Rozhovor s Biancou Cristovao o její kariéře, o vztahu k Česku i o tom, jaké to je patřit do slavného sourozeneckého dua.
Když si povídáme, hodně se směje a dělá vtipy, Bianca svoje komediální nadání nezapře. Už téměř deset let ho využívá ve stand-upu, ke kterému se dostala při studiu scenáristiky v Los Angeles. Dnes jezdí tours po celých Spojených státech s Billem Burrem, jenž patří mezi přední americké komiky, ale viděti jsi ho mohl*a i v menší roli v Perníkovém tátovi.
Ben Cristovao který je u nás známější, o svojí sestře říká, že má lepší kariéru než on. Zatímco on jako zpěvák prorazil v Čechách, jí se to podařilo v USA.
Předtím ale ušla docela zajímavou cestu a potkalo ji i pár náhod. V Kalifornii nejdřív venčila psy nebo pracovala v knihovně, první shows ve stand-upu pak jezdila performovat do všelijakých zapadákovů. Co ji vlastně přimělo vycestovat do světa? A jaký vztah mají s bráchou dnes?
Vždycky jsme s Benem byli strašně vidět. V dobrém i zlém, když se někde stal nějaký průšvih, každý si pamatoval ty dvě černé děti.
Jak často se vracíš do Čech?
Dřív jsem se moc nevracela, ale covid s tím trochu zatřásl. Uvědomila jsem si nějaké priority. Teď jsem v Čechách minimálně dvakrát třikrát do roka.A není to někdy kulturní šok? Přece jenom, oproti Los Angeles…
Šok to není, hrozně si to užívám. Připadá mi, že se Praha posouvá hodně dopředu a lidi tu mají moc hezký životní standard. Ale má to i svoje proti, vždycky jsem si myslela, že budu s dolarama v Praze king, ale je to tu teď pěkně drahý (smích).
V čem by Češi mohli být trochu jako víc jako Američani?
Přemýšlela jsem nad tím zrovna včera, protože jsem o tom mluvila ve své show. Přejícnost. Bylo by hezké, kdyby lidi si mohli navzájem přát cokoliv, štěstí, peníze. To mi tady chybí. Ale zjistila jsem, že to není jenom česká věc. Bavila jsem se s kamarádkou, která je Rakušanka a prý je to v Rakousku úplně stejně.
A máš to i naopak? Nechybí ti něco českého v Americe?
Třeba teď jsem si na jednom videu dělala srandu, že Česko je východní Evropa. Z legrace, samozřejmě jako Češka vím, že je to střední Evropa. Ale hraju si tam s tím, jak na nás koukají ti ostatní. Nějaký Čech mi do komentáře hned napsal, že to je střední Evropa. A někdo jiný mu na to odpověděl: „Tak se nepos**.“ To mě úplně rozsekalo. Ta věta se vlastně ani nedá přeložit do angličtiny, co vlastně znamená? Tyhle věci mi chybí, humor, nějaká asi ráznost, u toho vždycky se směju.
Studovala jsi na střední v Dánsku a v Německu, ale nakonec jsi skončila v Los Angeles na studiu scenáristiky. Jaký je za tím příběh?
Měla jsem vždycky takový pud, chtěla jsem co nejvíc poznávat nové kultury, táhlo mě to pryč. Do Dánska jsem se dostala v sedmnácti a poznala jsem tam lidi z celého světa a naučila jsem se cítit víc... globálně. Oni se tam učí, že jsme všichni globální občani. Když se něco stane třeba v Německu, nebo v Súdánu, tak by tě to mělo zasáhnout stejně. Všichni jsou stejní lidé a každý život je stejně drahý.
Pro Los Angeles jsem se rozhodla kvůli hezkému počasí a dobré škole. Ani jsem si to ze začátku nemohla finančně dovolit, všechno jsem řešila až na místě. Člověk nad tím nemůže moc přemýšlet, protože kdyby si opravdu sedl a přemýšlel, jak se to udělá finančně, logisticky a tak dále, nikdo by se nikam nedostal. Je důležité se do věcí pustit i vyloženě bez příležitosti. Velké kroky se někdy musí udělat bez přemýšlení.
A jak jsi to řešila, aby sis to mohla dovolit finančně?
Chodila jsem třeba venčit psy, to mě strašně bavilo. Psy úplně miluju, nejlepší práce. Chtěla bych ji někdy zpátky, bylo to neuvěřitelně relaxační. Dál jsem prodávala v obchodě s oblečením, pracovala u nás ve škole v knihovně, prostě takové menší jobs.
Později jsem pracovala jako asistentka produkce na natáčení Ridleyho Scotta. To bylo drsnější, hodně nás pracovně přepínali, posílali nás pro kafe někam třeba deset kilometrů a tak. Vždycky jsem si říkala, že až budu na té druhé straně, tak se takhle nikdy chovat nebudu.
Jak to máš se scenáristkou? Děláš stand-up, ale máš u toho ještě nějaké plány u filmu?
