Svoboda, nebo život? Eutanazie v Česku legální není, souhlasí s ní ale dvě třetiny lidí

Eutanazie pochází z řečtiny a v prvním přiblížení znamená dobrou smrt, ale také smrt snadnou, šťastnou, nenásilnou či bezbolestnou. V kontextu lékařské péče se definice vztahuje na usmrcení či ponechání zemřít pacienta lékařem, jenž tak koná v pacientův prospěch. 

Současná bioetická literatura rozlišuje hned několik druhů eutanazie. Debaty odborníků z lékařských, etických či právnických kruhů se ale ve všech případech vrací k jediné a zásadní otázce, tedy zda eutanazii povolit, či nikoli.

Eutanazii jako takovou dosud povolilo málo zemí

Faktem je, že ve většině zemí světa je eutanázie v jakékoli formě nelegální. Státy, kde se k této formě ukončení svého života mohou pacienti uchýlit, bychom spočítali na prstech jedné ruky. Mnoho jich je ale nedaleko nás.

Jako první země na světě legalizovalo eutanazii Nizozemsko, a to v dubnu 2002. Ještě toho roku následovala sousední Belgie, která se navíc stala první zemí s eutanazií bez ohledu na věk. Benelux byl ve směru legalizace eutanazie kompletní, když se v březnu 2009 přidalo Lucembursko. Čtvrtou evropskou zemí, která eutanazii povolila, bylo až v roce 2020 Španělsko.

Aktuálně se tento krok řeší v Portugalsku. Tamní zákonodárci schválili zákon povolující eutanazii v červnu letošního roku. Stalo se tak už potřetí, protože předtím jim byl vrácen ústavním soudem k přepracování. Z mimoevropských zemí si legalizaci odhlasovala Kolumbie, Kanada, Nový Zéland a některé australské státy.

Asistovaná sebevražda je pak podle údajů Světového sdružení společností práva na smrt legální v Nizozemsku, Belgii, Lucembursku, Švýcarsku, Rakousku, Kanadě nebo některých státech USA (Washington, Oregon, Kalifornie, Colorado či Nové Mexiko). V každé zemi se liší podmínky, za kterých je povolena.

Česká veřejnost je legalizaci nakloněna

Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2019 souhlasí s uzákoněním eutanazie přibližně dvě třetiny české veřejnosti (66 %). Nesouhlas vyjádřila necelá čtvrtina dotázaných (23 %), rozhodný nesouhlas ale uvedla jen necelá desetina respondentů (8 %). Podíl zastánců eutanazie v české společnosti je už více než patnáct let víceméně stabilní a pohybuje se na úrovni okolo dvou třetin. Podíl odpůrců ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka je naopak dlouhodobě menšinový. 

Analýza odpovědí podle rozvrstvení občanů na sociodemografické skupiny ukázala, že jednotlivé skupiny obyvatel se ve svých názorech na eutanazii výrazně neliší. Nesouhlas ale častěji vyjádřili lidé římskokatolického a protestantského náboženského vyznání.

O uzákonění eutanazie v Česku se snaží občanské sdružení Pro eutanázii. V jeho čele stojí právník a politolog Milan Hamerský, který tento krok prosazuje už od roku 2002. Argumenty, proč by se v Česku měla eutanazie uzákonit, jsou podle něj zřejmé. „Zájem umírajícího není vždy prodlužovat život. Život není nejvyšší hodnotou, tou je svoboda každého rozhodovat o sobě i na konci života. Medicína ani paliativní péče neumí odstranit všechnu bolest a bezmoc,“ řekl pro Refresher.

Dodal, že by na eutanazii měl mít každý nárok, navíc ve vlastní zemi a za dostupných podmínek. Pokud se totiž vrátíme k případu Martina Přecechtěla, tak náklady se například ve Švýcarsku mohou vyšplhat až ke tři sta tisícům korun. Cesta do zahraničí je podle spolku pro některé nepřijatelná i z jiných důvodů, například organizačních. Řada lidí také nechce umírat v zahraničí.

Aktuálně se spolek snaží dosáhnout nejméně sta tisíc podpisů pod peticí, které by mohly přesvědčit české zákonodárce, aby se tématem začali znovu zabývat.

Politické snahy zatím nevyšly, možná budou pokračovat

S návrhem zákona o důstojné smrti přišlo uskupení Pro eutanazii v roce 2007. Podpořila jej senátorka Václava Domšová, většina zástupců horní komory ale návrh odmítla. Následně přišly dva pokusy v Poslanecké sněmovně. Ten první v roce 2016, kdy se upravený návrh zákona pokoušela prosadit skupina zákonodárců ANO, TOP 09, KSČM. Návrh tenkrát ani nebyl projednán. 

