Filmy, které věrně zachovávají kritéria gotické tvorby.
Důsledné dodržování tradičních hororových postupů, milostná zápletka kontrastující se strašidelnými motivy, duchařská tematika, starosvětská atmosféra zda množství mrazivých scén - to jsou typické znaky gotického subžánru. Zatímco některé z nich (Ti druzí, Neviňátka...) dodržují principy minimalismu a klasických duchařských hororů, odklánějí se od vizuálních exhibicí a navozují atmosféru strachu z neznámého, jiné, zejména burtonovky, se doslova vyžívají v nádherné vizuální kompozici či gotické estetice .
V některých z nich dominuje tematika strašidelných domů skrývajících děsivé tajemství, v jiných zase hororová atmosféra slouží jako pozadí při rozvíjení tragického milostného příběhu. Z hlediska dnešních kritérií bychom několik filmů v žebříčku těžko označili nálepkou horor, přesto jde o díla, která mají velkou historickou hodnotu a svým způsobem předurčila vývoj tohoto subžánru.
Dracula (Bram Stoker´s Dracula, režie: Francis Ford Coppola, 1992)
Horor je natočený podle světoznámé předlohy Brama Stokera, ale je i romantickou linií či psychologickým rozpitváním Draculy, který ve filmu na rozdíl od knihy není jen nepříčetně monstrum, ale i rozervaný, milující a tragédií sužovaný muž. Vyzvednout nelze pouze osudový milostný příběh, ale i osobité pojetí, které této látce dodává zcela nový rozměr. Snová výprava, působivé kostýmy a kulisy, atmosférická hudba Vojciecha Kilara, dokonale obměňující hrozivé a zároveň milostné kompoziční motivy. Úžasná je i práce s kamerou, která nabízí množství podmanivých surrealistických obrazů, včetně pohrávání se stíny. Gary Oldman je nejbrilantnější Dracula, jakého si lze představit - maximálně démonický a odpudivý, ale do své postavy zároveň vtiskl pečeť lidskosti a vnitřní variabilnosti.
Tí druzí (The Others, režie: Alejandro Amenábar, 2001)
Nekompromisně jeden z nejlepších hororů se starosvětským nádechem, který nesází na povrchní hororová klišé a prvoplánové krvavé scény, ale na pořádně dusnou, mrazivou atmosféru, vynikající scénář a geniální závěr. Na jedné straně přímo neuvěřitelně komorní a tichý, na straně druhé maximálně děsivý a těžící z potenciálu vizuálně strašidelného viktoriánského domu, nacházejícího se v mlhavé pustině. Temnota sálající z jeho jednotlivých koutů je v perfektní symbióze s úzkostlivou a nábožensky striktně založenou ústřední hrdinkou v podání skvělé Nicole Kidman. Amenábar navíc mimořádně zručně ovládá zákonitosti filmového řemesla, včetně dávkování napětí a stupňování atmosféry. Od pomalu plynoucího úvodu přes intenzivní duchařské pasáže až po šokující pointu a vyvrcholení. Originální a propracovaný scénář či ponurá minimalistická atmosféra činí z tohoto filmu jednu z nejkvalitnějších hororových lahůdek.
Frankensteinova nevěsta (Bride of Frankenstein, režie: James Whale, 1935)
Mnohé scény z Frankensteinovy nevěsty dnes působí trochu bizarně a úsměvně, přesto tato uznávaná klasika, kterou stvořila spisovatelka Mary Shelley, patří mezi vrcholné milníky světové kinematografie. Po obsahové i vizuální stránce dokonce kvalitativně překonává svého předchůdce Frankensteina. Věčné motivy týkající se života a smrti, snaha osvojovat si vyšší privilegia a nekonečná, chvílemi zvrhlá lidská touha zasahovat do přirozeného řádu věcí. Témata, která jsou dodnes nadčasová. Dílo má množství gotických aspektů, ale hrůzostrašné scény na rozdíl od prvního Frankensteina i tak ustupují do pozadí - větší důraz se v něm totiž klade na morální a humanistický rozměr, a tak monstrum díky perfektní charakterizaci vzbuzuje spíše lítost než strach. Historický význam Frankensteinovy nevěsty je však obrovský - proto má v žebříčku své pevné místo. A Karloffovo ztvárnění monstra skrývajícího v sobě lidské rysy je dodnes nezapomenutelná.
