Jaký máš vztah s otcem? Prozkoumali jsme, co ho ovlivňuje i jak svoje vztahy zlepšit

Nejsilnější, nejmoudřejší, nejlepší

O tom, jak by měl muž 21. století vypadat, lze polemizovat. V současnosti již víme, že není potřeba, abychom my – chlapi – byli citově uzavření nebo trhali špalky vedví holýma rukama. Víme také, že správný chlap už dávno nemusí zapáchat a může o sebe dbát. Přesto je ale potřeba si uvědomit a pojmenovat, co ve světě znamená role muže. U každého se tato představa může lišit právě podle toho, co mu dá otec do vínku. 

 
Tátové své potomky totiž učí nejen přímo, ale i nepřímo. „Otec syna ovlivňuje nejen tím, co mu říká a jak ho vychovává, ale také způsobem, jakým přistupuje k lidem okolo sebe, k problémům či výzvám. V různém věku syna jsou úlohy otce jiné,“ píše ve svém článku psycholožka Denisa Maderová. 

Otec je v raném dětství pro syna obvykle něco jako Bůh. Je nejsilnější, nejchytřejší, jeho názory jsou správné a jeho práce je práce snů. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme si s kamarády na písku vyměnili památnou větu: „Můj táta přepere toho tvýho!“

 
Mladá generace se tak často později dostává do konfliktu, kdy na jedné straně je otec coby prototyp nebojácného hrdiny, který nikdy nepláče, a na druhé straně společnost, která je v dnešní době již daleko otevřenější mužským citům a snaží se drsnou maskulinní skořápku rozbít. Úloha otců dnes tedy znamená mimo jiné také neustálé přehodnocování svých postojů a přestože to nemusí být příjemné, možná i citové otevření vůči svým synům. 

„Řada otců je na své syny při výchově svých synů velmi přísná. Je to často z jednoduchého důvodu. Myslí si, že je dobré, když si nepříjemnou zkušenost jejich děti prožijí s ním, a stanou se tak psychicky odolnější vůči svým trenérům nebo šéfům,“ popisuje dětský psychiatr Kyle Pruett v rozhovoru pro UExpress. Zdůrazňuje přitom, že role otců se dlouhá léta výrazně transformovala.

„Po celá léta přetrvávala představa odtažitého otce, protože muži v minulosti měli problém s vyjádřením svých pocitů. Genderové role ale prošly zásadním vývojem a dnes už se stává běžnější, že po fotbalovém zápase táta syna obejme nebo mu dá pusu,“ říká. 

 
Očekávání jako vrah vztahů

Vztah syna s otcem se ukazuje jako velmi komplikovaný z různých důvodů. Jedním z nich může být přehnané očekávání, a to na obou stranách. Tátové totiž od svých synů často očekávají nemožné, ať už to způsobují jejich vlastní nenaplněné sny, nebo třeba jen prosté nepochopení rozdílů mezi jimi samotnými a jejich potomky. Ve svých synech často jednoduše vidí vítěze.

Studie z roku 2017 ukázala, že orientace na vítězství je ze strany otců značná. Tátové v komunikaci se synem často zmiňovali slova jako „vyhrát“ nebo „nejlepší“. Daleko častěji než u dcer, kde podobné výrazy spíše mírnili a nahrazovali je slovy jako „zlepšení“. Nerealistická očekávání a podsouvání vlastního vidění maskulinity ale může vést k psychickým újmám v dospělosti a k otázkám: Jsem dost dobrý? Bude na mě táta pyšný?

 
„Očekávání otců ohledně mužství spojujeme s nízkou důvěrou sebe jakožto muže v dospělosti. To zpochybňuje obecný předpoklad, že úlohou otce je udělat ze svého syna pravého muže. To, že příliš vysoká očekávání, co se maskulinity týče, mohou vést k psychické újmě by si měl každý otec uvědomit,“ píše Ronald F. Levant, profesor psychologie na univerzitě v Akronu.

