Oliver Sálus se i přes boj s trémou vypracoval na úspěšného moderátora, který si splnil všechny klukovské sny. Dnes pomáhá dalším a jeho příběh může být inspirací pro mladé.
Dřív bojoval s trémou a bylo mu nepříjemné stát před kamerou, dnes moderuje na těch největších MMA turnajích v Česku. Moderátor Oliver Sálus si svou prací plní sny a jeho působivý příběh může být inspirací pro (nejen) začínající moderátory a moderátorky, kteří by chtěli v této profesi uspět.
Většina lidí jej zná jako moderátora bojové organizace OKTAGON MMA, kde se dříve věnoval i PR. V rozhovoru nám tak mimo jiné prozradil, jak se v zákulisí budují příběhy zápasů, kterými je organizace vyhlášená.
Oliver Sálus ale kromě práce na poli MMA založil i vlastní agenturu Spotlight PR, se kterou pomáhá se zviditelněním osobnostem nejen ze světa sportu. Dříve navíc pracoval jako novinář pro Seznam Zprávy, s novinařinou však začal už ve 14 letech na hokejové Spartě. O tom, jak se nakonec zamiloval do MMA, jak vnímá slávu, o boji s trémou a mnohém dalším, jsme si s Oliverem popovídali v novém obsáhlém rozhovoru.
- Jak začala Oliverova spolupráce s Oktagonem
- Jak pomáhal budovat příběhy zápasů
- Co by se v trash talku nikdy nemělo dělat
- Jak Oliver vnímá svou slávu a jak se staví k inspiraci mladých, kteří chtějí být v moderování také úspěšní
- Jak bojoval s trémou
- Jak založil vlastní agenturu Spotlight PR
- Proč několik měsíců nebyl na Instagramu
- Jak se ve 14 letech dostal ke psaní pro hokejovou Spartu
Na Instagramu máš napsáno, že jsi ministr trash talku. Co to znamená?
To je jen taková recese, něco, z čeho si děláme s nejbližšími kamarády srandu mezi sebou (smích).
Je podle tebe trash talk pro MMA důležitý?
Je samozřejmě hranice, přes kterou by se nemělo jít. Mám třeba rád Conora McGregora, je to můj oblíbenec, ale myslím si, že to, co dělal s Khabibem nebo Mayweatherem, už bylo za tou pomyslnou hranou. Ale ten dřívější Conor byl skvělý. Jak se dokázal dostat do hlavy Alvareze, Alda, Mendeze a dalších, to byl trash talk, který mě na tom bavil. To je trash talk, který přitáhl fanoušky a splnil i svůj psychologický účel. Musí to být ale v mezích.
Trash talk vnímám tak, že se snažíš nalomit sebevědomí druhého. Může to být o tom, že je špatný boxer, špatný bojovník, strefovat se do těch osobních maličkostí, které můžou podrýt psychiku soupeře, ale nemělo by to zacházet do urážek rodiny a podobně.
Patrik Kincl žaluje Karlose Vémolu a zdá se, že půjdou před soud. Je podle tebe tohle ten případ, kdy už trash talk překročil tu hranici?
Já myslím, že ještě ne. Bylo to na hraně. Člověk by na první dojem mohl říct, že mezi nimi to je z obou stran hodně nesportovní, ale když znáš celý příběh jejich vztahu, který se táhne delší dobu, tak si myslím, že je pochopitelné, že mezi nimi je skutečně zlá krev, že je to opravdové. Oni dva už kamarádi opravdu nikdy nebudou.
Poznáš z pozice moderátora, který se s bojovníky stýká, kdy je mezi zápasníky doopravdy zlá krev a kdy to jen dělají kvůli show?
Spíš než z pozice moderátora to můžu líp poznat z pozice člověka, který se pohybuje v zákulisí a se všemi těmi kluky se zná osobně. Víš, kdo s kým trénuje, kdo s kým je kamarád, a když k něčemu dojde, tak asi taky dokážeš poznat skrz náturu toho člověka, jestli to hraje, nebo ne.
Uvědomují si podle tebe bojovníci a bojovnice dnes víc potřebu sebeprezentace v porovnání s tím, jak to vnímali před pár lety?
