Monika Martykanová zachycuje v porcelánu dnešní život a vrací drobné sochy do našich domovů. V našem rozhovoru promluvila o perfekcionismu, moravských tradicích i rezidenci na Sicílii, kde vyměnila sluchátka za zvuky místního života.
Jogínky, lidé venčící psy nebo rodiče s dětmi. Monika Martykanová převádí do porcelánu situace, které dobře známe z vlastního života. Tradičním figurkám dává současná témata a přemýšlí nad tím, jak vrátit drobné sochy do našich domovů. Někdy jako záznam doby, jindy jednoduše jako věc, která nám dělá radost.
V rozhovoru jsme se dostaly od každodenních inspirací k pouštění kontroly, hledání vlastní hodnoty i folkloru, který ji provází od dětství. Mluvily jsme také o umělecké rezidenci v Casa Blance na Sicílii a o tom, co se změní, když člověk na chvíli opustí pražský ruch.
České tradice jsou stále nevyčerpaná studnice inspirace. Poslední roky se k ní lidé postupně vracejí jako k nějakému novému objevu.
Kdybys měla svoji tvorbu popsat někomu, kdo ji nikdy neviděl, bez slov porcelán a keramika, co bys řekla?
Návrat drobného umění, plastiky, do našich domovů.
Ve tvé tvorbě se objevují jogínky, lidé venčící psy nebo rodiče s dětmi. Co tě na obyčejných situacích tolik přitahuje?
Nevím, jestli jde vyloženě o fascinaci. Spíš je to přirozená potřeba zaznamenat to, co se děje kolem nás, do stálého materiálu.
Jak poznáš, že nějaký moment stojí za to převést do porcelánu?
Cítím, že běžná situace, na kterou jsme byli zvyklí, je najednou jiná. Něco se změnilo a určitým způsobem zasáhlo do našich životů. Jak se svět rychle mění, mívám spíš takový pocit, že tohle je teď milník i pro mě. Čas se posunout, čas vytvořit něco nového.
Porcelánová figurka může působit vznešeně, nostalgicky i kýčovitě. Baví tě tahle mnohoznačnost?
Ano. Drobná soška může mít i vyšší smysl, třeba být komunikačním prostředkem nebo záznamem doby. Ale může to být taky jen hezká věc, co ti dělá radost.
Dřív jsi říkala, že by ses chtěla posunout víc do role designérky a nemusela celý výrobní proces dělat sama. Daří se ti to?
Děje se to, ale kéž by to šlo rychleji. Je pro mě těžké pustit kontrolu. Tvořím si kolem sebe tým lidí, kterým důvěřuji, že odvedou svou práci dobře tam, kde jsem nahraditelná. Zároveň si s nimi potřebuji sednout lidsky.
Například sádrové formy už si nevyrábím. Mám šikovné lidi na focení a natáčení videí, na 3D modelování, psaní a korektury textů. Tohle se ale nestane přes noc.
Když porovnáš sebe na začátku studia na UMPRUM a dnes, co se nejvíc změnilo?
Myslím, že vnímání vlastní sebehodnoty. Jsem drzejší a asertivnější i vůči sobě. S tím bojuji celý život, ale skrz umění, kterým se živím a živit chci, se musím učit být sama sobě markeťákem, umět se prodat a neprodělat. Neustále se učím.
Snažím se jet na 85 procent, a ne na 100, protože lidé rozdíl už pak stejně nevidí. Taky se snažím nebýt tak kritická a přísná na sebe a na ostatní. Nechávám prostor, aby se věci mohly stát. Méně plánuji a tlačím. Jinak si myslím, že se moc nezměnilo. (smích)
Důvěřuješ při tvorbě víc intuici, nebo potřebuješ mít všechno přesně promyšlené?
V tomhle se nic neproměnilo. Myslím, že to u mě jde ruku v ruce. Nejdřív všechno začíná intuicí, jakýmsi tichým vnitřním voláním. Pak se to dál kumuluje, rozhodně ne přímočaře. Spíš je to směs různých vjemů, informací a podnětů, které se potom učešou.
Zároveň funguji analyticky a na většinu otázek „proč“ mám u projektů vždycky odpověď. Baví mě to a dává mi to tak smysl.
V posledních projektech se objevují tradice, staré řemeslné postupy i rodinné vzpomínky. Začala ses k nim vracet až časem?
Tradice a řemeslo mě provázejí celým životem. Od útlého věku mě bavilo zdobit kraslice a perníčky. Chodila jsem do národopisného souboru, kde se zpívaly lidové písničky a tancovalo v krojích. Mám od dětství navnímané různé tradice od tet a babiček.
