10 nejlepších českých rapových alb za rok 2019

Konec prosince = konečné zúčtování. Někdo řeší, kolik peněz zbytečně za rok provířil, někdo zase počítá, kolik ušetřil. My jsme znova po roce zaujali pozice „lokálních rapových učetních" a podívali jsme se na tuzemské desky, které spatřily světlo světa poslední rok druhé dekády nového tisíciletí.

A čeho jsme to zase byli svědky! Mnozí se pohádali, mnozí se usmířili. Žádnou další fatální zprávu z rapového prostředí, až na Pana Chalana, nechť odpočívá v pokoji, jsme nezaznamenali, proto jsme mohli s chutí hodnotit momentální formy rapových hvězd. Vybrali jsme pro vás deset nejlepších počinů, na kterých jsme se v redakci shodli.

Hodnotící klíč byl vcelku jednoduchý. Zaměřili jsme se na projekty, které byly oficiálně označeny jako alba, tudíž veškeré špičkové EP nebo mixtapy jsme tentokrát nechali stranou. Snažili jsme se namíchat ten nejlepší mix kvality zpracování, originálnosti, atmosféry, textové vyzrálosti, koncepce a celkového dojmu. 

Dopředu bychom vás také rádi upozornili, že tento výběr alb je pouze našim konsenzem, tudíž vaše letošní TOP 10 může být úplně jiná. Byli bychom rádi, kdybyste tento fakt respektovali, nicméně určitě neváhejte se do hodnocení zapojit a napsat svůj svůj názor do komentáře pod příspěvkem. Tady je naše letošní desítka:

Doporučeno

TOP 10: Která česká rapová alba roku 2018 jsou ta nejlepší? 30. prosince 2018 16:49

10.

PSH – Debut

„Jsme připraveni a předurčeni k tomu zasadit zásadní úder na solar rapový scény. Dlouho jsme čekali a teď si pro to jdem! Swag, Flex,“  uvedl se značnou ironií člen PSH Mike Trafik před vydáním nedebutové desky Debut. Mohlo by se zdát, že tato trojice už nikdy nic nevydá. Že vlastně všechno řekli, že už není třeba dál mluvit. Že už jsou na scéně příliš dlouho. 

Jenže tato dlouhověkost jim vlastně vytvořila výhodu. Nové album Debut už nelpí na tom být nejlepší nebo vnést do českého rapu nějakou zásadní revoluci; což by bylo těžké, ne-li nemožné a Peneři si to uvědomují. Přesto se jim povedlo vytvořit projekt, který sice bude nejlépe fungovat hlavně u zralejších posluchačů, jenž se mohou ztotožnit s všudypřítomnou nostalgií, důležité ale je, že skutečně bude fungovat. Nostalgie sice je na albu zřejmá, není ale stěžejním motivem desky. 

Orion je tu v životní formě, což dokazuje nejen na tomto albu, ale i na ostatních hostovačkách, které mu letos vyšly, a je důkazem, že tento bohémský veterán zraje jako víno. 

Oproti tomu je možná trochu škoda, že se Vladimir nebo producent Trafik více nesnažili vyjít ze své komfortní zóny a tak trochu se vědomě spoléhali na suverénnost toho, že oni jsou přece v rapu nejdéle ze všech a už nemusí nic dokazovat.

Otázkou už jen zůstává, zda je to skutečné rozloučení s legendami, nebo se ještě objeví za několik let znova s dalším albem. Tehdy už jim ale, troufáme si tvrdit, podobná koncepce neprojde nikde. 

9.

Idea – Tempo

Je zvláštní říct o interpretovi, který je na scéně dost dlouho na to, aby někteří fanoušci na začátku jeho kariéry ještě nežili, že se našel až teď. Proto ten, kdo by nečekal, že jedno z míst obsadí člen Ty Nikdy, se kvůli této skutečnosti mýlil. Prezident, zakladatel a vedoucí Idea se podle nás vybarvil ve velice jasných barvách, ke kterým mu dopomohl producent FVLCRVM. 

„Tempo je vystoupení z komfortní zóny," vyřkl k vydání alba zlínský rodák. Ono totiž nepřipomíná nic, co by do té doby vydal. A to je dobře. Chce se až říct, že bylo na čase. Od desky Stop Play totiž uplynulo hodně vody, v niž byla transformace prakticky dokonána. Inspirace UK zvukem smíchaná s experimentálními rytmickými smyčkami industriálních podkladů vyvolá u moderního posluchače nutnost přehodnotit na tohoto původně „oldschool“ MCho názor.

