Nejdřív si musel vygooglit, kam to vlastně jede žít a pracovat.
„Sultán je tady ikona. O své lidi se stará dobře a dává jim to, co většina států lidem jen tak nedává. O jeho kontroverzích se však mezi lidmi moc nemluví,“ začal Matouš jedno z nejkurióznějších témat našeho rozhovoru.
Brunej je stát na ostrově Borneo. Nachází se v jihovýchodní Asii a počtem obyvatel jen lehce převyšuje Brno. Tamní absolutistický vládce, sultán Hassanal Bolkiah, vlastní přibližně 7 tisíc aut a žije v největším palácovém komplexu na světě.
V této zemi žije a pracuje třicátník Matouš. Region jihovýchodní Asie ho podle jeho vlastních slov lákal odmalička. Nějaký čas působil v Malajsii, ale od roku 2021 je jeho domovem hlavní město Bruneje Bandar Seri Begawan.
Rodák ze slovenských Levic má za sebou krátkou kariéru profesionálního fotbalisty, ale více ho baví trénovat ostatní. Jako hlavní trenér tamního klubu Kasuka se dokonce stal v této sezóně mistrem ligy.
Jak se mu v Bruneji žije, trénuje, kolik se tu dá vydělat a jaké zvláštnosti zažije člověk v exotickém státě, který je od nás vzdálený přibližně deset tisíc kilometrů? Matouš popsal i situaci v zemi během vlády sultána Bolkiaha, který je u moci už 58 let. S Matoušem jsme mluvili během jeho dovolené doma na Slovensku: „Vyhráli jsme titul a sezóna se prakticky skončila. I když se ještě hraje místní pohár, moje přítomnost tam není až tak potřebná, takže jsem teď přibližně měsíc na Slovensku. Na začátku dubna se vracím zpět do Bruneje,“ řekl nám Matouš o pobytu ve své domovině.
Gratuluji k titulu, musí to být skvělý pocit. Jak je ale možné, že sezóna ještě neskončila a hlavní trenér je na dovolené?
Je to možné, protože ta liga je poloprofesionální. Ještě stále se hraje domácí pohár, kde však až tak nezáleží na tom, jak se umístíme. Čili může to probíhat i beze mě. Momentálně v březnu se navíc zápasy tolik nehrají kvůli ramadánu.
Jak dlouho trvá cesta z Levic do Bruneje?
Je to pořádná cesta, to je pravda (smích). Je to asi 24hodinová cesta z Budapešti nebo Vídně do Dubaje, potom do Kuala Lumpur a následně do Bruneje. Ale teď by už měl několikrát týdně létat i let z Dubaje přímo do Bruneje, tak to budeme mít možná kratší a jednodušší (smích).
Mluvíš v množném čísle. Kdo s tebou cestuje?
Moje rodina. Teď jsem byl v Bruneji několik měsíců sám, protože se mi narodil syn, který má teď čtyři měsíce. Ale jinak s rodinou fungujeme v jihovýchodní Asii už od roku 2016, předtím jsme žili v Malajsii a teď žijeme v Bruneji.
Dostaneš se do Bruneje bez speciálních víz či povolení?
Při vstupu dostaneš turistická víza. V mém případě tedy pracovní víza. Před několika lety jsem byl součástí brunejské fotbalové reprezentace, takže všechny potřebné papíry za mě tehdy řešil svaz.
Jak ses vlastně dostal do této části světa?
Otec v 90. letech hrával fotbal v jihovýchodní Asii, později si tam udělal i manažerskou licenci, jezdili jsme tam jako rodina na dovolené. Možná od třinácti let jsem už věděl, že bych tam chtěl jednou žít a pracovat.
Proč trenérství?
Zmínil jsem věk 13 let, tehdy mě chytlo i to, že bych chtěl být trenérem. Bavilo mě tvořit si různé sestavy, strategie a věci kolem toho. Hrál jsem v mládí i profesionálně fotbal, ale když přišel čas, abych se rozhodl mezi profi fotbalem a profi trenérstvím, vybral jsem si trenérství. Studoval jsem ho i na FTVŠ v Bratislavě.
