Lucii od dětství deset let sexuálně zneužíval kněz. „Byl to jediný člověk, který mi naslouchal. Měla jsem ho ráda“

Lucie byla malé, přibližně osmileté děvče, které pocházelo z malé vesnice na středním Slovensku. Hrála si s kamarády na prolézačkách, věnovala se škole a domácím úkolům. Uměla krásně zpívat a jejího talentu si všimli nejen učitelé, ale i její silně věřící rodiče. Ti v jejím hlase viděli dar od Boha, a tak ji přihlásili do církevního sboru. Zpočátku to bylo pro Lucii krásné období. Našla si nové kamarády z farnosti, stala se větší součástí komunity a zpěv v kostele jí dodával pocit důležitosti.

Místní kněz, kterého si celá vesnice vážila, si postupně začal všímat Lucie více než ostatních dětí ve sboru. Lucie vzpomíná, že už tehdy si všimla něčeho neobvyklého, ačkoli to nedokázala pojmenovat. „Cítila jsem, že se na mě často dívá. Více se mi věnoval, když jsme stáli v řadě s ostatními zpěváky. Vždycky přišel ke mně a snažil se mě dotýkat tak, že mě posouval, prý abychom se na sebe netlačili. Nejdříve mě chytal za ramena, pak i za boky.“ Tyto doteky ji sice na okamžik znepokojily, avšak jako osmileté dítě si myslela, že je to projev přízně a že knězi, jako svatému muži, může bezvýhradně věřit tak, jak jí to přikazovali rodiče.

Od malička ji učili, že má být slušná, zdvořilá a kněze si vážit. Lucie měla tři sourozence, bratry, které rodiče vedli k víře stejně přísně. Po roce stráveném ve sboru začal kněz vyučovat náboženskou výchovu i u Lucie ve škole. Tehdy s ním začala trávit více času než se svými vlastními rodiči.

Postupně si začali budovat hlubší vztah. Byla s ním ve škole, na farnosti, během mší a později ji začal i doučovat, protože projevovala o náboženská témata zájem. Svůj volný čas Lucie čím dál více trávila v kostele. Pomáhala s květinovou výzdobou, dělala drobné práce a její společenský život se pomalu zúžil jen na církevní kruhy.

Církevní výlet

Její rodiče si začali myslet, že jejich dcera možná bude studovat teologii. Kněz si získal jejich důvěru, a tak ji začali pouštět na různé církevní výlety, často jen s knězem, bez jejich dozoru. „Proč by se báli? Vždyť jsem byla v rukou Božího služebníka,“ popisuje Lucie.

Jednoho dne kněz navrhl ve škole výlet, kde měli žáci i přespat. Zúčastnila se i Lucie. Vztahy se spolužačkami měla v té době značně narušené. Dívky se jí často vysmívaly za její silné náboženské přesvědčení a Lucie se cítila osamělá a nepochopená.

Když chtěla jít pomoci faráři s přípravou sportovních aktivit, zatímco ostatní dívky odmítly a raději zůstaly na pokojích, výsměch se vystupňoval. Lucie to nevydržela a s pláčem se posadila na chodbu před pokoj.

Kněz se ji poté pokusil uklidnit. „Navrhl mi, že večer mohu jít spát do jeho pokoje. Prý tam má dvě prázdné postele, ale nesmím o tom nikomu říct, protože bych dostala poznámku.“ Lucie, která k němu v tu chvíli vzhlížela více než k vlastnímu otci, souhlasila. Když přišla večerka a šlo se spát, Lucie podle jeho příkazu počkala, až její spolubydlící usnou, a pak se nenápadně přesunula do knězova pokoje.

