Jejím koníčkem a zároveň prací je slacklining.
Anna Kuchařová se už více než osm let pravidelně pohybuje na úzkém popruhu desítky metrů nad zemí. Věnuje se sportu, který se nazývá slacklining a je k němu potřeba maximální soustředěnost, rovnováha a především cílevědomost. Jen bosýma nohama přešla přes nataženou lajnu v Yosemitech, ve Verdonu, ale vydala se i do Švýcarska a Skandinávie.
Její koníček se stal její prací, jeden čas byla evropskou rekordmankou a chození po lajnách jí změnilo život. V rozhovoru nám prozradila, co to vlastně slacklining je, jak se k němu dostala a jaké to je, pohybovat se v takových závratných výškách jen na nataženém popruhu.
Ahoj, mohla bys čtenářům ve zkratce přiblížit, co to je slacklining?
Jasně! V zásadě je to něco jako provazochodectví, akorát máme popruh a ten skýtá mnohem víc možností než provaz. Slackline je popruh nejčastěji z polyesteru, široký 2,5–5 cm. A slacklining je všechno, co na něm můžeš dělat, když ho napneš mezi 2 pevné body. Když chodíš nízko, je to lowline, když chodíš po lajně delší než 30 metrů, je to longline, ve výškách highline. Když na tom trikuješ, je to trickline.
Jak ses ke slackliningu dostala ty?
Prvně jsem to zkusila v roce 2008, ale byla jsem naprosto marná. Po celým dni zkoušení jsem nezvládla ani dva kroky. Pak jsem se tomu dva roky vyhýbala až do chvíle, kdy jsem potkala Kwjeta. On byl v té době nejlepší český slackliner a já začala kvůli němu. Byla jsem stále stejně marná, ale pak jsem vyzkoušela highline – chození ve výškách – a to mě naprosto vzalo. Od prvního kroku, který jsem ve výšce udělala, jsem věděla, že jich tam nahoře chci udělat ještě hodně.
Jak dlouho člověku v průměru zabere, než se naučí na „lajně“ balancovat, aniž by spadl?
Těžko říct. Za jak dlouho se člověk naučí jezdit na lyžích nebo na skejtu? Záleží, na jak dlouhé lajně se učí, a jestli mu někdo pomáhá. Já se to učila bezmála měsíc a chodila jsem skoro furt, ale vůbec jsem nevěděla, jak na to. A teď dělám workshopy na 2,5 hodiny a na konci workshopu umí většina lidí udělat několik klidných kroků na lajně a někteří ji i přejdou.
Z jakého materiálu je lajna zhotovená? Jakým způsobem je člověk při slackliningu jištěn?
Polyester, polyamid, Dyneema nebo kombinace těchto vláken. Nutno říct, že dost záleží na způsobu upletení lajny. Takové ty oranžové kurty na náklady jsou sice z polyesteru, ale jsou hrozně statické, chodí se po nich blbě, protože se rychle a nepříjemně klepou. Jistíme se kruhem, který na lajnu navlečeme, ještě než ji ukotvíme. Do toho přivážeme lano, a to si přivážeme k sedáku. Jsem jištěna do lajny, po které kráčím. Když padám, tak pod lajnu.
Jsi prvním člověkem na světě, který strávil na highline více než 24 hodin. Jak náročné to bylo na psychiku?
Strašně. Šla jsem do toho ze zvědavosti. Dala jsem to jako výzvu sama sobě. 24 hodin já a lajna zavěšená v prostoru. Měla jsem sebou vodu, jídlo a hamaku na přespání. Tu hamaku jsem ale používala i druhý den, kdy už jsem byla dost vyčerpaná a strávila jsem to tak půl napůl chozením na lajně a v hamace. Nevzala jsem si s sebou žádnou hudbu ani knížku a zakázala jsem si mobil. Chtěla jsem tam být sama se sebou. Zní to jednoduše, být sama 24 hodin. Ale člověk musí dávat celou dobu pozor, aby byl někam připnutý, a všechno je v tom vzduchu takové namáhavé. Někdy v takové chvíli vyplavou na povrch věci, o kterých by člověk raději nevěděl. U mě to byl strach, ale ne z výšek. Z toho, že nejsem dost dobrá, že jsem se v tom životě vydala moc odvážnou cestou a že na ní nemám.
Na lajně se dá dělat i řada triků. Jaký nejbláznivější kousek jsi vyzkoušela?
