Děsí vás představa upálení, oběšení nebo třeba odseknutí hlavy? V následujícím článku zjistíte, co oběť při jedněch z nejděsivějších smrtí cítí.
„Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme my.“ Tak zní jeden z nejznámějších epigramů o smrti proslulého hédonistického filosofa Epikúra z dob starověkého Řecka, ovšem i přes moudrá slova tohoto myslitele provází lidstvo strach z úmrtí dodnes a bude jeho součástí i nadále. Někdo tak zoufale hledá hřejivou náruč útěchy v náboženských doktrínách, jiní se zase třeba snaží dopřát si co nejvíce potěšení a rozkoše, dokud jim to život dovoluje. Vědomí nemožnosti úniku před nemilosrdným skonem je každopádně součástí naší samotné existence. Smrt na sebe přitom bere mnoho podob jako například utopení, vykrvácení nebo i oběšení. Co ale člověk při těchto a dalších jiných děsivých způsobech umírání cítí? Právě to se dočtete v následujícím článku.
Upálení
Středověkou církví oblíbený způsob trestání heretiků a takzvaných čarodějnic, ve starověku vlivem křesťanství tento nezáviděníhodný osud potkal i „usvědčené“ homosexuály. Šlehající plameny a horký kouř ožehnou obočí i vlasy oběti a oheň začíná útočit na krk a dýchací cesty, poté následuje dušení. Popáleniny na těle ihned stimulují nociceptory (receptory bolesti umístěn v kůži, orgánech, svalech), což způsobí prudký nával intenzivní bolesti. Ta mimochodem musí být nepředstavitelná, jelikož popáleniny spustí tvz. inflamatorní reakci, která zvýší citlivost v místě poraněné tkáně a v jejím nejbližším okolí.
Upalování na hranici začalo být asi od 18. století vnímáno jako barbarská praktika, a tak se postupně přestalo v Evropě používat. Dnes oheň představuje pro člověka smrtelné nebezpečí zejména během domovních požárů a díky rozvoji medicíny a lékařským poznatkům se ukázalo, že oběti ohně překvapivě nepodléhají popáleninám, ale smrt nejčastěji způsobí vdechnutí toxických plynů (oxid uhelnatý, oxid uhličitý nebo kyanovodík) v kombinaci s dušením způsobeným nedostatkem kyslíku. Norská studie z roku 1996 ukázala, že z 286 případů ohledání ohořelé mrtvoly byla smrt v téměř 75 procentech způsobena právě otravou oxidem uhelnatým. V závislosti na velikosti požáru a vzdálenosti člověka od něj, způsobuje vysoká koncentrace oxidu uhelnatého bolest hlavy, malátnost a následné upadnutí do bezvědomí. Podle americké National Fire Protection Association je přibližně 40 procent obětí osudného požáru v domácnosti omámeno nadýchaným kouřem ještě dřív, než je vůbec stačí oheň probudit.
Upálení zakladatele starověrců jménem Protopop Avvakum
Vykrvácení
Rychlost vykrvácení se logicky odvíjí od místa a rozsahu poranění. Například při přetětí aorty, největší a nejdelší tepny v těle savců, může smrt přijít během několika málo sekund, ovšem na druhou stranu při přeříznutí menší tepny nebo žíly může vykrvácení trvat až hodiny. V takovém případě oběť zažívá průchod několika stádii hemoragického šoku (nebezpečná reakce organismu
Smrt elektrickým proudem
U neúmyslných zásahů zpravidla nízkým elektrickým proudem v domácnosti je nejčastější příčinou úmrtí arytmie vedoucí k zástavě tlukotu srdce, což potvrzuje i studie obětí elektrického šoku v kanadském Montrealu, kde 92 procent obětí zemřelo právě na srdeční zástavu. Podle kardiologa z chicagské univerzity Richarda Trohmana se bezvědomí v takovém případě dostaví asi po 10 sekundách, přičemž silnější proud způsobuje bezvědomí téměř okamžitě.
Během dnes již zakázaných poprav na elektrickém křesle ve Spojených státech sloužil zdroj napětí s 500-2300 volty (každý stát se lišil) a k popravě se využívalo střídavého proudu. Zdroj byl odpojen průměrně asi po 30 sekundách, načež lékař po krátké chvíli (jakmile se tělo ochladilo) zkontroloval, zda srdce stále bije. Pakliže ano, zdroj napětí se znovu zapne a proces se opakoval, dokud odsouzenec nezemřel. Popravu mohl doprovázet kouř nebo pára, krvácení z úst či očí, urinace, defekace a občas vězňovi dokonce vypadly očí bulvy. Smrt se dostavila po zástavě srdce nebo paralýze respiračního systému.
Prudké snížení tlaku
Ačkoliv se jedná o velmi raritní způsob úmrtí, nejde o nic příjemného. Jeden dochovaný případ pochází z roku 1971, kdy během jedenáctého letu sovětského vesmírného programu Sojuz celá posádka kosmické lodě tragicky zemřela udušením v důsledku prudkého poklesu tlaku vzduchu v kabině kvůli údajně poškozenému ventilu.
