Bratislava se rychle rozvíjí. Přestože má slovenské hlavní město potenciál a bezpochyby tu najdeš prosperující podniky i luxusní čtvrtě, má i svou odvrácenou stranu, na kterou mnozí obyvatelé nejsou hrdí.
K těm se řadí ulice Panónska cesta, která obíhá největší bratislavské sídliště Petržalka. Prochází od ikonického mostu SNP s „ufem“ na věži až na industriální okraj čtvrti, skoro na kraj města. Ulicí vede čtyřproudá dálnice, po níž do metropole proudí kamiony.
A právě tady najdeš i zmíněnou odvrácenou stranu Bratislavy – místa, která obyvatelům města vyvolávají spíš negativní konotace. Svoje místo tu mají drogy, alkohol i prostituce.
Jedním takovým místem je velké parkoviště u Tesca na Panónské, kde většinou stojí spousty kamionů.
O Panónské jsem několikrát slyšela od svých kolegů či známých. V okolí najdeš i „vyhlášenější“ lokality, takže jsem si nebyla jistá, jestli tu vypozoruji něco zajímavého. Ale přesvědčila jsem se o opaku.
V reportáži popisuji, co jsem o tomto místě i o fungování zdejšího sexbyznysu zjistila během několika dní. Mluvila jsem i se sexuální pracovnicí, která mi odvyprávěla celý svůj životní příběh, a fotila jsem místa, kde se sexbyznys odehrává. Ze snímků, které jsem pořídila, mně samotné běhá mráz po zádech.
Protože jsem nevěděla, co mám očekávat, rozhodla jsem se nejprve si celé parkoviště opravdu důkladně prohlédnout. Jenom tak zjistím, jestli se tu neděje něco zajímavého. Strávila jsem tam nakonec asi čtyři hodiny. Nejdřív se nedělo absolutně nic, vládl tu klid. Kolem chodili pouze lidé s nákupními taškami nebo řidiči, kteří hledali místo, kde by mohli zaparkovat.
Na parkovišti přitom stály asi tři kamiony. Všechny měly v kabině zatažené závěsy, řidiči pravděpodobně odpočívali na povinné pracovní přestávce. Po nějakých třech hodinách bedlivého průzkumu jsem však uviděla, jak z jednoho z kamionů vystupuje žena celá v růžovém s blonďatým copem. Na návěs si položila igelitové tašky a vypadalo to, že se upravuje a obléká si kalhotky. Potom odešla směrem k supermarketu.
Asi deset minut po ní vystoupil z kamionu také pravděpodobný řidič, který si šel koupit zmrzlinu. Zajímavé je, že jsem neviděla ženu do kamionu nastoupit, což by znamenalo, že v autě strávila asi tři hodiny. Na parkovišti jsem ale nic dalšího, co by mě zaujalo, nezpozorovala. Od bezdomovce, který se potloukal po okolí, jsem se však dozvěděla, že na místě skutečně působí sexuální pracovnice. Jen jsem si prý nevybrala ten správný okamžik. Pozorování jsem tak ukončila, ale nechtěla jsem si o místě dělat obrázek jen na základě jediné zkušenosti – rozhodla jsem se, že to druhý den zkusím znovu.
Na parkoviště u Tesca jsem dorazila hned druhý den kolem jedenácté dopoledne. Zahlédla jsem ženu, která procházela mezi auty, stále se rozhlížela a mluvila do telefonu. Žádné vyzývavé, hezké oblečení, ani make-up. Měla na sobě džíny, svetr a nesla velkou tašku.
V jednu chvíli však vedle ní zastavil starý červený renault a žena si nastoupila. Auto mělo otevřená okénka, takže jsem slyšela, jak se muž se ženou o něčem dohadují a křičí na sebe. Myslela jsem si, že paní asi jen čeká, až ji její partner kamsi odveze. Asi po deseti minutách ji ale auto přivezlo zpátky na parkoviště poblíž křoví, kde čekal další neznámý muž. Žena vystoupila z auta a odešla s neznámým mužem někam mezi stromky. Po půl hodině se vrátili a každý se vydal jiným směrem. Po chvíli čekání žena znovu nasedla do červeného renaultu.
