Šperkařka Martina Rozenberg Šmíra ve své nové kolekci Palomino propojuje svět šperků a westernového Reiningu. Vznikla po ztrátě jejího koně Bionda a je její zatím nejosobnější tvorbou. O důvěře, trpělivosti a návratu k sobě po velké ztrátě.
Martina Rozenberg Šmíra je šperkařka, která žije a tvoří mezi Prahou a Barcelonou. Ve své práci pracuje se syrově zpracovaným kovem, drahými kameny i výraznými strukturami a staví na kontrastu precizního řemesla a záměrné nedokonalosti. Její šperky pro ni nejsou jen ozdobou, ale často nesou vzpomínku, emoci nebo osobní symboliku. V nové kolekci Palomino se do její tvorby poprvé tak výrazně propsal i svět koní, který ji provází od dětství.
U předchozích kolekcí jsem tolik osobního neriskovala. Palomino je v tomhle první svého druhu, protože jsem do něj pustila kus sebe, který jsem předtím nikdy takhle otevřeně neukázala.
Když se podíváš na svoje šperky dnes, co je na nich nejvíc „Martina“? Co je ten rukopis, podle kterého bys chtěla, aby člověk poznal tvoji práci i bez loga?
To nejlepší z WE’RE NEXT: Jak vypadá budoucnost české i světové fashion?
14. září 2026 v 11:00
Když jsem se šperky začínala, měla jsem vlastně strach, že jednotlivé kolekce nebudou působit uceleně a nebudou na sebe navazovat. K vytváření nových věcí mě totiž vždycky žene touha naučit se něco nového, vyzkoušet novou techniku.
Když se ale podívám zpátky, vidím, že všechny šperky do sebe zapadají. Je v nich určitá neopracovanost a syrovost.
Chtěla jsem se dokonale naučit samotnou podstatu tvorby šperku, tak, jak se má opravdu dělat. Aby byl šperk perfektní ještě předtím, než ho začnu dělat surovým a neuhlazeným. Aby byl naprosto symetrický a technicky udělaný přesně tak, jak má být.
Na tohle jsem si konečně přišla na 100 procent a myslím, že právě v tom je můj rukopis. Člověk by mě asi poznal podle surového zpracování kovu. Není hladký a vyleštěný do dokonalosti, naopak je hodně strukturovaný a jeho povrch má vlastní život. To je asi nejvíc já.
Na svém webu píšeš, že šperk pro tebe nemá být jen ozdobou. Může být vzpomínkou, talismanem nebo něčím, co člověku dodává sílu. Kdy ses na něj začala dívat právě tímhle způsobem?
Asi odjakživa. Už samotný materiál pro mě může být vzpomínkou. Stačí, když se podívám na perličky, které jsem sbírala jako malá holka a které mám dodnes.
Zároveň vím, že mám dar lidi povzbuzovat, dodávat jim odvahu a sílu, a to všechno dávám i do práce na šperku. Hodně zákaznic mi pak samo píše, že to cítí.
Šperk je pro mě speciální jazyk. Můžeš jím vyjádřit svoje pocity, když ho někomu dáváš, nebo se sama cítit jinak, když ho máš na sobě. A jen ty znáš celý příběh, který se za ním skrývá.
Tvoje tvorba přitom začala poměrně nenápadně – krabičkou starých perliček, kterou ti našla maminka. Kdy přišel moment, kdy sis uvědomila, že už nejde jen o něco, co tě baví?
Asi po dvou letech. Do té doby jsem celý výtěžek z prodeje věnovala ostravskému hospici Ondrášek a šperky pro mě byly úžasné hobby, které mě naplňovalo a díky kterému jsem zároveň mohla pomáhat.
Pak se mi ale začalo ozývat čím dál víc lidí, kteří moje šperky chtěli. V tu chvíli jsem pochopila, že by mě tahle práce mohla i živit, protože se lidem opravdu líbí.
Hlavně jsem si ale uvědomila, že šperk pro mě není jen výrobek. Je to způsob, jak dál dávat lidem sílu a odvahu. Už nejen skrze peníze, které jsem věnovala, ale skrze samotný šperk.
Praha mi dává historii a starobylost, která je v tom městě všudypřítomná. Sama jsem v takovém prostředí vyrostla. (...)
Barcelona mi naopak dává klid, který je pro mě nesmírně důležitý. Vznikají tam šperky, které jsou víc inspirované mořem a určitou hloubkou pocitu.