Většina našich znalostí o následcích rapidního snížení tlaku je odvozena z pokusů na zvířatech a autentických zážitcích pilotů během nehod ve vysokých nadmořských výškách. Když vnější tlak vzduchu prudce poklesne, vzduch v plicích se roztáhne, čímž se poškodí tkáně zodpovědné za výměnu plynů. Závažnost zranění se zvýší, pokud oběť nestihne před poklesem tlaku vydechnout a namísto toho se snaží zadržet dech. Kyslík následně začne unikat z krve a plic.
V 50. letech minulého století byly provedeny pokusy na psech, během kterých se po 30-40 sekundách po poklesu tlaku vypařovala voda v tkáních a tělo následně začalo natékat a puchnout, přičemž prasknutí zabránila pevná kůže testovacích subjektů. Srdeční tep se okamžitě zrychlí a následně zase sníží. V krvi se formují bublinky vody, které cestují cirkulačním systémem a ucpává proudění krve. Zhruba po minutě se krevní oběh zcela zastaví.
Mezi přeživší nehod, při kterých došlo k prudkému snížení tlaku, patří piloti nebo v jednom případě i jeden technik pracující pro agenturu NASA, který si nedopatřením snížil tlak ve svém speciálním leteckém obleku uvnitř vakuové komory. Ve svým popisech uvádějí prudkou počáteční bolest v oblasti hrudníku (připomínající úder neviditelnou pěstí) nebo únik kyslíku z plic a neschopnost se nadechnout. Poté většinou do 15 sekund oběti ztrácejí vědomí.
Členové posádky Sojuz 11
Pád z výšky
Pád z dostatečně velké výšky je příkladem většinou rychlého a relativně bezbolestného skonu. Smrtelná rychlost pádu se pohybuje kolem 200 kilometrů za hodinu při pádu z 145 nebo více metrů. Podle německé studie smrtelných pádů oběť asi v 75 procentech zkoumaných případů zemřela v prvních vteřinách až minutách po dopadu. Způsob úmrtí se přitom může různit v závislosti na povrchu nárazové plochy a dopadové pozici těla. Při dopadu na hlavu je převoz oběti zaživa do nemocnice krajně nepravděpodobný, pokud se nejedná pád z menší výšky. Analýza 100 sebevražedných skoků do vody z mostu Golden Gate Bridge (výška 75 metrů, průměrná rychlost pádu 120 km/h) v San Francisku, která byla provedena roku 1981, odhalila řadu příčin okamžité smrti, mezi nimiž se vyskytuje masivní pohmoždění plic, zkolabování plic, puknutí srdce nebo poškození důležitých krevních cév a plic kvůli polámaným žebrům.
Přeživší pádů z vysokých výšek popisují pocit vnímání zpomalení času. Během pádu je běžnou přirozenou reakcí člověka dopadnou na nohy, což způsobí četné fraktury nejen v oblasti dolních končetin, ale také v dolní části páteře nebo životu nebezpečné zlomeniny pánve. Síla nárazu pak prochází celým tělem, což může vést k prasknutí aorty nebo srdečních komor, i přesto se ovšem jedná o relativně nejbezpečnější způsob dopadu, jelikož dopad na nohy může při troše štěstí poskytnout částečnou ochranu životně důležitým orgánům. Někteří zkušení horolezci nebo parašutisté, kteří pád přežili, uvádí, že pociťovali zvýšenou pozornost a koncentraci na snahu dopadnou co možná nejlépe, tedy uvolnění, s mírně pokrčenými koleny a pokud možno, tak i připraveni přejít do kotrmelce.
Utonutí
V momentě uvědomění si neschopnosti udržet hlavu nad vodou začíná oběť za normálních okolností podléhat panice a mermomocí zápasit s obklopující kapalinou. Zoufalé lapání po dechu doprovázené slabými výkřiky o pomoc následuje konečné ponoření, kdy se hladina nad člověkem naposledy uzavře jako víko mořské rakve. Zmítající se tělo se snaží ze spárů moře vyprostit do prázdna chňapající ruce, jako by se snažily vyšplhat po svislém žebříku vzhůru. Studie a pokusy s newyorskými plavčíky naznačují, že tato fáze trvá přibližně 20-60 sekund.
Když se oběti nakonec potopí, drží dech co nejdéle plíce dovolují, typicky 30-90 vteřin. Poté vdechnou vodu, dáví se a kašlou, přičemž vodu vdechnou znova a více. Voda v plicích zablokuje výměnu kyslíku mezi tkáněmi, její samotné vdechnutí způsobí laryngopasmus, obstrukci horních dýchacích cest.
„Průchod vody dýchacími cestami doprovází prudký a pálivý pocit, který následně umlkne a člověk cítí jen klid,“ popisují proces tonutí někteří z přeživších. Onen pocit klidu je navozen blížící se ztrátou vědomí kvůli nedostatku kyslíku, což posléze vede k úplné zástavě srdce a mozkové smrti.
