Remake legendárního a všemi chváleného herního titulu Assassin's Creed IV: Black Flag je už několik týdnů venku a já se nyní rozhodl k němu něco málo napsat. A jako nehráč původní hry si na pomoc přivolat i ostříleného kolegu.
Hned na úvod je třeba říct, že k sérii AC přistupuji maličko jinak než většina fanoušků a fanynek. Sice jsem se v roce 2007 spolu s miliony dalších také vydal do světa křižáckých válek na území Svaté země, nemůžu ale tvrdit, že by mě první díl tehdy začínající značky nějak zásadně uchvátil.
Ubisoft od té doby do tvorby nových dílů nalil neuvěřitelné prostředky a učinil z celé série jednu ze svých nejúspěšnějších franšíz vůbec. Jakožto fanda poctivých RPGček jsem se ale poprvé s AC začal pořádně bavit až po „resetu“ v podobě Assassin's Creed Origins z roku 2017.
Plnohodnotný výlet do starověkého Egypta mě uchvátil, otevřený (a nezahlcený) svět, ve kterém se mohly prozkoumávat pyramidy, starobylé ruiny a zachraňovat Kleopatra, mi extrémně padl do noty a změna combatu i dalších herních elementů oproti „stealth-heavy“ mechanikám a linearitě předešlých dílů byl přesně ten směr, který jsem odjakživa chtěl v AC vidět.
Následující díl Odyssey (jenž nově nabyl na popularitě díky stejnojmennému filmu Christophera Nolana) bych potom rovnou označil za nejlepší v rámci celé série, kdy se spousta nových prvků z Origins rozvinula, combat byl ještě plynulejší a zábavnější, příběh odvážnější a prostředí starověkého Řecka ještě o fous lépe využité jak v případě Egypta. Co naopak považuji za těžké zklamání, je dvojice posledních vydaných AC her: Valhalla & Shadows.
Valhalla dojela na přemrštěné ambice vývojářů, kdy hra jednoduše narostla do takových rozměrů, že mě i řadu dalších pouhý pohled na mapu připravil o chuť hrát. Stavba vlastního osídlení pak zněla dobře na papíře, hůř už však fungovala v praxi, a zrušení možnosti pomocí orlího oka (v tomto případě havraního) označovat nepřátele, resp. obecně horší scouting, jsem nepochopil dodnes. Přeplácanost, délka i nevýrazné ztvárnění světa ve Valhalle v kombinaci s jinými RPG tituly té doby vedly k ochlazení zájmu o sérii z mé strany a resuscitace se bohužel nepovedla ani s příchodem dlouho žádaného AC z Japonska, které do velké míry kopírovalo mé stížnosti u Valhally.
Celou dobu jsem přitom ale vnímal existenci jednoho dílu, na který se dlouhodobě nesla chvála ze všech stran. Obyčejně na mě hlášky jako „ten si fakt musíš zahrát“ nebo „poslední opravdu dobrý díl“ příliš nefungují, Black Flag ale přesto dlouho zůstával na mém seznamu her, které pro mě nejsou must-play, pokud by se ale někdy naskytla vhodná příležitost, rád bych je zkusil. Tu nakonec vytvořil Ubisoft sám, když začátkem léta 2026 oznámil, že se hra dočká oficiálního remaku.
Příliš vysoká očekávání
O pár měsíců později jsem tak konečně mohl na vlastní oči spatřit (nutno dodat ve značně vylepšené grafice), o čem všichni celé ty roky tak bájili. A první dojmy? Jo, hezký. Ale.
Asi všichni známe ten pocit, když nám někdo z našich přátel, blízkých, nebo třeba jen kolegů a kolegyň vychválí určitou věc do nebes, jenom aby následně naše vlastní zkušenost s ní nebyla zdaleka tak pozitivní. Přesně to je bohužel i případ Assassin's Creed: Black Flag Resynced.
Z hlediska vyprávění příběhu je znát, že se jedná o třináct let starou hru, čímž nechci hanit tehdejší scenáristy, ale určité zvraty a to, jak je story vrstvena, jsem dokázal prohlédnout dlouho dopředu, a pokud člověk viděl alespoň jeden pirátský film, ve kterém nehrál Johnny Depp, jen stěží ho tu něco překvapí.
Zklamání ale kupodivu přinesl i samotný gameplay. Parkour po střechách Havany se mi vcelku rychle přejedl, combat byl až nezvykle jednoduchý, kdy i s nějakým základním vybavením na normální obtížnost jsem s lehkostí porážel velké přesily nepřátel a když už jsem čekal, že dojde na boss fight, situaci vyřešilo obyčejné plížení a dýka do zad.
Nakonec ale ani ta nejslibnější stránka hry, tedy plavení se po moři a lodní combat, mě neodpálily tak, jak bych čekal. Jasně, k hororu v podobě Skull and Bones má tohle skutečně daleko a pořád nechápu, jak je možné, že někdo v Ubisoftu dokázal tenhle projekt v podobě, v jaké launchoval, schválit, ale to zbytečně odbíháme. Fyzika lodí funguje skvěle, pocitově se to ovládá dobře a když se poprvé vydáte plavit se po Karibiku, skutečně z toho jde cítit takové to lidové „vítr v zádech a slunce ve tváři,“ jenže výjimečnost toho pocitu velmi rychle nahradí určitá repetitivnost, kterou jsem cítil prakticky z každého koutu hry.
