Vložky jsem schovávala na dno šuplíku a ve škole jsme se se spolužačkami úzkostlivě ujišťovaly, jestli jsme „neprotekly“. Tak působí menstruační stigma. I proto jsem se tento měsíc poprvé rozhodla krvácet jen tak, bez vložek či tamponů. Volně.
Volné krvácení, v angličtině free bleeding, je přesně to, co myslíš. Prostě menstruuješ bez použití tamponů, vložek nebo jiných menstruačních produktů, které by absorbovaly krev. A takhle jsem pracovala, vyrazila do supermarketu i chodila spát.
Možná ti to připadá divné, nehygienické, nechutné, pravda ale je, že volné krvácení je staré jako lidstvo samo. Před vynálezem menstruačních pomůcek se ale logicky nejednalo o volbu. Nic jiného menstruujícím ženám zkrátka nezbývalo.
Moderní „hnutí“ za volné krvácení pravděpodobně vzniklo ve Spojených státech v 70. letech 20. století, a to ruku v ruce s tzv. menstruačním aktivismem. Ten se zrodil kvůli epidemii syndromu toxického šoku (toxic shock syndrome, TSS) – vzácného, ale potenciálně život ohrožujícího stavu způsobeného infekcí, který je často spojen s používáním tamponů. Volné krvácení znamenalo odpověď na absenci osvěty o syndromu a na neprobádanost ženského zdraví, uvádí server Flo Health.
Volné krvácení pro mnohé znamená také vzpouru proti stigmatizaci menstruace. Společnost vnímá menstruační krev jako něco, co je třeba skrývat. Máme se stydět, že ji naše tělo produkuje. Schválně, kolikrát za život jsi poprosila kamarádku, ať tě zezadu zkontroluje? Není náhodou vidět, že mám vložku? Neprotekla jsem? Podáš mi, prosím, tampon tak, aby ho nikdo neviděl?
Zatímco prýštící krev v akčním filmu nám nijak nevadí, pohled na tu menstruační nesneseme ani v reklamách na menstruační (!) produkty.
Není náhodou vidět, že mám vložku? Neprotekla jsem? Podáš mi, prosím, tampon tak, aby ho nikdo neviděl?
Prostřednictvím volného krvácení tak ženy mohou dávat najevo, že těmto normám jejich těla nepodléhají. Jako třeba kanadská básnířka a spisovatelka Rupi Kaur, která na svém instagramu téměř před deseti lety sdílela fotografii, na které jí menstruační krev prosákla kalhotami. Fotka zbořila internet a otevřela debatu o tom, proč nám je vlastně vštěpováno, že menstruace je tabu.
K příspěvku, který instagram nejprve smazal (překvapení?), napsala: „Každý měsíc krvácím, abych pomohla vytvořit lidstvo. Moje lůno je domovem božství, zdrojem života pro náš druh. Ať už se rozhodnu tvořit, nebo ne. Ale jen málokdy je to tak vnímáno. Ve starších civilizacích byla tato krev považována za svatou, v některých stále je. Ale většina lidí, společností a komunit se tomuto přirozenému procesu vyhýbá. Některým více vyhovuje sexualizace, násilí a ponižování žen než toto. Neobtěžují se vyjádřit odpor k tomu všemu, ale budou se zlobit kvůli tomu, že menstruujeme a oni to považují za špinavé. Jako by tento proces byl méně přirozený než dýchání. Jako by nebyl mostem mezi tímto vesmírem a tím posledním. Jako by tento proces nebyl láskou, prací, životem. Nezištným a nápadně krásným.“
Volné krvácení, jak vidíš, může být poetické, revoluční, feministické. Pro mnoho žen ale nepředstavuje volbu. Menstruační pomůcky – které mohou vyjít i na 200 korun měsíčně – jsou pro ně luxusem, který si nemohou dovolit. Jak uvádí organizace Free Periods, denně k nim nemá přístup zhruba půl miliardy žen.
Rozhodla jsem se vyzkoušet, jaké to je.
Ručníky pod zadkem a babičkovské bombarďáky
Začala jsem tím, že jsem si volné krvácení řádně zrešeršovala. Návody radí, že je nejlepší začít s ním plánovaně a v bezpečném prostředí. Není úplně ideální praktiku zkoušet, když zrovna nastupuješ do nové práce, kde budeš osm hodin sedět s novými kolegy a kolegyněmi ve sdílené kanceláři.
Já si tak své volné krvácení naplánovala na týden, kdy jsem věděla, že budu převážně doma. Pokud už jsem někam musela na delší dobu, zabalila jsem si s sebou náhradní spodní prádlo, abych případně nemusela být dlouhou dobu v „mokrém“.