Poté jsem si všimla starší ženy, která se procházela po parkovišti úplně stejným způsobem. Později se k ní připojila i ta stejná paní, která předtím odjela v červeném renaultu. Občas se svou „kolegyní“ prohodila pár slov – vypozorovala jsem totiž, že právě takový vztah mezi nimi nejspíš je.
Dál se situace vyvíjela klidně, ženy stály nebo seděly na obrubnících a krátily si čas kouřením cigaret. Když se trochu vzdálily z dohledu, rozhodla jsem se podívat se za křoví, v němž se pár předtím půl hodiny schovával.
„Ložnice“ v křoví
Keře byly na první pohled pěkně upravené a asi nikdo, kdo šel kolem, by neuhodl, co se může skrývat na druhé straně. Když jsem vešla dovnitř, hned zkraje mě přivítalo několik použitých kondomů, menstruačních vložek nebo injekčních stříkaček. Odvážila jsem se jít dál a došla k první „místnosti“, kde ležela velká špinavá matrace. Někdo vedle dokonce zanechal krajkovou podprsenku.
Šla jsem ještě dál a našla další velkou matraci, na níž ležela plyšová kočka a odhozené tenisky. Kolem se válely použité kondomy a injekční stříkačky. Bylo jich tolik, že jsem si musela dávat pozor, abych na nějakou nešlápla. Kolik lidí už tu asi bylo vysazeno? Jak tato místa vnímají samotné sexuální pracovnice? Začalo mě opravdu lákat si s některou z nich promluvit, abych se o jejich životě dozvěděla víc.
Co jsem našla za křovím:
Napadlo mě, že by někde mohl číhat muž v červeném renaultu, ale stejně jsem se odhodlala jednu ze žen oslovit. Zastavila jsem, když jsem ji míjela v autě, stáhla jsem okénko a zeptala se, co na parkovišti dělá. Navzdory mým obavám byla velmi milá. Hned přiznala, že se tu občas živí prostitucí. Nabídla jsem jí rozhovor a souhlasila.
Jména v článku jsme z důvodu ochrany respondentů pozměnili.
Za všechno můžou drogy
Marcela je osmačtyřicetiletá žena, která žije v Bratislavě od svých teenagerských let. I když se živí zaměstnáním, proti kterému má leckdo předsudky, měla jsem z ní příjemný pocit. Dodržela všechno, na čem jsme se domluvily. Čekala na mě na parkovišti přesně v domluvený čas.
Už na začátku rozhovoru Marcele asi čtyřikrát zazvonil telefon. Zeptala jsem se jí, jestli se živí něčím jiným kromě prostituce. „Pracuju bez smlouvy v jedné firmě, ale nechci se dostat do problémů, když se o tom zmíním. Šlapáním se živím už přes dvacet let. A co má být?“ zahájila rozhovor. Přiznala, že jí někdy telefon zvoní neustále a že jí volají její klienti, protože vyžadují nějakou službu. „Mám své stálé zákazníky, které znám, a ti ke mně chodí už dlouho,“ vysvětluje.
Volal jí však i její partner, a tak mě zajímalo, jak celou situaci vnímá on a jestli mu nevadí, že se jeho přítelkyně živí prostitucí. Marcela mě však ujistila, že práci začala dělat dávno předtím, než se s ním seznámila, a on se s tím musel smířit. „Máme svá pravidla. Když jsem v terénu, tak mu to neříkám, protože z toho není nadšený, ale chápe, že potřebujeme peníze,“ popsala.
Marcela to zatím v životě neměla lehké, ale přiznává, že si za to může do jisté míry sama. Vyučila se švadlenou, ale škola ji moc nebavila. Proto se rozhodla skončit a začít pracovat. „Pak jsem si našla muže, se kterým jsem začala brát drogy. Tehdy jsem také začala s prostitucí, protože jsme neměli žádné peníze,“ vypráví. Zmiňuje také, že nechtěla mít žádné děti. „Jeden přítel mě ale zbouchnul a já neměla peníze na potrat, tak jsem si řekla, že to musím nějak zvládnout,“ říká. Zažila i domácí násilí a jednu dobu často chodila s monoklem.
