Byla jsem u věštkyně. Vymyslela jsem si fiktivní život a ona nepoznala, že lžu. Jak se bránila, když jsem se jí přiznala?

„Není to nebezpečný člověk, ale má tě pod dohledem. Je možné, že chce něco, co je tvoje, nebo tě považuje za inspiraci. Musíš být ale opatrná. Možná je načase uvažovat o ochraně, třeba o kamerovém systému.“

V tu chvíli jsem měla co dělat, abych zachovala vážnou tvář. Představa, že mě sleduje tajný ctitel, byla nejen zábavná, ale taky naprosto vymyšlená. Rozhodla jsem se jít ještě dál. „A mohla bys mi říct, jestli mě sleduje muž, nebo žena? A proč by to dělali?"

Věštkyně chvíli mlčela, jako by její karty potřebovaly více času na zpracování otázky. Pak mi sebevědomě řekla: „Je to muž. Není přímo z tvého okolí, ale sleduje tě už dlouho. Možná jsi mu někdy pomohla nebo ho inspirovala svou prací. Má pocit, že tě zná, ale bojí se tě oslovit.“

Tahle odpověď mě úplně dostala. Byla tak obecná, že se mohla vztahovat na kohokoli. Neodolala jsem a přidala ještě jednu otázku: „A myslíš, že se mě pokusí kontaktovat? Nebo mám něco udělat?“ Věštkyně znovu zamíchala karty a jednu vybrala.

Ukázala na kartu, která podle ní znamenala ochranu. „Musíš být klidná, ale opatrná. Ten člověk ti neublíží, ale je dobré dávat si pozor. Můžeš nosit ochranný talisman nebo si očistit dům šalvějí, abys od sebe odvrátila negativní energii.“

Napojila se na mě duše

Když jsem se uklidnila z představy imaginárního stalkera, rozhodla jsem se jí položit ještě odvážnější otázku. Bylo jasné, že ať řeknu cokoli, bude to brát vážně. Tak proč to nevyužít k něčemu ještě bizarnějšímu?

„Poslední dobou se mi dějí divné věci,“ začala jsem jakoby vážně. „Dnes ráno jsem si na ruce našla škrábanec, který si vůbec nepamatuju. A tuhle jsem měla pocit, že se mi ve spánku něco zdálo, ale když jsem se probudila, byla jsem úplně rozklepaná. Myslíš, že by to mohlo být něco... nadpřirozeného?“

Věštkyně ani na okamžik nezaváhala. Okamžitě se naklonila blíž a její tón zesmutněl. „Tohle není náhoda,“ řekla tajemně, „karty mi ukazují, že jsi možná přišla do kontaktu s něčím, co není z našeho světa. Možná je to duch, možná energie z minulosti. Ale neboj se, můžeme s tím něco udělat.“

Vytáhla další kartu, na které byl jakýsi symbol osoby obklopené světlem. „Tato karta ukazuje, že jsi velmi citlivá na energie. Tvé tělo a mysl dokáží vnímat věci, které ostatní nevidí. To, co popisuješ, je pravděpodobně pokus o navázání kontaktu. Možná jde o duši, která potřebuje pomoc, nebo o něco, co zůstalo neuzavřené.“ Fascinovalo mě, jak přesvědčivě to dokázala podat.

„A co mám dělat?“ zeptala jsem se s obavami. „Nejdřív musíme vyčistit tvou energii. Vezmi si tuhle svíčku,“ podala mi malou bílou svíčku, která vypadala jako z nejbližšího supermarketu, „a zapaluj ji každý večer přesně v devět hodin. Soustřeď se na klid a mysli na to, abys odehnala všechno, co ti může ublížit. Když to nebude fungovat, můžeš se ke mně vrátit a uděláme další rituál.“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo žasnout nad tím, jak přesvědčivá dokáže být. Nějaká část mého mozku přemýšlela, jestli opravdu existují lidé, kteří v devět večer zapálí svíčku a věří, že to vyřeší jejich problémy. Když jsem viděla, že je ve svém živlu, rozhodla jsem se přidat ještě poslední test. „A myslíš, že by to mohlo mít něco společného s tím, že jsem kdysi navštívila místo, kde se stala tragédie?“

Věštkyně se zatvářila vítězoslavně. „Přesně tak! Mohla se tam na tebe přilepit nějaká energie. Je důležité tyto věci uzavřít. Zkus se pomodlit za mír duší, které tam možná zůstaly uvězněné, a nezapomeň na ochranu. Víš, co by mohlo pomoci? Křišťál nebo ochranný amulet.“

V tu chvíli jsem pochopila, že by se rozhovor mohl táhnout věčně, pokud mu nenastavím nějaké hranice. Zbývalo mi posledních dvacet minut na to, abych přiznala, že jsem redaktorka, a zjistila pravdu o jejím věštění.

Celý proces trval asi 40 minut, ale měla jsem pocit, že většina toho, co mi řekla, byly všeříkající fráze, které by mohly sedět na kohokoli. V některých věcech se trefila, ale většinou jen opakovala to, co jsem sama naznačila, nebo věci, které byly tak obecné, že se mohly vztahovat prakticky na každého. Na moje vymyšlené příběhy ale nepřišla. Chovala se, jako by přesně věděla, co se v mém životě děje.