Určitě jo, dneska si to už většina uvědomuje. Musí se umět prodat a nemusí to být jenom trash talkem. Je třeba dokázat prodat svůj příběh. Pokud to bojovník nedokáže, nebude tak zajímavý. Mnozí jsou skvělí sportovními výkony, ale to už dneska nestačí. MMA není totiž jen sport, ale také show. Pokud bojovník nesplňuje tu druhou část, nebude si pravděpodobně vydělávat tolik peněz, kolik by mohl.
Je to tedy podle tebe nutné k tomu, aby se tímto sportem mohli bojovníci a bojovnice uživit? Možná jsi zachytil, že minulý rok ukončil kariéru mladý šikovný bojovník Vojta Garba, který to odůvodnil tím, že se v tomto sportu neuživí, protože ze sebe – podle jeho slov – „nechce dělat šaška“.
Nevím, jak to bylo v případě Vojty Garby, ale určitě ze sebe člověk nemusí dělat šaška. Podívejte se na Davida Kozmu, ten ze sebe šaška určitě nedělá, ale našel si svoji polohu z hlediska dělání show. Je to sympaťák, dokáže být vtipný, tvoří hodně obsahu na sociální sítě a věnuje se tomu. Tohle fungování směrem navenek potom umocňuje jeho skvělé výsledky v kleci.
Nenapadá mě vlastně žádný šampion napříč bojovými sporty, který by nefungoval na sociálních sítích nebo by nebyl svým způsobem atraktivní pro masu diváků.
Jestli se nepletu, tak ty jsi s Oktagonem teď něco přes tři roky.
Je to tak, začínal jsem Zápasem století.
Takže tvůj první moderovaný turnaj byla zrovna ta největší MMA událost, jaká tady kdy byla. S jakými pocity jsi do toho šel?
V tu dobu to byla obrovská výzva a vnímal jsem to tak, že se kolem mě děje konečně něco velkého. Dřív jsem byl čtyři roky v televizi, předtím jsem byl klasický píšící novinář, od čtrnácti psal pro web hokejové Sparty. Tohle ale bylo něco úplně nového a velkého. A hlavně mě to okamžitě chytlo. Bylo to sexy, všichni o tom mluvili, byla to událost, o které se všude psalo. Takže jsem moc rád, že jsem této velké chvíle mohl být součástí a stejně tak jsem součástí Oktagonu od té doby.
Mělo to možná i určité negativum, a sice to, že tak velkolepá akce se zatím v Česku nezopakovala. Krátce po Zápasu století přišel koronavirus, a tak jsme dělali turnaje bez diváků. Teď jsme zpátky ve velkých halách a těším se na to, kam dál může celé to prostředí růst.
A jak vlastně spolupráce s Oktagonem začala? Jednoho dne ti prostě Ondra Novotný zavolal?
Znali jsme se skrz televizi, kde jsem měl sportovní magazín, do kterého jsem si zval i bojovníky. Bylo to kolem roku 2017. Když jsem dostal příležitost mít svůj pořad v televizi, tak jsem si řekl, že nepůjdu cestou hokeje a fotbalu, protože takových pořadů a lidí, kteří se tomu věnují, je hodně. V MMA jsem ale viděl díru na trhu, protože mnoho mladých novinářů a moderátorů o tom veřejně nemluvilo. Jedním z hostů byl i Ondra Novotný. Když potom potřebovali někoho do studia, tak jsme si sedli a hned to klaplo. A možná ani neměli tolik jiných možností, když chtěli někoho mladého, kdo se nebojí, umí mluvit a rozumí MMA…
Kdo se nebojí? Ty jsi říkal, že jsi s tím odjakživa bojoval…
Odjakživa asi ne. Jako dítě jsem byl takový malý showman, který všude tancoval a šaškoval. Byl jsem primárně píšící novinář, psaní je to, co mi pořád jde nejlíp. Když mě pak postavili poprvé před kameru, nebylo mi to příjemné, ale brzy jsem si zvykl, naučil se to a dneska je mi to naopak velmi příjemné.
Poprvé to bylo v Seznamu?
