Cutomu Mijazaki se narodil se zdeformovanýma rukama, a tak se v dospělosti mstil za posměšky, které musel snášet v dětství.
Připravili jsme pro vás článkový seriál, který se bude týkat sériových vrahů, kteří nám přišli jakýmkoli způsobem zajímaví. Zaměříme se na nechvalně proslulé, ale i méně známé vrahy a pokusíme se vám co nejvíce přiblížit jejich většinou velmi pohnutý životní příběh. Nezajímají nás ani tak statistiky a data, ale především pozadí jejich psychického narušení a postupné změny osobnosti, které vedly až k jejich nelítostným činům a hře na Boha. V dnešním článku si představíme Cutomu Mijazakiho, pedofilního kanibala, který se ke svým zločinům odhodlal poté, co ho společnost zavrhla kvůli jeho zdeformovaným rukám.
Psal se rok 1962. Japonsko čelilo náporu srpnových veder a v jednom malém městečku spadajícím pod prefekturu Tokio se narodil Cutomu Mijazaki. Jeho narození předcházela řada komplikací, a tak světlo světa spatřil o několik týdnů dříve, než bylo plánováno. V důsledku toho se narodil se zdeformovanýma rukama. Měl abnormálně dlouhé prsty a srostlé zápěstí. Za své ruce se styděl, na všech fotografiích z dětství je má schované za zády. Jeho fyzická odlišnost jej zbavila všech výhod syna vlivného a mimořádně oblíbeného novináře. Ve škole se místo přátelství dočkal jen posměšků a šikany a postupem času se zcela uzavřel do sebe. Kvůli neschopnosti socializovat se s vrstevníky si vybudoval silnou závislost na komiksech manga a dlouho patřil mezi třídní premianty.
Na střední školu Meidai Nakano se dostal s nejlepšími výsledky a zdálo se, že i přes izolaci z něj nakonec bude úspěšný muž. Během středoškolských let ale začal postupně opouštět svůj sen, že se stane učitelem angličtiny, a místo učení trávil hodiny kreslením manga komiksů, které mu v dětství nahradily přátele. Ve studiu se začal výrazně zhoršovat a nakonec nebyl ani přijat na univerzitu v Meidži, na níž po celou dobu směřoval. Místo toho nastoupil na kurz fototechniky, který dokončil v roce 1983. Jak se předpokládalo, hned poté nastoupil do tiskárny svého otce, v níž usilovně pracoval. Od začátku univerzitních studií bydlel sám, ani to ho však nepřimělo najít si přátele, a tak se po třech letech práce v otcově fabrice přestěhoval zpět do rodného domu. Spolu s nejstarší sestrou sdíleli dvoupokojový přístavek.
Cutomu se ale pořád cítil osaměle. Jeho otec, Kacumi Mijazaki, se zajímal spíše o svoji práci a zvyšování politického vlivu, než o svého syna. Cutomova matka Rieko měla také práce nad hlavu, a tak synovi nedostatek péče vynahrazovala drahými dárky. Ani nový Nissan Langley, který mu pořídila, mu však nedokázal kompenzovat nedostatek lásky a péče, kterou postrádal od samého dětství. Když s rodiči mluvil o svých potížích, nikdy ho neposlouchali a jeho trable zlehčovali. Jediný, kdo chlapci opravdu naslouchal, byl jeho dědeček Šokiči. Ani ten však nemohl vyřešit daleko závažnější problém, který začal v Cutomově nitru probublávat během jeho pubertálních let.
Cutomu na fotografii ze střední školy
Dívkám se vyhýbal stejně jako chlapcům, a prostředkem utěšení jeho sexuálního apetitu byly výhradně komiksy a pornofilmy. Kvůli svému miniaturnímu pohlavnímu orgánu považoval sám sebe za impotentního, avšak jeho touha po pohlavním styku byla mnohonásobně vyšší, než je běžné. Po škole často chodíval s fotoaparátem na tenisová hřiště, aby nenápadně fotil ženy v krátkých sukních, a později nad fotografiemi masturboval. Časopisy pro dospělé jej nebavily kvůli japonskému zákonu o obscénnosti, který nařizuje, aby byly pohlavní orgány cenzurovány. Nakonec tedy začal shánět dětskou pornografii, která samozřejmě pro svou ilegalitu cenzuru nerespektovala.
