Lucie Mádlová patří mezi nejvlivnější ženy Česka, během 13 let vybudovala Asociaci společenské odpovědnosti, jejíž členové dnes tvoří pětinu českého HDP. Bavili jsme se s ní o udržitelnosti, feminismu nebo také greenwashingu.
Z ekonomie a doktorátu zaměřeného na udržitelnost se Lucie Mádlová dostala až k vybudování největší platformy svého druhu v Česku. Asociace společenské odpovědnosti, kterou založila na mateřské, dnes spojuje firmy, neziskové organizace i instituce a vytváří prostor, kde se z odpovědnosti stává konkrétní praxe.
Za projekty jako Ceny SDGs nebo Giving Tuesday, který v Česku vybral už stovky milionů korun na dobročinné účely, stojí právě ona. Dlouhodobě působí i na mezinárodní úrovni, včetně půdy OSN v New Yorku, a byla zařazena i do žebříčku nejvlivnějších žen Česka podle Forbesu.
V rozhovoru pro Refresher nám řekla, jak její cesta začínala, jak vnímá tzv. „greenwashing“ nebo co pro ni znamená feminismus. Pokud tě náš obsah baví, podpoř nás a přidej se do Refresher Clubu.
Jaká byla Vaše zkušenost jako ženy ve vedoucí pozici?
Od akademického idealismu k tvrdé byznysové realitě. Když jsem před 18 lety studovala doktorát, zažila jsem ještě ten starý svět, kde někteří pánové docenti nechtěli pochopit, proč žena aspiruje na vědecké tituly, když „má své místo jinde.“
Dnes vedu Asociaci společenské odpovědnosti (A-CSR). Naši členové tvoří pětinu HDP Česka a propojujeme přes 640 organizací. Celou agendu táhne báječný tým odhodlaných lidí a zakládáme si na tom, že i přes tu velikost tvoříme „velkou rodinu“. Začátky ale byly náročné. Zakládat Asociaci na mateřské, když bylo dceři půl roku, byla pořádná lekce z krizového řízení a vytrvalosti. Člověk do toho šel s idealismem a vírou, že udržitelnost nesmí zůstat jen líbivým heslem, ale má být normální součást podnikání.
Moje role mě naučila, že když něčemu věříte, musíte si to odpracovat, někdy i vybojovat, i když vám okolí nefandí. O tom je celý příběh naší organizace – ukázat, že byznys může mít i jiný rozměr než jen čistý zisk.
Myslíte si, že se postavení žen v byznysu v posledních letech mění?
Mění se paradigma. Firmy už chápou, že diverzita a rovnost není jen etická kolonka, ale přirozená a ekonomicky výhodná podmínka moderního podnikání. Ta změna je ale v Česku stále pomalá. Zatímco pro Gen Z je rovnost standard, v nejvyšších patrech byznysu pořád narážíme na setrvačnost.
U našich členů vidím obrovský posun. Už to nejsou jen „osamělé jezdkyně“ v mužských boardech. Stále častěji potkávám CEO, kteří řeší flexibilní úvazky nebo transparentní odměňování, protože vědí, že bez toho nezískají talenty z Gen Z. Naší rolí v A-CSR je tyto lídry propojovat a ukazovat, že inkluzivní prostředí a zisk jdou ruku v ruce. Nejsme tu od poučování, ale od vytváření prostoru, kde se tyto změny stávají běžnou praxí.
Co Vás na začátku přivedlo k tématu společenské odpovědnosti a udržitelnosti?
Všechno začalo kulturním šokem v roce 2008. Na Erasmus stáži v Dánsku mě šokovalo, že tam existuje samostatný obor věnovaný odpovědnému podnikání. U nás se tehdy mluvilo hlavně o maximalizaci zisku.
Ten severský přístup mi ukázal, že byznys není jen o číslech, ale o tom, jaký otisk zanechá. Nadchlo mě to natolik, že jsem změnila téma disertační práce a zůstala u něj. Na univerzitě jsem akreditovala první předmět o společenské odpovědnosti a začala psát odbornou literaturu.
