Nový horor Obsession sklízí nadšené reakce, stojí za ním přitom teprve 26letý YouTuber. Jak se Currymu Barkerovi podařilo natočit jeden z nejdiskutovanějších snímků roku a jak mladí filmaři vyrůstající na internetu postupně mění filmový průmysl?
Ve čtvrtek 28. května, jen dva týdny po zámořské premiéře, vstoupil do českých kin nezávislý hororový snímek Obsession. Ty dva týdny ovšem stačily na to, aby se z něj mezitím stal ve zbytku světa jeden z nejočekávanějších filmů roku. Obsession totiž nadchl jak kritiky*kritičky, tak diváky a divačky, od kterých sbírá jenom ta nejvyšší hodnocení.
Kdekdo by tak z filmu pravděpodobně mohl mít pocit, že za ním stojí zkušený režisér, třeba někdo jako James Wan (V zajetí démonů), nebo Zach Cregger, který režíroval loňský hit Weapons. Ale kdepak.
Obsession nenatočil hollywoodský profesionál s dvacetiletou kariérou ani zavedený hitmaker. Za filmem stojí teprve 26letý Curry Barker, tvůrce, který ještě nedávno publikoval videa na YouTube a svůj první celovečerní film Milk & Serial natočil s rozpočtem pouhých 800 dolarů. Většina peněz padla na kameru Sony a honorář pro jediného externího herce, zbytek obsazení tvořili kamarádi. O rok a půl později se Barkerův nový film prodal na festivalu v Torontu za údajně 15 milionů dolarů společnosti Focus Features. Zájem přitom měla i studia A24 nebo Neon. Nutno zmínit, že celý film byl natočen v průběhu jednoho měsíce a stál pouhých 750 tisíc dolarů (někde se uvádí i milion, pozn. redakce), přičemž jeho celosvětové tržby už čítají přes 100 milionů dolarů. Netřeba dodávat, že na konci roku se tak bude řadit mezi největší hity letošního roku. A o čem, že to je?
Něco si přej
Bear (Michael Johnston) pracuje v obchodě s hudebními nástroji a každý den se dívá na Nikki (Inde Navarrette). Jsou přátelé od dětství. Bear ji miluje, nikdy to neřekl nahlas a pravděpodobně nikdy neřekne. Jednoho dne koupí v krámku s kuriozitami hračku z šedesátých let s názvem One Wish Willow. „Přej si něco, zlom větvičku, přání se splní,“ zní instrukce. A co udělá? K překvapení nikoho si přeje, aby jej Nikki milovala víc než cokoliv na světě. A tím začne cesta do pekel.
Tak zní jednoduchá premisa filmu, která vlastně úplně stačí na to, abys vyrazil*a do kina a nic víc si přitom nezjišťoval*a. Každý*každá jsme totiž v životě někdy měli nějakou platonickou lásku a všichni jsme přemýšleli nad tím, jak by to asi vypadalo, kdyby se naše tužby vyplnily. Tenhle film ti to ukáže beze zbytku. A to navíc se střídmou a perfektně dostačující stopáží 109 minut.
Zajímavé je, že celý film pracuje s výrazně temným osvětlením. Zda jde o záměr režiséra, nebo o limit rozpočtu, zůstává otázkou, ale jisté je, že jsme si v kině častěji než obvykle místo nachos sahali do omáčky. Doporučuji si raději vzít popcorn.
Když už jsme u světla, nejde nezmínit mimořádně hezkou práci u scény, kde je hlavní postava Nikki téměř celá ponořená do tmy, pouze její oči v ní jiskří, což vytváří moc hezký (a děsivý) efekt. Mnozí film popisují jako velice strašidelný a znepokojující. Jde sice o subjektivní názor, ale spíše než strašidelností z hlediska vizuality a zvuku film zaujme strašidelností samotného příběhu, který není jen o tom, co si všichni dokážeme představit (splní se ti přání v hororovém filmu = všechno se pokazí a s přibývajícím časem je vše horší a horší). Znepokojivé je spíše vcítění se do postav a samotný koncept toho, co je vlastně člověk schopen udělat, aby byl „šťastný“. A často ty nejsnazší cesty ke štěstí jsou cestami, které k němu vlastně vůbec nevedou.
