Linda Procházka vystavuje po celém světě, ale její sklo nepůsobí nedotknutelně. Mluví o těle, ženskosti, křehkosti i síle a čím dál víc propojuje design s fashion světem.
Linda je mezinárodně uznávaná sklářka, máma a umělkyně. Její cesta vedla přes sklo na UMPRUM, design na ČVUT i přes zahraniční destinace jako Lisabon a londýnský Lasvit, díky čemuž dnes vystavuje po celém světě. Když její věci někdo vidí poprvé, často řeší hlavně: „Wow, to je krásné.“ I proto se Linda stala vítězkou Ceny veřejnosti na předloňském Designbloku, na tom loňském pak představila hned dvě kolekce I'm not fragile a porcelánovou Dolores, ve kterých potvrzuje svou osobitou estetiku.
Jenomže sklo z jejích rukou nemá jenom zdobit. Zpoza krásy prosakuje Lindinou prací i téma křehkosti nebo ženskosti. Zároveň sklo posouvá do fashion kontextu a pod značkou LINDA PRO z něj postupně staví celý vlastní vizuální svět.
Co podle tebe člověk pochopí až ve chvíli, kdy se u tvých věcí nezastaví jen u prvního dojmu?
Pro moji tvorbu je hodně typický důraz na význam a příběh, který za každým dílem stojí. To je vždycky první věc, kterou při tvorbě řeším. Až potom přichází samotné fyzické zpracování. Móda pro mě ale neznamená vyloženě ženskost. Je to spíš úžasný prostředek, jak prezentovat sklo v netradičním kontextu.
V jakém momentě sis řekla, že už nechceš „jen navrhovat objekty“, ale budovat vlastní vizuální svět pod značkou LINDA PRO?
Vzniklo to z nutnosti nějak se popasovat se skutečností, že jsem se vdala a změnila příjmení. Na scéně jsem dřív působila pod jménem Vránová. Nové příjmení Procházka se lidem v zahraničí špatně vyslovovalo, takže se pod názvem LINDA PRO skrývá hned několik významů. Jedním z nich je zkratka mého příjmení, někomu pak může evokovat i slovo „professional“, což také není od věci.
Když dnes vedeš vlastní značku LINDA PRO, cítíš větší svobodu, nebo větší odpovědnost než dřív?
Přesně tak, obojí – větší svoboda je vykoupená mnohem větší odpovědností a nejistotou. Když je to ale v rovnováze na pomyslných miskách vah, je to naprosto v pořádku.
To nejlepší z WE’RE NEXT: Jak vypadá budoucnost české i světové fashion?
14. září 2026 v 11:00
Do roku 2020 jsi působila v Londýně pro Lasvit, předtím jsi studovala v Lisabonu. Co tě tohle období naučilo o ambicích, kvalitě a mezinárodním designovém světě?
Asi to, že když má člověk nějaké ambice, musí je vkládat na správné místo. Lasvit je firma, která vytváří skleněné světelné plastiky do celého světa. Já jsem působila jako šéfdesignérka londýnské pobočky. Chodila jsem na meetingy do světových designérských kanceláří, které zná každý – například do Zaha Hadid Architects. Musela jsem se naučit prezentovat nejen svou tvorbu, ale i firmu na nejvyšší možné úrovni, protože šlo o nákladná díla pro luxusní segment.
V Lisabonu jsem studovala film a fotografii, což mi otevřelo dveře do úplně jiného světa. I díky tomu si dnes často fotím a točím svá díla sama. Lasvit mi dal první zahraniční pracovní zkušenost a splněný sen. Všechno mělo svá pro a proti, ale čerpám z obojího. Všechny tyhle zkušenosti mě formovaly a díky nim jsem tam, kde jsem.
Když ses po zkušenosti ze zahraničí vracela zpět do Česka, v čem jsi najednou viděla největší rozdíl?
Uf. Doslova ve všem. Vraceli jsme se během covidu, a i když jsem v životě zažila spoustu nepříjemných a těžkých situací, tahle patřila k nejtěžším.