Ospalá díra (Sleepy Hollow, režie: Tim Burton, 1999)
Mistrovský Burtonův počin, který ani po letech neztrácí nic na své působivosti. Dějová zápletka a vztahy mezi postavami jsou možná až příliš překombinované, ovšem to nic nemění na tom, že atmosféricky a audiovizuálně jde o jednu z nejlepších žánrovek vůbec. Lubezkeho poetická kamera čaruje jeden podmanivý obraz za druhým a záběry na pochmurnou, osamocenou spleť domů, v jejichž útrobách se skrývá nejedno tajemství či na mlhavý, tíživý les, jsou doslova pastvou pro oči. Značná dávka brutality zde není samoúčelná a mělká, ale stylová a hravá, neztrácející autorský šmrnc. Napětí by se dalo krájet a ve srovnání s jemnou krásou Střihorukého Edwarda, Mrtvé nevěsty či Velké ryby je to nevídaně hororové a krvavé. Magická hudba Dannyho Elfmana je kapitola sama o sobě a milostné scény mezi Deppem a Christinou Ricci dodávají temné gotické stylizaci něžný, romantický půvab.
Mrtvá a živá (Rebecca, režie: Alfred Hitchcock, 1940)
Tento Oscarem oceněný mysteriózní romantický thriller je natočený na motivy úspěšného gotického románu od britské spisovatelky Daphne Du Maurier a kombinuje typicky naivní milostnou zápletku se záhadnou, mystickou atmosférou. Hlavní hrdinka v podání Joan Fontaine, která se provdá za bohatého vdovce, ztvárněného Laurencem Olivierem, odjíždí žít na jeho monumentální starodávný zámek. Zde se dostává do neustálé konfrontace s jeho předchozí mrtvou manželkou. Její stín vznášející se nad jejich životy lze vnímat jako nadpřirozený prvek, ale tajemno postupně ustupuje do pozadí kvůli převažující detektivní linii. Podle dnešních kritérií jde spíše o klasický detektivně-romantický příběh, ale přesto lze Mrtvou a živou vnímat jako živnou půdu pro další, dobovými konvencemi nesvázané a odvážnější gotické snímky. Koneckonců dílo posloužilo jako inspirace více tvůrcům včetně Guillerma del Tora při natáčení Purpurové vrchu. Z historického hlediska je tedy jeho hodnota nezpochybnitelná.
Jana Eyrová (Jane Eyre, réžia: Cary Fukunaga, 2011)
Tuto filmovou adaptaci slavného gotického románu považuji kvalitativně za nejzdařilejší a emocionálně nejsilnější. I opakovaný remake může překonat své předchůdce, pokud je natočený s citem a umocněný individuálním autorským stylem. Zásluhu na intenzivním emočním zážitku nenese pouze vnímavě zachycený příběh nešťastné lásky, ale také precizní výprava zvýrazňující tragiku dobových poměrů. Do temné atmosféry znázorňující anglický chlad se proplétá křehký romantický motiv působící v kontextu všudypřítomné nenávisti a strohosti jako závan vykoupení. Skvostná hudba Daria Marianelliho dodává konkrétním scénám potřebnou hloubku, stejně jako osudové herecké výkony Mie Wasikowské a Michaela Fassbendera. Při pohledu na jeho žalostného Rochestera tuhne krev v žilách a Wasikowska osudem lynčovanou Janu Eyrová nemohla ztvárnit lépe. Film pomalu plynoucí, místy strašidelný a krutý, ale v jednotlivých obrazech zároveň nadpozemsky něžný a intimní.