Pověšení
Oběšení je dalším příkladem dřívějších poprav, ačkoliv v některých zemích tento trest přežívá dodnes. Utažené lano kolem krku vyvine tlak na průdušnici a artérie, kterými je okysličován mozek, čímž může dojít ke ztrátě vědomí už během 10 sekund, pokud ovšem není oprátka nesprávně umístěna, což nezřídka kdy je. Svědci poprav popisují zmítání obětí v bolestech, jako by visíce na konci lana „tančili“ ve vzduchu, přičemž divoce bojují o každý nádech, zatímco se dusí. U oběšenců si přihlížející také všímali, že při nedostatku kyslíku docházelo u obětí k erekci nebo dokonce i k ejakulaci. Samotná smrt může přijít klidně až po několika dlouhých minutách, řadu lidí se například povedlo resuscitovat, i když byli z provazu odříznuti až po čtvrt hodině.
Veřejné popravy tohoto typu byly v Británii postaveny mimo zákon roku 1868, popravčí si tím pádem nakonec osvojili novou metodu, při které bylo použito delší lano a dostatečně vysoký pád tak měl obětem zlomit krk a okamžitě je usmrtit. Délka provazu odsouzenců se lišila v závislosti na jejich váze, nicméně pří špatném odhadu a příliš velké síle dopadu se mohla hlava odtrhnout od těla, což uvedlo popravčího do nepříjemné pozice, jelikož byl následně vnímán jako nedostatečně kvalifikovaný amatér.
Roku 1992 byla v Británii provedena analýza ostatků 34 vězňů popravených koncem 19. století a podle výsledků pouze polovinu z nich zabilo buď úplně, nebo jen zčásti na páteřní zranění, přičemž jen pětina zemřela rychlou smrtí po fraktuře v oblasti druhého krčního obratle, lidově označované jako „katova zlomenina“. Zbytek zemřel udušením. Kanadský antropolog Michael Spence došel k podobným výsledkům u amerických oběšenců. Dále ovšem dodává, že ačkoliv dušení sehrálo podstatnou roli, šok a zranění po dostatečně velkém pádu oběti rychle uvedlo do bezvědomí. Podle něj šlo tehdy popravčím především o rychlý proces a o svém řemeslu věděli dost na to, aby rychlou smrt zajistili, ovšem jejich nejobávanějším výsledkem při věšení byla zcela jistě dekapitace.
Smrtelná injekce
Dnešní typ popravy ve Spojených státech amerických je prezentován jako „humánní“ a bezbolestný způsob vykonání trestu smrti. Je tomu ale skutečně tak? Smrtící injekce byla navržená roku 1977 v Oklahomě jakožto lidštější alternativa do té doby používaného elektrického křesla, přičemž se ve skutečnosti jedná o celkem 3 postupně vpíchnuté látky ve smrtelných dávkách. Jako první se do těla odsouzeného vpraví rychle nastupující, ale krátce působící anestetikum thipental sodný, který oběť zbaví bolesti a uspí. Následuje injekce obsahující pankuronium bromid způsobující ochabnutí dýchacích svalů a následnou zástavu dýchání. Neprodleně poté přichází na řadu závěrečná injekce s chloridem draselným, který zastavuje činnost srdce. Poté do místnosti vstoupí doktor a konstatuje smrt. Samotný lékař popravu vykonat nemůže kvůli zákazu etickou komisí. Celý proces trvá zhruba 4 minuty. Několik svědků nicméně popisuje zmítání odsouzenců, dávení a snahu posadit se během procedury, což naznačuje, že injekce nemusí být vždy až tak zcela účinné.
Lůžko určené pro popravy v Novém Mexiku
Dekapitace
Setnutí hlavy se běžně považuje za jeden z nejrychlejších a nejméně bolestivých způsobů usmrcení, tedy za předpokladu, že daný kat už má něco nasekáno, nezapomněl nabrousit ostří své zbraně a oběť poslušně drží. Pokud jde vše tak, jak má, na dekapitaci postačí jeden precizní úder, věří se ovšem, že oběť zůstává při vědomí i po přeseknutí krční míchy. Pokusy prováděné na myších začátkem 90. let minulého století odhalily, že mozku trvalo 2,7 sekundy, než spotřeboval zbylou okysličenou krev proudící do hlavy. Ekvivalentní hodnota pro lidskou postavu byla vykalkulována na 7 sekund.
Ne vždy se ale vše vydaří podle plánu a poprava se může snadno zkomplikovat. Takových případů nabízí historie hned několik. Při popravě Marie Stuartovny roku 1587 potřeboval vykonavatel trestu tři zásahy a hlavu od těla nakonec oddělil nožem. O několik dekád dříve, v roce 1541, byla u londýnského Toweru popravena hraběnka ze Salisbury Markéta Pole. Když ji odtáhly k popravčímu bloku, odmítla k němu dobrovolně přiložit krk a nezkušený kat ji napoprvé zasáhl do ramene. Podle některých zpráv následně prudce vyskočila, vzala nohy na ramena a prchala pryč, načež popravčí ji začal honit a musel do ní ještě jedenáctkrát seknout, než konečně zemřela.
Australský válečný zajatec a japonský popravčí v nápřahu, rok 1943