V první řadě jsem se vůbec vracet nechtěla. Představovala jsem si, že v Londýně zůstaneme. Po návratu nás čekala měsíční karanténa a neměli jsme kde bydlet. Připadala jsem si tehdy opravdu na dně a prošla jsem vyhořením. Moje představa o životě se mi zbořila v jednom telefonátu jako domeček z karet.
I když jsem teď v Česku šťastná, cesta k tomu byla dlouhá a náročná. Než jsem se znovu dopracovala do fáze, kdy se mi tu podařilo fungovat.
Po návratu mi nejvíc chybělo jídlo a suroviny. Jsem celiak a mám intoleranci na laktózu. V Londýně bylo spoustu možností a člověk si mohl na jednom místě nakoupit ingredience na jakoukoliv světovou kuchyni.
Dlouho mi také trvalo zvyknout si na to, jak to tady vypadá. Londýn je nádherné město, má svůj charakter a moderní architektura se tam s úctou a respektem propojuje s historií. To nám tady moc nejde a trpím tím dodnes. Je škoda, že si okolí, ve kterém žijeme, neumíme udělat nebo aspoň zachovat hezké.
Tvoje kolekce I’m not fragile působí jako hodně osobní statement. Je v ní i něco z tebe jako ženy a mámy, která musela v určité fázi života přehodnotit, co všechno vlastně unese?
Je to tak. V každém díle, které navrhuji, je kousek mě. Hezky se to sešlo s tématem Designbloku, kterým byla odvaha – především odvaha žen v umění a designu. Cítila jsem potřebu se k tomu vyjádřit jako budoucí máma, kterou čekal další, ten největší životní krok do nejistoty kariéry.
Začátkem října, kdy jsem kolekci představovala, jsem byla v devátém měsíci těhotenství. Snad nikdy jsem toho nestihla vytvořit tolik jako minulý rok. Byla to neskutečná jízda. Těhotná jsem vystavovala v Londýně i Hongkongu, připravila dvě nové kolekce na Designblok, navrhla řadu nových realizací a provozovala showroom v Alcronu.
Celý život jsem se toho bála. Nikdy mě nenapadlo, že těhotenství může probíhat i takhle – bez omezení v práci. Cítila jsem tehdy a pořád cítím obrovskou vděčnost a sounáležitost s ostatními ženami. Nejen s těmi, které už si tím prošly a jsou mámami, ale i s těmi, které to mají ještě před sebou, nebo s těmi, které si to přály a jejich sny se nikdy nenaplnily.
Poznala jsem, jak moc to může znamenat. Jak se může stát, že je najednou něco důležitější než kariéra. A to je něco, co jsem si nikdy nemyslela, že si budu umět představit. Všechna tahle vnitřní síla je otisknutá v manifestu názvu kolekce I’m not fragile – I just want to be handled with care.
Mateřství všechno přeskupilo
Jak tě změnilo mateřství nejen lidsky, ale i kreativně? Otevřelo ti nové vrstvy citlivosti, nebo tě naopak naučilo být tvrdší a přímočařejší?
Cítím, že s příchodem syna Eliáška procházím velkou proměnou i ve své tvorbě. Vždycky jsem se bála, že mi začne být všechno jedno a kariéra už pro mě nebude tak důležitá. To se zatím nestalo. Naopak mi přijde, že mě to donutilo být efektivnější. Dalo by se říct, že ano, i tvrdší.
Spousta žen popisuje mateřství jako období, kdy se jejich identita na chvíli rozpadne a znovu skládá. Zažila jsi něco podobného i ty?
Ano, popsala bych to přesně takhle. Právě teď ten pocit zažívám. Neměla jsem to tak, že bych odešla na mateřskou. V práci jsem pokračovala kontinuálně dál, jen s určitými omezeními na začátku, bezprostředně po porodu. Příchod miminka je ale obrovská životní změna.