Čiší z něj NRGie. Kratší stopáže do 3 minut vás nedostanou do letargie, jako tomu bylo dřív. Konečně může člověk splynout s atmosférou, kterou si jinak do té doby musel nasimulovat skrze slova. Což se dneska zrovna nenosí. To ale neznamená, že by deska postrádala sdělení, naopak. Idea se vyjadřuje k dnešním raperům, vyjadřuje se k dnešním návykům mladých, vyjadřuje se k dnešní situaci. Avšak konečně způsobem, který může dnešní člověk jednodušeji požvýkat.

Výběr hostů je také dost v pořádku. Ti, co očekávali Boy Wondera, se dočkali. Jak na sloce, tak na produkci. Pokud jste doufali ve fresh jméno, nově etablovaný Pain si se slokou do UK vibu sedl jako prdel na hrnec. Ale abychom nepřechválili. Pořád mluvíme o Ideovi, jehož hlas a dikce je, jakkoliv se to snažíme kulantně nazvat, delší dobu hůř poslouchatelná. Libozvučnější produkci by si album také občas zasloužilo. Nicméně inspirace Anglií, Brockhamptnem, Tylerem the Creatorem a kdo ví, čím ještě, určitě není krokem zpět.

8.

Nik Tendo – Fatamorgana

Jestli můžeme něčí letošní počin označit jako raketu mířící do toho největšího mainstreamu budoucích let, je to bez pochyby Fatamorgana od Nik Tenda. Líbivé melodie, lehce zapamatovatelné texty, vibe, se kterým můžeš souznít. Do kompletního balíčku to zabalily produkce primárně od Konexe a Deckyho, pečetící nastavený labelový punc od Milion+. Při poslechu se ale fanoušek neubrání malému déjà vu.

Když uděláme porovnání, oproti debutovému albu 7 z roku 2018 pardubický rodák vsadil více sám na sebe než na jména hostů. I když nebyl každopádně pochyb, že bychom se na desce například nedočkali sloky nebo dvou od generála Yzomandiase. Nicméně, ať už poté člověk poslouchá jak poslouchá, těžko se mu hledají další odlišnosti.  Co jsme tedy od Nik Tenda dostali?

Bezpochyby dobrý počin, který je však prakticky identický s tím, co jsme dostali před rokem. Více než nějaký ucelený projekt dostaneme soubor singlů. Koncept, zde i přes intro, ve kterém je interpret přenesen do jiné reality stejně jako na coveru a následném návratu zpátky v outru, budeme hledat těžko. Nutno ale podotknout, že fanouškovi to nevadí. Zatím.

Trendy trap, ať už rockového nebo EDM charakteru (jako na Jump, na který by si poskočil i Svarta) zde najdeme. Stejně jako jeho životní filozofii, kterou by nejspíš na školách vyučovat nemohli. Pravdou ale je, že pokud se chceš naladit na party tím správným způsobem, Fatamorgana je tu a je připravena tě na ni přenést. 

7.

Hasan – Hasan

Konceptová deska od Milion+. Čekal ji někdo? Těžko říct. Když jsme však ponořili ušní bubínky do vln nového Hasanova počinu, mohli jsme akorát konstatovat: „To je ona". Interpret se svému posluchači odevzdává a prakticky svěřuje se vším, co ho trápí. V takové napůl bdělé napůl ospalé verzi. 

Od Oceánu uplynulo hodně vody, posluchač tak při ohlášení nové desky Hasan zbystřil. Po poslechu zjistil, že raper dospěl. V porovnání první a druhé desky je evidentní jiný přístup ke psaní, větší uhlazenost, jistota. Také ne všechny tracky jsou explicit, konkrétně čtvrtina alba je totálně clean. Ve slovech je mnohem více rozvážnosti. Možná se Hasan vyvinul i jako člověk. Nám připadá, že se posunul hlavně v tom, co dělá.

Nemusíme se však bát toho, že by někam odložil svůj postoj z dob minulých. Neoddělil se od svých trapových beatů se samplovanými melodiemi, což je paradoxně dost příjemné osvěžení od té „hardcore" trendy music, kterou v Milion+ vydávají. Koření kytarových riffů a synťáků se zde ale sype stejně hezky jako na jiných labelových releasech. Posluchač tak o nic nepřijde.

Potkáme se tedy s hlubšími myšlenkami. A že tento koncept sedí i ostatním členům labelu, ke kterému Hasan patří, potvrdili na hostovačkách jak Nik Tendo a Karlo, tak i Yzomandias. Hasanův Hasan je tak možno charakterizovat jako velice sofistikovaný počin. Ponuře odlehčený, temně motivační. Vzbuzuje ve vás spoustu emocí, na které si všichni musíme občas dát pozor.

6.

