V novém seriálu se budeme věnovat sériovým vrahům a jejich hrůzným činům. Začneme ruským vrahem, který trápil tehdejší Sovětský svaz dlouhých 12 let.
Připravili jsme pro vás článkový seriál, který se bude týkat sériových vrahů, kteří nám přišli jakýmkoli způsobem zajímaví. Zaměříme se na nechvalně proslulé, ale i méně známé vrahy a pokusíme se vám co nejvíce přiblížit jejich, většinou velmi pohnutý, životní příběh. Nezajímají nás ani tak statistiky a data, ale především pozadí jejich psychického narušení a postupné změny osobnosti, které vedly až k jejich nelítostným činům a hře na Boha. V prvním díle se zaměříme na jednoho z nejbrutálnějších a nejdéle operujících vrahů, kteří se kdy vyskytli v Evropě.
Dá se říci, že ani jeden ze sériových vrahů to neměl v mládí jednoduché. Nejinak tomu bylo i u Andreje Romanoviče Čikatila, který přišel na svět v malé vesničce Jabločnoje v roce 1936. Jeho otec byl nucen narukovat do Rudé armády a zapojit se tak do bojů proti tehdejšímu nacistickému Německu. Během bojů byl zajat, prošel si útrapami mučení, ale nakonec byl jako válečný zajatec propuštěn. Po návratu do vlasti byl namísto ovací obviněn z velezrady. A následně bez slitování popraven. Rodina si musela vystačit bez otce. Mladý Andrej se také stal terčem útoků vlastní matky, která ho často bila za noční pomočování. Aby toho nebylo málo, neprokázané zdroje tvrdí, že Andrejův bratr Štěpán byl unesen vesničany, zabit a následně snězen, aby naplnil žaludky zoufalých vesničanů trpících během hladomoru, který postihl celý Sovětský svaz.
Nelehké dětství se promítlo i do jeho dospívání, kdy se raději držel stranou od ostatních. Už v té době byl považován za divného člověka, proto se s ním nikdo nechtěl přátelit a mladý Andrej se tedy naplno věnoval studiu. Přesto v něm byla spousta zloby, agrese a sebenenávisti. Už v této době se totiž projevil problém, který mu zatemnil mozek a stal se budoucí příčinou jeho chladnokrevných vražd. Mladý Andrej trpěl impotencí a nedokázal se s touto skutečností dostatečně vyrovnat. Jeho cílem bylo úspěšné studium na moskevské státní univerzitě. I v tomto však selhal a nedostal se ani přes přijímací zkoušky. Jelikož se nedostal na vytouženou školu, pokračoval na vojnu a poté začal pracovat jako opravář telefonů. Jeho frustrace z životních údělů a z vlastní sexuální dysfunkce narůstala a právě tehdy se v jeho chorobné hlavě začaly množit první myšlenky na spáchání sexuálně orientovaného zločinu. Už v osmnácti letech, těsně za prahem dospělosti, mu touha po sexuálním uspokojení přerostla přes hlavu natolik, že se dopustil svého prvního zločinu. Znásilnil teprve 13letou kamarádku své sestry.
Na začátku 60. let se mu podařilo navázat dlouhodobý vztah a oženil se. Moment, díky kterému mohlo být zastaveno směřování jeho choré mysli k neodvratnému konci, však neměl na Čikatilovu frustrovanou existenci žádný účinek. Manželku nedokázal po sexuální stránce uspokojit. K intimnostem docházelo jen málokdy a trvaly krátce. Přesto se manželům podařilo zplodit dvě děti, o jejichž otcovství Čikatilo nikdy nepochyboval. Ale kdo ví. To však v našem příběhu nehraje takovou roli, jako prohřešky, jichž se dopustil během svého nového povolání. Dálkový kurz ruské literatury mu zajistil místo učitele na škole v Novoshakhtinsku. Práci si však příliš dlouho neudržel. Neukojený chtíč si vybíjel na žákyních školy a nedlouho po přijetí byl ze školy vyhozen. Mezi lety 1973 a 1978 pak pracoval v místní továrně, dokud se s rodinou nepřestěhovali do městečka Shakhta blízko Rostova na Donu. Až tam se projevila jeho touha po krvi.
Osudovým dnem se stal 22. prosinec (december) 1978. Dva dny před Štědrým dnem nalákal vzrušený Čikatilo teprve devítiletou holčičku do malého domku, na kraji lesa, který tajně odkoupil. Pokusil se ji znásilnit, ale jeho impotence se projevila naplno a nebyl schopen dosáhnout erekce. V záchvatu vzteku ubodal bránící se dívku, přičemž se konečně dostavilo sexuální vzrušení a dvojnásobný otec rodiny ejakuloval. Tehdy poprvé došel k zjištění, jak ho násilí páchané na bezbranných obětech vzrušuje. Přestože důkazy na Čikatila ukazovaly, sovětská policie obvinila Alexsandra Kravchenka - recidivstu, který byl před nedávnem propuštěn z vazby za znásilnění. "Spořádaný" občan Čikatilo, dlouholetý člen komunistické strany, nebyl obviněn a za jeho čin byl Kravchenko popraven. Další vraždy se Čikatilo, polekaný z toho, jak blízko byl odhalení, dopustil až o tři roky později. Jeho obětí byla prostitutka Larisa Tkachenko. S Čikatilem vyrazili do lesíku, kde si měli společně užít, ale Čikatilo znovu nebyl schopen erekce, za což sklidil od mladé studentky posměšky. V záchvatu vzteku ji pobodal a uškrtil.