Tvoříš mezi Prahou a Barcelonou. Co z každého z těch míst se reálně dostává do tvých šperků? Dokázala bys poznat, jestli nějaký kousek vznikl spíš z „pražské“, nebo „barcelonské“ Martiny?
Totálně. Praha mi dává historii a starobylost, která je v tom městě všudypřítomná. Sama jsem v takovém prostředí vyrostla. Tatínek sbírá starožitnosti a doma jsme tím byli hodně obklopení.
Barcelona mi naopak dává klid, který je pro mě nesmírně důležitý. Vznikají tam šperky, které jsou víc inspirované mořem a určitou hloubkou pocitu.
Ve tvé tvorbě se často objevují organické tvary, neuhlazené struktury, staré artefakty nebo historické symboly. Co tě na věcech, které už v sobě nesou nějaký příběh, přitahuje?
Už můj dědeček a potom i tatínek sbírali starožitnosti, takže jsme jimi doma byli obklopení. Jako malá jsem si říkala, že až vyrostu, budu konečně žít v něčem moderním a dokonalém.
Jenže jak člověk stárne, začnou ho přitahovat právě věci z dětství. Dnes všechno staré, co má v sobě příběh, naprosto miluju. Fascinuje mě přemýšlet nad tím, kdo tu věc kdysi držel v ruce, jaký měl život nebo jak se cítil.
Tenhle zub času jsem pak přirozeně začala přenášet i do šperku. Pořád je pro mě ale nejdůležitější, aby byl dobře vyměřený, symetrický a kvalitně zpracovaný. Až potom si s ním můžu dál hrát a vytvářet tu iluzi času, kdy výsledek působí starobyle, ale zároveň draze a luxusně.
Vedle šperků máš ale ještě jeden zásadní svět - koně. Závodíš v Reiningu a sama říkáš, že ti šperkařství a jezdectví připadají překvapivě podobné. V čem?
Šperky ke mně přišly tak nějak samy ve chvíli, kdy jsem se rozhodla dát si pauzu od závodní kariéry, kterou jsem měla nastavenou už od 13 let. V 18 jsem byla v českém národním týmu a reprezentovala naši zemi po celém světě.
Když pak přišel zlom a potřebovala jsem si odpočinout fyzicky i mentálně, usedla jsem zpátky k perličkám a cítila úplně stejné ticho, jaké znám z jízdy na koni. Jste tam jen vy a energie zvířete, nebo energie kreativní tvorby.
Později jsem tu podobnost začala vidět i jinde. Třeba v chování koně a drahokamů nebo diamantů. Když na ně moc tlačíte, většinou prasknou, nebo se proti vám vzepřou. A to nechcete ani u jednoho. A když dokončím kolekci, je to pro mě stejně euforický pocit jako vyhrát závod.
Myslela jsem si, že se k závodění už nikdy nevrátím, ale osud mě zavedl zpátky na stejnou cestu. Teď jsem zase v sedle a beru to tak, že se tam mám ještě hodně co naučit, abych mohla být i lepší šperkařka.
Je pro tebe jízda na koni místo, kde od tvorby úplně vypneš, nebo ti tam naopak přichází nejvíc nápadů?
Myslím si, že je důležité mít místo, kde na 1000 procent vypnete. Právě potom vám totiž začnou přicházet nové nápady.
Po celou dobu, kdy jsem měla od závodění pauzu, jsem se snažila najít tenhle klid třeba na dovolených, ale vůbec mi to nešlo. Byla jsem tam ještě ve větším stresu a nakonec stejně celou dobu seděla za počítačem.
Koně jsou pro mě opravdové místo, kde si odpočinu a najdu rovnováhu. A pak ty nápady přicházejí samy.
Před koněm si nemůžeš absolutně na nic hrát. Buď jsi s ním v přítomném okamžiku, nebo nejsi. A když nejsi, dokáže toho okamžitě využít a může to být i nebezpečné.
Když člověk stráví s jedním zvířetem dlouhou dobu, vznikne mezi nimi vztah, který se někomu zvenčí těžko vysvětluje. Co tě koně naučili o tobě samotné?
Nejvíc mi ukázali, kdo opravdu jsem, když se nikdo nedívá. Ukázali mi i stránky, o kterých jsem si myslela, že je mám dávno vyřešené, ale možná jsem je jen kdysi zametla pod koberec a nechtěla se jimi zabývat.