Dnes má Marcela tři dcery, ale ty jí soud odebral, když byla ve vězení. „Odseděla jsem si čtyři roky za prodej drog. Tehdy jsem musela děti předat rodičům svého manžela.“ Po pobytu ve vězení se rozvedla a zůstala na ulici. Říká však, že se svými dcerami je stále v kontaktu a mají spolu naprosto normální vztah. „Daří se jim docela dobře. Jedna chce být veterinářkou, druhá kadeřnicí. Třetí se nyní věnuje architektuře. Na rozdíl od své mámy jsou docela chytré,“ dodává Marcela.
V současné době žije v chatrči bez elektřiny se svým přítelem, se kterým tvoří pár už téměř osm let. „Zachránil mě před vším zlým. Nebýt jeho, asi bych už byla mrtvá,“ popisuje. A jak se jí daří? Marcelu dostal z ulice její přítel, když ještě byli pouze kamarádi. Později se do sebe ale zamilovali a teď jsou spolu prý velmi šťastní. Když jsem se doptala, jestli je její přítel ten muž, který ji předtím svezl v červeném renaultu, předstírala, že netuší, o čem mluvím.
S drogami jsem začala, když jsem byla mladá. Tehdy jsem dě**y odsuzovala. Nechápala jsem, jak to můžou dělat. Nakonec jsem u toho ale skončila taky.
Na cestě k abstinenci
Když jsme probrali Marcelinu minulost, zajímal mě její současný život a hlavně to, jak ho vnímá. Několikrát se mi zmínila, že jediné, co jí na tomto řemesle vadí, jsou lidé v autech, kteří na ni pokřikují nejrůznější nadávky. „Někdy jsem na ně křičela nadávky zpátky. Teď už si jen v duchu říkám, že se možná teď sice smějou, ale za pár let za mnou možná taky přijdou, až je vlastní žena nebude chtít o****t.“
Marcela jako spousta sexuálních pracovnic začala prodávat své tělo, aby měla peníze na drogy. Teď je ale prý na dobré cestě s tím úplně přestat. „Dřív jsem brala heroin a pervitin. Teď už beru jen metadon, který je ve formě tablet a je to spíš náhražka těchto tvrdých drog.“ Na těle má však stále patrné staré jizvy po injekcích. Někde má i nezhojené abscesy po injekčních jehlách. „V tomhle nám hodně pomáhá organizace, která nám dává dezinfekci, kondomy nebo nové jehly s injekčními stříkačkami.“ Marcela se prý nechává také často testovat a chodí na pravidelné kontroly kvůli nemocem a infekcím.
Kdybych měla všechny peníze, které mi prošly rukama, byla bych milionářka a moje pravnoučata by nemusela do konce života pracovat.
Telefonátů během našeho rozhovoru přibývalo a zdálo se, že Marcela opravdu nemá o klienty nouzi. Řekla mi, že za orální sex si účtuje 20 eur (500 korun) a 50 eur (1 200 korun) za „komplet“. „Když se mi ale nějaký muž nezamlouvá, nejdu s ním z donucení. Jsou dny, kdy si můžu vybírat, a jsou také dny, kdy peníze opravdu potřebuji. Pak se mi to ale nevyplatí, protože ti muži jsou schopní všeho,“ říká Marcela.
Práce, která vynáší stále méně
Když jsem se Marcely zeptala, jestli má nějaké hranice, za které už nejde, odpověděla jasně. Nešla by s mladými muži a nedělá ani žádné perverznosti. „Už za tu dobu dokážu říct, kdo je normální a kdo ne. Jednou po mně jeden muž chtěl, abych se na něj vys*ala. Dal mi za to sto eur, ale už bych to nikdy neudělala. I když jsem prostitutka, mám svoje hodnoty a pravidla.“
Musím si dávat pozor, protože v práci mě obvinili, že šlapu na Panónské.
Rok od roku je prý prostituce hůř a hůř placená. „Málokdo zastaví ženě u silnice. Všichni chodí do nevěstinců. Je pravda, že už nejsem nejmladší, takže se finanční situace trochu zhoršila,“ sděluje Marcela. Když prý s prostitucí začínala, mohla žít v luxusu. Všechny peníze ale bohužel utratila za drogy.