Plány mám, rozjela jsem teď pár nových projektů, jen o nich nemůžu moc mluvit. Nepřekvapivě ale píšu komedie. Tak jsem se vlastně dostala i ke stand-upu, moji profesoři na univerzitě mi pořád říkali, že bych měla psát komedie.
Máš někdy trému?
Jo. Často vystupuju s velkými, áčkovými komiky a lidi proto mají pocit, že nemůžu mít trému. Otevírám show pro Billa Burra, kam přijde třeba deset tisíc lidí. A sranda je, že já mám právě spíš trému, když dělám třeba show pro 50 lidí. Přijde mi to víc intimní.
Tréma z tebe taky vytáhne takovou pozitivní energii. Občas, když ji nemám, se naopak bojím, že to nedopadne dobře. Chci mít trochu strach, protože mi pomůže být lepší. Někdy třeba skáču, abych si zrychlila tep a trochu ho vyvolala.
Udělala jsem nějaký vtip, který se nelíbil. A nechali mě to pořádně sežrat. Měla jsem takovou až out of the body experience – kdy jakoby vystoupíš mimo sebe.
Co musíš umět, abys byla fakt dobrá ve stand-upu ?
Nesmíš se bát, že se ztrapníš. Potom musíš umět takzvaně bounce back. Když se lidi nesmějou nebo se něco nepovede, musíš umět znovu naskočit na koně. Protože stand-up je vždycky pokus omyl. A když to děláš dlouho, máš za sebou několik set pokusů. A díky tomu vím, jakou většinou dostanu odezvu.
Učila jsem se to v různých zapadákovech všude po Americe, tak jsem začínala. Na začátku nejsi moc dobrá a nenechají tě vystupovat všude. Proto ale musíš vystupovat hodně a často, takže objíždíš místa daleko od sebe, vystupuješ třeba o půlnoci. Tak si vybuduješ odolnost.
Lidi se smějou trochu víc buď tomu, co řekneš, nebo tomu, jak to řekneš. Komici často buď skvěle píšou, nebo performujou. Komedie je taky velké spektrum a máš tam nejrůznější styly. Musíš si najít svůj vlastní hlas, to svoje.
Proč myslíš, že na tebe lidi chodí?
Myslím, že mám hodně materiálu v tom, jak se dnes svět stává čím dál víc globálním. Že nemusíš u spousty věcí být, ale vlastně se i tak cítíš součástí všeho. Žila jsem na spoustě míst, v Los Angeles, v Česku, v Angole a studovala jsem v Německu a Dánsku.
A co třeba děláš, když se publikum nesměje a nereaguje dobře?
Lidi můžou být třeba jen unavení, to se stává. Občas se taky stydí a někdy tě prostě fakt nesnáší. Ty musíš zjistit, který z těch tří případů to je. Když ten třetí, nic moc s tím neuděláš. Jinak ale s publikem pracovat můžeš.
Můžeš to třeba nějak pojmenovat, říct jim, jak se ti zdají, zeptat se, jestli jsou ok. Zapojit je, klást jim otázky. Stand-up je živé vystoupení, což si třeba u YouTube neuvědomíš. Je to něco, co se odehrává teď, je to jako povídat si s kamarádkama, jedna se něčemu zasměje, proto se zasměješ taky a najednou je to pořád vtipnější.
Zažila jsi na stagi nějaký trapas nebo fakt průšvih?
Průšvih ne, protože já se tomu směju. Směju se i tomu, jak jsem začínala. Dnes dělám stand-up téměř deset let, takže už trochu vím, co dělám. Když jsem to dělala třeba dva roky, ještě jsem neměla zkušenost, na kolik jsou různá publika úplně jiná.
Takhle jsem dělala show v Atlantě v hodně velkoměstském klubu. Byli tam samí Afroameričani. Bylo to těžké publikum, jsou takoví sví, když tě mají rádi, jsou nejlepší publikum ze všech. Ale když ne, tak tě to nechají sežrat neuvěřitelným stylem.
Já bohužel udělala nějaký vtip, který se nelíbil. Nechali mě to pořádně sežrat. Měla jsem takovou až out of the body experience – kdy jakoby vystoupíš mimo sebe. A tak vidíš ty lidi, jak dělají „boo.“ Myslím si, že dokonce někdo vzal telefon a chtěl to natáčet. Měla jsem strašnou chuť utéct, ale věděla jsem, že nesmím. Zůstala jsem až do konce. Pak mi v backstagi říkali, že je super, že jsem neutekla. Že kdo tohle vydrží, bude mít opravdu kariéru.
To, že se dvě děti ze stejné rodiny takhle proslaví, navíc nezávisle na sobě, každé v jiném oboru, je docela unikátní. Jak si to vysvětluješ? Musím říct, že brácha byl určitě moje inspirace, už jen tím, že je starší. Nikdy jsem neměla vyloženě ambice být komička, chtěla jsem psát scénáře a režírovat. Ke stand-upu jsem nějakym způsobem spadla vlastně omylem. Bydlela jsem hned u klubu, kde je dělali. Ale neměla jsem nějaký sen vystupovat pro tisíc lidí. Spíš jsem to chtěla zkusit. A pak jsem se to chtěla naučit dělat dobře a lidi fakt pobavit. A pak být ještě lepší, bavit je ještě víc.
