Co je second screen viewing a proč je teď tak těžké najít kvalitní film nebo seriál?
Streamovací platformy chrlí každý měsíc desítky nových filmů a seriálů jako na běžícím páse. Skoro žádný z nich v nás ale nezanechá silnější dojem. Další den tak bingujeme něco nového a za týden už nevíme, o čem to vlastně bylo. Jistě, zčásti za to může fakt, že je toho obsahu zkrátka moc. Je tu ale ještě jeden fenomén, který je v posledních letech čím dál patrnější, tzv. „second screen viewing“. Znamená to, že režiséři a scenáristé už předem počítají s tím, že má divák*divačka u sebe další obrazovku (ať už telefon, nebo iPad) a během sledování dělá ještě něco jiného.
Divák*divačka zkrátka neustále multitaskuje a konzumuje několik obsahů naráz. Streamovací platformy si to moc dobře uvědomují, a proto začaly svůj obsah radikálně zjednodušovat. Záměr musí být jasný na první dobrou a hlavně nesmí sledující nutit moc přemýšlet, protože pak by nemohli scrollovat na TikToku. A jelikož jsou krátká videa pro náš mozek mnohem snáze stravitelná, příliš náročný nebo pomalý seriál by si dnes spousta lidí už ani nepustila. Alespoň to tedy tvrdí algoritmy a statistiky.
Největším viníkem je Netflix
Dokonalým příkladem této logiky je jeden z nejnovějších filmů na Netflixu, Voicemails for Isabelle. „Mladá žena posílá sestře do nebe zábavné hlasovky ze života, ty ale končí u někoho jiného. A ten někdo začíná být do cizího hlasu na dálku zamilovaný,“ píše se v synopsi.
„Už se na to dívám 20 minut, proč sakra mluví jako komentáře na TikToku?“ zní jeden komentář na Letterboxdu. A není daleko od pravdy. Hlavní postava je holka, která se chce stát kuchařkou a nesnáší svůj život, protože pracuje pro slavného šéfkuchaře (který navíc není zrovna nejlepší člověk). Sní o tom, že si otevře vlastní restauraci a že její specialitou budou dezertní tacos (ty totiž vždycky připravovala pro svou chronicky nemocnou mladší sestru, která před časem zemřela). Hlavní premisou je, že po smrti sestry nahrává hlasové zprávy na její číslo, to už ale používá někdo jiný. A samozřejmě jde o hezkého a úspěšného kluka, který se do ní zamiluje.
Zarážející ovšem je, že ačkoliv tento trend táhne převážně Netflix, stejnou logikou se začínají řídit i platformy s mnohem prestižnější reputací. Příkladem je Apple TV+, která se v poslední době profiluje jako domov kvalitní seriálové tvorby. Právě tam nedávno vyšel Cape Fear, seriálový remake stejnojmenných kultovních thrillerů z let 1962 (režie J. Lee Thompson) a 1991 (režie Martin Scorsese). V hlavních rolích nového projektu září Amy Adams, Javier Bardem a Patrick Wilson. Sluší se podotknout, že Amy Adams v kvalitních thrillerech opravdu hrát umí (vzpomeňme na skvělý seriál Sharp Objects) a Javier Bardem je prostě... Javier Bardem. Seriál tak láká především na hvězdná jména, mysteriózní atmosféru a příjemné zeleno-modré thrillerovské nasvícení.
Mezi producenty navíc figurují Martin Scorsese a Steven Spielberg, takže divák*divačka mají od začátku velká očekávání. Bohužel ale bývá tvrdě zklamán.
„Javier Bardem se opravdu snaží, ale scénář od ChatGPT mu zrovna nepomáhá,“ napsal jeden uživatel Letterboxdu. „Hrozný scénář, který s tebou zachází jako s idiotem, a to vše zabalené do nablýskaného pláště prestiže, aby sis myslel, že je to něco, co bys měl brát vážně. Docela hrůza. Dokoukal jsem jednu epizodu a musel jsem si pustit verzi z roku 1991, abych se zbavil toho nepříjemného pocitu,“ napsal zas další z nich, který seriál ohodnotil jedinou hvězdičkou.