Možná už je to prostě mojí únavou ze série jako takové, možná je to příliš vysokými očekáváními, ale Black Flag Resynced mi v zásadě nenabídl nic, co by už nezkoušely do určité míry předchozí hry, byť třeba v maličko jiném kabátu. Systémově se ale jedná o stále tu samou hru, jejíž děj mě nestrhl, svět nenadchl ničím jiným než mírou detailů a nádherným vizuálním podáním (což ale od moderních her očekávám jako bare minimum) a combat pak vyloženě zklamal.
Neoznačil bych to za zbytečný remake, je jasné, že popularita původního Black Flag novou verzi s přehledem obhájí (a finančně to muselo Ubisoftu nesmírně bodnout) a soudě dle průměrného hodnocení na serverech jako Metacritic (84 procent od kritiků a 8,4 od hráčů a hráček) jsou lidé s výsledkem obecně spokojení, já jsem ale připraven po tomto nad AC definitivně zlomit hůl, protože pokud připravovaný díl Hexe opět dramaticky nezmění směr, pravděpodobně nenajdu důvod, proč mu dávat šanci. Naštěstí jsou tu ale tací, kteří to vidí výrazně lépe.
Druhý pohled editora Ondřeje Jarůška
Assassin's Creed IV: Black Flag považuji za vrchol série. Do remaku Resynced jsem tak vplul jakožto milovník 13 let staré původní hry s očekáváním, jestli nejlepší díl je nyní díky modernizované verzi skutečně ještě lepší. A po pár týdnech lezení po palmách, skákání po střechách, potápění škunerů a hledání pokladů můžu konstatovat, že je. Ale ne ve všem.
Původní Black Flag představil jeden z nejpůsobivějších otevřených světů, jaký Ubisoft do té doby vytvořil – karibský tropický ráj s živoucími městy, přístavy, džunglí, mayskými ruinami a spoustou malých ostrůvků vybízejících k prozkoumávání. Ve hře však bylo pořád poměrně dost oblastí, které nebyly přístupné. Což bylo frustrující.
Resynced je v tomto ohledu daleko svobodnější, remake do hry navíc přidává asi 20 úplně nových ostrůvků a lokací, které v původní hře chyběly. A objevování se netýká jen souše, ale i pokladů pod hladinou. Potápět se totiž nyní můžete úplně kdekoliv. K plynulejšímu prozkoumávání světa pak přispívá i fakt, že přechod mezi brázděním moře a kotvením u měst nejsou žádné loadingy.
Celý svět je navíc i pastvou pro oči. Barvy sice místy oproti původní hře působí možná až moc saturovaně a agresivně (nemusí se líbit všem), ale mně osobně zdejší prostředí – zejména díky úrovni detailů, novému nasvícení a efektům – okouzlilo ještě víc než před 13 lety.
Prozkoumání Karibiku a všech jeho zákoutí je lepší než kdy dřív i díky vylepšenému parkour systému. V základním nastavení ti hra pomůže, aby ses náhodou nezřítil*a odněkud ze střechy, ale po přepnutí na tzv. Advanced Parkour dostává Edward znatelně více svobody v pohybu a překonávání překážek. Ale pozor – tento pokročilejší systém vyžaduje trochu tréninku, a tak počítej s tím, že než ho ovládneš, sem tam skočíš do prázdna a rozplácneš se třeba někomu na dvorku.
Nové možnosti máš navíc i během plížení. Konečně se totiž můžeš kdekoliv libovolně přikrčit dedikovaným tlačítkem a nový ukazatel ti dá vědět, jak dobře je Edward ukrytý. S tím jde mimochodem ruku v ruce i denní doba nebo počasí – například v noci během deště budeš méně nápadný*á než za bílého dne.
A když náhodou stealth nevyjde (třeba během nenáviděných misí, kdy se máš nenápadně plížit za cílem přes půlku Havany a u toho odposlouchávat konverzaci), přijde na řadu boj. I ten je v mnoha aspektech lepší a dynamičtější než v původní hře. V Resynced hraje prim parírování, tedy přesné načasování bloku těsně předtím, než tě útok nepřítele zasáhne. V tu chvíli prolomíš nepřítelovu obranu a jedním zásahem ho můžeš zlikvidovat.
S tím ale pojí asi má nejzásadnější výtka. Souboje totiž v drtivé většině případů nepředstavují žádnou výzvu a během chvilky zvládneš posekat i početnou přesilu. A proč se pak teda vůbec snažit o stealth a nenápadné zabíjení, když ke stejnému výsledku dojdeš mnohem rychleji přímým útokem. Jasně, souboje byly snadné i v původní hře, ale doufal jsem, že moderní verze přinese něco víc, větší odměnu nebo pocit uspokojení, když investuju úsilí a trpělivost do důkladné, tiché likvidace. Původní hra nabízela možnost přehrání dohraných misí s volitelnými výzvami navíc, ale tato možnost u remaku chybí.
I tak ale Assassin's Creed Black Flag Resynced rozhodně stojí za to vyzkoušet. Nikdy nebyl lepší čas proniknout do zlaté éry pirátství než právě teď.
