Životní osudy jedné z nejslavnějších zpěvaček první poloviny 20. století.
Édith Piaf, které se jinak přezdívalo vrabčák se narodila jako Édith Giovanna Gassion v Belleville, na předměstí Paříže, 19. prosince (december) 1915. Veliká část její minulosti je zahalena pod rouškou tajemství. Předpokládá se, že své jméno získala po zdravotní sestře Edith Cavell, operující v první světové válce, která byla popravena za záchranu belgických vojáků z německého zajetí. Matkou Edith Piaf byla Annetta Giovanna Maillard, kavárenská zpěvačka marockého původu, která vystupovala pod přezdívkou Line Marsa. Jejím otcem byl velmi zručný pouliční akrobat Louis-Alphonse Gassion.
Dětství strávila Edith buďto na cestách s rodiči nebo mezi příbuznými, kteří si ji různě přehazovali. Stále ještě v jejím raném dětství odvedli jejího otce do první světové války. Pro nepříliš majetnou Anett to byla rána a netrvalo dlouho, než zjistila, že se o dceru sama postarat nedokáže. Opustila ji tedy a přenechala na výchovu své matce. Soužití malé Edith s babičkou však příliš šťastné nebylo. Stařenka ji příliš jídla nenechávala, koupala ji jen zřídkakdy a dokonce ji podávala víno, aby ji uspala, když v noci plakala. Když se vrátil po čase Edithin otec z války, byl pochopitelně zděšen tím, v jakém stavu svoji dcerku nalezl.
Edith Piaf v dětských letech
Okamžitě ji stařence odebral a odvezl ji do Normandie, kde jeho matka provozovala nevěstinec. Život malé dívenky v tak opovrhovaném místě byl však lepší, než by se dalo očekávat. Levným dámám se Edith líbila a byla živena daleko lépe, než za celý svůj nuzný život. Tyto šťastné chvilky však bohužel příliš dlouho nevydržely. Místnímu knězi se velmi znelíbilo, že je malé dítě vychováváno na takovém místě, a tak byl otec Edith nucen ji vzít sebou na cesty. Společně pak cestovali skrz na skrz Francií a Belgií, přičemž ještě malinká Edith vybírala peníze od zvědavců, kteří sledovali akrobatické kousky jejího tatínka. Ten svoji dceru prosil, aby divačkám smutně vykládala, že chce aby byly její matkou, aby si získali jejich sympatie. Jindy Edith poslal zpívat, protože už jako dítě měla hlas, který dokázal zaujmout davy.
Když jí bylo 15, rozhodla se, kvůli vzájemným neshodám, odloučit od svého otce a společně se svou nevlastní sestrou Mamone rozjet vlastní kariéru v ulicích Paříže. Aby se uživili, Edith zpívala a Mamone vybírala peníze. Někdy si vydělali na hotelový pokoj, jindy peníze utratili v baru a přespávali v parku nebo na ulici. Někdy v té době Edith potkala muže jménem Louis Dupont. Netrvalo dlouho a zamilovaná dvojice začala žít společně a v únoru 1933 se jim narodila dcera Cecille. Dupont se však cítil ponížen úspěchem své přítelkyně, a tak ji donutil přestat zpívat. Oba vzali špatně placené práce, které Edith málokdy vydržely, a přežívali v malém stísněném bytečku na pařížském předměstí. Zpěvačka však dlouho nehodlala tolerovat ztrátu vlastní svobody, a tak se brzy navrátila do svého života na ulici a svoji dceru Cecille vzala sebou. Došlo však k velikému neštěstí, neboť její dcerka nedlouho poté zemřela na meningitidu ještě předtím, než dosáhla druhých narozenin.
Nedlouho po tragické smrti Cecille vstoupil do zpěvaččina života druhý Louis. Ve své autobiografii The Wheel of Fortune popsala Edith Piaf své první setkání s mužem jménem Louis Leplée takto: „Byla jsem bledá a neupravená. Neměla jsem punčochy a můj kabát byl svěšený až na mých loktech a visel ke kotníkům. Zpívala jsem píseň od Jeana Lenoira. Když jsem ji dokončila, přistoupil ke mě nějaký muž a bez otálení mi pověděl: Zbláznila ses? Ničíš si svůj hlas!“ Tím člověkem nebyl nikdo jiný než Leplée, majitel Gurney's (velmi populárního pařížského nočního podniku) a dokázal rozeznat talent jen podle sluchu, i když byla zpěvačka nevypadala k světu. Edith nabídl práci a také ji vymyslel přezdívku La Morne Piaf (malý vrabčák). Během následujícího týdne se metr a půl vysoká Edith Piaf objevila na jevišti oděna celá do černého. Během několika měsíců pak vydala svoji první nahrávku L’Etranger na Polydor Records.