Dr. Jekyll a pan Hyde (Dr. Jekyll and Mr. Hyde, režie: Victor Fleming, 1941)
Tak jako dobová Frankensteinova nevěsta, i snímek Dr. Jekyll a pan Hyde disponuje nápaditými, pokrokovými myšlenkami zabývajícími se aspekty lidské duše. Dokáží určité chemické látky ovlivnit náš charakter? Je možné, že se v nás po jejich použití probudí naše temná, před světem skrytá stránka? Transformace psychiatra Jekylla na násilnické monstrum v podobě pana Hydea je přímo unikátní, a to nikoli pouze z fyzického hlediska (vizuální efekty zachycující jeho děsivý přerod jsou maximálně pozoruhodné), ale také z toho osobnostního. Tuto perfektně napsanou postavu výtečně ztvárnil Spencer Tracy, který je největším tahounem díla. Stejně přesvědčivě se vcítil do role intelektuálního vědce/psychiatra, jakož i do role nelítostného netvora. Scény s ním mají neskutečnou atmosféru a jeho ďábelské chování postupně nabírá na obrátkách. Pokud máte rádi zlatou hollywoodskou éru, určitě byste si filmové vzdělání měli doplnit i o tento skvělý kousek, případně vám možná více lahodí starší, ale také kvalitní verze z roku 1931 s Fredricem Marchem.
Mrtvá nevěsta Tima Burtona (Corpse Bride, režie: Tim Burton, 2005)
Malý filmový poklad a jeden z nejosobitějších počinů Tima Burtona. „Hororové scény“ oplývají originálním autorským drivem, jsou plné nápaditosti, elegance a navíc je obohacuje úsměvně plachá romantická linie. Svět záhrobí a kostlivců v něm žijících Burton servíruje jako radostný a zábavný, zatímco ve světě živých panuje temnota a maloměšťácký viktoriánská úzkoprsost. Mrtvá nevěsta je plná tematických i vizuálních kontrastů a zároveň je prosáklá autorovými specifickými reflexemi, groteskním humorem a nádherně podaným romantickým příběhem umocněným hudbou Dannyho Elfmana. Výtvarná stránka v podobě loutkové animace možná neosloví každého, ale k Burtonovým dílům nezaměnitelně patří. Bohužel, kouzlo jeho filmů v nedávné době nekompromisně vyprchává, ale naštěstí se vždy můžeme vrátit k jeho starším klenotům.
Neviňátka (The Innocents, režie: Jack Clayton, 1961)
To, o čem mohl Hitchcock ve 40. letech pouze sníl, přináší o dvacet let později progresivní horor Jacka Claytona. Na mysli mám především míru využití výrazových prostředků hororového žánru a celkový odvážný přístup k tématice paranormálních jevů. Běžného diváka, odchovaného na současných explicitních hororech, bude možná iritovat minimalismus projevující se v absenci prvoplánových děsu či pomalý rozběh. To, co však dělá film tak silným, je právě jeho starosvětská duchařská atmosféra, množství hutných, tíživých scén, novátorská forma využívající potenciál zvuku a kamery a koneckonců kontroverzní příběh. Hlavní hrdinka v podání Deborah Kerr totiž začne být posedlá představou, že do dvou dětí, které vychovává v obrovském viktoriánském domě, se převtělili duchové mrtvých a zvrácených sluhů. Zajímavostí je, že filmařsky i tematicky tento precizní sugestivní horor posloužil jako inspirace Alejandru Amenábarovi při natáčení Těch druhých, přičemž jeho prioritou bylo oživit dnes už zapomenuté klasické hororové postupy.
Bouřlivé výšiny (Wuthering Heights, režie: Peter Kosminsky, 1992)
Pochmurná historická romance, která vás odzbrojí náporem klasických, ale citlivě zpracovaných tematických motivů, jako jsou tragická, nenaplněná láska, zrada, nenávist či touha po pomstě. Bouřlivé výšiny natočené podle gotického románu Emily Brontëové jsou pronikavou sondou do povrchních dobových společenských struktur, v důsledku kterých byly city dvou zamilovaných lidí z odlišných vrstev vystavené pohrdání a odsouzené k zániku. Brontëová kromě toho vytvořila realistické, psychologicky poutavé charaktery hlavních postav, povětšinou zápasících se svými negativními stránkami a neřestmi. Filmaři se snažili zachovat ducha předlohy - bezútěšnost příběhu znásobují poutavou formou nabízející romantické obrazy drsných anglických vřesovišť či emocionální hudbou. Bouřlivé výšiny jsou sice romantikou skrz na skrz, ale jsou obohaceny o několik strašidelných scén, které skvěle zapadají do celkového konceptu. Navíc Ralph Fiennes v roli rozpolceného Heathcliffa a Juliette Binoche jako jeho osudová Catherine předvádějí mimořádně herecké výkony.
