Muzikant a tiktoker Casey Lowry: Baví mě reagovat na hloupé řeči na TikToku. Svou hudbou chci rozdávat hlavně radost (Rozhovor)

Zmiňuješ, že jsi začínal ve svém pokoji. Jaké to pro tebe je, když nyní koncertuješ po celé Evropě?

Je to kurev*ky dobré, fakt že jo. Je zvláštní mít tolik fanoušků na internetu a pak to vidět i na vlastní oči. V online světě ti nikdy nedojde, jak bláznivé to je. Pak ale vyjdeš ven a vidíš tisíce lidí, kteří přišli jen kvůli tobě, a hned tě napadne, že je to creepy. Ale dobře creepy.

Na TikToku tě sleduje přes 3,2 milionu lidí. Proč myslíš, že lidi tolik bavíš?To teda nevím. Já sám bych se nesledoval, takže ani netuším, proč lidi tolik bavím.

Musíš si umět najít skulinku, udělat si pauzu, jinak by tě sociální sítě semlely. Hráblo by ti z toho.

TikTok umí být velmi toxický. Jak se udržuješ v psychické pohodě?Důležité je brát si pauzy. Na TikTok jsem upřímně nic nepostnul už dva měsíce, a to nejen proto, že jsem zrovna na tour. Musíš si umět najít skulinku, udělat si pauzu, jinak by tě sociální sítě semlely. Hráblo by ti z toho.
 
Co tě přivedlo k hudbě?Jenom jsem byl prostě ve všem ostatním strašně špatný (smích). Nedělám si srandu, jsem takové pometlo, hrom do police, pokazím, na co sáhnu. Jednoho dne mi pak přišla nabídka, jestli nechci zahrát na malém koncertě nějaké covery, v místní restauraci, a hned mě napadlo, že to je ono. Že mi za to konečně někdo zaplatí. Pak už to bylo jen lepší a lepší, otevřelo se mi více možností.
 
Tvoje odpověď mi nedá se nezeptat. Co bys dělal, pokud bys nedělal hudbu?

Asi bych ležel v posteli a nedělal nic. Ne, líbilo by se mi být třeba učitelem hudby. Pomáhat další generaci, aby dělala hezké věci a měla vášeň tvořit hudbu.  
 
Jak bys svou hudbu popsal?

První slovo, které mě napadlo, bylo „sra*ka“ (smích). Ale asi bych řekl indie pop. Ačkoli záleží, některé moje songy zní skoro jako bossa nova a jiné jsou zase víc do indie. Já sám mám indie hodně rád, třeba kapely Spacey Jane nebo Arctic Monkeys.

Abych pravdu řekl, ty EP ani nemám rád. Můj vkus se pořád mění a byly to velmi popové věci, protože tak to chtěl můj label.

Už jsi vydal čtyři EP, ale žádnou debutovou desku. Dočkají se jí fanoušci?Abych pravdu řekl, ty EP ani nemám rád. Můj vkus se pořád mění a byly to velmi popové věci, protože tak to chtěl můj label. Pak ale hitnul covid a já dostal povolenku psát, co chci. Takže ano, desku bych velmi rád vydal, ale až tehdy, až to tak budu cítit, až podle mě budou všechny songy super a budu si za nimi stát.

Teď to tak necítíš?Jako ano, cítím, ale nemám tolik songů, abych mohl vydat desku. Zatím jich mám napsaných asi pět, o kterých můžu říct, že si za nimi stojím. Ale víš co, je to jako tetování. Vždy si nějaké nakreslím permanentní fixkou na tělo, a jestli ho budu mít rád i za týden, tak si ho nechám vytetovat. Na boku mám vytetovaného slona, který vypadá fakt debilně a nechtěl bych něco takového zažít i se svou hudbou. Album je velká věc.

Myslím, že na terapii by měl chodit úplně každý. Každý ji potřebuje. Sra*ky, se kterými bojuješ, prostě nechceš přenášet na svoje děti.