Raketový vzestup její slávy však skončil o necelých šest měsíců později. Dne 7. dubna (apríl) 1936 byl totiž Louis Leplée nalezen zavražděný ve svém pařížském bytě. Piaf byla novinkou šokována. Tisk po ní však začal šílet a její fotky se objevovaly napříč spektrem bulvárních plátků, které ji označovaly za hlavního podezřelého. Nenávist obyvatel rostla natolik, že byla nadějná zpěvačka nucena město opustit. Následně pak vystupovala na předměstí Paříže, v Nice a v Belgii. Vrátila se až o rok později, v roce 1937, kdy skandál již utichl. Tou dobou započala velmi důležitý profesní vztah se skladatelem Raymondem Assem. Byl to totiž právě Asso, který spolu s Marguerite Monnot napsal první velký hit Piaf s názvem Mon Legionnaire. Tato píseň, stejně jako mnoho dalších, které zpívala, vypráví příběh opuštěné ženy.
Edith a Raymond Asso
Asso se časem pro Piaf stal více než jen skladatelem. Po tři roky vedl její kariéru, učil ji jak být hvězdou a byl jejím milencem. A přestože mu zpěvačka mnoho dlužila, našla si nového milence poté, co Assa povolali do služby v srpnu (august) 1939. A ač se to zdá nepravděpodobné, tak právě válečné roky byly jedny z nejlepších v kariéře Edith Piaf. Kavárny a divadla zůstaly otevřené i během německé okupace Francie a mladá žena tak mohla stále zpívat. Tou dobou se její kariéra rozšířila i o divadelní jeviště a filmová plátna. V roce 1940 se objevila ve hře Jeana Cocteaua La Belle et la Bête a dostala roli ve filmu Montmartre-sur-Seine od Georgese Lacombeho v roce 1941, pro nějž také napsala několik písní.
Zatímco postupovala svoji kariérou, stále více si uvědomovala svoji roli jako francouzské občanky a snažila se pomoci obětem válečného běsnění. Byla zachránkyní mnoha válečných zajatců v zajateckém táboře Stallag III, kde dvakrát vystupovala. Po prvním představení požádala Němce, zda by se mohla s jednotlivými vězni vyfotografovat pro jejich rodiny ve Francii, což jí umožnilo vyrobit falešné doklady. Ty přivezla při druhé návštěvě a rozdala třem stovkám mužů, s kterými se vyfotila. Díky dokladům získali status svobodných francouzských dělníků.
Snímek z filmu Montmartre-sur-Seine
Po válce se z Edith Piaf konečně stala mezinárodní hvězda. Její skladba La Vie en Rose z roku 1946 se stala hlavním hitem v USA. Do New Yorku přijela poprvé v roce 1947, aby zde několikrát vystoupila. Drobná Edith Piaf v jednoduchých černých šatech a s písněmi o smutku a opuštěnosti nebyla tou sexy Francouzkou, kterou Američané očekávali, a tak zpočátku neměla příliš valný úspěch. To však jen do slavného večera ve Versailles, v jednom z nejelegantnějších večerních klubů v New Yorku, který přinesl spoustu vřelých recenzí a Edith Piaf se tak stala miláčkem Manhattanu a později i hollywoodské smetánky.
Ještě během pobytu v New Yorku si Piaf začala s Marcelem Cerdanem, francouzským boxerem a nově korunovaným mistrem střední váhy. Stejně jako většina jejích románku, i tenhle byl velmi vášnivý. Jako boxer Cerdan velmi často cestoval po státech, a to i přesto, že Piaf chtěla být s ním. Byl zrovna na Azorech, když mu zpěvačka zavolala a přesvědčila ho, aby chytil první letadlo a letěl za ní zpět do New Yorku. Osud tomu však chtěl tak, že letadlo, kterým se její milenec vracel, tragicky havarovalo a všichni na palubě zemřeli. Cerdanova smrt v říjnu (október) 1949 znamenala počátek úpadku slavné zpěvačky.
Zamilovaná dvojice Piaf a Cerdan
Během 50. let se objevovala na filmových plátnech a pokračovala v úspěších jako zpěvačka. Tyto úspěchy však začaly prokládat nemoci, užívání drog a duševní nestabilita. V září (september) roku 1952 se vdala za zpěváka Jacquese Pillse, s nímž se však záhy i rozvedla. V pozdních 50. letech ji série dopravních nehod ještě více dotlačila k užívání morfia a dalších léků proti bolesti. Ke konci svého života dokonce přestávala být schopná stát na jevišti a musela požívat hromady léků, aby vůbec mohla zpívat. Přestože se říká, že její kariéra uvadla už na konci 50. let, ve skutečnosti byla opět na vzestupu. Její nahrávka Milord z roku 1959 byla jedním z jejich největších hitů, stejně tak jako největší hit Non je ne regrette vydaný v roce 1960.
Dne 29. prosince 1960 předvedla triumfální vystoupení v pařížském divadle Olympia, čímž se opět předvedla francouzskému publiku v plné kráse. Na svůj úspěch navázala i úspěšným turné. Bohužel její sláva už neměla trvat dlouho. I když se zamilovala a provdala za mladého francouzského zpěváka Thea Sarapa, její zdravotní stav neustále klesal a skvělá zpěvačka chřadla. Velkou ztrátu pocítil svět 10. října (október) 1963, kdy šansonierka dlouhé nemoci podlehla.
Non je ne regrette - nejikoničtější skladba nezapomenutelné zpěvačky