Triky jsou super. Krásně se na to kouká. Ale moc mě nebaví je dělat. Pro mě je nejvíc, jít na nějaké hodně vysoké a dlouhé lajně, která je natažená v horách nebo v poušti. Ale jo, vlastně jeden trik jsem fakt trénovala, byl to provaz na lajně. Dva roky mi trvalo, něž jsem se protáhla tak, abych ho udělala. Svůj první provaz na zemi i na lajně jsem udělala, když mi bylo 24.
Jakou nejdelší a jakou nejvýše nataženou lajnu jsi zdolala?
Zdolala, to je dobrý slovo. Abych si něco mohla počítat jako přechod, musím to přejít od začátku do konce bez pádu a odpočinku. Nejdelší lajnu jsem přešla 130 metrů a nejvyšší tak 800–1000 metrů nad zemí (těžko se to měří). A momentálně nejdelší kterou, jsem „zdolala“ s pády, byla 469 metrů dlouhá a trvalo mi to 2 hodiny. Byla asi 200 metrů nad zemí. Po každém pádu jsem vylezla zpátky na lajnu, zvedla se a šla dál. Neskutečný zážitek tyhle velké prostory.
Co když člověk spadne? Není psychicky i fyzicky náročné vyšplhat zpátky a pokračovat?
Záleží na trénovanosti, jak psychické, tak fyzické. S tou psychikou: většinou není těžké vylézt zpět, ale někdy je těžké se znovu zkoncentrovat a příjemně se uvnitř naladit, uvěřit, že mám ještě šanci jít s radostí a klidem dál.
Věnují se tomuto sportu více muži nebo ženy? Myslíš, že se daří podchytávat mladé generace?
Víc chodí kluci. Mám teda přehled hlavně o highline komunitě. U nás je to tak 1 holka na 10 kluků, ve Francii tak 4 na 10 kluků. Ten highline je specifický, začátky jsou fakt těžké pro každého. Když se padá, tak to bolí, člověk má často pocit, že je nemožný a navíc trochu nahlédne do svých temnějších stránek.
Mladé generace nikdo nepodchytává, přicházejí samy. Za mě, když můžu, tak mláďata podporuji. Protože mi highline změnil život naprosto zásadním způsobem. Jsem fascinovaná lajnerama a lajnerkama, kterým je sotva dvacet, ale uvnitř jsou zralí jako čtyřicátníci a žijí s radostí a lehkostí.
Za svým koníčkem často cestuješ do zahraničí. To musí být finančně náročné. Jak si na tyto výlety vyděláváš?
Ne všechny jsou náročné. Ty po Evropě moc nestojí. Spáváme pod stanem nebo pod širákem, vaříme si na vařiči, myjeme se v potocích. Je to část slacklife, která mě děsně baví. Ta jednoduchost života. Jediné, za co utratíš, je benzín. Dost pomůže i to, že časem má člověk kamarády po celém světě, a když potřebuje, může u nich přespat, použít elektriku, Wi-Fi nebo třeba pračku. Když jedeme někam dál, tak to už stojí. Na svou první Ameriku jsem vydělávala 9 měsíců, po škole jsem vždy běžela rýsovat projekty do jednoho studia. Některé projekty jsem pak částečně pokryla penězi od sponzorů. Kdybych sečetla všechno, co jsem nasypala do cest, bylo by za to slušné auto. Přesto za 8 dní znovu letím do Utahu.
Co všechno si mohou lidé na tvých kurzech slackliningu vyzkoušet? Co nejčastěji lidi motivuje, aby s tímto sportem začali?
Motivace jsou různé. Někdo to má jako trénink rovnováhy, koordinace a coru, někdo jako zábavu, někdo jako výzvu, někdo si chce vyčistit hlavu. Párkrát jsem se setkala s tím, že to byl start nového života. Ne, že by se ty lidi stali profi slacklinery, ale řekli si, že jestli dokáží chodit po lajně, dokáží i vše po tom. Některé z nich zpovzdálí sleduju a sem tam si napíšeme. Jen čučím, co se svým životem dokázali udělat, kolik z nich tryská energie a radosti.
Nejčastěji učím začátečnické kurzy. Nevím proč, ale už 4 roky mě fascinuje pohled na člověka, který během dvou hodin ovládne své tělo a mysl natolik, že dokáže udělat několik klidných kroků. Beru lidi i do výšek. Vytvořila jsem na to speciální lajnu s možností horního jištění, je 17 metrů vysoká a 17 dlouhá. Nejdřív je naučím, jak se na highline zvedá, sedá a jak vylézt z jistícího lana. První kroky ve výšce jsou neskutečně intenzivní. Znovu a znovu prožívám s lidmi z kurzů ten strašný strach, který tomu předchází, a pak tu radost. Koukám na ty jiskřičky v jejich očích a je mi krásně.