Strašení (The Haunting, režie: Robert Wise, 1963)
Nejvíce se bojíme toho, co nevidíme. Tímto krédem se řídil Robert Wise při natáčení klasického duchařské hororu zařazujícího se ke klenotům subžánru s tématikou strašidelných domů. Skupina vědců se rozhodne prozkoumat existenci paranormálních jevů, kterými je opředené děsivé gotické sídlo, vzbuzující hrůzu a nepříjemné pocity. Prolog objasňující tragické a nevysvětlitelné úmrtí předchozích obyvatel panství vás úžasně vtáhne do dění, přičemž tvůrci opět využívají typické minimalistické prostředky - navození fyzicky hmatatelného strachu z neznámého a stupňování atmosféry prostřednictvím podivných, tajemných zvuků či šílených nájezdů kamery. Dílo se kromě toho soustřeďuje i na psychologický profil ústředních postav, zkoumání jejich složitých vzájemných vztahů. Obzvláště úzkostlivá hlavní hrdinka v podání Julie Harris (i když je chvílemi poměrně afektovaná) výrazně zintenzivňuje paranoiu nesoucí se celým filmem.
Purpurový vrch (Crimson Peak, režie: Guillermo del Toro, 2015)
Purpurový vrch se sice dočkal smíšeného přijetí u diváků, přesto patří mezi typické gotické romance, které v divákovi evokují pocit nostalgie za starými klasickými horory. Výtvarně a autorsky je snímek bravurně zvládnutý, v první polovině je dokonce scenáristicky komorní ve snaze představit nám postavy. Salonní konverzace zanedlouho nahradí hororově-pohádková atmosféra a z filmu začne vyzařovat poctivá snaha zanechat v divákovi silnou emoci z vidění esteticky famózního díla. Celková stylizace a dekorace scén, výprava, kostýmy a kulisy působí úchvatně a velkolepě. Poetiku filmových obrazů nejvíce dotváří nádherně zlověstné starodávné panství, přičemž del Toro si ve výpravě pohrál i s těmi nejmenšími detaily. Třešničkou na dortu jsou již „pouze“ hrozivé přízraky podkreslujícím celkovou atmosféru nenávisti a strachu, kterou je sídlo prostoupeno.
Pes Baskervillský (The Hound of the Baskervilles, režie: Terence Fisher, 1959)
Tato oblíbená detektivka od ikonického Arthura Conana Doyla se dočkala několika filmových i televizních zpracování. Legendární detektiv Sherlock Holmes v podání Petera Cushinga má za úkol vyřešit případ obestřený tajemnými a podivuhodnými jevy. Může za krutou smrt členů rodu Baskervillových přízračný, děsivě kvílící pes? Dá se jejich úmrtí racionálně odůvodnit? Kromě primární detektivní linie odhalující motivy nelítostných vražd se v tomto díle mísí i několik napínavých a mysteriózních prvků. Samozřejmě, dnes si netroufám Psa Baskervillského označit pojmem horor, ale musíme přihlížet i na kontext doby, ve kterém vznikl. O výtvarnou stránku plnou temných motivů se postaralo studio Hammer - specialista na dobové snímky. A nemohu zapomenout na výkony notoricky známých herců, jako jsou zmíněný Peter Cushing či Christopher Lee ve svých nejlepších letech.
