Existují vlkodlaci v reálném životě? Člověk s klinickou lykantropií je přesvědčen o tom, že je vlk

Úplněk. Vytí vlků. Volání rodu. Cítí, že tělo se začíná pomalu měnit. Bolí to. Je to nepříjemné. Ale nedá se s tím nic dělat. Místo tenkých chloupků začíná po celém těle rašit hrubá zvířecí srst. Prořezávají se tesáky schopné během okamžiku zardousit hrdlo mladé panně i otylému starci. Nehty se protahují do ostrých smrtonosných pařátů. Místo hlasu vychází z hrdla bolestný sten oznamující, že kdo býval člověk, je nyní zvířetem nebezpečným všem, i sobě samému…

Příšera z dávných příběhů. Existuje?

Vlkodlak. Mytická postava objevující se v řadě dávných pověstí i současných příběhů s hororovými prvky. Věrně ztvárněná Jackem Nicholsonem v dechberoucím filmu Vlk, kde mu po boku stanula půvabná Michelle Pfeiffer. Pro některé lidi je ale tento horor reálným životem.

Klinická lykantropie je totiž skutečné onemocnění, či spíše psychiatrický syndrom, jehož nositel je přesvědčen o tom, že je vlk. Co asi taková domněnka může udělat s křehkou lidskou psychikou? Pořádně s ní zamávat, to je jasné. Klinická lykantropie se většinou neobjevuje sama, ale společně s jinými závažnými psychiatrickými poruchami, jako je schizofrenie, psychotická deprese nebo bipolární porucha osobnosti.

Od roku 1850 se objevilo 56 zvířecích lidí

Doktor Jan Dirk Bloom, odborný asistent psychiatrie na univerzitě v Groningenu v Nizozemsku, se zabýval léčbou pacienta, který se domníval, že je vlkodlak. Případ jej zaujal natolik, že se pustil do zkoumání psychiatrických archivů, aby zjistil, jak moc je či není tato bizarní porucha vzácná.

Zjistil, že od roku 1850 bylo popsáno 56 případů lidí, kteří věřili, že metamorfovali do zvířete. Mezi záznamy se ale objevily zprávy o 13 případech diagnostikované klinické lykantropie. Tímto termínem se označují bludy vnucující pacientovi představu, že se mění ve vlka. Přídavné jméno „klinická“ se pak užívá ke zdůraznění skutečnosti, že se nejedná o skutečnou lykantropii, známou z dávných pověstí a mýtů.

Vlk v zrcadle

Ačkoliv je myšlenka lidí měnících se ve vlka známa již od starověku, klinické lykantropii se v porovnání s jejím studiem podle Blooma věnuje jen málo pozornosti. Z toho důvodu je pak v klinické praxi mnoho takových případů přecházeno, protože odborníci v této oblasti neberou dostatečně na vědomí existenci a jedinečnost této poruchy, která se většinou objevuje jako doprovod jiných vážných psychiatrických onemocnění, včetně těžké deprese.

Po pečlivém přezkoumání všech 56 případů bludné metamorfózy do zvířete Bloom zjistil, že 25 % pacientů bylo diagnostikováno schizofrenií, 23 % psychotickou depresí a 20 % bipolární poruchou osobnosti. Mezi pacienty pak bylo 34 mužů a 22 žen, jejichž příznaky trvaly od jedné hodiny až po několik desetiletí.

První případ klinické lykantropie byl popsán roku 1852

První případová zpráva o klinické lykantropii byla publikována v roce 1852 a popsala muže, který se objevil v azylovém domě v Nancy ve Francii a tvrdil, že se stal vlkem. Když byl dotázán na důkaz, který by potvrdil jeho slova, odhrnul prý pomocí prstů rty, aby odkryl zuby a tvrdil, že tam jsou vlčí tesáky. Stěžoval si také, že má celé tělo pokryté hustou srstí. Řekl, že chce jíst jen syrové maso, a když mu bylo doneseno, odmítl jej, protože nebylo dostatečně hnilobné.

Iluze o změnách vzhledu se u dalších pacientů velice podobají. Jeden viděl vlčí hlavu, když se na sebe díval do zrcadla, jiný byl přesvědčen, že jeho kostra se stala více robustní a další zase cítil, jak mu místo nohou rostou drápy.

Mozek, který vidí vlka

Ačkoliv vysvětlení klinické lykantropie dalo lidstvu během celých tisíciletí zabrat, nakonec přišli odborníci s vysvětlením celkem logickým, pro běžnou populaci poměrně uklidňujícím. A sice takovým, že bludné představy zapříčiňuje chorý mozek.

Během uplynulých desetiletí ukázaly četné studie specifické oblasti mozku, které se zdají být nezbytné pro vytvoření pocitu fyzické existence a vnímání našeho tělesného schématu. Tyto oblasti mozku zahrnují oblasti mozkové kůry, jeho vnější vrstvy, které jsou zodpovědné za pohyb a pocity.

Pacienti, kteří se domnívají, že se mění ve vlka, tedy dle jejich mozku skutečně vnímají změny fyzického vzhledu. Protože mají zřejmě nějak narušena místa, která toto vnímání zpracovávají. Někteří si tak mysleli, že jejich ústa a zuby mění tvar, jejich hrudník se rozšiřuje, nebo naopak zmenšuje, jiní pociťovali v oblasti břicha a stehen pálení.

Lékaři dnes mohou tyto patologické změny vyšetřovat pomocí elektroencefalogramu (EEG) nebo jiných technologií zobrazování mozku.