Pokořit nejvyšší horu Afriky se pro někoho může zdát jako takřka nadlidský úkol. Ne však pro Dominika Lukse. Ten se svým týmem nejenže Kilimandžáro úspěšně překonal, ale zároveň tím stanovil i nový světový rekord.
Nejvyšším vrcholem horského masivu Kilimandžáro je Uhuru, jenž se nachází 5 895 metrů nad mořem. Ani Dominik Luks, ani nikdo z dalších pěti členů výpravy do té doby nikdy nebyli výš než ve 4 000 metrech, přesto však nejvyšší bod afrického kontinentu v říjnu zdolali za méně než jeden den. Přesněji za 23 hodin a 12 minut. Díky tomu se stali světovými rekordmany.
Chtěl být vzorem pro syna
Dominik Luks, který pracuje jako MMA a kondiční trenér, pro Refresher popsal, že myšlenka na pokoření nejvyššího vrcholu Afriky se zrodila asi před třemi lety. „Chtěl jsem dokázat opravdu něco velikého a být vzorem pro svého syna a pro lidi. Díky tomu, co dělám a koho už jsem trénoval, jsem si řekl, že když posouvám lidem jejich hranice, pracuju na jejich psychické odolnosti a posouvám je dál, musím dokázat opravdu něco velkého, co ještě přede mnou nikdo nedokázal. A že to, co je trénuji a učím na workshopech, opravdu funguje,“ popsal nám.
Během tří let podnikl Dominik deset otužovacích výstupů, například na Sněžku či Lysou horu, kterých se zúčastnilo přes 560 lidí. Během toho navíc vybral pár tisíc korun, které pak poskytl nadaci Klokánek. Díky těmto výstupům se zrodila myšlenka na Kilimandžáro. „Když jsem viděl, že to dokázal Wim Hof se svojí expedicí za 31 hodin, řekl jsem si, že se svými znalostmi a mentální odolností budu schopen utvořit tým lidí, kterým předám dovednosti, jak to dokázat a zvládnout do jednoho dne,“ řekl nám.
Nevolnost, prudké ochlazení, spánková deprivace
Na svém cíli pak celý rok intenzivně pracoval, získával veškeré informace, povolení a zařizoval další detaily, než se mohl na Kilimandžáro vydat. Během toho se mu taky podařilo dát dohromady tým. Jeho členy se stali Kateřina Lisová (kaskadérka a zápasnice MMA), Ondřej Petr (mentální kouč), podnikatel Stanislav Sikora a kondiční trenéři Dominik Hřib a Filip Malý.
Aby byl národní i světový rekord oficiálně uznán, museli nejvyššího vrcholu Kilimandžára dosáhnout minimálně dva účastníci výpravy. Zdolat limit 24 hodin se nakonec povedlo pěti členům výpravy – vedoucímu výpravy Dominiku Luksovi, Kateřině Lisové, Dominiku Hřibovi, Filipu Malému, Ondřeji Petrovi a jednomu ze tří guidů – v rekordním čase 23 hodin a 12 minut.
Extrémní vypětí se podepsalo na všech zúčastněných, jak ale Dominik popisuje, bylo to velmi individuální a každý svoji krizi prožil někde jinde. „Konkrétně u mě nastala asi kolem 3 000 metrů, kdy jsem začal pociťovat první nevolnost a říkal si, že to není úplně dobrý. Začal jsem tedy intenzivně pracovat na dechovém cvičení a koncentraci a během několika minut to bylo pryč. Pak už jsem měl jasný cíl a nic mě nepřekvapilo. Pro další z nás to bylo určitě rychlé ochlazení nebo spánková deprivace, rychlý nástup do nadmořské výšky,“ popisuje, jak moc dostalo tělo zabrat.
Nejhorší úsek výšlapu a málo času na odpočinek
V jedné části výšlapu však trpěli všichni stejně. „Každý procházel svým peklem ve své hlavě, ale jednoznačně pro všechny byl nejhorší úsek, který byl sice už jen 1 000 výškových metrů, ale šli jsme tou nejstrmější trasou, která na Kilimandžáru je, a každým krokem jsme se propadali o krok zpět, protože povrch byl velice sypký a nestabilní. Celkově nám trvala tato část, výstup 1 000 výškových metrů, kolem devíti hodin. V nejhorším čase, a to kolem druhé až čtvrté hodiny ráno, kdy je tělo nejzranitelnější,“ říká. S rozbřeskem a prvními slunečními paprsky se ale členům výpravy vrátila energie a šli odhodlaně za svým cílem.
K tomu, aby nejvyšší bod Kilimandžára zdolali pod 24 hodin, pochopitelně nebylo příliš času na odpočinek ani spánek. „Na odpočinek jsme měli na každém stanovišti cca hodinu, někdy jsme to ale zvládli rychleji. Na cestě byl jeden výraznější problém, který nás zdržel, a to ten, že šerpové, kteří vyrazili o dvě hodiny dříve jinou cestou, nám měli přinést naše teplé věci do tábora ve 3 700 metrech, ale spletli se a nesli nám to do 4 700,“ vypráví o nedorozumění, které je mohlo vyjít pořádně draze. „Naštěstí je po vysílačkách stáhli rychle zpět a vše nakonec dobře dopadlo, ale trochu nás to zbrzdilo,“ dodává.
Pečlivě promyšlené bylo i stravování, které muselo být přesně navážené a rozpočítané. „Jídlo jsem měl spočítané na každou osobu na míru. Skládalo se jen z gelů a energy tyčinek, vody a minerálů. Na tom se taky pracovalo déle, protože aby to opravdu mohlo vyjít, záleželo na každém detailu,“ přiblížil Dominik.
Nepopsatelný pocit po zdolání vrcholu
Během 23 hodin a 13 minut si členové výpravy sáhli na své nejhlubší dno, když ale konečně po necelém dni dorazili do vytyčeného cíle, zachvátila je obrovská euforie.
„Když jsme dorazili na vrchol, tak ten pocit se nedal ani popsat. Byli jsme totiž ještě o skoro 50 minut rychlejší, než jsme vůbec chtěli. Každému z nás ukápla slza a bylo to velice dojemné, ale nemohli jsme tomu podlehnout, protože zdolání vrcholu je jen půlka cesty. Takže nás ještě čekalo nějakých dalších 23 kilometrů do základního tábora ve 3 700 metrech a následný den zbytek cesty. Nejvíc to všem došlo, až když jsme s tím vyšli ven. Strhla se obrovská lavina gratulací, začalo to zajímat média a ukázali jsme i to, že jsme malý stát, ale s velkým srdcem,“ říká.
Zdoláním světovém rekordu to ale zdaleka nekončí. Jak nám totiž Dominik nastínil, už teď chystá další projekt. A ačkoliv své plány zatím nechce specifikovat, už teď slibuje, že to bude opravdu velké. „Myslím, že se další rok mají lidi zase na co těšit. Limity máme jen takové, jaké si sami nastavíme,“ uzavírá rekordman.