Sirotinec (The Orphanage, réžia: Juan Antonio Bayona, 2007)
Sirotčinec není moderně pojatý horor podle současných kritérií, který by uspokojil davy diváků. Právě naopak, tento kvalitní španělský film z dílny Guillerma del Tora je v první řadě intimní osobní drama reflektující bolestivou ztrátu, nicméně snímek je okořeněný dětsky nevinným světem plným fantazie a postupně dávkovanými duchařskými scénami. Z filmu vyzařuje inklinace k tradiční hororové formě - tvůrci se opět obešli bez samoúčelných krvavých orgií, a místo toho předkládají dojímavý příběh o matce zoufale hledající svého syna, který nečekaně a za záhadných okolností zmizel. Dějištěm příběhu je opět mohutný starý dům, nacházející se na opuštěném místě, plný duchů mrtvých dětí. Hororové scény jsou solidně natočené, ačkoli nejsou příliš děsivé a snaží se spíše o jakousi pohádkovou, typicky del torovskou poetiku. Sirotčinec je tradiční duchařský horor sázející zejména na ponurou atmosféru starého sídla, ve kterém se navíc snoubí citlivě a lidsky ztvárněný příběh.
Upír Nosferatu (Nosferatu, režie: Friedrich Wilhelm Murnau, 1922)
Kvůli autorským právům museli tvůrci změnit název filmu i jména postav, ale přesto jde o věrnou adaptaci slavného Stokerova románu. Mnohé možná odradí skutečnost, že jde o němý film, ale Upír Nosferatu patří z historického pohledu mezi nejvýznamnější filmy vůbec. Na danou dobu je technicky prvotřídně natočen, z hlediska práce se světlem a stíny je neuvěřitelně sugestivní. Důležitou roli hraje zejména hudební složka, do značné míry vytvářející celkové napětí a atmosféru příběhu. Za zmínku stojí i fakt, že zatímco většina dobových filmů vznikala ve studiích, Upír Nosferatu ohromí zajímavými exteriéry - natáčel se mimochodem i na Oravském hradě či ve Vysokých Tatrách. Vyzvednout také musím perfektní herecký výkon Maxe Schrecka - jeho Orlok alias Nosferatu s dlouhými drápy, odstávajícími ušima a ďábelským výrazem je bezvadným vyobrazením zla. Z dnešního pohledu nejde o horor, který straší každým jedním záběrem, ale díky filmařským i uměleckým kvalitám se právoplatně řadí do zlatého fondu kinematografie.
Bonus
Střihoruký Edward (Edward Scissorhands, režie: Tim Burton, 1990)
Mohli bychom snad zapomenout na tento skvost, který patří k tomu nejlepšímu od nekorunovaného krále novodobých gotických filmů? Na tento Burtonův raný hit nahlížíme přímo s nostalgickou bázní a dodnes se rozplýváme nad úžasným výpovědním příběhem plným burtonovské alegorie, protikladů a symboliky. Tematiku boje mezi osobitou lidskou individualitou, nezapadající do „omezené krabičky normálnosti“, a úzkoprsým maloměšťáckým myšlením Burton přetavuje do každého filmu, ale ne vždy je výsledný efekt tak ohromující. Střihoruký Edward je ztělesněním všeho, co od režiséra očekáváme. Krásné myšlenky, charakterově protikladné postavy reflektující buď povrchnost vnějšího světa, nebo hloubku toho vnitřního, hravé vizuální nápady, temnou pohádkovou atmosféru či skvělý morbidní humor. Hudba Dannyho Elfmana dodává jednotlivým obrazům neuvěřitelnou váhu a Johnny Depp ztvárnil jednu ze svých nejikoničtějších rolí.
Samozřejmě, spousta dalších vynikajících filmů se do žebříčku nedostalo. Zmínit musím alespoň Branaghova Frankensteina (1994), ve kterém si titulní roli monstra střihl Robert De Niro, Interview s upírem (1994) či vizuálně podmanivého, opět burtonovského Sweeneyho Todda (2007). Za zmínku stojí i filmové adaptace románů od Edgara Allana Poea, jako jsou například Zánik domu Usherů (1960) nebo Jáma a kyvadlo (1961). A co vy? Jaké jsou vaše oblíbené gotické filmy? Podělte se s námi v komentářích.