Jako dokonale izolovaný jedinec bez přátel a sexuálních zkušeností nepředstavoval po dlouhá léta pro společnost žádnou hrozbu. Zlom nastal v květnu roku 1988, kdy Mijazakimu zemřel dědeček Šokiči. Pro mladého muže to znamenalo naprosté odříznutí od společnosti. Jeho prarodič byl jediný člověk, který mu rozuměl a dokázal s ním vést konverzace, které ho vyprošťovaly ze sociální izolace. I proto Cutomu propadl neovladatelné touze přivést ho zpět, a tak pozřel jeho popel ve víře, že tím napomůže jeho reinkarnaci. Dědečkova smrt v něm probudila do té doby pevně uzamčenou nenávist. Ani ne týden po pohřbu sledoval svoji sestru v koupelně, a když ho zahlédla, popadl jí za vlasy a rozbil jí obličej o kraj vany. Nedlouho poté opakovaně udeřil svoji matku, protože ho kritizovala, že místo práce sleduje animované filmy.
Cutomův pokoj plný manga komiksů a videokazet
Ani ne měsíc po smrti Šokičiho si Cutomu vyhlédl první oběť. Samota ho trýznila, a tak začal pozorovat děti hrající si v parku. Když pak jednoho dne spatřil malou dívenku, která si hrála sama, připadalo mu, že vidí sám sebe. Jmenovala se Mari Konno a nemohlo jí být více než šest let. Cutomu ji přesvědčil, aby si k němu přisedla do auta, a odvezl ji do nedalekého lesíka. Tam zastavil a dívenku začal škrtit, načež znásilnil její bezvládné tělíčko. Když bylo po všem, svlékl ji do naha a pohřbil v nedalekých kopcích. Její šatičky si vzal sebou domů. Zmizení dívenky vyvolalo rozsáhlý mediální ohlas, který paradoxně rozpoutaly noviny patřící otci Cutoma. V okolí bylo vylepeno přes 50 tisíc plakátů, policie absolvovala několik hodin výslechů, provedla několik rekonstrukcí, ale k žádnému výsledku nedošla. Městečko Icukaiči žilo ve strachu. Rodiče vodili své děti do školky každý den tam i zpátky, a místní přepadla nebývalá ostražitost.
Cutomu Mijazaki sledoval dění na obrazovce z bezpečí svého pokoje. Ve skříni měl ukryté nejen šatičky malé Mari Konno, ale i několik jejích zubů a její useknuté ruce a chodidla. Bezmocnost policie mu dodala odvahu a pocit moci, a tak se po šesti týdnech rozhodl, že vyhledá další oběť. Na začátku října 1988 vyrazil do sousedního města Hanno a projížděl jím tak dlouho, než narazil na sedmiletou Masami Jošizawu, která kráčela sama po chodníku. Cutomu vedle ní přibrzdil, vyskočil za auta a dívenku nacpal na přední sedadlo. V mžiku se rozjel a vyrazil do hor u Icukaiči, k místu své první vraždy. Unesenou dívenku svlékl, uškrtil a následně i znásilnil. Když pak její tělíčko pokládal necelých 100 metrů od hrobu Mari Konno, vylekal ho nenadálý zvuk, a tak ji nechal ležet a uprchl k autu.
Ani tentokrát si policie nevěděla rady. Cutomovi to opět posílilo sebevědomí, a tak se 12. prosince téhož roku rozhodl vyrazit do dalšího, vzdálenějšího města. Zde po nějaké chvíli narazil na čtyřletou Eriku Nambu, která se vracela domů z návštěvy u kamarádky. Unesl ji a po cestě zastavil, protože ho rozčiloval její pláč a uškrtil ji. Poté ji svlékl do naha, znásilnil, uložil do kufru a její šaty zahrabal. Měl v plánu její tělo pohřbít vedle předchozích dvou obětí, ale po cestě nedával pozor a podařilo se mu prorazit si pneumatiku. V nastalém zmatku popadl bezvládné tělo z kufru, zabalil ho do deky a utekl ho pohřbít do lesa. Když se z podrostu vydral zpátky k silnici, u jeho vozu stáli dva muži. Vyrazil za nimi, před jejich očima schoval deku do kufru, a nechal si od nich pomoci.