Ano, byla to reportáž pro Seznam Zprávy. Dostal jsem kameramana a šli jsme něco natočit do terénu. Máš tam na to sice tisíc pokusů, ale stejně je to nekomfortní. Pár měsíců nato pak přišli s tím, že v lednu začíná televize a musíme mít spoustu pořadů, tak mi řekli: „Ty máš rád sport, tak pojď moderovat sportovní zprávy a magazín.“ Pak jsem měl tři měsíce na to se to naučit.
A jak jsi s tou trémou pracoval? Prostě čím více jsi to dělal, tím menší tréma byla?Jo, je to podobně jako se vším. Ve fitku si přidáváš postupně, až ti nějaká váha začne vyhovovat, tak takhle to bylo asi i s trémou. Neřeknu asi nic objevného, co by nikdo jiný nevěděl, ale myslím si, že každý moderátor, zpěvák nebo influencer, který vystupuje ve veřejném prostoru a mluví před lidmi, by tohle měl mít zvládnuté.
O to jsem vlastně překvapenější, že i mnoho dnešních moderátorů vykazuje na kameře znaky trémy nebo nepříjemného pocitu. Samozřejmě se to stane asi každému, ale když už to někdo chce dělat na vrcholové úrovni, tak se toho musí umět zbavit.
Strach z veřejného mluvení je mimochodem jedním z nejčastějších strachů na světě.
Je to tak, říká se, že asi tři ze čtyř lidí se toho bojí.
Z čeho to podle tebe pramení?
Podle mě funguje něco jako davová anonymita. Když jsme na nějaké přednášce a je tam jeden speaker, tak horko těžko každý najde odvahu zvednout ruku a přede všemi říct svůj názor. Lidem obecně nevadí se veřejně projevit za klávesnicí, tam nám nevadí naše názory sdílet, ale už je něco jiného jít někam na kameru a vědět, že to na internetu zůstane, každý si to bude moct přehrávat, a navíc na to máš třeba jenom jeden pokus. To si myslím, že je to, co lidi znervózňuje.
A máš v sobě trému i dneska po těch letech?
Na Oktagonu vůbec. Nedávno jsme měli zase O2 arenu, vstupy na kostce pro 20 tisíc lidí a naprosto to miluju. Je to skvělý.
Kromě moderování jsi v Oktagonu dřív dělal i PR. Můžeš poodhalit trochu tohle zákulisí a jak se za tou oponou budují příběhy zápasů, na kterých si Oktagon zakládá?
Moje práce byla taková, že jsme se během těch necelých dvou let snažili s mým celým skvělým týmem dostávat Oktagon do předních médií, televize a rozhlasu. Naším úkolem bylo, jak Ondra rád říká a dělá, narušovat tu bublinu a dělat to jinak než jiné zájmové sféry, kde se řídí podle starých pravidel. Pokud má někdo rybářský obchod, tak cílí na ty, kteří chodí na ryby. Oktagon už tohle zvládl. Bublinu českých fanoušků bojových umění, kteří se přijdou podívat na zápasy, už máme obsáhnutou. Oktagon už proto dlouhou dobu cílí na jiné zájmové bubliny, aby je natáhl k sobě a zvětšil celou svou fanouškovskou základu v Česku. Proto jsou tu zápasy jako Štáfek vs. Benko, Projekt X a Projekt Y, proto v Anglii bude zápasit stand-up komik, proto se bili kluci ze Survivoru. Tímto způsobem se to zvětšuje a my jsme v marketingovém týmu měli tohle na starost.
Snažili jsme se, a Oktagon se teď snaží dál i beze mě v PR týmu, dostávat i jinam než do sportovních médií. Ohnout to téma tak, aby se o něm psalo třeba i v ženských magazínech, v bulváru, lifestylových médiích i byznysových.
Zároveň jsme v relativně úzkém týmu pracovali na budování příběhů jednotlivých bojovníků a jejich zápasů tak, aby to co nejlépe fungovalo v médiích.
Poškození mozku v MMA a boxu: Jak vypadají projevy a jak se můžeš chránit?
11. května 2022 7:00
A je nějaký příběh, který jsi pomáhal budovat a jsi na něj výjimečně hrdý?
Já bych si nerad bral kredit za něco, co bylo týmovou prací. Z velké většiny případů to vychází z Ondrovy hlavy. Řekne třeba, že tihle dva mají zápas, protože to dává smysl nejen žebříčkově a sportovně, ale je u nich i tento a tento příběh. A my na tom stavíme. Takže často za tím stál přímo Ondra, marketingový šéf Nikolas Pátek a další lidi. Vždy probíhala určitá diskuse a brainstorming. Sám bych si za to kredit určitě nebral.