Začínal jsi jako fitness coach v Malajsii, že ano?
V květnu 2016 jsem dostudoval vysokou školu. Následně jsem půl roku pracoval jako kondiční trenér v klubu na Slovensku. V prosinci jsem odešel za první zahraniční nabídkou. V klubu z nejvyšší soutěže v Malajsii jsem byl taky kondiční trenér.
Jak ses pak dostal do Bruneje?
Dva roky jsem pracoval s trenérem, který byl v daném regionu považován za legendu. On poté dostal nabídku na trénování brunejského národního týmu, tak si mě vzal s sebou, že tam odvedeme nějakou práci (smích).
Jaké byly začátky v tomto státě?
Já jsem ani nevěděl, kde na mapě vlastně Brunej je, takže jsem nejprve googlil. (smích)
Co tě tam vlastně lákalo?
Že mohu něco vybudovat. Fotbal je tam obecně v plenkách a mě baví, když je za mnou vidět práce. Žije se tu úplně jinak než na Slovensku, lidé jsou milejší a není tady tolik stresu v životě ani ve sportu. Kvůli tomu, že nejde o profesionální soutěž, ani požadavky na zisk bodů či trofejí nejsou tak vysoké jako v Evropě.
Několikrát už jsi zmínil ten amaterismus, respektive neprofesionální ligu. Jak je to tedy s penězi?
Místní domácí hráči si mohou fotbalem přivydělat pár stovek dolarů měsíčně. Zahraniční fotbalisté si vydělají přibližně 1 500 dolarů měsíčně. Já jsem na tom mírně odlišně, protože jsem působil i v národním týmu, mám profi licenci a jsem ze zahraničí. Zahraniční trenéři se mohou dostat na přibližně 5 až 7 tisíc dolarů měsíčně (115 až 160 tisíc korun).
Jaký je tvůj běžný denní režim v Bruneji?
Pohodový (smích). Od rána do oběda mám většinou volno. Jdeme s rodinou na oběd nebo si něco uvaříme, jdeme na kávičku. Potom jde rodina domů a já zamířím na trénink, kde strávím přibližně tři hodiny, protože se to snažíme dělat lépe než ostatní týmy. Večer přijdu a už jen odpočíváme, případně jdeme někam na večeři.
Jak je to v Bruneji s potravinami, co tam lidé běžně jedí?
Jelikož je Borneo ostrov, dostaneš se i k mléčným výrobkům, sýrům a jogurtům, ale je to dražší, protože většinu věcí sem musí dovážet z Austrálie či Malajsie. Obecně jsou tu ceny jen o kousek vyšší než u nás, takže to je v pohodě.
Brunej je známý také díky svému kontroverznímu sultánovi. Má největší palác na světě a tisíce aut. Jak ho vnímají lidi?
Sultán je tu ikona. Všechno, co se ve státě řeší, jde přes něj. Stará se o své lidi a obyvatele. Zdravotnictví a školství je tady zdarma. Neplatí se tu daně a benzín stojí asi 10 korun za litr. Plnou nádrž natankuji za přibližně tři sta korun. Máme dotace na základní potraviny jako rýže či nudle. Mluvil jsem o něm i s místními, ti ho uznávají a respektují.
Na jaké úrovni je tam školství či zdravotnictví?
Na poměrně dobré úrovni. Je tady hodně mezinárodních škol podle zahraničního systému vzdělávání. Zdravotnictví je v pořádku, je zde i kvalitní soukromá nemocnice, kde se platí. Ve státních je to tak, jak si člověk může představit v klasických státních nemocnicích. Platí se maximálně jeden dolar za den hospitalizace, pár desítek dolarů za složitější zákroky.
Na druhé straně je o Bruneji známé, že například homosexualita je za sultánovy vlády trestána ukamenováním a za drogy hrozí poprava.
O těchto věcech se na veřejnosti moc nemluví. Člověk se každou chvíli dočte o různých přísných trestech, ale když jsem se o to zajímal podrobněji, u těch trestů je spousta dalších detailů. Například poprava za drogy či useknutí ruky za krádež hrozí až v momentě, kdy jsou splněné podmínky jako pohled na zločin z několika kamer a výpovědi svědků. Ať si to lidé nepředstavují tak, že se tady popravuje jen tak pro nic za nic.