Je zcela nepřípustné, aby společnost na kohokoliv tlačila, aby opustil tento svět. Na druhou stranu neustále zavíráme oči před určitou skupinou nevyléčitelně nemocných pacientů, kteří touží své trápení ukončit, zemřít klidně a důstojně. (Lukáš Bartoň)

Poslední pokus přišel v roce 2020, kdy se sdružení Pro eutanazii podílelo na návrhu zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanazii. Předložila ho skupina poslanců v čele s poslankyní Věrou Procházkovou (ANO) a poslancem Lukášem Bartoněm (Piráti). „Na umírání a zejména na umírání na rakovinu či jinou smrtelnou nemoc není nic pěkného. Jde o bolestivý proces plný utrpení. Z toho důvodu jsme se v pracovním týmu zabývali otázkou, jak nemocným lidem nabídnout co největší možnost volby a podpory, ať už rozhodnou o svém osudu jakkoliv,“ uvedl tehdy Bartoň.

Zákon kromě povolení eutanazie definoval právo na paliativní péči, řešil také problematiku neadekvátní či marné léčby a především opatření, která by vedla k co nejnižšímu riziku zneužitelnosti. Ani tento návrh ale projednán nebyl. 

Bývalá poslankyně a lékařka Věra Procházková aktuálně kandiduje do Senátu, a pokud uspěje, plánuje se této legislativě věnovat znovu. I ona, podobně jako Milan Hamerský, uvedla argumenty: „Existuje stále malé množství lidí, kteří mají adekvátní paliativní péči, ale už o ni nestojí a nechtějí se dál trápit. Je to o určité důstojnosti a kvalitě žití. Těmto lidem, ale i jejich rodinám by se mělo vyhovět a dát jim na výběr,“ myslí si a dodává, že její návrh z roku 2020 pojmenovává různé možnosti eutanazie a přísně dbá na to, aby nedošlo ke zneužití.

Když se odborníci (ne)shodnou

Spolek Pro eutanázii podporují také někteří čeští lékaři, například profesor Pavel Pafko. Velká skupina lékařů ale zastává negativní stanovisko. Jednoznačně proti eutanazii je předseda České lékařské komory (ČLK) Milan Kubek. Podle něj musejí mít lékaři úctu k životu a jejich cílem je život udržovat a zlepšovat jeho kvalitu. Za nepřípustné označil také napomáhání k sebevraždě.

Povinností lékaře je hájit zájem pacienta, ne se schovávat za pohanskou modlitbu, kterou nikdo nedodržuje. (M. Hamerský)

S tím ale nesouhlasí Milan Hamerský: „Postoj prezidenta Lékařské komory je pochybný, když zásadně odmítá eutanazii a přitom eticky téměř stejnou situaci, dle předsedy Společnosti lékařské etiky J. E. Purkyně Jana Payna, při pasivní eutanazii nikdo nezpochybňuje.“ Upozornil na to, že ČLK si v roce 2021 sama provedla anketu mezi členy a 55 % lékařů a 75 % sester bylo pro eutanazii. „Povinností lékaře je hájit zájem pacienta, ne se schovávat za pohanskou modlitbu, kterou nikdo nedodržuje,“ dodává.

Podobné stanovisko jako celá ČLK vyjádřila ale i její Etická komise slovy své předsedkyně Heleny Stehlíkové. „Laická veřejnost většinou diskutuje emotivně, bez hlubší znalosti a někteří novináři si s přesností také mnoho práce nedají. Taková diskuze pak může vést k velmi zavádějícím závěrům i k zostřenému pohledu na počínání lékařů,“ uvedla. Jedinou cestou, jak si s obecnými i odbornými pochybnostmi poradit, je podle ní přesná definice pojmů a vymezení aktivit a je třeba v tomto směru zahájit odbornou diskuzi. 

Podle Heleny Haškovcové z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy je třeba položit si otázku, co má větší hodnotu, zda život, nebo svoboda. „Zdá se, že dochází k nevídané změně paradigmatu. Hodnota života sestupuje na druhé místo, přičemž na prvním je svoboda. V době vypjatého individualismu je nutno připomenout, že smrt sice patří k člověku, ale umírání má – a snad i nadále bude mít – charakter sociálního aktu,“ myslí si.

Podobně se vyjádřil také Pavel Pafko, který, jak jsme zmínili, uzákonění eutanazie podporuje. „Eutanazie není problém medicínský, nýbrž filozofický, jehož základní otázka zní: ‚Má jedinec přikládat větší váhu svému životu, nebo svobodnému rozhodnutí?‘ Osobně jsem zastáncem toho, že svobodné rozhodnutí člověka je nejvyšší hodnotou, jakou máme,“ argumentoval.