Policie hned druhý den trojici případů spojila a pochopila, že v okolí řádí sériový vrah. Masivní pátrací akce měla tentokrát úspěch. Tělo malé dívenky včetně jejích šatů bylo nalezeno v řádu několika hodin. K výslechu navíc dorazila dvojice mužů, kteří tvrdili, že nějakému podivínovi pomáhali opravit kolo několik desítek metrů od místa, kde bylo nalezeno tělo. Model jeho auta však chybně identifikovali a namísto Nissanu nahlásili, že mužův automobil byla Toyota Corolla. Policie vytvořila k řešení případu specializované oddělení, které zjistilo další souvislosti. Každé z rodin například mnohokrát volal neznámý člověk. Když zvedli sluchátko, nikdo se neozval, když telefon nezvedali, vydržel vyzvánět klidně půl hodiny.
Necelý týden po vraždě dorazila matce Eriky Nambu pohlednice. Byl na ní nápis seskládaný ze znaků vystříhaných z novin, které anonymní odesílatel ofotil, zvětšil a vytiskl. Zpráva zněla následovně: „Erika. Chlad. Kašel. Hrdlo. Odpočinek. Smrt.“ V následujících dnech se strhla mediální bouře. Nebyl den, kdy by reportéři neinformovali o novinkách a dalších objevech. Cutomu Mijazaki se pod takovým nátlakem rozhodl na chvíli přestat s vraždami. Terorizovat rodiče obětí ale nepřestal. Dva měsíce po poslední vraždě nalezl otec Mari Konno přede dveřmi krabici. Uvnitř ní byl prach, úlomky kostí, dětské zuby, fotografie Mariina oblečení a papír, na kterém stálo: „Mari. Kosti. Spálená. Vyšetřování. Důkaz.“
Prvotní vyšetřovací verze počítala s tím, že ostatky ve skutečnosti pohřešované Mari Konno nepatří. To Cutoma Mijazakiho rozlítilo natolik, že se rozhodl napsat dopis, v němž stálo: „Já jsem ten, kdo položil lepenkovou krabici s Mariinými pozůstatky před dveře jejího domova. Stojím za vším od začátku incidentu s Mari až po jeho konec. Viděl jsem policejní tiskovou konferenci, kde říkali, že pozůstatky nepatří Mari. Její matka na kameru prohlásila, že jí to dává naději, že by Mari mohla být stále naživu. Došlo mi, že musím napsat toto doznání, aby si Mariina matka nedělala plané naděje. Znovu tedy říkám: ostatky patří Mari.“
Dopis byl sice ručně psaný, ale policejní grafologové nedokázali určit ani pohlaví pisatele a nevytušili ani to, že mají co do činění s člověkem, který má zdeformované ruce. Po důkladném šetření bylo nakonec potvrzeno, že ostatky skutečně patří Mari Konno a schází jen její ruce a chodidla. Její otec proto na pohřbu vyzval vraha, aby vrátil i ruce a nohy jeho dcery, aby mohla v posmrtném životě chodit a jíst. Ještě ten den mu dorazil dopis podepsaný jistým Juko Imadou, v němž bylo popisováno, jak Mariina mrtvola zapáchala.
Cutomu Mijazaki se přestal bát. Ani hromadné pátrání a specializované oddělení nepřispělo k jeho odhalení, a tak začal ještě více riskovat. V létě roku 1989 vyrazil k nedaleké základní škole. V jejích venkovních prostorách narazil na dvě dívenky, které si hrály. Jednu z nich oslovil a donutil ji, aby si svlékla spodní prádlo, načež ji začal fotografovat. Během toho ho však spatřil náhodný kolemjdoucí, který na něj začal křičet a několik minut ho i pronásledoval. Cutomu sice tentokrát unikl jen tak tak, ale přesto se rozhodl vraždit už čtyři dny po tomto incidentu. V nedalekém městě narazil na pětiletou Ajako Nomoto, která si hrála sama. Přesvědčil ji, že je profesionální fotograf a vytvořil s ní několik snímků. Poté jí poprosil, zda by se nevyfotila v jeho autě. Důvěřivá holčička na nabídku kývla.
