„Náckové se bavili tím, že si u metra vybírali oběti,“ říká autor knihy o antifě, squatingu a Palestině

Beru to jako výsledek politiky, která vytváří umělé nepřátele a snaží se je démonizovat. Slouží to komplexnější agendě, strašení imigranty, homosexuály nebo trans lidmi už známe. Ve snaze mobilizovat potencionální voliče vytváříš hrozbu. Hraješ kartu nepřátel a nenávisti, abys získal moc. Vidíme to v Maďarsku, na Slovensku, teď i v USA a Česku. A samozřejmě – spousta lidí z takzvaně konzervativních kruhů má kořeny v prostředí krajní pravice, upínají se k podobným myšlenkám jako neonacisté. To se musí nějak propsat.

Nenávist je dneska instrumentálně používaná karta, což mě děsí. Pokud usoudíš, že je to pro tebe výhodný, rozdmycháváš nenávist a vůbec tě nezajímají důsledky. Je ti jedno, že skutečnej problém vytváříš, protože nenávist ve společnosti zůstává a dál roste. Strašidelný.

Jak antifašistické hnutí vnímalo začátek totální invaze Ruska na Ukrajinu?

Asi nemůžu popsat postoj antifašistickýho hnutí jako celku, ale každej z nás se snaží, jak může. Já jsem v rámci organizace Romodrom pomáhal vybudovat integrační centrum pro Romy v Mukačevu, podílel jsem se na distribuci humanitární pomoci přímo na Ukrajině. V rámci antifašistických kolektivů probíhá výroba dronů, které míří na frontu. Stejně tak organizují solidární akce, vybírají peníze pro ukrajinské antifašisty a anti-autoritáře bojující v první linii.

Politici nebo influenceři, kteří extrémní pravici rádi maskují za jakýsi konzervatismus, tvrdí, že liberálové nebo antifašisté označí za fašistu kohokoliv, kdo se jim znelíbí. Jak antifa ve skutečnosti určovala, kdo si zaslouží pozornost?

Na konci 90. a začátku 00. let to nebylo složitý. Ty lidi se účastnili násilných útoků, nosili neonacistický symboly, pořádali demonstrace, kapely otevřeně vyzývaly k vraždění Židů, černochů nebo Romů. Nebylo pochyb. Když někdo z nich začal být aktivní, dostávalo se to k nám. O útocích jsme věděli. Pak jsme si začali skládat informace o konkrétních útocích konkrétních skupin a naše pozornost sílila. Praha je malá, ostatní města ještě menší. Věděli jsme, kdo jsou tahouni násilí, kdo útoky podněcuje. Některý oběti agresory znaly, náckové se často ani neschovávali, hlavně na menších městech. Prostě si skládáš informace a ty lidi se časem vyloupnou. Upozorní na sebe.

Jak se kluk, co chodí na hardcore koncerty, dostane k Antifašistické akci? Lidi „ze scény“ často nevěděli, kdo jsou militantní antifašisté, i když s nima popíjeli pivo na baru.

Poštou. Chodil jsem na koncerty, objednával fanziny a kazety. V Praze existovalo pár obchodů, Maximum Underground má v Jilské otevřeno dodneška, v tý době to pro mě bylo důležitý místo. Na jednom koncertě jsem si všiml letáku Antifašistické akce Praha s kontaktem, adresa byla P. O. Box v Děčíně. Vypadalo to, že pražská antifa je z Děčína, šlo ale o bezpečnostní opatření. Schránku tam jezdil vybírat kluk z Prahy. Takže jsi musel napsat do Děčína a pak ses mohl s někým potkat.

Z prostředí české Antifašistické akce už jedna knížka vyšla, anglicky psaná My Life Antifa. Autor pod pseudonymem Peter Cricket popisuje, že po zapojení do přímých akcí mu spousta věcí přestala dávat smysl. Když si na koncertu povídal s kámošema, přišlo mu to jako ztráta času. Měl pocit, že by měl být jinde. Měl jsi to podobně?

Neměl. Pro mě bylo vždycky důležitý vytvářet svobodný prostředí. Vždycky jsem se vnímal hlavně jako squater. Že někoho mlátím, nebo se s někým musím utkat? Okay. Ale pro mě je důležitý vytvářet svět, kterej funguje jinak. Svět, ve kterým jsme k sobě navzájem solidární, vytváříme prostor seberealizaci. Antifašismus je způsob, jak tohle ubránit. A nebráníš jenom sám sebe, protože se nechceš smířit s tím, co se děje ve společnosti.

Čímž se dostáváme k Miladě (pražská vila a bývalý squat). Jak se člověk udržuje fit, když bydlí v baráku s dírou ve střeše, bez oken a vody?