Byl jsi někdy u sultánova palácového komplexu?
Je to obrovská plocha, viděl jsem ho z dálky, ale blíž se člověk nedostane. Vlastně všechny státní instituce vypadají velmi pěkně a starají se tu o ně.
A co venkov, respektive život mimo město?
Hlavní město je na tom dobře, ale venkov trochu připomíná klasické jihoasijské chudší oblasti.
Slyšel jsem, že v Bruneji mohou řídit i děti. Je to pravda?
To jsem upřímně neviděl. Je však běžné, že malé děti sedí na sedadle spolujezdce bez pásu.
Jak je to tam s kouřením či alkoholem?
Koupit se to tady dá. Většinou se jedná o podpultové zboží, které obchodníci dovezou a potom si uměle navyšují cenu. Doma se napít můžeš, ale na veřejnosti je to přísně zakázané, stejně jako kouření.
Brunej má stále téměř 70 procent plochy nedotčených lesů, jak to ovlivňuje člověka?
Je to doslova prales, protože jde o plně neporušenou přírodu. Člověk, který má rád taková dobrodružství, tu může jít na túru a najít krásné tukany, opice a všechno možné. I náš bytový komplex, kde bydlíme, je velmi blízko džungle. Běžně se stane, že nedaleko bytů se objeví čtyřmetrová krajta, to je tedy pořádný bizár (smích).
Co jsi tam ještě zažil, co se bizarností týká?
Možná to, že když jsem přišel do Bruneje a skončila mi karanténa, vyrazil jsem v pátek v poledne do města na oběd. Všechno bylo zavřené a nikde jsem neviděl ani člověka. Volal jsem na fotbalový svaz, jestli je nějaký státní svátek nebo co. Řekli mi, že kvůli modlení je všechno od oběda do dvou odpoledne zavřené. Brunej je přísně muslimská země.
Kolik tam stojí nájem?
Za třípokojový apartmán ve čtvrti, kde žijeme, zaplatíš přibližně 30 tisíc korun. Určitě se však dá najít i něco levnějšího, ale zároveň i něco podstatně dražšího (smích).
A co ceny v restauraci?
V místních podnicích s domácí kuchyní se můžeš najíst i za padesát korun, ale jsou tu i restaurace, kde za tři lidi utratíme přes tisícovku. Funguje to tu tak, že pokud chceš ušetřit, dá se to, a pokud chceš naopak utrácet, taky bez problému najdeš kde.
Setkáváš se tady i s lidmi ze zahraničí?
Ano, jsou tu Australané, Španělé, Francouzi nebo Angličané. Jinak jsem byl překvapený, jak tu všichni, se kterými jsem se setkal, uměli plynně anglicky. Je to i proto, že mnoho škol je zde dotováno a podporováno z britského vzdělávacího systému.
Je v Bruneji zájem o fotbal, respektive sport jako takový?
Preferují vzdělání nad sportem. Na fotbal tu přijde pár stovek lidí. Pokud je to běžný zápas, tak kolem 200, pokud jde o derby, možná 700 nebo 800. Hrajeme na hezkém národním stadionu pro 28 tisíc diváků, ale zbytek ligy má vesnická hřiště pro maximálně 400 diváků. Kvalita a infrastruktura je zde ještě na nízké úrovni.
Udělal jsi někdy něco, co zaskočilo domácí, nebo jsi je tím překvapil?
Asi ne, ale vždy na schůzkách si musím dát pozor, co a jak řeknu, protože nechci urazit jejich kulturu a náboženství. Hráči v klubu jsou někdy možná zaskočeni, když od nich žádám vyšší profesionalitu, co se týče stravy a podobně, protože na to nejsou zvyklí.
Co se ti nejvíc líbí na tamním životě?
Pohoda a přístup lidí. Tady se ti i člověk, který tě potká poprvé v životě, zeptá, jak se máš a co je u tebe nového. Lidé na ulici se usmívají, jde o rodinnou zemi, což velmi oceňuji.