Manipuloval ji strachem

„Pokoj u faráře měl opravdu dvě volná lůžka. Jedno z nich mi ustlal. Pamatuji si to dodnes, bylo dost daleko od něj. Když jsem si lehla a farář zhasl světlo, zeptal se mě, jestli se tam v rohu nebojím.“

Jako osmiletá nedokázala rozlišit, zda špatná není náhodou ona sama kvůli konfliktům se spolužačkami. Když se jí ve tmě zeptal, zda se v tom rohu sama bojí, vzpomněla si na jeho slova v kázni o nečistém duchu z evangelia podle Matouše, který bloudí po pustých místech. Popisoval, jak se zlý duch vrací k člověku a přináší s sebou ještě horší duchy, pokud nenajde klid. Lucii to hluboce znepokojilo a řekla, že se bojí.

V tu chvíli kněz vstal a přišel k její posteli. Posadil se k ní a začal ji hladit po čele. Potom ji požádal, zda by se nemohl přikrýt její přikrývkou, prý je v pokoji zima. „Byla jsem ráda, že je u mě. Přestala jsem se bát a neviděla jsem v tom problém, i když to možná bylo nezvyklé.“ Hlazení po čele však pokračovalo níže. Hladil ji po krku, ramenou a později přešel i na hruď.

Zeptal se, zda je jí už lépe. „Cítila jsem zmatek, ale jako malé děvče jsem jen přikývla, že ano.“ Když mu potvrdila to, co chtěl slyšet, přešel rukou na intimní místa. Po chvíli jí jen oznámil, že je unavený a měli by jít spát.

Zobrazit galerii

(8)

Lucie tak zůstala ležet ve tmě několik hodin: „Nerozuměla jsem tomu, co se stalo, ale vnitřně jsem cítila, že něco není v pořádku.“ Přesto si tehdy myslela, že jí jen chtěl pomoci zbavit se strachu. S odstupem času už chápe, že to, co ten den kázal, nebyla náhoda. Byl to jeho promyšlený plán. Chtěl v ní vyvolat strach, aby mu později podlehla jako svému ochránci. Vyhovovalo mu, že byla mezi spolužačkami slabá a vyčleněná.

Po výletě se knězovo chování změnilo a jeho pohledy byly ještě úpěnlivější, neustále ji chválil před ostatními, čímž jen zvyšoval napětí mezi ní a kolektivem. Rodiče jí nevěnovali dostatek pozornosti, měli tři další děti a od Lucie se očekávalo, že bude ta nejrozumnější a nejposlušnější. Jediný, kdo ji vždy vyslechl a komu na ní „záleželo,“ byl farář.

Lucie přiznává, že se na něm stala emocionálně závislou. Trávili spolu čas i mimo školu a kostel. Často chodila k němu na faru, kde hrávali společenské hry.

„Budou se ti smát, že se bojíš bouřek“

V létě, když byla u něj, přišla silná bouřka. Měla jít domů, ale kvůli počasí to nešlo. Kněz zavolal jejím rodičům, zda by si pro ni mohli přijít. Její otec a matka však byli na oslavě a oba už pili alkohol. Sami navrhli, aby u něj Lucie přespala. „Vůbec nechápu, jak to mohli dovolit. Žili ve své bublině, kde byli všichni v církvi dokonalí, a ani je nenapadlo, že je to divné,“ vzpomíná Lucie.

Tu noc zůstala u něj. Měla původně spát na gauči, ale kněz jí řekl, že v posteli jí bude pohodlněji. Na gauči prý bude spát on. „Později však dodal, že pokud se bojím, může spát u mě.“ Venku se blýskalo a jako malé děvče se Lucie bouřek bála. Navíc už jí to nepřipadalo tak divné, byla z výletu „zvyklá.“

Farář znovu využil její strach, tentokrát z počasí. „Venku se žení čerti,“ strašil ji. Tato manipulace na ni měla obrovský vliv. Když jí vnutil myšlenku strachu, znovu jí nabídl „útěchu“ hlazením po čele. Ptal se, zda se jí to minule líbilo.

Když neodpověděla, začal ji znovu hladit po celém těle, po intimních místech a požádal ji, aby si sundala kalhoty, prý se v nich nespí. Lucie se styděla, ale poslechla. „Dávalo to smysl,“ dodává.