Fascinující je i zdejší pojetí lásky. Hororové filmy většinou o lásce tolik nepojednávají, ale tento dokáže říct mnohem víc, než by nám řekl klasický romantický film. Bear a Nikki jsou kamarádi už od dětství a proto mezi nimi existuje určitá jiskra, i kdyby jen malá a jednostranná. Plamínek naděje, že by mezi z toho jednou mohlo být něco víc, ale plál. Skutečná tragédie filmu tak nespočívá ani tolik v posedlosti samotné (odtud název filmu), ale spíš v tom, že bylo zničeno něco, co mělo hodnotu, jen proto, že tomu nebyl dopřán přirozený vývoj. A ano, šlo by to brát i optikou kritiky patriarchální společnosti, kde si nějaký muž zase něco umanul, ale kouzlo tohoto filmu spočívá i v tom, že by zcela jistě fungoval tak dobře, i kdyby se genderové role obrátily. Zkrátka bacha na ta přání.
„Touha člověka je touha druhého“
A jasně, že každý člověk chce pořád víc a víc. A tady se nám objevuje něco, čemu francouzský psychiatr a psychoanalytik Jacques Lacan říká desire, neboli koncept, který stojí na nedosažitelnosti. „Touha člověka je touha druhého,“ říká Lacan. Touha podle něj nepředstavuje něco, co by směřovalo k naplnění (jak by se asi i mohl cítit naplněně člověk, který se přímo rozhodl, že se do něj jeho vysněná holka zamiluje?), ale spíš síla, která se neustále přeskupuje a vrací zpět sama k sobě. Bear vlastně netouží jen po Nikki jako osobě, ale po představě, co by znamenalo být milovaný, být „dost“ a být konečně „kompletní“.
Pokusů o originalitu v tomhle žánru bylo v posledních pár letech několik, třeba snímek Together, který byl představen jako geniální body horror, podobně jako třeba Substance s Demi Moore, nebo ostatně i ten výše zmíněný Cregger a jeho Weapons či Barbarian. Někdy to klaplo víc, někdy míň, třeba hororový thriller Companion měl obrovský potenciál, který však zůstal maličko nenaplněn. Pointou je, že mě teď z hlavy nenapadá další hororový film, jenž by své ústřední téma pojal tak mistrně a do hloubky, jako čerstvý Obsession. Možná právě v tom spočívá jeho největší kvalita.
Velkou zásluhu na filmu má samozřejmě i herečka Inde Navarrette, která hraje hlavní postavu Nikki. Její výkon určitě patří k nejsilnějším hororovým hereckým výkonům posledních let a na sociálních sítích už fanoušci a fanynky otevřeně píší, že by si zasloužila oscarovou nominaci. Autorka článku si ji troufá srovnat s výkonem Lilly-Rose Depp v Nosferatu.
Proměna moderního hororu
Obsession vlastně dokonale zapadá do stále výraznějšího trendu mladých hororových tvůrců, kteří vyrostli na internetu a zdá se, že začínají úplně měnit podobu moderního hororu. Čím dál tím víc platí, že pro to, abyste dnes natočili film, už nemusíte mít školy, drahé vybavení či obří zázemí. Stačí nápad, trpělivost, špetka talentu a internet.
Mnozí z dnešních hororových režisérů začínali právě na YouTube, Twitchi nebo na sociálních sítích. A možná právě díky tomu dokážou dobře oslovit mladé publikum, čehož si záhy všímají nezávislá studia, která přesně musí lovit v těchto vodách.
Ostatně ne náhodou má už nyní Barker desetimilionovou nabídku na další film, přestože jej nemá napsaný, ani nic nepitchnul. Podle serveru The Hollywood Reporter dostal Barker takovou nabídku alespoň od jednoho studia. Zároveň bylo oznámeno, že se stane scenáristou a režisérem nového zpracování filmu Texas Chainsaw Massacre od studia A24. Přesně takovou cestu jsme za poslední roky viděli hned u několika tvůrců, včetně toho několikrát zmíněného Creggera, jenž letos do kin pošle vysoce očekávanou adaptaci Resident Evilu.