Ulice Tokia v 80. letech
Když ji Cutomu fotografoval v autě, zvědavě okomentovala jeho zdeformované ruce. To mladého muže rozzuřilo natolik, že dívku popadl a několik minut ji škrtil. Poté její tělo svázal, zabalil do deky a schoval do kufru. Tentokrát se rozhodl odvézt si tělo domů. Po cestě si vypůjčil videokameru, a když dojel ke svému domovu, čekal dvě hodiny, než nastala úplná tma. Děvčátko poté rychle přenesl do domu, její tělo umyl a položil na stůl. Vyfotil sadu fotografií a natočil sebe, jak nad bezvládným tělem masturbuje. Tělo pak znovu svázal, zabalil a schoval do skříně. Po dvou dnech začal být zápach rozkladu až příliš výrazný, a tak Cutomu za pomoci nože a pily oddělil dívčiny ruce, nohy a hlavu. Torzo jejího těla schoval na nedalekém hřbitově, část jejích ostatků zakopal v lese a její ruce si ugriloval na zahradě a snědl je.
Dívčiny ostatky byly nalezeny poměrně brzo, ale ani tentokrát se policie neposunula ani o píď. Chyběli jí svědkové a jakékoli důkazy. Konec Cutomova řádění konec přesto nadešel nedlouho poté. V sobotu, 23. července 1989, spatřil při projížďce autem dvojici hrajících si dívek. Jedné z nich mohlo být tak 6 let, ta druhá byla o něco starší. Mijazaki rychle vystoupil a starší dívce nakázal, aby zůstala stát a nehýbala se. Mladší děvčátko poté popadl za ruku a odvedl pod nedaleký most. Starší dívka však jeho rozkaz neuposlechla a utíkala pro otce. Ten si uvědomil, o co tady jde a sprintem utíkal k řece, až narazil na muže, který fotografoval jeho nahou dceru. V rozběhu ho shodil na zem a uštědřil mu několik ran pěstí. Mijazakimu se přesto podařilo vykroutit a začal utíkat ke svému autu. Na místo však už přijížděli policisté, kteří násilníka lapili a odvezli na stanici.
Média, policisté i veřejnost měli jasno. Sériový vrah, který několik měsíců děsil okolí, byl přichycen při činu. Při domovní prohlídce bylo u Cutoma nalezeno více než 6 tisíc videokazet. Některé z nich zachycovaly jeho oběti. Sám Mijazaki se přiznal ke všem čtyřem vraždám až 17 dní po zatčení. Jeho osobnost poté zkoumalo hned několik psychologů. Ten nejvýznačnější z nich, Akira Išii z univerzity Aojama Gakuin, dospěl k závěru, že si Cutomu utvořil vlastní svět prostý všech sociálních vazeb. Pro něj byl každodenní život jako další manga komiks, videohra nebo film. Lidi nepokládal za živé bytosti, ale za věci, kterým může libovolně ubližovat. Na jeho psychickém stavu mělo hlavní podíl jeho bezprostřední okolí, které se mu nevěnovalo a přispělo k jeho sociální izolaci. Soudní lékaři u něj identifikovali schizofrenii a další poruchy osobnosti. Přesto byl odsouzen k smrti.
Cutomu všechnu vinu svalil na svého otce, který se o něj nestaral a nikdy mu nenaslouchal. Ten brzy po provalení případu skončil s vydáváním novin a s rodinou se přestěhoval do ústraní. Velký tlak na jeho osobu a pocit selhání ho však dohnal, a v roce 1994 spáchal sebevraždu. Cutomu Mijazaki čekal na popravu až do června 2008, kdy byl oběšen.