Poté přišel příkaz sundat si i spodní prádlo. „Za chvíli si na mě lehl a znásilnil mě.“ Lucii to bolelo, krvácela a jediné, co dokázala, bylo plakat. Celé to prý trvalo jen chvíli. Když farář skončil, požádal ji, aby ho ještě hladila po celém těle.

„S pláčem jsem ho hladila a on hladil mě. Netušila jsem, co se mnou právě udělal.“ Ráno však Lucii udělal snídani, její oblíbené palačinky s jahodami a šlehačkou. „Choval se ke mně jako k princezně, ale potom dodal, že o tom nesmím nikomu říci, protože by se mi smáli, že se bojím bouřek.“

Rodiče její názor vůbec nebrali v úvahu

Zneužívání pokračovalo stejným způsobem takřka deset let. Když se s farářem Lucie nechtěla setkat, předstírala nemoc, aby nemusela jít do školy nebo kostela. Postupem času si čím dál více uvědomovala hrůzu své situace. Ve škole se začalo mluvit o sexu a Lucie v informacích začala rozpoznávat svoje zkušenosti.

Začala být čím dál tišší. Paradoxně, ačkoli ji farář zneužíval, byl jediný, kdo si s ní uměl povídat a vyslechnout ji. Rodiče byli zaslepeni vírou. Doma se bez modlitby nemohli ani dotknout nedělního oběda.

Kněz měl s Lucií i anální styk. Když Lucie plakala bolestí, farář hned přestal a začal ji objímat, jako by mu to bylo opravdu líto. „Někdy mě objímal tak dlouho, že jsem měla pocit, jako by mi ani neublížil.“ Tato emocionální houpačka v ní vyvolávala obrovský zmatek.

Když jí bylo dvanáct, pokusila se v církevním sboru skončit. „Prosila jsem rodiče, aby mě tam už neposílali. Dostala jsem výprask. Prý půjdu do pekla a co by jiné děti daly za to, kdyby měly takové možnosti.“ Lucie se pak úplně uzavřela. Když byla nemocná a delší dobu nepřišla do kostela, farář přišel k nim domů, aby ji měl pod dohledem. Rodiče ho s radostí hostili kávou v kuchyni a povídali si s ním jako s blízkým přítelem.

Ve čtrnácti letech dostala první menstruaci a právě kněz byl tím, kdo se s ní o tom popovídal. „Ten den mi přinesl menstruační vložku, přikázal mi stáhnout si kalhotky a učil mě, jak si ji nasadit. Všechno s úplným klidem, jako by to bylo normální.“

Lucie upadala do úzkostí. „Zatímco moji vrstevníci hledali první lásky, já jsem muže čím dál víc nenáviděla.“ V té době začal kněz používat kondom. „Když na to vzpomínám, tak se musím dokonce pousmát, protože on opravdu porušil všechna církevní přikázání,“ konstatuje Lucie s odstupem času.

Na střední škole jejich vztah postupně ochladl, Lucie totiž začala dojíždět do města. Když ho v sedmnácti konfrontovala, kněz začal plakat. Tvrdil, že ji miluje a že k sobě patří. Lucii ho bylo v tu chvíli líto a měla ho ráda navzdory všemu, co jí udělal. I to byl důvod, proč ho neudala. Druhým důvodem byli rodiče. Zneužívání však pokračovalo nadále.

Bála se, že půjde do pekla

Otec jí často opakoval, že pokud si domů přivede „kluka“, za kterého se nevdá, „zmastí ji jako rešeto“ a vyhodí z domu. Lucie se bála, že půjde do pekla a že rodičům ublíží. Začala obviňovat samu sebe. Po maturitě odešla z vesnice do města. Našla si zaměstnání a po dvou letech začala studovat sociální práci, chtěla pomáhat slabším. Dnes je jí 32 let a od kněze neměla žádného partnera.