U příběhů jsi ale zůstal. Založil jsi totiž vlastní agenturu Spotlight PR, se kterou pomáháš klientům ve zviditelňování. Můžeš tento projekt představit a popsat, jak došlo k jeho vzniku?
Psaní bylo odmalička ve mně, možná i víc než to mluvení. Dělal jsem PR v Oktagonu, rok a půl zpátky jsme napsali knížku s Karlosem Vémolou. Oktagon mi pomohl v práci s jednotlivými příběhy, zároveň jsem utužoval kontakty s médii, které jsem sbíral už od 14 let, kdy jsem se do tohoto prostředí dostal.
První klient přišel na doporučení, pak jsem rozhodil sítě a najednou už jsem musel zájemce odmítat, protože jsem se dostal nad kapacitu (smích). Pracuju s jednotlivci, baví mě práce s osobním příběhem. Když si dneska kupuješ telefon, tak si kupuješ vizi Steva Jobse, když auto, tak příběh Elona Muska.
A jaké máš před sebou další cíle?
Jsem teď ve fázi, kdy rozvíjím všechny možné cesty a rozhoduju se, po které se vydám naplno. Doufám, že zůstanu jednou nohou u moderování, protože v Oktagonu už jsme na sebe všichni zvyklí, baví mě to prostředí a chodím tam do studia už skoro jako do obýváku. To je to moje a chtěl bych v tom zůstat. Uvidíme, jak se to všechno vyvine dál.
Lidem dneska pomáháš ve zviditelňování, ale jak se stavíš ke zviditelňování sebe sama? Je pro tebe například Instagram nezbytnou nutností?
Asi by měl být, ale potřeboval jsem si od toho dát trošku odstup, takže jsem teď dva měsíce nebyl na Instagramu.
Co ti to dalo?
Mám víc času a cítím se šťastnější. Je to spojené i s tím, co se mi děje v osobním životě. Našel jsem si skvělou partnerku, plánujeme svatbu. Na Instagramu se hodně lidí nějakým způsobem chlubí, ukazují jen to nejhezčí, jak se jim daří, a jsou závislí na rychlém dopaminu v podobě lajků. Cítil jsem, že to aktuálně k životu nepotřebuju, tak jsem se odpojil.
A pokud jde o moderování, máš v něm ještě nějaké další sny? A nemusí to být nutně jen v rámci Oktagonu.
To je dobrá otázka. Teď mi zrovna vznikají dva pořady, které jsem už v Oktagonu chtěl dělat delší dobu. Oktagon News o novinkách a pak i nový zábavný diskusní pořad. Na to se těším. Co se týče moderování celkově, podařilo se mi splnit si už všechny klukovské sny, ať už Oktagonem, tak třeba moderováním play-off pro Spartu, komentováním amerického fotbalu pro O2, vlastním pořadem na Seznamu nebo štací na Nově. Cítím, že kdyby to mělo skončit třeba zítra, řekl bych si „good game“ a šel bych dál.
Jak se to mimochodem stane, že čtrnáctiletý kluk se dostane na Spartu a píše pro klub?
Umí dobře psát (smích). Psal jsem pro školní časopis na gymplu a šéfredaktor měl kamaráda v redakci Sparty. Tak mě doporučil a už to bylo. Tehdy jsem byl takový malý Záruba, znal jsem každého hráče, všechny statistiky a všechno okolo. Hokej jsem odjakživa miloval.
A vztah k bojovým sportům přišel kdy?
To bylo kolem toho roku 2016, kdy se Karlos vrátil do Česka. Myslím, že první zápas, který jsem zaznamenal, byl Karlos s Monsterem a potom Karlos s Ondrušem. To jsem už byl v Seznamu, a tak jsem si následně začal zvát jednotlivé bojovníky na rozhovory do studia.
A líbilo se ti MMA od prvního momentu, kdy jsi ho viděl?