Nebyla to jednoduchá cesta. Někteří kolegové to považovali za „ezo“ výmysl. Já ale věřila, že je to budoucnost. Proto jsem založila Asociaci, aby firmy, neziskovky i veřejný sektor měly místo, kde tyto hodnoty propojovat. Dnes nás spojuje přes 640 členů a společně se podílíme na pětině českého HDP.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste si řekla, že se tomu chcete věnovat naplno?
Zlom přišel, když bylo Mie půl roku. Uvědomila jsem si, že se nechci vrátit jen k teorii bez praxe. Cítila jsem, že chybí platforma, kde se potká byznys, neziskovky i státní správa a budou dělat konkrétní kroky. Tak jsem v roce 2013 založila Asociaci.
Začínala jsem s vizí, že udržitelnost je společná odpovědnost. Díky tomu už dnes většina organizací chápe, že je to přirozená součást moderní společnosti.
Označila byste se za feministku? Co pro Vás to slovo znamená?
Rozhodně. A vůbec se za to nestydím. Feminismus není sprosté slovo ani hejt na muže. Je to obrana důstojnosti a rovných práv. Díky němu dnes ženy můžou volit, studovat nebo rozhodovat o svém těle. A i když to někdy vypadá, že je hotovo, realita je pořád nerovná.
Pokud věříte, že ženy a muži mají mít stejná práva, jste dost možná feministka nebo feminista. A týká se to i mužů, měli by být hlasitější. Rovnost ovlivňuje vztahy, práci i výchovu dětí. Není to něco, co vyřešíme jednou za rok kytkou na MDŽ. Je to každodenní realita a tam to pořád skřípe.
Jaké bylo prosazovat něco tak nového jako mladá žena ze střední Evropy?
V březnu jsem se zúčastnila 70. zasedání Komise OSN pro postavení žen. Letos byla atmosféra jiná. Řada zástupců se nedostala kvůli vízům a poprvé za 70 let se závěrečný dokument nepřijal konsensem. USA byly proti.
To je velký red flag. Ani na půdě OSN už nepanuje shoda na základních věcech, jako je význam „genderu“. Práva žen se znovu stávají tématem boje. Na druhé straně v Evropě uspěla iniciativa My Voice, My Choice, která tlačí na přístup k bezpečné interrupci. Je to signál, že mladá generace tohle téma nepustí. Někde se vracíme zpět, jinde jdeme dopředu. O to důležitější je být slyšet.
Přistupují k Vám partneři na západě jinak než tady?
Je to vlastně pořád trochu zvláštní. I více než 35 let po revoluci si lidé nedokážou Česko správně zařadit. Pořád nás někdo hází „na východ“. Přitom jsme součástí střední Evropy, EU a máme silnou občanskou společnost. Zneklidňuje mě ale směřování politické debaty u nás. Některé postoje nejsou jen rétorika a mají dopad na to, jak nás svět vnímá. O to důležitější je, jak sami definujeme, kdo jsme a kam chceme patřit. A podle toho
také volit.
Co si podle Vás lidé nejčastěji představují pod pojmem udržitelnost? A co to ve skutečnosti znamená?
Setkávám se s tím, že si lidé pod udržitelností nejčastěji představí „zelená“ témata. Od třídění odpadu, konce plastových brček nebo sázení stromů. To je sice fajn start, ale je to jen špička ledovce. Udržitelnost se často vnímá jako trend nebo občasný dobrý skutek, ale ve skutečnosti je to nezbytně nutný základ moderního podnikání.
Pro mě a pro nás v Asociaci společenské odpovědnosti znamená schopnost chovat se zodpovědně k lidem i k místu, kde žijeme, a to dlouhodobě. Není to sprint, ale maraton, který vyžaduje trpělivost a schopnost vidět dál než jen na výsledky příštího kvartálu. V praxi to znamená, že firma neřeší jen maximalizaci zisku, ale i to, jestli platí lidem férově, má transparentní dodavatelské řetězce a její činnost nedevastuje komunitu nebo přírodu kolem ní.