Fyzický kontakt je pro ni nepředstavitelný. Kněz, který měl v době jejich setkání kolem šedesáti, už nežije. „Byla jsem na jeho pohřbu. Plakala jsem.“ S rodiči má stále komplikovaný vztah. Odsuzují ji, že nemá rodinu, ale ona jim pravdu nikdy neprozradí. „Jsem si jistá, že by mi nevěřili. Vždy stáli na straně církve. Navzdory tomu všemu je ale miluji a nechci jim ublížit.“

Lucie dělá pokroky a začala chodit k psycholožce, s níž se o všem otevřeně baví, což jí nesmírně pomáhá. Přiznává, že kdyby se jí to všechno nestalo, vedla by pravděpodobně úplně jiný život.

Boha navzdory všemu stále miluje a věří, že to, co prožila, mělo smysl v tom, aby dnes mohla efektivně pomáhat jiným trpícím lidem. Kněze za jeho činy neviní. „Nejsem naučená zlobit se, nevím jestli to vůbec dokážu“. Lucie přemýšlí také o tom, že by časem vstoupila do řádu a stala se jeptiškou. „Jako jeptišku mě alespoň rodiče nebudou odsuzovat, že nemám rodinu,“ říká.

Podle psycholožky Silvie Kozárové je takový postoj u obětí sexuálního zneužívání poměrně častý a může souviset s tím, že traumata ještě nebyla plně zpracována. „Odpuštění pachateli nebo snaha najít ve zneužívání ‚smysl‘ může být obrannou strategií, která pomáhá oběti přežít. Neznamená to však, že došlo ke skutečnému uzdravení,“ vysvětluje.

Odbornice zároveň upozorňuje, že hledání významu v utrpení může být dvojsečné. „Je přirozené, že se člověk snaží si utrpení nějak vysvětlit. Zároveň je však důležité pojmenovat, že jde o násilí, které se nemělo stát. Trauma není osud ani poslání, ale důsledek selhání konkrétního člověka a často i systému, který oběť neochránil,“ dodává psycholožka.

Přestože Lucie dnes vnímá svou zkušenost jako něco, co ji posunulo k pomáhání jiným, psycholožka zdůrazňuje důležitost dlouhodobé psychologické podpory a postupného zpracování všech emocí, včetně hněvu, který je přirozenou součástí uzdravování.

Sexuální zneužívání v církvi přitom odborníci nepovažují jen za selhání jednotlivců. Upozorňují na dlouho zamlčovaný problém, který souvisí s hierarchickou strukturou církve, tabuizováním sexuality a kulturou mlčení. V mnoha zemích, například v Irsku, Polsku nebo USA vedly podobné skandály k rozsáhlým vyšetřováním a reformám církevních pravidel. Česko se Slovenskem patří k nejvíc netransparentním zemím v Evropě, kde k vyšetřování hlášených případů často docházelo až po jejich medializaci nebo po zásahu Vatikánu.

Stanovisko církve

Katolická církev na Slovensku, kde ke zneužívání Lucie docházelo, má podle svých slov vypracovanou směrnici, která určuje postup v případě podezření ze sexuálního zneužívání. Mluvčí Konference biskupů Slovenska Katarína Jančišinová vysvětlila Refresheru, že po přijetí podnětu následuje předběžné šetření, jehož výsledky jsou odeslány do Vatikánu, kde se rozhodne o dalším postupu.

Církev zároveň zdůrazňuje, že nahlašování případu jejím autoritám nezbavuje oznamovací povinnosti vůči policii, pokud to vyžaduje zákon.

Podle jejích údajů zaznamenali od roku 1990 96 podnětů, přičemž 25 případů je stále otevřených. Jen v roce 2025 přibylo 16 nových podnětů. Církev deklaruje nulovou toleranci vůči zneužívání a vyjadřuje lítost nad utrpením obětí.

V oblasti prevence organizuje formační setkání pro kněze a řeholníky a klade důraz na výběr kandidátů a jejich psychologickou a osobnostní připravenost. Podle směrnice má zároveň obětem poskytovat duchovní, psychologickou i psychoterapeutickou pomoc, a to v závislosti na konkrétním případu.