Takhle to tam ale nevypadalo. Na začátku byla Milada opravdu ruina, my jsme ale všechny domy dávali dohromady. Okna byly nějakou dobu zadělaný igelitem, pak jsme si je zasklili. Svůj pokoj si každej postavil tak, jak uznal za vhodný. Je to jako bys žil na chalupě. Elektřinu občas máš, občas nemáš, vodu doneseš v kanystru, poradíš si.

Antifašismus v knize působí jako vrcholový sport. Běh, rychlá akce, pryč. Dnes je v obchodech na každém druhém obalu napsáno protein, trenéři sestavují osobní jídelníčky na gramy a kilojouly. Na Miladě se vařil sójový guláš, přemýšleli jste nějak nad stravou?

Já určitě ne. Ale chodili s náma kluci, kteří fakt posilovali, věnovali se tomu. Ti ale nebydleli na squatu. Už tehdy jsem byl vegetarián, zkoušel jsem veganství, ale bylo to spíš tristní. Hlavně ovoce, strava nebyla hodnotná. Jinak jsme ale trénovali, jak to šlo. Na Miladě visel boxovací pytel, chodili jsme běhat do Stromovky. Zároveň jsme ale kalili a jedli, co se dalo.

Jak jste se učili bojové sporty? Popisuješ, jak jste se všechno učili od nuly, ať už to byla oprava střechy nebo hledání pravidel soužití na squatu. Dnes je internet plný tutoriálů bojových umění, v každé posilovně několik trenérů. Odkud jste odezírali?

V ideálním případě nás učili starší a zkušenější. Lidi, co tě inspirujou, pomůžou. Učili jsme se navzájem a za chodu. Osobní doporučení, osobní zkušenost. Dneska se k bojovým sportům přistupuje opravdu jako ke sportům, posunulo se to. Dřív ale byly v každým gymu spíš násilníci. Takže někdo přišel s tím, že našel Sokol s dobrým boxem a natáhl tam další. Trénovali jsme navzájem, spárovali s lidma, co to uměli líp. Pak jsme začali řešit zbraně nebo taktiky.

Odkud je fotka na obalu knihy?

Demonstrace na Jižáku, Opatov, rok 2001. Řekli jsme si, že budeme nácky konfrontovat na jejich území. Jižák byl jejich bašta, spousta jich tam bydlela. Fotil to litevský fotograf Ivars. Studoval v Praze, chodil na Miladu, fotil i Food not Bombs. Tu akci mám v mlze, ale tuším, že to bylo vyhrocený.

Z knihy to působí, že jste se přímé akci věnovali 24/7: „Byli jsme aktivní po celé republice. Naší zásadou bylo, že budeme všude, kde se neonacisti pokusí vystoupit, uspořádat demonstraci nebo naplánovat pochod. Všude, kde útočí na kluby nebo terorizují noční střed města.“ Chápu, že život na squatu je levný, nějaký příjem jsi ale mít musel.

Squaty i antifu vždycky tvořila pestrá směsice lidí a osudů, nedá se to generalizovat. Já jsem v tý době pracoval v kavárnách, za barem, chodil jsem na vejšku. Ale jasně, bylo to náročný. Přiběhl jsi z práce, na baráku jsi začal připravovat koncert, stoupl sis za bar. Život na squatu může být jednoduchej a levnej, pokud ho ale bereš jako místo, kde chceš něco vytvářet, věnuješ mu spoustu času a energie. Do noci stojíš na baru, pak to celý uklízíš, zařizuješ akce, často do toho dáváš vlastní peníze.

Milada v knize působí jako uprostřed války, útočí náckové i policie. Popisuješ nejvypjatější momenty, což chápu. Jak ale vypadal běžný život a provoz? Jak si pamatuješ chvíle, kvůli kterým jste dům obsadili?

Skvělý koncerty, máš radost, že dějou. Kámoši k nám domlouvali kapely z Polska, Německa, odkudkoliv. Když jsme pořádali festival, snažili jsme se o pestrost, otevřenost. Domluvili jsme divadelní soubor lidí bez domova, kterým jsme každý týden rozdávali jídlo u metra Holešovice v rámci Food not Bombs. Jednou jsem pozval romskej hip hop Syndrom Snopp, jindy antirasistický Oi! kapely. Pak spousta diskuzí a setkání, například během protestů proti Mezinárodnímu měnovému fondu. A samozřejmě oceníš i takovej ten běžnej klid. Maluješ si, kreslíš, čteš, na zahradě s kámošema piješ pivo. Je hezky a nic se neděje. Prostě se máš dobře.