Dlouho jsem třeba věděla, že musím pracovat na trpělivosti. Je to ale jiná trpělivost než u šperků, kdy dokážete nad něčím sedět hodiny a nepraštit s tím. Tady jde o to, že i když to ve vás vře a chcete něco uspěchat, zastavíte se a uklidníte. Kůň totiž nikdy nespěchá.
Před koněm si navíc nemůžeš absolutně na nic hrát. Buď jsi s ním v přítomném okamžiku, nebo nejsi. A když nejsi, dokáže toho okamžitě využít a může to být i nebezpečné.
A pak je tu důvěra. Ne ta ve smyslu, že někomu jednou uvěříš, ale důvěra, kterou musíš dokazovat každý den znovu. Měla jsem koně, se kterým jsem ji budovala roky, a pak jsem ho ztratila. Po něm jsem se musela naučit důvěřovat znovu jinému koni, i když v tom byla každodenní bolest.
To mě naučilo, že důvěra se dá znovu postavit, i když si myslíte, že už na to nemáte sílu.
Celých šest let jsem hledala novou verzi sebe. Přitom to vůbec nebylo potřeba.
Stalo se ti někdy, že nějaká osobní zkušenost úplně změnila způsob, jakým ses na svoji tvorbu dívala?
Zhruba týden před Mercedes-Benz Prague Fashion Weekem, kde jsem měla přehlídku nové kolekce šperků ve spolupráci s Mirem Sabem, mi zemřel kůň Biondo, který mi byl ze všech nejblíž.
V den, kdy se ta nehoda stala, se mi zdál sen, že jsem se vrátila zpátky k závodění. Ještě pár týdnů předtím by mi to přišlo úplně nereálné, ale vzala jsem to jako znamení. Po šesti letech jsem kontaktovala svého bývalého trenéra a on mě naštěstí vzal zpátky do týmu.
A v tu chvíli jsem pochopila, kdo vlastně jsem.
Celých těch šest let jsem hledala nějakou novou verzi sebe, a přitom to vůbec nebylo potřeba. Od té chvíle mi najednou začalo dávat smysl i to, jaké šperky tvořím a kterým směrem se chci vydat dál.
Dokázala jsi tu zkušenost zpracovat hned, nebo ti nějakou dobu trvalo, než ses k ní dokázala vrátit právě skrze tvorbu?
Po Biondově smrti mi samozřejmě chvíli trvalo vůbec to zpracovat. Ještě noc před přehlídkou na MBPFW jsem si říkala, že dělám všechno špatně a měla bych být úplně někde jinde.
Připadalo mi, že nejde tvořit s takovým smutkem uvnitř. A právě tu noc se mi o něm poprvé od jeho smrti zdálo. Neskutečně mě to nakoplo a pochopila jsem, že je to přesně naopak.
Myslím si, že i špatné věci se v životě dějí pro něco dobrého. Snažila jsem se na celou situaci dívat právě z tohoto pohledu a všechen smutek vylít do kreativního procesu.
Zjistila jsem, že je to vlastně ta nejlepší forma terapie. Díky úplně jiným myšlenkám jsem se naučila zase vytvářet nové šperky.
Někdy z věcí, které jsou hodně osobní nebo bolestivé, nakonec vznikne něco fyzického a krásného. Je pro tebe tvorba způsobem, jak si některé momenty uchovat?
Já se celkově nerada poutám na věci. Málokdy si proto nechávám šperky z nových kolekcí, které vytvořím.
Beru je spíš jako čisté plátno, na kterém nechávám svoje myšlenky a pocity, ale hlavně skrze ně předávám energii lidem, kteří je potom budou nosit.
Miluju ale dávat šperky svým blízkým. Když pak vidím, že je mají na sobě, vždycky se mi vybaví ten moment radosti, kdy jsem jim je předávala.
Tím se dostáváme k Palominu. Kdy se poprvé objevila myšlenka vytvořit kolekci, ve které se svět koní dostane do tvé tvorby takhle napřímo?
Právě po Biondově odchodu. Tím, že jsem na koních závodila na světové úrovni ve westernovém Reiningu odmalička, mi ten svět nikdy nepřišel nijak zajímavý. Spíš naopak. Vždycky jsem se chtěla v tom „normálním“ světě cítit jako ostatní. Sledovat trendy, módu a tak trochu na koně zapomenout.
Často se mě na ně lidé ptali a já vůbec nechápala, co je na tom westernovém světě tak zajímavého.