 
Nejsou to ale jen tátové, kteří mají ve svých hlavách často nerealistická očekávání. Jednou totiž nastane chvíle, kdy každý syn zjistí, že jeho otec ve skutečnosti není Bůh, ale jenom člověk. Do toho do života chlapců vstupují i jiné vzory – ať už existující lidé, nebo ty, které si vytvořil ve své hlavě jako ideální představu muže.

V takový okamžik syn hledá způsob, jak v takový ideál přeměnit i svého otce. Snad proto, aby jej nemusel sesadit z pomyslného piedestalu ideálního chlapa. Nastává tak mezigenerační střet, kdy se obě strany musí vyrovnat s tím, že ani jedna z nich – jak to ve vztazích často bývá – prostě nemá na 100 % pravdu. 

 
Soutěž je přirozená

Ve chvíli, kdy se otec z Boha mění na člověka, nastává přirozeně období pro soutěžení mezi otci a syny. Ať už verbální nebo fyzické. Mužská ega se tak dostávají do střetu, v němž chce otec ukázat, že má ještě navrch, zatímco syn potřebuje demonstrovat, že má už navrch.

Během tohoto soupeření se oba muži dostanou do ostřejších konfliktů, avšak i ty mohou být přirozené. Stejně jako v partnerských vztazích je totiž soupeření ve skutečnosti dobrým znamením. 

 
„Soupeření je báječné. Protože soupeřím jenom s tím, kdo pro mě má cenu. Je tady předpoklad, že táta je pro mě cenný. Nikdo nebude soupeřit s tím, kdo pro něj nemá smysl,“ popisuje v rozhovoru pro Český rozhlas psychoanalytik Jan Šikl. Podle psychoterapeuta Aleše Kudy je pak naprosto klíčový moment, kdy se vztah završí tím, že syn na pomyslný kopec vyběhne rychleji než otec.

 
Mluv, snaž se, smiř se (s tím)

V životě mohou nastat chvíle, kdy otec synovi chybí, přestože je v jeho životě přítomen. Můžeme mluvit o tom, že ho nenaučil jako dítě kopat do míče, v osmnácti mu nepomůže s řízením a není dostatečnou duševní oporou při prvním rozchodu. Takové smutné chvilky se do našich dospělých životů bezpochyby promítají. Dobrou zprávou ale je, že i my – synové – můžeme naše pomačkané vztahy s tátou zlepšit, nebo se o to alespoň pokusit. 

 
„Zašli jste spolu někdy na pivo?“ Vykolejil mě před pár lety můj terapeut, když jsem si na svou vlastní zkušenost s otcem stěžoval. V tu chvíli jsem si uvědomil, že přestože jsme s tátou nějakou skleničku už vypili, nikdy jsme si nesedli jako dva rovní partneři a nebavili se o svých pocitech.

Vysvětlil mi, že otec (to samé ale platí i u jiných vztahů) často vůbec nemusí tušit, co jeho slova a činy způsobují v druhém člověku. A když to neví, je potřeba mu to říct. Bez emocí, bez soudů, na neutrálním místě. 

 
V (mladé) dospělosti totiž už i synové, kteří táty dávno předběhnou v závodech na kopec, hrají ve vztahu aktivní roli a dávno již nejsou jenom příjemci informací a emocí, které na ně tátové chrlí. Mají právo, a možná také povinnost, vzít věci do vlastních rukou a pokusit se se z jizev minulosti vyléčit. Pokud potřebujeme zlepšit jakýkoliv vztah, chtě nechtě do něj musíme vložit svoje vědomosti, úsilí, energii a hlavně čas.

Vést smysluplné rozhovory, uvědomovat si svoje chyby, respektovat chyby druhého. Jedná se nepochybně o těžký úkol, ale po jeho splnění zpravidla čeká odměna. V tu chvíli pak tolik nezáleží na tom, jestli ji budou urovnané a pevné vztahy nebo smíření a vědomí, že jsme ze své strany udělali to, co jsme mohli.