Najdou se i odvážlivci, kteří chodí highliny bez jištění? Zkoušela jsi to někdy i ty?
Ano. Je to tak jedno až dvě procenta ze všech highlinerů. Nikdy jsem bez jištění nešla a ani nepůjdu, nemám na to tu správnou hlavu. Ale šla jsem párkrát ve swami opasku. Člověk si místo sedáku vezme jen takový pásek. Pád do toho bolí, ale není smrtelný. Nikdy jsem do toho nespadla, ale brala jsem si to na lajny, které pro mě byly moc lehké, a já se na nich chtěla bát. Abych do nich vložila fyzickou a mentální energii, kterou si zaslouží.
Mekkou slacklinerů je americký park Yosemit. Z jakého důvodu?
Je to místo, kde byla napnutá první skalní highline. Má ji na svědomí Scott Balcom. Natahoval ji s kamarády 3 roky po sobě 1983–1985 a teprve v roce 1985 ji přešel jako první highliner na světě. Je to lajna vedoucí na Lost Arrow Spire. Přímá hloubka pod ní je sice jen 80 metrů, ale koukáte dolů do údolí, které je asi kilometr pod vámi. Je to jedna z těch lajn, kterou jsem šla ve swami. Možná už těch Mekk je víc. A možná si to myslím jen proto, že už jsem v Yosemitech dvakrát byla.
Nějakou dobu jsi držela i evropský ženský rekord v počtu překonaných metrů na lajně. Ale od té doby byl už několikrát překonán. Motivuje tě to k větším výkonům?
Jo, nejdřív mě to motivovalo, ale neuměla jsem to udržet v těch správných mezích. Byla jsem nepřející a závistivá. Bála jsem se, že mě nějaká holka překoná. Dost jsem se za to styděla a chtěla jsem to změnit, protože ty dobrý evropský lajnerky jsou super ženský a já se s nimi chtěla normálně bavit. Ta změna uvnitř mě byla postupná a trvala 2 roky. Říkala jsem si, jestli tím nepřijdu o motivaci. Ale vůbec, přišla jsem na novou, pro mě mnohem zdravější. Jsou tu lajny, které chci chodit a musím se kvůli nim zlepšovat. A pak jsou tu lidi, se kterými chci na lajny chodit a kvůli nim taky musím makat.
Jakým nebezpečím čelí slacklineři? Stál někoho tento nezvyklý koníček život?
Obecně slacklining není moc nebezpečný. Ale nehody se stávají. Až do letošního roku měly highline na svědomí jen jeden život, bohužel právě toto léto zemřeli další 2 lidé. Jeden případ je zatím v řešení. A v Itálii se jeden velmi zkušený slackliner zapomněl přivázat. Šel na lajnu úplně bez jištění. Podobně případy najdete i v horolezectví nebo parašutingu. První úmrtí bylo kvůli použití nevhodného materiálu pro jištění. Lajny svými vibracemi rozšroubovávají zámky karabin. Jistit se musíme kruhy, které se na lajnu navléknou ještě předtím, než se ukotví. A jinak je vše v našem systému pojištěno, jakýkoli prvek selže, je tu druhý, který nahradí jeho funkci. Napínání highline se člověk musí naučit, chvíli to trvá.
Co bys doporučila začínajícím slacklinerům?
Začátky na lajně nejsou snadné. Nejdůležitější je trpělivost. Být na sebe přísný, dokud jsem na lajně, a být na sebe hodný, když jsem z ní spadl. A jinak pro začátek kratší lajnu (3–5 metrů) napnutou tak, že není výš než vaše kolena. Pokrčit nohy, zvednout ruce, koukat na konec, do trávy nebo na strom, ale ne na nohy.
Co ti tento sport přináší do života?
Kdyby mi někdo ve dvaceti řekl, že takhle bude vypadat můj život, neuvěřím mu ani slovo. Když jsem ve 22 prvně stoupla na highline, netušila jsem, že to bude jednou má obživa. A už vůbec jsem netušila, na jaká místa mě to zanese, jaké výzvy dostanu a s kým se díky tomu skamarádím. Na velkých lajnách vždy dojdu do bodu, kdy mé fyzické síly už nestačí a já musím do chůze vložit i vše, co mám v hlavě, srdci a duši. Co se děje potom, bych přála zažít každému. A ještě jednu věc bych přála každému. Poslední 2 roky jsem přestala rozlišovat mezi prací a volnem a skoro každý večer usínám s pocitem, že jsem dnešní den nemohla strávit na lepším místě, s lepšími lidmi, lepší činností.