Když jsem teď nedávno byla po nezvykle dlouhé době znovu zpátky na huti, připadalo mi, jako bych tam jela poprvé v životě. A ono to tak trochu je. Všechno, co člověk do té doby znal, najednou zažívá v nové roli – v roli mámy. Nic už pak nevnímá stejně jako předtím. Zvažuje, co mu za to stojí a co ne. Tím se podle mě víc vykrystalizuje i to, čemu se chce ve své kariéře opravdu věnovat. Člověk přestane tříštit pozornost a energii.
Sklářství je pořád v mnoha ohledech vnímané jako fyzický a tradičně mužský obor. Jak ses v něm jako žena učila zabrat si prostor?
Pracuji s úžasným týmem sklářů. Jsou to mistři ve svém oboru, neskuteční profíci a zároveň neuvěřitelně hodní lidé. V tomto prostředí se cítím velmi dobře a respektovaná. Samozřejmě cesta k tomu nebyla jednoduchá. O to víc si vážím každé minuty, kdy s těmito lidmi můžu tvořit.
Narazila jsi někdy při práci ve sklářském provozu nebo v designovém světě na moment, kdy sis řekla: tady se ode mě automaticky čeká něco jiného jen proto, že jsem žena?
Jako že bych uvařila kafe nebo upekla buchtu? Na to mě moc neužije. Ale ano, buchty jsou vždycky vítané. Spíš jako hezké gesto, když to někdo umí a rád to udělá.
Teď ale vážně, asi ano. Někdy se to stalo. Mám ale pocit, že když šlo o něco závažnějšího, vycházelo to spíš z antipatií ke mně jako člověku, než z toho, že jsem žena.
Ženskost jako perspektiva, ne dekorace
Co je naopak výhoda ženského pohledu ve sklářství a objektovém designu? Vidíš něco, co do oboru přinášíš právě díky vlastní zkušenosti?
Věřím, že odvahou realizovat své vize s ženskou tematikou přináším do sklářství novou perspektivu. Příkladem je kolekce Coquette, která měla velký úspěch během Designbloku 2024. Získala cenu veřejnosti a zároveň nominaci zahraniční poroty na nejlepší novinku designéra. Nebo návrh kabelky z křišťálového skla, kterou si člověk může opravdu vzít jako art piece na speciální událost.
Máš někdy pocit, že se od žen-umělkyň pořád čeká, že budou svůj úspěch trochu zjemňovat, aby nepůsobily „moc ambiciózně“?
Spíš mám pocit, že se úspěch žen tolik nedoceňuje a že ženy dostávají méně příležitostí. O to vytrvalejší a houževnatější musejí být, aby svoje ambice naplnily.
Co bys chtěla, aby jednou Eliáš viděl, když se podívá na tvoji práci?
Přeju si, abych mu mohla dát krásný vzor v tom, že jsem opustila jistoty. Měla jsem zajímavou práci v oboru, ale pořád to byla práce pro někoho jiného. Ráda bych, aby viděl, že tvorba vlastních věcí stojí za to, i když cesta může být mnohem trnitější.
Ať už se bude chtít věnovat umění, nebo čemukoliv jinému, přeji si, aby se nebál jít za tím, kam ho srdce táhne – i když hlavě se to nemusí zdát rozumné.
Je pro tebe důležité být vidět i jako ženský vzor v oboru, kde podobných hlasů pořád není tolik?
Stejně jako já mám své ženské vzory, ke kterým vzhlížím kvůli tomu, co dokázaly, jak jsou silné a co dokázaly vybudovat, věřím, že i moje životní zkušenost může být pro někoho inspirací. Mezi moje vzory patří například ředitelka Designbloku Jana Zielinski, generální ředitelka Volvo Cars CZ Šárka Heyna Fuchsová, nebo generální konzulka velvyslanectví ČR v Hongkongu Klára Jurčová a mnoho dalších.
A na závěr trochu odlehčeně: je nějaký trend, estetika nebo guilty pleasure, které by do tebe lidi na první pohled vůbec neřekli?
Většinu lidí překvapí, že jsem dřív byla vrcholová sportovkyně a reprezentantka ve sjezdu na divoké vodě.