Tohle vše nám a vůbec všem filmovým nadšencům a nadšenkyním dává naději, že tu roste generace filmařů a filmařek, kteří nejenže ví, jaký typ obsahu chtějí mladí lidé konzumovat, ale mnohem důležitěji vědí, jak mladé diváky a divačky vůbec oslovit a čím si přitáhnout jejich pozornost. Jenom díky tomu pořád existuje naděje, že kina nevymřou a my na nové filmy budeme chodit i za deset, patnáct let.
Ruku v ruce s tím samozřejmě jdou i tomu uzpůsobené marketingové kampaně, kdy vidíme jasný rozdíl mezi stylem propagace třeba právě Obsession, a tradičních blockbusterů jako třeba Spielbergův Den odhalení nebo komiksová Supergirl. A byť by to ještě před pár lety nikdo nečekal, už teď si můžeš vsadit, že z těch tří vyjmenovaných to bude právě ten nezávislý horor, který na konci dne vydělá studiu nejvíc peněz.
YouTube vlna
Asi největší podíl na nové generaci filmařů pak bude mít samotný YouTube. Dlouho zde panoval předsudek, že youtubeři jsou tvůrci obsahu, kteří vydělávají hodně peněz de facto na ničem. Ale očividně tomu tak není, protože kreativita má v dnešním světě AI čím dál větší hodnotu. Kromě Barkera jsou výrazným příkladem třeba australští bratři Danny a Michael Philippou, kteří se proslavili na YouTube pod jménem RackaRacka. Jejich videa byla chaotická, brutální a absurdní, ale zároveň ukazovala obrovský cit pro rytmus a dobrý vizuál. Když v roce 2022 natočili Talk to Me, vznikl jeden z nejlépe hodnocených hororů posledních let. Film stál přibližně 4,5 milionu dolarů, což je v hollywoodském měřítku stále relativně nízký rozpočet, a přesto celosvětově vydělal přes 90 milionů. Pochopitelně je tak každý jejich nový projekt velmi vyhlížen.
Dalším takovým talentem je i Mark Fischbach, známější jako Markiplier. Jeden z nejsledovanějších gaming youtuberů uvedl v lednu letošního roku adaptaci hororové hry Iron Lung. Projekt vznikal několik let a fanoušci*fanynky jej sledovali prakticky od prvních produkčních kroků. Markiplier přitom financoval film z vlastní kapsy a postprodukci dělal na koleni. Výsledek? Hit jako víno.
„Lidé stále chtějí chodit do kina. K natočení filmu se nemusíte vždy spoléhat na rozpočet ve výši 200 milionů dolarů. Lidé tam stejně půjdou,“ uvedl YouTuber a režisér letos v březnu. A měl pravdu. Náklady na film se vyšplhaly na tři miliony dolarů, snímek ale v kinech vydělal téměř 50 milionů dolarů. Bez jakékoliv pomoci velkých filmových produkcí.
Do stejné vlny patří i dvacetiletý režisér Kane Parsons. Ještě před pár lety přitom Parsons tvořil krátká analogová videa na YouTube jako teenager ve svém pokoji. Teď ve spolupráci se studiem A24 vytvořil film Backrooms, který vychází z fiktivní legendy a žánru internetového hororu creepypasta. Jde o nekonečné bludiště prázdných kancelářských a jiných místností, které se nacházejí mimo běžnou realitu, neboli tzv. liminal space.
„Backrooms sleduje příběh ženy, která se při pátrání po zmizelém člověku dostane do neznámého prostoru mimo běžnou realitu. To, co na první pohled působí jako prázdné kanceláře a opuštěné chodby, se postupně mění v klaustrofobní labyrint bez jasných pravidel, času a možnosti úniku,“ píše se v synopsi filmu. Tenhle film momentálně míří na otvírák okolo 80 milionů dolarů jen z Ameriky. Na první pohled nenápadný kancelářský horor tak pravděpodobně sundá i první hraný Star Wars film po takřka sedmi letech. Něco naprosto neuvěřitelného a další důkaz, jak vysoká je aktuálně poptávka po nových, originálních a nevšedních hororech, které přitom zvládnou natočit obyčejní lidé a ani k tomu nepotřebují zázemí obřího studia.
Tak co, zajdeš si taky do kina a pomůžeš udržet filmový průmysl naživu?