Viktor Sheen – Černobílej svět

Viktor Sheen si dal na rok pauzu, ve které načerpal (?) vcelku slušnou formu. Přišel s deskou, se kterou už „nevidí černobílej svět“. Vypráví melancholický příběh s metaforickými odkazy o tom, jakým způsobem žije svůj život. Příběh je přitom zabalen do jemného autotunu v moderním obalu. Jedná se tak o reprezentativní projekt, vlajkovou loď? Asi jo.

Sheen je bez pochyby jedno z největších jmen naší scény. Udává docela lineárně směr bez nějakého ucuknutí. Proto je nasnadě otázka, jestli nás může nový projekt nějak dostat, překvapit? Odpovědí je: Kdo ví. Tento to ale nejspíš nebude. Deska však dokázala oslovit fanoušky, kteří ocenili například spojení Hasana, Nik Tenda a Calina na tracku Až na měsíc, jenž se stal megahitem.

O kvalitě provedení produkce, rapu, dikce, flow, vibu, mixu a masteru asi nemůže být řeč. Nebo dokonce diskuze. Černobílej svět je top produkt, výš se dostanete jen u pár československých interpretů. Možná byste je i spočítali na jedné ruce. Přesto Sheen, snad až kromě na skoro soft techno/EDM ruskojazyčného tracku 3 колеса, nenabídl nic převratného. Což u někoho, kdo drží prapor a udává směr, očekáváte.

Uvidíme, co přivane zítřek. Jestli příští rok dostaneme klon letošní desky či desky Jungler, anebo dostaneme něco, co nebudeme čekat. Takto ale novou věc od kladenského rapera nemůžeme hodnotit nějak výrazně. Sedí si v klidném středu top alb, ani moc nahoře, ani moc dole.

5.

Sergei Barracuda – Medusa

Sergei Barracuda prošel za svou kariéru velmi zajímavou transformací. Z pouličního rapera s netradičním a osobním projevem, jenž kdysi hledal své „klíče světa, koruny a eura“, se stal komplexní raper a podnikatel, který ve svém labelu Azurit Kingdom „posouvá ten produkt“, baví se tím a zároveň se snaží ve své tvorbě zkoušet neustále nové postupy.

Přitom ale neztrácí tvář, což se ne každému interpretovi (zvlášť takovému, který je v rapu již mnoho let) podaří. Od dob Pouliční Ekonomické, která vyšla před devíti lety, si vytvořil jakési vlastní univerzum, ve kterém se sebevědomě pohybuje a které neustále piluje do křišťálové čistoty. 

Barracuda v nových skladbách zkouší autotune, zvukem připomíná chicagskou legendu Chief Keefa, kterého ale prvoplánově nekopíruje, naopak přidává mnoho svým jedinečných prvků a fakticky prostě zvyšuje svou laťku nastavenou předchozími projekty.

Album Medusa bylo možná tak trochu risk, při kterém mohl hodně svých skalních fanoušků ztratit, on je však o to víc získal. A právem.

4.

Sensey – Bratan

Těsně před medailovou pozicí se umístilo příjemné překvapení letošního roku. Se svým debutem se Sensey, jméno reprezentující českou část amerického labelu Def Jam Records, zaměřil na to, co umí nejlíp – práci s autotunem. Je jen málo domácích interpretů, kteří jsou schopni využít potenciál tohoto audio procesoru tak, jako on. A udělat z toho minimálně tři obrovské mainstream hity.

Možná to budou někteří neradi slyšet, ale Sensey zapouští kořeny v mainstreamových vodách jako žíznivý strom.  Zde dokázal mohutně využít nejen potenciál svůj, ale také produkce a hostů, které si na album pozval. Konkrétně singly Mami, koukej, jsem frajer se svým labelovým kolegou SKiNNY BARBERem, Policie zná moje jméno s ostravským Sergeiem Barracudou a influenční TANK s Hugo Toxxxem, který měl dopad na celou českou rapovou scénu, jsou důkazem.

Těžko říct, která z těch tří rozdílných poloh, v nichž je Sensey ve svých hitech posazen, mu vyhovuje nejvíc. Každopádně ve všech třech si zde stojí pevně s vědomím, že to, co dělá, je správně. Co ale zbytek alba? Možná ještě song  Za všechno můžeme my, na němž je druhá Barracudova sloka dohromady s hlasem slovenského Fobia Kida, jej tak nějak formuje a pevně udává tempo. Ostatní stopy ale bohužel ukazují, proč se projekt nemohl dostat na bednu. 