Naštěstí se jí ale nikdy nestalo nic obzvlášť zlého: „Nikdy jsem nemusela volat policii ani se bát o život. Mám štěstí a dobrou intuici. Když se mi někdo nelíbí, tak ho pošlu pryč.“ Menších nepříjemností se ale stává dost. „Člověk by neřekl, jak velcí haj*lové někteří muži dokážou být. Mnohokrát se mi stalo, že jsem je musela seřvat, jestli vůbec znají vodu, protože to, co měli za předkožkou, by se dalo namazat na chleba.“
Jako prostitutka se myju každý den, třeba i čtyřikrát nebo pětkrát. Někteří muži se totiž myjí čtyřikrát nebo pětkrát do měsíce.
Marcela si zato chválí své kolegyně. I když jsou často drogově závislé nebo bezdomovkyně, pravidelně se myjí na veřejných záchodech. Dbají tak o hygienu lépe než mnozí zákazníci. Logicky mě proto zajímalo, jestli Marcela pracuje i bez ochrany. Odpověděla mi rozhodně, že čím je starší, tím více dbá na své zdraví a bez ochrany by nešla, ani kdyby jí nabídli 500 eur (12 tisíc korun). „Když mi praskla guma, hned jsem se šla nechat otestovat do té organizace,“ vysvětluje.
Někteří muži mi platí za lízání nohou. Jiný zaplatil za to, že mi bude olizovat zadek v celofánovém obalu.
Pomáhají si navzájem
Pracující ženy se o místa nedělí. Když přijde nějaká nová, ty stávající ji ze svého rajonu vyštvou. Podle Marcely jsou v Panónské jen tři prostitutky, kterým zdejší rajon patří. Navzájem si pomáhají. „Jedna z nich je silně drogově závislá bezdomovkyně. Občas ji beru k sobě domů, aby se u nás umyla nebo vyspala. Jsme tu spolu už léta,“ vypráví Marcela o vzájemné solidaritě.
Pověděla jsem jí, co jsem našla mezi křovím a stromky okolo, a zeptala se jí, jestli Marcela chodí se svými klienty právě tam. Říká, že místo jí připadá velmi špinavé a chodí tam opravdu jen zřídka. Její drogově závislá kolegyně tam ale prý občas přespává. „V tom křoví nikdy nevíš, jestli nešlápneš na kondom nebo na h*vno. Nechápu, jak tam lidi můžou mít sex a pak s*át. Teď už mi takové věci vadí, ale když klient spěchá, tak tam taky chodíme, ale velmi zřídka. Stejně tam ty matrace po nějaké době odvezou.“ Dodává, že místo pravidelně uklízí město, ale stejně vždycky skončí ve stavu, v jakém jsem ho našla já.
Během rozhovoru za Marcelou přišla její drogově závislá kolegyně a zeptala se, jestli se nepřidá na dávku heroinu. Marcela odmítla s tím, že už si nic nepíchá. O kamarádce mi řekla, že si prostitucí vydělává na drogy. Ta se k nám na chvíli přidala i po odmítnutí heroinu se slovy: „Tak co, baby, kecáte? Nechám tě tu, Marcelko, uvidíme se později.“
Teď šetří na dovolenou
Na závěr mi Marcela ještě upřímně popsala, jak vnímá sex s klienty a se svým partnerem. Říká, že je obojí schopna dobře oddělit a sex si užívá jen z lásky. „S klientem se zatnu a doufám, že to co nejdřív skončí. S partnerem mám ale pořád chuť a dokážu si to užít i přesto, že se sexem živím,“ popisuje.
Marcela chce s prostitucí úplně skončit a věnovat se normálnímu životu, na který se ale podle ní zvyká těžko. „Nechci dělat každý den to samé. Nebaví mě přijít do práce, vrátit se domů, uvařit večeři a jít spát. Nejsem na to zvyklá.“ I ona má ale své sny a ráda by pracovala jako švadlena. Musí však dokončit školu, aby získala výuční list. „Doufám, že se nám podaří taky trochu cestovat. Loni jsme měli jet na první dovolenou, ale zlomila jsem si nohu, tak doufám, že si letos vyděláme dost peněz, aby to vyšlo.“
Za rozhovor a za její čas jsem Marcele slíbila 20 eur, které jsem jí na konci našeho setkání předala. Popřála jsem jí hodně štěstí a sil při odvykání od drog. Každý má právo na druhou šanci a já doufám, že Marcela tu svou v budoucnu plně využije.