Čím dál častějším problémem jsou totiž špatně napsané expoziční dialogy, tedy scény, ve kterých postavy podrobně vysvětlují, co se děje a co se stalo předtím, aby diváka*divačku „přirozeně“ seznámily s dějem. V textech je zkrátka až moc opakování a popisování věcí, kterých by si člověk měl všimnout sám. Audiovizuální díla se teď ovšem soustředí spíše na audio stránku. Tvůrci totiž nemohou stoprocentně spoléhat na to, že se zrovna díváš na obrazovku, a ne do telefonu. Filmové a seriálové scénáře tak dnes připomínají spíše rozhlasové hry.
Děje se to i v českých filmech
Dalším neduhem jsou flashbacky. Ty by nám měly připomenout, co se stalo v minulosti, jenže dnes je jich takové množství, že si události z předchozích scén pamatujeme skoro lépe než to, co se děje právě teď. Není výjimkou vidět flashback na událost, která proběhla před pár minutami v tom samém filmu. Tento fenomén se bohužel nevyhýbá ani dílům, která se tváří umělecky a promítají se na festivalech. Český film Mistryně režiséra Bohdana Karáska měl světovou premiéru 9. července na karlovarském festivalu a upřímně nás moc nenadchl (spíše trochu naštval).
Jde o psychologické drama, ve kterém se skoro nic neděje, snímek je postavený především na dialozích, což by samo o sobě nevadilo. Tento žánr patří k mým oblíbeným a jako milovnici filmů Rjúsukeho Hamagučiho nebo Abbáse Kiarostamího mi pomalá tempa bez akce vyhovují. Na Mistryni je ale bohužel vidět, že se o intelektuální hloubku snaží až příliš na sílu.
KVÍZ: Poznáš filmy s nejpopulárnějšími českými herečkami podle jednoho záběru?
9. září 2026 v 14:00
V hlavní roli sledujeme Moniku (Marie Švestková), úspěšnou lékařku čekající dítě se svým přítelem Lukášem. Po letech se potká s bývalým manželem Petrem a celý film pak sledujeme, jak si tento někdejší pár povídá o životě. Monika je už od začátku představena jako žena, která nad vším moc přemýšlí, a právě tyto její myšlenky rezonují v konverzacích s Petrem. Jejich polemizování o smyslu života a smrti ale spíš zní jako diskuse dvou osob, které prožívají svůj vůbec první den na Zemi, než jako opravdový a přínosný dialog dvou dospělých, úspěšných lidí. A aby toho nebylo málo, minimálně pětkrát jsme ve filmu svědky flashbacků na události, které se odehrály před chvílí. Jako bychom snad měli poruchu paměti, anebo půlku stominutového snímku strávili na záchodě.
Kódování bez dekódování?
V mediálních studiích je dobře známá teorie kódování a dekódování od Stuarta Halla, která popisuje, jak příjemci interpretují mediální obsah. Podle Halla mohou konzumenti dekódovat zprávu třemi způsoby:
- preferované čtení: příjemce*příjemkyně přijme zprávu přesně tak, jak to autor*autorka zamýšlel*a
- vyjednané čtení: příjemce*příjemkyně chápe záměr autora*autorky, ale upravuje si jej podle vlastní zkušenosti
- opoziční čtení: příjemce*příjemkyně rozumí tomu, co autor*autorka chce říct, ale zcela odmítá jeho*její pohled na věc
Nejde si nevšimnout, že u takto zjednodušených scénářů začíná vyjednávané či opoziční čtení zcela chybět. Tvůrci se za každou cenu snaží vysvětlit, co přesně mysleli, aby nezbyl naprosto žádný prostor pro vlastní interpretaci nebo snahu porozumět uměleckému sdělení. Není to zkrátka potřeba. Scénář nám to stejně několikrát zopakuje, aby nám nic neuniklo a všechno bylo naservírované stoprocentně srozumitelně. A pokud by se náhodou objevila nějaká metafora, neboj se, raději ti ji doslovně vysvětlí.
Není všem dnům konec
Abychom ale nekončili jen pesimisticky, je třeba dodat, že tyto statistiky a algoritmy čas od času narazí na věc zvanou realita. V té totiž stále existuje poměrně velké množství lidí, kteří nechtějí jen bezmyšlenkovitě „konzumovat obsah“, ale stojí i o něco víc. O podnětné dialogy, díla s přesahem, chytrou práci s žánry či velký prostor pro vlastní interpretace. A světe div se, takové filmy a seriály stále vznikají.