Myslím, že Ben do showbyznysu taky vlastně spadnul. Nebyli jsme k tomu nikdy vedení. Máma chtěla, ať studujeme a spíš něco praktického, ale myslím, že Ben od té její představy definitivně uhnul. Já pak měla klidnější cestu.
Možná je pro nás specifické, že jsme vždycky s Benem byli strašně vidět. V dobrém i zlém, když se někde stal nějaký průšvih, každý si vždycky pamatoval ty dvě černé děti. Možná to nějak pramení z traumatu, že jsi moc vidět a pak možná pořád chceš být vidět? Netuším, jak to funguje psychologicky.
Občas vídám humor, který je prostě jenom zlý. Ale dělat si z něčeho srandu by tě mělo ve výsledku povznést, dát ti i něco dobrého. Humor by neměl ubližovat.
Co myslíš, že máte s bráchou společného?
Tak nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Asi že máme oba rádi zvířata. I lidi. Nebo že se nové věci dokážeme naučit velmi rychle. Tenis jsem se naučila strašně rychle, on taky. To stejné u snowboardu. Ben je v tom vyloženě geniální, což se většinou používá třeba u matematiků, ale u něj to platí v těch fyzických věcech. Dokáže se naučit věci strašně rychle a strašně dobře. Já to mám taky, ale ne tolik. Pak máme společný smysl pro humor, hrozně rádi se smějeme, hlavně černému humoru.
Na svoje shows samozřejmě chodíme, zrovna nedávno jsme celá rodina šli na Benův velký koncert. Dáváme si i feedback. Ben je jeden ze dvou lidí, jejichž kritiku si beru vážně k srdci.
Co máte s Benem naopak úplně jinak?
Beník někdy dělal, že přerušil veškerý kontakt, jakoby zmizel z povrchu zemského. To jsem nikdy nechápala, ale paradoxně teď tomu rozumím. Chápu to a někdy už dělám to samé. Takže jsem v tomhle nakonec stejní (smích).
Když člověk dělá v showbyznysu, neustále dává lidem svojí energii a občas si musí najít nějaký čas pro sebe a vlastní energii si ochránit. Jiní jsme určitě v tom, že Ben nikdy neměl potřebu žít jinde. Já vždycky měla potřebu vycestovat.
Tebe teď v Praze čekají dvě shows, jedna už je vyprodaná. O čem bude?
Jmenuje se Gold Digger, protože se tam téma objeví tohle téma, ale je tam i spousta jiných věcí. Bude to o imigraci, o mém osobním životě, objevuje se tam i téma sexu – rozhodně to není pro děti (smích).
Užívám si černý humor, což si myslím, Češi ocení. Občas je to ostřejší, ale nikdy se nesnažím někomu naschvál ubližovat, vždycky je to s dobrým úmyslem nějak se nad určité věci to povznést. Chci lidi bavit, ne je urážet. Shrnuju tam své zkušenosti, jaké to je žít ve více zemích, jaké to je být žena. A Češka.
Lidi by měli čekat, že se budou hodně smát. To se mi líbí na lidech třeba nad 40, vůbec nemají problém se pořádně smát, jsou vlastně víc free. U mladších a vídám, že se někdy skoro bojí smát, když je ten vtip ostřejší. A holky se někdy stydí smát nahlas. Jakoby to bylo něco jako třeba prdění (smích). Nebo si při smíchu rovnou zakryjí si obličej. Ale to je pro mě nejhorší, prosím, nezakrývat! Já právě potřebuju vidět, co publikum prožívá a reagovat na něj.
Není to někdy náročné, mluvit tolik o sobě před cizími lidmi? Třeba co se týká intimity?
O sexu jsem dřív dlouho nemluvila. Připadalo mi to moc intimní a do nějaké míry laciné. Ale je to srandovní téma. Protože to všichni děláme a přitom nevíme, co děláme. Je dobré se k tomu zasmát.
Co se týká humoru, máš něco, co už je pro tebe za čárou?Mám třeba nějaké dost hraniční vtipy, o tom stand-up podle mě je. Ale myslím, že právě dobrý stand-up ví, kde je ta hranice.
Ve výsledku to musí být víc vtipné, než je to zlé. Nedávalo by třeba smysl, kdybych začala dělat vtip, nevím, dejme o tom, jak se v Česku daří Romům. Jednoduše proto, že do toho nemám vhled, nejsem Romka, ani nikoho takového dobře neznám. Proto bych o tom nežertovala, je vlastně hloupé dělat vtipy o něčem, v čem nemám žádný osobní point of view. Občas vídám humor, který je prostě jenom zlý. Ale dělat si z něčeho srandu by tě mělo ve výsledku povznést, dát ti i něco dobrého. Humor by neměl ubližovat.