Zároveň pocházím napůl ze severu Moravy, kde jsem vyrostla, ale druhá polovina rodiny je z jižní Moravy. Tam se tradice pořád hodně drží. Tyhle zkušenosti pak aplikuji do porcelánové tvorby současným přístupem.
Co pro tebe znamená folklor? Spíš ornamenty a techniky, nebo příběhy a rituály?
Obojí. V některých projektech čerpám inspiraci z folklorních motivů a technik. Zároveň vnímám důležitost folkloru přesně v tom jmenovaném – v předávání příběhů, hodnot a rituálů.
Kde je hranice mezi respektem k tradici a tím, že ji potřebuješ proměnit, aby mohla žít dál?
Hranice je podle mě tenká. Je potřeba zachovat si úctu a pokoru k tradici. Je to o jemném vnímání, o pocitu, kam až můžu jít.
Je v lidové tvorbě něco, co ti připadá překvapivě současné?
Myslím, že stále jde o hledání našich kořenů, vlastní přirozenosti a propojení s přírodou.
A je naopak něco z českých tradic tak vyčerpané nebo zkomercializované, že tě to už neláká?
Spíš mi přijde, že české tradice jsou stále nevyčerpaná studnice inspirace. Poslední roky se k ní lidé postupně vracejí jako k nějakému novému objevu.
Letos jsi absolvovala uměleckou rezidenci v Casa Blanca na Sicílii. Co ti dává možnost na chvíli opustit vlastní ateliér a rutinu?
Cestování je pro mě obecně důležité. Umožňuje mi restart, získat nový pohled, inspiraci a odstup od vlastní tvorby. Je to možnost srovnat si priority.
Často si pak začnu víc všeho vážit, hlavně práce, kterou dělám. Zároveň mě baví jazyky, takže se zase učím něco nového, co mě stimuluje.
Přijela jsi s konkrétním nápadem, nebo jsi nechala místo, aby tě nasměrovalo?
Částečně mi hned naskočila asociace po rozhovoru s majitelkou Blankou. Měla jsem v šuplíku nápad, že chci vytvořit sochu bez formy, jen jeden kus modelovaný ručně. Chyběl mi ale koncept. Ten se zformoval do finální podoby přímo na Sicílii ve Scicli.
Co sis ze Sicílie přivezla jako tvůrkyně?
Jak pořád sbírám spíš příběhy a pozoruji lidi, nejvíc mě inspiruje přístup místních k životu, jejich životní tempo a styl.
Sicílie má samozřejmě také silnou keramickou tradici. Pracuje s přírodními a florálními motivy i barvami, které se objevují také v architektuře. Sama bych určitě chtěla s barvami víc pracovat, protože zatím pracuji jen s kresbou stínů a světel v soše.
Začala jsi díky sicilským tradicím jinak přemýšlet i o těch českých?
Mně naopak Sicílie a Itálie obecně hodně často připomínají jižní Moravu. Možná jsou to ti srdeční lidé nebo to, že na Moravě umějí víc žít la dolce vita.
Najdou si čas spolu posedět u dobrého vínka, na sluníčku. Možná je tam trochu pomalejší životní styl i díky fyzické práci doma na polích a vinicích.
Co sis na rezidenci dovolila dělat jinak než doma v Praze?
Trávila jsem víc času bez sluchátek, v přítomnosti. Poslouchala jsem rozhovory místních, švitoření vlaštovek. Víc jsem vnímala vůně, vzduch a další vjemy kolem sebe. Byla jsem víc ve spojení s přítomným okamžikem.
V Praze bývám přestimulovaná, a proto poslouchám ve sluchátkách dokola jednu písničku. Pražský hluk a ruch mě dost zatěžují a potřebuji je tlumit. Všechno je pro mě dost intenzivní a většinu času jedu v jakémsi stereotypním, robotickém módu.
Když se ohlédneš za svojí tvorbou, zůstává hlavním cílem aktualizovat porcelánovou tradici, nebo už tě táhne něco jiného?
V podstatě ano, ale v tvorbě mám různé odbočky. Podle toho, co mě zrovna baví a kde to jde méně na sílu. Myslím, že ten záměr nebyl a není lineární. Proměňuje se se zkušenostmi a s konzistentní snahou.
Zkouším různé dveře, kudy jít a kde jsou otevřené. Záměr tvořit drobnou plastiku zůstává, jen se mění forma kolem. Spousta věcí totiž nejde tak, jak jsem si před pěti lety představovala. Ale zase se otevírají jiné dveře. Jde o neustálé zkoušení možností a boření vlastních hranic.