Přiznání

„Ještě jedna věc,“ začala jsem opatrně. „Myslím, že byste o mně měla vědět něco, co jsem vám neřekla.“ Zvedla obočí a naklonila se dopředu. Zjevně čekala, že jí prozradím nějakou hlubokou pravdu o svém životě. „Jsem redaktorka,“ řekla jsem a sledovala její reakci. Na okamžik jako by ztuhla. Viděla jsem, že jí úsměv trochu ochladl, ale rychle se vzpamatovala.

„Aha,“ řekla a pomalu se zeptala. „Takže... píšeš článek?“ Přikývla jsem a snažila se být co nejupřímnější. „Ano, chtěla jsem pochopit, jak pracujete a jak takové věštění probíhá. Myslím, že by to mohlo zajímat hodně lidí.“ Její pohled se změnil – byla v něm kombinace překvapení, možná trochu podráždění, ale také jakési profesionální hrdosti.

„No, to jsem nečekala,“ přiznala. „Ale víte co? Aspoň lidé pochopí, že věštění není jen tak pro nic za nic. Za tím, co dělám, si stojím. Ne všechno musí dávat smysl hned, ale karty nikdy nelžou.“ Rozhodla jsem se využít situace a rovnou ji vyzpovídat. „A odkud čerpáte informace? Jak to funguje? Myslíte, že karty skutečně dokážou odhalit budoucnost?“

Odpověděla dost zajímavě: „Není to tak, že bych věděla všechno. Karty jsou jen nástroj. Já jsem jen prostředník. To, co vidím, jsou možnosti. Ale lidé si musí vybrat, jak s tím naloží. Karty neukazují osud, ale cestu, kterou si člověk může zvolit.“

Napadlo mě navázat další otázkou. „A co situace, kdy vám někdo řekne, že jste se netrefila? Stalo se vám to někdy?“

Povzdechla si a pokrčila rameny. „Samozřejmě, nejsem neomylná. Někdy je problém v tom, že lidé nepřijmou to, co jim ukazují karty. A někdy si také mohou věci špatně vyložit. Ale já se vždycky snažím být upřímná. To je základ.“

„Musím vám říct ještě něco,“ pokračovala jsem opatrně. „Nemám žádné děti. A ani nemám v plánu skončit s prací. Vlastně jsem chtěla trochu vyzkoušet, jestli zjistíte, co je pravda.“ Její tvář zůstala chvíli neutrální, jako by přemýšlela, co říct. Pak si povzdechla.

„Podívej se, pracuju jenom s tím, co mi ukazují karty, a interpretuji to podle pocitů, které z tebe mám. Ty pocity nejsou vždycky přesné, protože můžeš mít uzavřenou energii nebo mi vysílat smíšené signály.“

Tato odpověď ve mně vyvolala ještě více otazníků. „Takže to, co jste mi řekla o dětech a o práci, bylo jen... co přesně? Tip?“ Zavrtěla hlavou. „Ne tip. Spíš představa, která mě napadla jako první. Spousta věcí závisí i na tobě. Karty ukazují možnosti, ale ty jsi ta, kdo je ovládá. Možná jsem se v detailech spletla, ale to neznamená, že jsem lhala. Jen jsem četla, co jsem viděla.“

„A co lidé, kteří vám důvěřují?“ zeptala jsem se přímo. „Nemyslíte, že byste je mohla uvést v omyl, když řeknete něco, co není pravda?“ Její odpověď mě překvapila. „Lidé ve věštění nehledají fakta. Hledají odpovědi na své otázky, někdy i trochu naděje nebo ujištění. Nejsem bohyně, nevím všechno, ale snažím se jim dát něco, s čím mohou pracovat. Pokud tomu nevěříte, je to vaše věc, ale mnoho lidí mi poděkovalo za to, že jsem jim ukázala cestu.“

Musím uznat, že to bylo šikovné... místo aby přiznala, že se mýlí nebo si vymýšlí, všechno svedla na interpretaci energie. Když jsem odcházela, ještě mi stihla říct: „Věštění není o přesnosti. Je to o hledání. Někdy najdeme věci, o kterých jsme ani nevěděli, že je hledáme.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že její přesvědčení možná není jenom nějaká maska. Možná tomu, co dělá, opravdu věří. Nebo je jen mistryní slova, která ví, jak na lidi zapůsobit. Ať tak či tak, na moje otázky mi dala odpovědi, i když ne takové, jaké jsem chtěla slyšet.

Poděkovala jsem jí za její čas a ochotu mluvit, ale vycítila jsem, že navzdory jejímu profesionálnímu přístupu je v ní trochu nejistoty. Když jsem odcházela, dodala: „Napište to pravdivě. Lidé by měli vědět, že ve věštění je víc, než si myslí.“

Na tu větu jsem ještě dlouho myslela. Byla to upřímná snaha obhájit její práci, nebo jen pokus ochránit si reputaci? Rozhodnutí asi nechám na tobě.

Doporučeno

Rybáře na lodi unášel oceán více než rok. Aby přežil, jedl syrové ryby a pil moč, později ho obvinili, že snědl kolegu 3. ledna 2025 v 7:00