Máme z toho pocit, že Sensey je takový Trippie Redd české scény. Jeho punch je autotune a line je vibe, z čehož těží a čemuž věří, avšak pokud chce dosáhnout na nejvyšší mety, musí mít vlastní pořádný hit. Občasné hluboké zamyšlení a propracovanější lyrika by neuškodila. Přesto je ale nutno dodat, že precizně zvládnutá chemie s hosty, které sezval, mu z debutu Bratan dělá krásné podloží k výšinám. Přece jenom, „nižší" startovní pozice je vždycky lepší, alespoň se má člověk kam posouvat.

3.

Smack – P's A Love 2

Když Smack v roce 2017 vydal album Terapie, šlo o zlomový okamžik pro celou jeho kariéru. Nejosobnější album ukázalo tohoto grimeového MCho v hladinách, ve kterých jsme ho nikdy předtím nebyli zvyklí vidět. Do té doby byly jeho předností hlavně zběsile rychlé klubovky, tehdy však ukázal, že umí i poodhalit své soukromí a pustit si fanoušky mnohem blíže k sobě. 

Sliboval masterpiece, vydal masterpiece. Přesto všechno ale dokázal, že pravděpodobně nikdy nepřestane překvapovat. Album je konceptuálně provázáno s prvními P's A Love, přebírá si ale i to nejlepší z Terapie. Do toho všeho Smack experimentuje s hlasem i rapovými subžánry a přetváří svůj styl v úplně nový. Dokazuje, že se nachází ve skvělé formě. 

Projekt přináší urvanosti jako je Crunk Jackpot, na kterém se vrací zpátky ke kořenům i s Yzomandiasem, s nímž vzpomíná na to, jak chodili na první pražské crunkové mejdany, absolutně nejvýraznější highlight však přichází v podobě emotivní, citlivé a dospělé skladby Nedělní odpoledne. 

P's a Love je nejen slangovým označením peněz v Anglii a Česku, tedy v zemích, které Smack One hudebně propojuje, jde zároveň o velmi povedené album, které se v našem žebříčku řadí na třetí místo.

2.

Dollar Prync – Jeb System 2

Rap má základy v ulici. V ulici, která funguje podle svých vlastních pravidel, v ulici, která je drsná a v níž není snadné se pohybovat. Smíchovský reprezentant Dollar Prync je autentickým představitelem této pouliční scény. Nahrál album Jeb System 2, které už svým lehce anarchistických názvem navazuje na první část z roku 2016.  

Jedenáct skladeb posluchače zavádí do světa tvrdého byznysu, drog, špinavých bankovek, ale i rasismu, chudoby a začarovaného kruhu, ve kterém se člověk vychovaný ulicí může občas ocitnout. Jak říká ve skladbě Proč cigán jede stoku: „To víš, more, já nemám za vodou bábu a dědu, mámu a tátu, ségru a bráchu / mám flow, mikrofon, teleskop a váhu.“

Prync v tomhle světě žije a díky letošnímu albu do něj může nahlédnout i jeho posluchač. Bez příkras, skrz unikátní surový projev. Je něčím, čím byl před více než dekádou slovenský Rytmus – přináší rap v ryzí podobě, silný příběh, ale i naději, že vlastně bude líp. 

1.

Hugo Toxxx – 1000

Hugo Toxxx to „killí od roku 96“ a deska 1000 je příkladem toho, že i interpret, který se v rapovém žánru pohybuje mnoho let, je schopen flexibility a nezadrhne se tam, kde mnoho starších raperů dnes ztrácí dech; nepřipouští ploché plácání se po zádech od stejně starých posluchačů, chce v nich ale otevírat nový pohled na věc a dál definovat žánr. Propojovat. Netouží po nostalgii, na níž se mnoho ostatních interpretů spoléhá. 

Hacker posouvá svůj limit, nedělá na nové desce žádné kompromisy a přináší nový, skutečně svěží zvuk. Experimentuje a celá deska působí jako komplexní umělecké dílo. Stejně jako u Toxxxových předchozích počinů je album určeno milovníkům rapu, kteří znají kontext, umí v něm chodit, jsou schopni číst mezi řádky. Pouliční labyrint, do kterého raper umožní posluchači nahlédnout, ale už ho v něm nevodí za ruku.

Na album se z třiceti skladeb, z nichž raper vybíral, dostala dvacítka takových, které se skvěle doplňují, jako bonus na nich zaznívají mladí hosté z nové generace raperů, jakými jsou Pridenyyy, Dokkeytino, Icy L, Blako nebo Dollar Prynce.

Hugo před nimi na albu nezaujímá pozici „nedotknutelného rapového strejdy“, ale spíš zkušeného parťáka, jehož projev mezi ně velmi dobře zapadne. Znova vod nuly.