Zjednodušeně řečeno: udržitelnost je zdravý selský rozum současnosti. Jde o to, abychom tu po sobě nenechali spálenou zemi, ale svět, ve kterém budou moct fungovat i další generace. A i když se to někdy politizuje nebo komplikuje zkratkami jako ESG, v jádru jde o jedinou věc: planetu máme jen jednu a zdroje nejsou nekonečné. Proto v Asociaci ukazujeme, že odpovědnost není charita, ale podmínka vlastního přežití na trhu.
Vidíte v přístupu firem k udržitelnosti v posledních letech posun?
Rozhodně, je to posun od „hezkých slov“ k byznys strategii. Dřív byla udržitelnost vnímána jako PR aktivita nebo občasný dobrý skutek, dnes je pevnou součástí každodenního byznysu. Vidíme to i na našem interním výzkumu Asociace: 98 procent našich členů potvrdilo, že ji drží jako prioritu i bez ohledu na legislativu.
Dnes to ale vyžaduje hlavně kuráž. Zásadní témata jako řešení klimatické krize, péče o demokracii a nezávislá média, podpora neziskových organizací nebo angažované občanské společnosti, ale i rovná práva pro všechny či podpora vědců a vědkyň, jsou někdy tiše, jindy hlasitě zadupána do politického populismu, krátkodobých zájmů a přehlížení reality. Někdo možná od udržitelnosti ustupuje, my ale ne. A nikdy ji neopustíme.
Protože jak říkám, „Sustainability is not Dead!“ I letos, konkrétně 17. září, pořádáme summit se stejným názvem, kde ukážeme a oceníme lidi, co mají odvahu měnit svět. Letošní ročník v MeetFactory bude jeden velký manifest se špetkou rebelie. Otevřeme témata, která jsou jinde tabu: od klimatického aktivismu přes body positivity až po etické porno. Udržitelnost v našem podání není abstraktní tabulka, ale každodenní zkušenost. Prostě od hrobu až po sex. Chceme ukázat, že v jakémkoli odvětví můžete mít názor, být slyšet a měnit svět, aniž byste u toho ztratili sami sebe. A že udržitelnost rozhodně není mrtvá. A žije. A to doslova :)
Dnes chce být každá firma „zelená“, protože se to nosí. Jak poznáte ten moment, kdy to myslí vážně, a kdy je to naopak jen naleštěný marketingový obal (greenwashing)?
Greenwashing je dnes mnohem sofistikovanější než dřív. Už to nejsou jen prvoplánové obrázky stromů v reklamě na ropu. Paradoxně čelíme nové vlně rizika. S tím, jak se na trh valí nová legislativa a povinný reporting, některé firmy začaly o svých eko-aktivitách mluvit méně (tzv. greenhushing), nebo se snaží své minulé sliby „přebarvit“, aby vypadaly lépe v tabulkách.
Paradoxem je, že i když se o udržitelnosti v některých sektorech mluví opatrněji, riziko, že nás někdo lakuje na zeleno, je dnes vyšší než kdy dřív. Jak to tedy poznat? Sledujte data a konkrétní kroky, ne jen vágní hesla jako „ekologický“ nebo „přírodní“. Pokud firma tvrdí, že je „udržitelná“, ale nedokáže to doložit, je to jasný red flag.
Jak se tváříte na rozmach AI, která je extrémně neekologická? Chystáte nějaké programy, kterými byste chtěli cílit na velké technologické firmy, aby byly více šetrné k prostředí?
AI je fascinující nástroj, ale její energetická stopa je realita, kterou nesmíme ignorovat. Jako u všeho musíme používat selský rozum. Technologie mají být naším pomocníkem při řešení klimatické krize, ne dalším problémem, který ji přiživuje. Technologické firmy by měly být transparentní ohledně své spotřeby a hledat šetrnější cesty.
