila si účet na Instagramu, kde sdílí, čím prochází. „Když mi napíše vyděšená holčina, kterou čeká zákrok, jaký mám za sebou i já, nahraju jí hlasovou zprávu se svou zkušeností. Uklidní ji to. Pro mě je to super pocit, když vím, že si někdo další už nemusí projít tím stejným strachem v čekárně jako já,“ dodává.
Věnuje se také spolupráci s pacientskou organizací VERONICA, která poskytuje podporu ženám s gynekologickými nádory. „Dalo mi to obrovskou naději. Viděla jsem tam spoustu pacientek, které se vyléčily a aktivně žijí. Člověk s touto diagnózou není vyhozen na vedlejší kolej, může se vrátit zpět do normálního, zdravého života,“ uzavírá.
