Lidi štvou influencerky odtržené od reality, které nám dávají tipy na to, jak žít život, zatímco si samy užívají privilegovaný estetický slow life na Bali. Vadí nám ale jen jejich nevyžádané rady, nebo jde o něco hlubšího?
Pojďte se mnou strávit produktivní den. Vstala jsem v pět hodin a udělala si korejskou skincare rutinu. Pak jsem měla spoustu zařizování. Šla jsem na nehty, protože tyhle moje už byly hrozné. Potom jsem musela natočit unboxing PR balíčků, které se mi tu nahromadily, a málem jsem nestihla doběhnout na pilates.
Samozřejmě jsem si po cestě musela koupit matchu. No a odpoledne už jsem běžela na event, který pro nás uspořádala velká kosmetická značka, a podívejte, jaké jsme dostali cute dárečky. Večer jsem ještě stříhala, hodinu psala svůj journal a plánovala svůj nadcházející trip na Bali. A to je dnes všechno, uvidíme se zase zítra!
Pokud jste právě protočili oči, tenhle článek je pro vás. Videa, ve kterých influencerky ukazovaly svůj pohádkový estetický život a my je za to obdivovali, přestávají fungovat a v poslední době sklízejí hejty. Proč?
Každý máme stejných 24 hodin
To, že je lifestyle content nerealistický a neudržitelný, dávno víme. Kritiku velkých haulů mikrotrendů, které končí po půl roce na skládce, nebo propagace nových produktů, pro které si nemáte do obchodu jít, ale utíkat, vidíme online úplně všude. V posledním měsíci se ale na českých sociálních sítích hlasitě objevuje nový úhel kritiky lifestyle influencerství.
Divačky a diváci zažívají frustraci z dojmu, že velmi mladé influencerky, které se živí tím, že postují svůj privilegovaný sen, rozdávají rady do života obyčejným lidem, kteří studují, k tomu pracují a přesto mají co dělat, aby dokázali zaplatit nájem.
Spustilo to již smazané video Valentýny Procházkové, která z pilates kurzu na Bali svým divákům vzkázala, že všichni máme ve dni stejných 24 hodin. Navíc nešťastně jen pár dní poté, co vydala díl svého podcastu, ve kterém generaci Z kritizuje za to, že v rámci trendu „grandma epidemic“ žijí jako babičky, nechodí ven a neužívají si své mládí. Backlash byl tak silný, že se autorka na několik týdnů stáhla ze sítí.
Frustrace je pochopitelná. Žijeme v době, kdy generace Z zažívá permanentní nejistoty. Ekonomické, sociální i existenční. Máme problém najít si práci. I vysokoškolsky vzdělaní lidé se často snaží měsíce najít pozici na juniorní úrovni ve svém oboru, nebo rovnou odcházejí do méně kvalifikovaných zaměstnání.
Do toho platíme rekordně vysoké nájmy, naději na vlastní bydlení už jsme dávno zahodili, výplaty stagnují, ceny rostou, zažíváme epidemii osamělosti, máme strach, že nám práci vezme umělá inteligence nebo kvůli změně klimatu a obecně už na nic nemáme energii. A potom nám pětadvacetiletá slečna z Bali vzkáže, že se máme víc snažit.
Bez práce jsou matcha lattéčka?
Je naprosto fér říct, že taková rada byla nevyžádaná a odtržená od reality spousty lidí, a že outrage je do jisté míry pochopitelný. Nemůžu si ale odpustit zamyšlení. Je to, co nás zvedlo ze židle, skutečně jen nepatřičná rada od privilegované slečny, nebo tu jde o něco hlubšího? Proč nás vlastně štve rada zrovna od ní? Je fér ji vnímat jen jako „privilegovanou holku, která nic nedělá a potom radí“?
Možná totiž nejde jen o ni. Možná jde o to, jak málo se v dnešní době vyplácí naše vlastní snaha. Co když problém není v privilegiu influencere, ale v tom, že ony hrají jinou hru než my? Hru, ve které už se neodměňuje píle, ale pozornost.
Prodej privilegovaného snu
Privilegovaný sen života influencerek je mýtus. Velmi pečlivě zkonstruovaný mýtus, ze kterého se stal miliardový byznys. Pro někoho, kdo se nikdy nepohyboval profesně v mediálním odvětví, může influencing působit jako postování selfíček za velké peníze. Každý střihač ale ví, že jedna minuta hotového videa zabere jednu hodinu editování ve střižně. Každý account manažer chápe, jak zahlcující může být neustálá e-mailová komunikace o spolupracích, kterým navíc u influencerů často předchází měsíce nebo léta neplacené tvorby a budování osobního brandu.