Ale jak to bývá, až když něco nemáte, pochopíte, co jste ztratili. Když Biondo odešel, došlo mi, že v sobě musím dál nést myšlenku spojení člověka s koněm.
Ne závodění a vyhrávání, ale ten čistý vztah, který mezi těmito dvěma světy vznikne. Proto je pro mě důležité ukázat krásu Reiningu lidem i prostřednictvím nové kolekce, která je tímhle světem přímo inspirovaná.
Proč právě název Palomino? Co pro tebe ten obraz znamená?
Palomino označuje barvu, kterou měl Biondo. Je to kůň s bílou hřívou a zlatavou srstí.
Týden předtím, než odešel, jsme se španělskou fotografkou Laiou natočily videa, na kterých spolu jezdíme. Mám tak alespoň nádhernou vzpomínku na jeho jedinečnou barvu a krásné oči.
Ta barva pro mě dnes symbolizuje spíš teplo a světlo. Něco, co zůstává, i když už tu fyzicky není.
Proto se zlatavá, teplá paleta promítá i do samotné kolekce – do odstínů kovů a kamenů, které jsem si pro ni vybrala. Je to způsob, jak si tu barvu dál nosit s sebou.
Když ses do kolekce pustila, chtěla jsi od začátku vytvořit šperky inspirované koňmi, nebo jsi spíš hledala způsob, jak tenhle svět převést do šperku tak, aby nebyl příliš doslovný?
Celkově nemám ráda vytváření doslovných šperků. Jsou umělci, kteří se tomu věnují, a je to jejich cesta, ale mě baví ta obrovská škála toho, co všechno můžete šperkem znázornit.
Proto u mě málokdy najdete úplně přímé motivy. Ať už to byly mušle v předchozích kolekcích, nebo teď podkovy ze světa koní.
V Palominu jsou přívěsky inspirované westernovými motivy, ale všechno jsem tvořila tak, aby byly nositelné hlavně ve městě.
Hranici pro mě určuje otázka, jestli by si ten kousek dokázala vzít i žena, která na koni nikdy neseděla, a přitom v něm pořád zůstane cítit duch a energie koňského světa.
Celkově mě baví brát aktuální módní trendy a spojovat je s něčím, co do toho světa zdánlivě vůbec nepatří. S něčím neměstským a nečekaným. A hledat způsob, jak to dát dohromady.
Jak se příběh Palomina propisuje do konkrétních materiálů a technik? Je v kolekci jeden kousek, který je pro tebe nejvíc osobní?
Řekla bych, že tahle kolekce je moje diplomová práce ze všeho, co jsem se za ty roky naučila.
Je v ní práce s laboratorními diamanty, ruční tvorba lůžek z vosku, ale i digitální tvorba na počítači. Baví mě právě ta rozmanitost cest, kterými se můžete dostat ke konečnému výsledku, který máte v hlavě.
Část kolekce nakonec vznikla i na cestách. Tréninky mám v Belgii, takže jsem se vlastně vrátila zpátky za kuchyňský stůl, kde jsem navlékala korálky z přírodních kamenů a dodělávala poslední detaily.
Ještě před dvěma lety bych si řekla, že nikdy nebudu schopná vytvořit něco tak komplexního.
Nejosobnější je pro mě jeden náhrdelník, ve kterém je zasazený můj úplně první zakoupený laboratorní diamant. Bude mi líto ho prodat, a to přitom vůbec nejsem sentimentální typ.
Máš pocit, že je Palomino oproti předchozím kolekcím jiné právě proto, že jsi do něj pustila větší kus sebe?
Ano. U předchozích kolekcí jsem tolik osobního neriskovala. Palomino je v tomhle první svého druhu, protože jsem do něj pustila kus sebe, který jsem předtím nikdy takhle otevřeně neukázala.
Bála jsem se, jak to lidé přijmou a jestli je to vůbec bude bavit. Protože kdyby přišla vlna negativních reakcí, nebyla by to jen kritika kolekce. Byla by to přímá narážka na vás jako člověka.
Jakmile jsem ale začala značku víc komunikovat směrem, kterým jsem se rozhodla vydat, sesypala se na mě neskutečná vlna podpory a nadšení.
A to je přesně to, co mě učí koně. Musíte věřit sami sobě a jít do toho naplno, bez pochybností.
Kdybys si směla do konce života nechat jen jedno - šperkařský stůl, nebo sedlo - co bys vybrala?
Určitě šperkařský stůl. Šperky by se bez stolu dělaly špatně, ale na koni jezdím i bez sedla. (smích)