Připomeňme si teď krátce pár novinek, jež si na scénáři daly naopak záležet a zaznamenaly tak obří úspěch nejen na sítích a u diváků*divaček, ale i v kinech, kde aktuálně drtí žebříčky box office.
Widow's Bay (2026) – Apple TV
Nový seriál od Apple TV bývá přirovnáván ke kultovnímu Twin Peaks nebo Stranger Things. Jde o seriálový žánr typu „malé městečko, kde něco není v pořádku.“ Sleduje Toma Loftise, optimistického starostu malebného ostrovního městečka v Nové Anglii, který se snaží oživit cestovní ruch, zatímco tvrdohlavě popírá, že by ostrov sužovala staletá nadpřirozená kletba. Žánrově jde o komediální horor, kterému se překvapivě dobře povedlo uspět jak po hororové stránce, tak po té komické. Především ale diváka odměňuje za pozornost. Vizuální gagy a děsivé detaily v pozadí ti prostě uniknou, pokud u toho budeš koukat do mobilu.
The Bear (2022-2026) – Disney+
Na začátku článku jsme zmiňovali film Voicemails for Isabelle, ve kterém chce být hlavní hrdinka kuchařkou. Na rozdíl od tohoto nepovedeného příběhu je na Disney+ dostupných už pět řad fantastického seriálu The Bear. „Mladý kuchař z prostředí luxusních restaurací se vrací do Chicaga, aby převzal vedení rodinného obchodu se sendviči,“ zní jednoduchá synopse. Kouzlo seriálu ale tkví v tom, že ti nic nevysvětluje. Postavy na sebe křičí v kuchařském slangu, nikdo se nezastavuje, aby ti do kamery vysvětlil, co znamená „fire“ nebo „corner“ nebo proč má hlavní hrdina trauma. Seriál tě hodí do absolutního stresu profesionální kuchyně a nutí tě, aby sis kontext a vztahy mezi postavami vyvodil*a z jejich chování. A je to mistrovská ukázka pravidla „show, don't tell“.
The Odyssey (2026)
Nový film Christophera Nolana (Počátek, Temný rytíř), který už v kinech zdolal metu jedné miliardy dolarů, a bude zcela jistě zkraje příštího roku sahat na Oscary, si bere na paškál legendární homérovské dílo pojednávající o strastiplných dobrodružstvách ithackého krále Odyssea a jeho víc jak komplikované cesty domů. Film se sice setkal s nějakými hejty na konto castingových rozhodnutí či „historické věrnosti“, většina lidí se ale shoduje, že tomuto zbytečnému rámusu okolo není třeba přikládat jakýkoli význam, snímek sám o sobě je totiž tak dechberoucím zážitkem s tak strhujícím stylem vyprávění, že jej mnozí označují za jednoznačně nejlepší film roku. A velký podíl na tom má právě fakt, že se Nolan ve svém scénáři nesnažil divákovi*divačce vše předkládat na stříbrném podnosu, ale nechává je, aby si jeho myšlenky a přesah našli sami. Úspěch The Odyssey by tak měl naopak kravaťákům z Netflixu naznačit, že možná jejich smýšlení nad fenoménem „second screen viewing“ není zrovna nejšťastnější.
Nevděčné bytosti (2026)
Abychom nekončili jen u zahraniční produkce, i u nás vznikají věci, které diváka*divačku nevodí za ručičku. Nový film Olma Omerzu, Nevděčné bytosti, je přesným opakem výše zmíněné Mistryně. Jde o rodinné drama, které řeší náročná témata jako poruchy příjmu potravy a morální dilemata. Místo nekonečných flashbacků a vysvětlujících monologů tu postavy mlčí, lžou samy sobě nebo říkají něco jiného, než si ve skutečnosti myslí. Jako divák*divačka musíš číst mezi řádky, vnímat řeč těla a to, co zůstalo nevyřčeno. Je to zkrátka film, který od tebe vyžaduje stoprocentní přítomnost, ale o to silnější katarzi ti nabídne.