Vybavíš si nějaký moment, kdy jste na Miladě něco dokončili a ty sis řekl: „Okay, tohle nás zase posune.“

Byl jsem tam od začátku, kdy to byl úplně rozmlácenej barák s prknama v oknech. Než jsme Miladu obsadili, měsíc jsme to vyklízeli, abysme se vůbec mohli nastěhovat.

Hned vedle stojí studentské koleje, nikdo se neptal, co tam děláte?

Neptal. Snažili jsme se na sebe neupozorňovat, proto jsme suť nejdřív vynášeli jenom do prvního patra. Aspoň jsme checkli, že tam nikdo nechodí. Teda kromě tý mrtvý kočky, kterou v knize zmiňuju. Po nastěhování jsme makali další čtyři měsíce, než jsme uspořádali první veřejnou akci.

Takže ten posun byl společenský sál. Jak vypadal?

Sklep, jednoduchý pódium, bar ztlučenej z prken, odhlučněný okna. Časem jsme tam vymalovali. Když jsem ale po deseti letech viděl, co s barákem dokázala udělat ta poslední parta, byl to úplně jinej level. Jejich dovednosti, organizační i manuální, byly úplně jinde. My jsme se učili stloukat prkna, nějakej Bauhaus jsme si vůbec nedokázali představit. Používali jsme odpadní materiály z nedaleký skládky.

Topili jsme v kamnech, který jsme přivezli z vyklizenýho squatu Sochorka. Palivo jsme objednávali zadarmo ze sběrnýho dvora, vozili nám kontejner plnej dřeva, co někdo vyhodil. Bral jsem si z toho desky na malování, stavěli jsme nábytek, byl to zdroj nesmírnýho bohatství. Neříkali jsme tomu cirkulární ekonomika, ale fungovali jsme tak, protože to bylo nejjednodušší, nejpřirozenější a nejlevnější.

Zaujala mě vzpomínka na squat ve Vídni, kde o tamních kamarádkách píšeš: „Věděly, že jsme trochu divný.“ V čem jste byli divní?

Tam šlo hlavně o vizáž. Jak píšu - do Vídně jsme jeli přímo z uzavřenýho náckovskýho koncertu, kam jsme se infiltrovali kvůli monitoringu. Neměli jsme nic na převlečení, takže jsme do squatu plnýho pankáčů nakráčeli ostříhaný dohola a v hadrech, co nosí náckové. Třeba ve Španělku jsou antifašistický skinheads na squatech běžný, tamní scéna je namíchaná ze subkultur. Někde se ale tyhle skupiny navzájem spíš štítí, takže na nás koukali dost podivně.

Vnímal jsi rozdíl mezi autonomním hnutím v Česku a na Západě?

Určitě. V západní Evropě se od 80. let běžně obsazujou domy, který jsou víceméně v pořádku. Tekoucí voda, elektřina, zázemí, všechno. U nás se squatovaly ruiny. Z toho plyne jinej způsob života, propíše se to do fungování scény.

Co vás na západních squatech nejvíc překvapilo?

Zase tolik kontaktů jsme na Západě neměli, jezdili jsme do hlavně do Berlína a jednou přemýšleli, kde přespat. Na větších squatech měli běžně vyčleněný prostory pro zahraniční squatery, ty pak necháš přespat někoho u sebe. Místo squatů, který jsme znali, tam ale najednou byly legalizovaný družstva, totálně vymazlený domy s obrovskýma nerezovýma kuchyněma a schodama z dubu. Vypadaly líp než běžný berlínský činžáky. Tam nás přespat nenechali a jinde nám nabídli zase místo, kde jsme úplně zůstat nechtěli. Byl to hegeš. Nakonec jsme našli azyl na Køpi, která funguje dodnes, už se tam ale platí nájem. V Berlíně bylo vidět, jak legalizace obrousila subverzivní hrany hnutí.

Impulzem k dokončení rukopisu se staly události v Palestině, při kterých online sledujeme vyvražďování desítek tisíc lidí, vymazávání jednoho národa. Z textu je poznat, že si to ze sebe potřeboval dostat. Pomohlo to aspoň trochu?

Pomohlo. Kvůli závěrečný kapitole jsem se nakonec rozhodl knihu vydat pod vlastním jménem, i když to nese jistý nebezpečí. Jednostranně vychýlená veřejná debata v Česku mě utvrdila, že je nutný o takových věcech mluvit otevřeně, se svým jménem a obličejem. Probíhající genocida v Gaze a na Západním břehu bohužel neustává, situace v Libanonu a dalších částech regionu se horší. Díky knize o tom můžu aspoň mluvit na autorských čteních a diskusích.