Líbilo. Podle mě to chytí každého, ale musíš tam jít osobně. V televizi když člověk slyší dopadat ty rány, tak to pro spoustu lidí může být asi nepříjemné. Třeba předloni jsem vzal rodiče na turnaj na Štvanici, aby se podívali na celou tu show. Máma sice v některých momentech musela zavírat oči, ale ve finále ji to chytlo, tleskala a užívala si to. Takže to podle mě opravdu chytí každého, když pochopí, že sleduje cestu a příběh dvou bojovníků, a nejen nějaké mlácení v kleci.
Měl jsi v moderování nějaké vzory?
Vzor na dálku byl vždycky Robert Záruba. Jako malý jsem chtěl být jako on. V UFC mám rád Jona Anika, obrovský profík. Ale těch jmen, která mě inspirovala, bylo mnoho. Vždycky jsem chtěl být profík. Chtěl jsem to dělat svou cestou, která třeba není tak zábavná nebo kontroverzní, jako to dělají někteří jiní. Moderování v Seznamu, kam chodili i politici či ekonomové, mě naučilo nějakou polohu, kterou jsem si přenesl do Oktagonu a trochu ji změnil, aby to odpovídalo danému prostředí.
Jak vnímáš slávu, která je s tvým povoláním spojená?
Pár fanoušků se občas objeví, ale já se rozhodně necítím jako slavný člověk nebo celebrita. Většinou mě někdo pozná v posilovně, v restauraci nebo samozřejmě přímo na turnajích, vždycky je to ale pozitivně laděné. Potěší mě to, je to ta nejlepší zpětná vazba směrem k tomu, že celý Oktagon dělá něco, co lidi baví a na co se dívají. Já jsem ale pořád obyčejný kluk, který má možná trochu netypické povolání, ale to je všechno, nic se u mě za poslední čtyři roky nezměnilo.
Ať si to ale uvědomuješ, nebo ne, tak můžeš být inspirací pro mladé, kteří začínají.
Jasně, to si samozřejmě uvědomuju a jsem za to rád. Nejsem určitě ten nejlepší, ale pravidelně dělám něco, z čeho mají ti tři ze čtyř lidí stres, jak jsme se před chvílí bavili o trémě. Na internetu je spousta mladých kluků i holek, kteří by třeba chtěli vzít mikrofon do ruky, stoupnout si před kameru, být reportérem v televizi nebo mít svůj pořad nebo podcast. Nebo chtějí být třeba přímo moderátory Oktagonu. Jsou ve fázi, ve které jsem byl já na začátku kariéry. Bojí se, stydí se, nechce se jim před kameru, bojí se jít s kůží na trh.
Už jenom tím, že jsem se za tu dobu dostal z bodu A do bodu B, jsem ukázal, že to jde, i když se vám do toho na začátku nechce. Takže když tohle dneska bude číst někdo, kdo je v tom bodu A, může si říct, že za pět šest let může být tam, kde jsem teď třeba já. Pokud někoho tímto způsobem inspiruju, je to jedině dobře a jsem za to moc rád.
A máš nějakou radu pro ty mladé začínající moderátory a moderátorky? Je něco, co dneska víš a chtěl bys, abys to věděl v době, kdy jsi začínal? Něco, za co bys byl rád, kdyby ti tehdy někdo řekl?
Co by každý měl udělat, je jít si za tím snem. Zavřít oči, podívat se na to, kde bych se chtěl vidět, kde bych chtěl být za pět nebo deset let, mít nějakou cílovou představu. Vizualizovat si to. Pak jdeš po těch pomyslných schodech dolů a díváš se, co by takový člověk měl umět, koho by měl znát, kde tyto lidi může najít, co teď reálně umí a kde ho ještě tlačí bota. To ti pomůže udělat první krok. Vizualizace je strašně důležitá. Já jsem ji měl. Když jsem začínal v Seznamu, měl jsem cíl jednou moderovat v O2 areně. A podařilo se mi to.
A co bych jim poradil a nikdo mi to neřekl? Asi že to bude těžký. Že to nebude ze dne na den. Overnight success neexistuje. Ti, kteří ze dne na den vystřelili, tak i u nich někde stála hromada práce, která jen nebyla veřejně vidět. Takže rada je neočekávat, že to bude zítra, pracovat a vytrvat u toho. Není to nic převratného, ale ve finále to funguje. To je to hlavní.