Opravdové řádění rostovského rozparovače (jak ho začali místní nazývat) začalo o půl roku později. V létě roku 1982. Do konce roku zavraždil sedm lidí, vytipovával si je na autobusových a vlakových zastávkách. Přemluvil je k odchodu do ústraní, kde je nemilosrdně zavraždil. Až v roce 1983, kdy vraždění neustávalo, naopak se stupňovalo, byl na pověření Moskvy sestaven kriminalistický tým pod vedením majora Fetisova a soudního inspektora Bukarova. Začalo rozsáhlé pátrání, které však bylo sovětské veřejnosti utajeno, jelikož existence sériových vrahů na území SSSR byla vládou pokládána za vyloučenou. Spousta lidí byla obviněna a neprávem zatčena, někteří se dokonce pod nátlakem k činům, které nespáchali, přiznali a jeden ze zadržených se dokonce oběsil v cele. V roce 1984 Čikatilo zabil a zneužil dalších 15 lidí a i přes veškeré snahy a masivní zatýkání nebyl dopaden.
13. září (september) 1984 byl zatčen policistou, který si všiml jeho podezřelého chování na vlakovém nádraží. Po vyzvání otevřel příruční brašnu, v níž měl nůž a provaz. Byl okamžitě zatčen. Pro nedostatek přesvědčivých důkazů byl však propuštěn již po třech měsících. Rodina Čikatilových se po jeho propuštění opět přestěhovala. Tentokrát do Novocherkassku. Začal cestovat za obchodem a mohl tak rozšířit pole působnosti. V létě 1985 zavraždil dvě lehké ženy, potom si dal na chvíli přestávku a znovu začal vraždit v roce 1987, kdy při obchodní cestě na Ukrajinu zabil malého chlapce ve vlaku. Po další vraždě už moskevskému aparátu došla trpělivost a vyšetřování převzal inspektor Kostoyev, který obnovil mnohačetné hlídkování na vlakových stanicích. Stále více a více delikventů, recidivistů a dokonce i homosexuálů bylo zadržováno a mučeno, avšak skutečný vrah stále běhal na svobodě. K vyšetřování se přidal dokonce i psycholog, soudruh Bukhanovsky, což bylo v tehdejším SSSR první případ, kdy byl k šetření zločinu přizván psycholog.
Čikatilo se přestal ovládat až roku 1988, kdy začal znovu řádit, spáchal čtyři vraždy, dal si další roční pauzu a v březnu roku 1989 rozjel krvavé řádění. Přestával být ostražitý a začal zabíjet stále více a více. Zbavil života dokonce i osmiletého chlapce v den jeho narozenin. Kriminalistický tým byl bezradný a i přes masové nasazení tisícovek mužů nedosahovali žádných výsledků a vraždy pokračovaly. Došlo to až tak daleko, že se policistky převlékaly za prostitutky a bezdomovkyně. Všechno bylo marné.
Až do 6. listopadu (november) 1990, kdy se Čikatilo dopustil obrovské chyby. Když se po právě odvedené vraždě vracel z lesa, byl zadržen hlídkujícím policistou v civilu, kterému připadal podezřelý. Nejenže vycházel z lesa v drahém obleku, ale jeho kabát byl ušpiněný a na límci měl stopy krve. Několikanásobný vrah ho uchlácholil tvrzením, že byl v lese houbařit. Policista mu bohužel jeho nepřesvědčivou povídačku uvěřil a nechal ho jít, aniž by zkontroloval jeho brašnu, v níž tou dobou Čikatilo údajně nesl amputované prsty své poslední oběti. Když dotyčný policista vyplňoval na stanici zprávu o podivném setkaní, našli jiní policisté v lese těla dvou obětí, což si kriminalisté dali dohromady a první velký podezřelý byl na světě.
Bravurní dokument o rostovském rozparovači
Kriminalisté však pořád neměli dostatek důkazů, tak ho prozatím nechali jen sledovat. 20. listopadu (november) 1990 se dočkali, když dělal po cestě pro pivo neslušné návrhy mladým chlapcům. Zadrželi ho a podrobili nekonečným výslechům. Bez valného úspěchu. Až psycholog Bukhanovsky, který mu přečetl posudek, jež o jeho osobě sepsal, ho krutou pravdou, kterou vystihl jeho zkaženou osobnost, přivedl k pláči a následně i přiznání. Sám Čikatilo pak poskytl vyšetřovatelům hmatatelný důkaz, když jim ukázal mrtvá těla, která ještě nebyla objevena. Přiznal se k 53 vraždám, což vyšetřovatele šokovalo, jelikož do té doby evidovali "jen" 36 případů.
Přestože se v cele choval slušně a spořádaně, u soudního přelíčení, kde byl umístěn v železné kleci, aby na něm nemohli pozůstalí po obětech vykonat vlastní spravedlnost, se choval velmi urážlivě. Dvakrát si spustil kalhoty a ukazoval genitálie celé soudní místnosti, přičemž pokřikoval, že není homosexuál. Před vynesením rozsudku si začal dokonce zpívat. Soud skončil 31. července (júl) 1992 a Čikatilo byl usvědčen z 53 vražd, přičemž za každou z nich byl odsouzen k smrti. Navíc se soudu doznal i ke kanibalismu. K pojídání genitálií svých obětí, čímž je trestal za jeho vlastní impotenci. 14. února (február) 1994 byl odveden do zvukotěsné místnosti a popraven střelou za ucho. Skončil tak život jednoho z nejhrůznějších vrahů 20. století.
Příběh Čikatilova hrůzného života byl dvakrát zfilmován. Nejznámějším je Občan X natočený podle knižní předlohy The Killer Department od Roberta Cullena. Druhý film vznikl pod názvem Evilenko v roce 2004. Další filmové zpracování je naplánováno na letošní rok a vyjde pod názvem Dítě 44, podle knižní předlohy Child 44 od Toma Roba Smithe.
Soudní přelíčení, které se neobešlo bez emocí