Můžete si teď říkat: No dobře, tak influencerky dělají něco jako social media manažeři. To ale přece není důvod, aby dostávaly statisíce. Ano. Mimo samotnou tvorbu obsahu má ale influencing jedno skryté úskalí. Tvůrkyně obsahu prodávají samy sebe, a náš názor na ně a jejich život je jejich skutečný produkt.
Štvou vás influencerky, protože si žijou jednoduchý a privilegovaný sen? Dobře. Přesně to je totiž pointa.
Značky neplatí za jejich čas, ani za jejich výřečnost ve videích. Značky si je najímají, protože jejich každý den vypadá dokonale, lehce a privilegovaně. Chcete mít taky dokonalý estetický den, jako tahle úspěšná a fit slečna? Kupte si naše závaží na zápěstí a budete se taky cítit, jako byste svůj workout dělali na pláži v Austrálii! Navíc s kódem BaliBody máte 20 procent slevu!
Jednoduchost a privilegovanost života influencerek je jejich produkt.
Jejich prací je schovat veškeré úsilí a vypadat, jako by byl jejich život dokonalý. A když to dělají dobře, máme pocit, že nám dává rady někdo, kdo je zdánlivě za vodou, sedí dva měsíce na Bali a chlubí se, jak se má krásně, zatímco my tady makáme a máme problém vyjít.
Komodifikace každodenního života
Hlavní prací influencera či influencerky tedy je předstírat, že je všechno růžové. Non-stop.
Musím mít hezky zařízený byt, protože to jsou kulisy, od kterých se odvíjí kvalita mého produktu. Musím pořád vypadat hot a mít dobrou náladu, protože má práce je prodávat svůj vzhled a svou osobnost, i když mám hrozný den nebo psychické problémy. Musím pořád odhalovat své soukromí, abych zaujala a byla relatable, ale zase nemít moc silné názory, abych náhodou nepřestala být brandsafe. Musím vypadat tak fit a žít tak dokonalý osobní život, aby ostatní chtěli být jako já, ať se cítím jakkoliv, nebo mám jakékoliv finanční a rodinné problémy. Jinak si moje video nikdo nepustí, flopnu, přijdu o spolupráce a moje živobytí, do kterého jsem investovala spoustu práce a peněz, se vytratí.
Tenhle článek tu určitě není proto, aby litoval influencerky. Lidé v klasickém 9-5 zaměstnání musí také každý den nastoupit do práce a odvést ji, ať se jim chce, nebo ne. U influencerů ale chybí separace pracovní a osobní identity. Celý jejich pracovní, ale i osobní život je zredukován na jejich značku. Určitě se tedy nedá říct, že by influenceři nic nedělali a dostávali za to zaplaceno. Je zkrátka faktem, že v dnešní době profesionální tvorby obsahu musí být influencer nejen rešeršistou, scenáristou, střihačem, moderátorem, account manažerem v jedné osobě, která navíc zná základy kompozice a práce se světly a zvukem, ale také žít ve zlaté kleci vlastního osobního brandu. A to všechno, zatímco tisíce sledujících čekají na jakýkoliv přešlap.
Mýtus meritokracie
Nesnažím se tvrdit, že povolání influencera je tím nejzáslužnějším, a už vůbec nepopírám, že se některé tvůrkyně narodily do tak privilegovaných podmínek, že jim stačí jen zdokumentovat své okolí a aspirativní obsah je hotový. Jistě, nevyžádané rady o 24 hodinách jsou nemístné. Ale musíme si uvědomit jednu věc.
Influencerky jsou produktem systému, který oceňuje vliv víc než píli. Ne jeho stvořitelky.
Možná bychom si měli položit nepříjemnou otázku: Štvou nás opravdu rady od mladých žen, které po letech budování vlastní značky vydělávají dost peněz na to, aby si mohly dovolit „jezdit po světě za selfíčka“, nebo systém, který nám slíbil, že když se budeme dobře učit, najdeme si dobrou práci a dlouhé hodiny tvrdě makat, můžeme dosáhnout na pohodlný život, a pak nám tyhle ideály vzal? Není to trochu začarovaný kruh? Systém nám říká: pracuj, vydělej si. Zároveň nám ale prodává sen o životě, ve kterém pracovat nemusíme. A není zvláštní celá existence povolání a miliardového byznysu lifestyle contentu, který se nám snaží něco prodat skrze ideál jednoduchého života? A celý koncept toho, že něčí život je zredukován na obchodní značku, s pomocí které něco prodáváme?