Ve tvé nejnovější písni 27 000 Days zpíváš: „Mohli jsme mít budoucnost, kdybych šel na terapii.“ Měli by podle tebe lidé chodit na terapii?Jasně, myslím, že na terapii by měl chodit úplně každý. Každý ji potřebuje. Sra*ky, se kterými bojuješ, prostě nechceš přenášet na svoje děti. A pokud říkáš, že žádné nemáš? Každý má nějaké problémy. Úskalí ale vidím v tom, že terapie není dostupná pro všechny, můžou si ji dovolit jen ti bohatí.

Chodíš ty sám na terapii?Ano, o svém terapeutovi jsem dokonce napsal song.

O tvém songu we had everyting lze mluvit jako o tvém nejúspěšnějším. Proč právě on?Protože v něm hodně nadávám a lidé si myslí, že je to nějaký vtip. Nemůžou uvěřit tomu, že jsem řekl, co jsem řekl, že jsem zazpíval, co jsem zazpíval, a baví je to. Přál bych si, aby to bylo proto, že je hodně dobrý, ale obávám se, že to tak není.

Tvůj singl Blank Face se zase dostal do hledáčku populárních Enter Shikari. Měl jsi z toho radost?Obrovskou, Enter Shikari miluju. Hodně dobře se znám s Rouem Reynoldsem (frontman kapely, pozn. redakce) a jednou jsem se ho zeptal, jestli by udělal remix na můj song. A on to udělal. Bál jsem se, že řekne, že ne nebo že si to musí promyslet, ale okamžitě byl pro. Bylo to mnohem jednodušší, než jsem čekal.

Co se snažíš posluchačům předat prostřednictvím své hudby?To sakra nevím, opravdu nemám šajnu. Jenom chci, aby měli radost, když poslouchají moji hudbu, aby zažili něco hezkého.
 
Četla jsem, že skladbu Trampoline jsi napsal, když ti bylo 14 let. Jak se za ta léta změnil tvůj život?To je moje výmluva pro to, proč stojí tak za ho*no. A změnil… teď mám peníze! Ne moc, protože se snažím hrát svoje koncerty za zhruba 10 liber za lístek. Ale nějaké peníze mám, dospělácké peníze. A můžu dělat dospělácké věci. Ale pořád bydlím v dodávce, takže očividně nevydělávám tolik.
 
Tvůj koncert v Praze je již dlouhé měsíce vyprodaný. Překvapilo tě, kolik fanoušků tu máš?Jasně, nic takového jsem vůbec nečekal. V Praze jsem nikdy předtím nehrál. Jednou jsem tu byl jako turista, pořádně jsem se opil v centru města, ale nikdy jsem tu neměl koncert, takže jsem vůbec netušil, že tu mám tolik fanoušků. Je to bláznivé.

 
Budeš mít tentokrát čas projít si Prahu a vidět všechny její krásy?Nebudu lhát, čas na to asi mít nebudu. Zítra hraju ve Vídni a teď jen záleží, jaký bude dnešní koncert. Pokud bude super, opiju se, prohlédnu si Prahu, ale budu mít zkažený zítřejší den. Miluju vaše pivo.
 
Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Chci vydat to album, o kterém jsme mluvili, a s ním pak chci procestovat celý svět, hrát všude, kde se dá. Jsou to trochu sobecké ambice, ale jiné asi nemám. Možná bych si měl najít i nějaké zájmy a alternativní možnosti. Ale zatím mě baví dělat blbosti, bláznivé věci, o kterých jednou budu vyprávět svým pravnoučatům.
 
Je něco, co bys chtěl vzkázat českým fanouškům?Děkuju moc, děkuju za všechno. Opravdu jsem nečekal, že mě tu bude znát tolik lidí… Že mám tolik fanoušků v Anglii, mě nepřekvapuje, ale že i tady? To je prostě bomba.