Klíčová pro mě byla také příprava oblečení, u kterého vím, že mi případné zašpinění krví nevadí. Kromě „babičkovských“ bombarďáků se srdíčky jsem do toho zahrnula také lůžkoviny a ručníky. Ne vždy lze totiž krev z látky stoprocentně odstranit a určitě jsem nechtěla riskovat zničení svých dražších nebo oblíbených kousků.
O krvácení jsem také mluvila se svým partnerem, se kterým sdílím domácnost. Tento bod vnímám jako stěžejní, jelikož ne všem je pohled na (jakoukoli) krev příjemný a je důležité se vzájemně respektovat.
Vždyť je to jenom krev
Přechod na volné krvácení pro mě nebyl ničím těžkým. Už asi dva roky totiž používám menstruační kalhotky, které se zmíněné praktice podobají asi nejvíce ze všech menstruačních pomůcek. U vložek mi vždy vadila neforemnost, zbytečná parfemace a také pocit, že mám na sobě plínku. V případě tamponů mi zase vadil pocit, že si „dovnitř“ strkám něco, co je zřejmě ne úplně šetrně chemicky bělené – a taky riziko syndromu toxického šoku. Na menstruační kalíšky jsem si nepřipadala dostatečně „šikovná“, a tak byly kalhotky jednoznačnou – a v konečném výsledku skvělou – volbou.
Mou výhodou je, že nemám menstruační krvácení nijak extrémně silné. Ve skutečnosti první dva dny o menstruaci v podstatě vůbec nevím. Zbylé dny jsem si dopomohla ručníky – stejně jako si jimi při menstruaci dopomáháme při sexu. Měla jsem na sobě sice oblečení, u kterého mi zakrvácení nevadilo, nechtěla jsem ale „ušpinit“ (byť se mi toto slovo ve spojení s menstruací velmi příčí) gauč či křesla. Ručník jsem v „silnější“ dny použila i v noci.
Když jsem se na volné krvácení připravovala, četla jsem zkušenosti žen, které dokážou odhadnout, kdy krev poteče. Dojdou si na toaletu stejně jako v případě močení. Přestože jsem byla k tomuto zjištění zpočátku skeptická, jelikož jsem nic podobného za roky krvácení nezažila, i já jsem ke konci své menstruace byla schopna takový moment vychytat. Takovou zkušenost vnímám jako poměrně transformační. Stačí poslouchat své tělo.
Když jsem začala krvácet neočekávaně, prostě jsem se osprchovala a převlékla. Stalo se mi rovněž, že jsem při velkém nákupu v supermarketu začala pociťovat, že možná proteču. Nestyděla bych se ani bych se případnou skvrnu nesnažila zakrýt mikinou kolem pasu. No big deal. Vždyť je to jenom krev.
Dokonce jsem byla možná i trochu zklamaná, že mé džíny zůstaly modré. Velmi mě totiž zajímalo, jak by reagovalo okolí. Upozornil by mě někdo? Byla bych středem posměchu?
Poznat své tělo
Do testu volného krvácení jsem šla s řadou privilegií. To první, největší, je fakt, že se můžu rozhodnout volně krvácet. Nemusím si mezi nohy strkat toaletní papír nebo noviny, protože jsem zrovna nevyšla s penězi. Ano, tohle je další upozornění na to, že by menstruační pomůcky měly být zdarma, nebo alespoň (proboha!) osvobozeny od DPH.
Také netrpím ani silnou menstruací či onemocněními, která by mi znemožňovala volné krvácení nejen zažít, ale také si jej užít. Rovněž mohu pracovat z domova a nemusím trávit hodiny dojížděním do kanceláře, což by znemožnilo pravidelné převlékání a sprchování. V neposlední řadě sdílím domácnost s člověkem, kterému menstruační krev nepřipadá nechutná.
Díky volnému krvácení jsem měla možnost lépe poznat své tělo. Musela jsem mu více naslouchat, abych byla schopna odhadnout krvácení. Za svůj život jsem zatím krvácela asi 800 dní, nikdy jsem ale nevěnovala přílišnou pozornost množství odcházející krve. Díky volnému krvácení jsem si uvědomila, jak hrozně „cool“ lidské tělo vlastně je a co všechno dokáže.
Na druhou stranu, žádné výrazné „emancipační osvícení“ či napojení se na prastarý archetyp ženy dřímající ve mně se nekonaly. Vyzkoušení volného krvácení pro mě na konci každého dne znamenalo hlavně hodně prádla na vyprání.
