Ne každá žena se může spolehnout na citlivý a empatický přístup během gynekologického vyšetření. Pokud bychom měli soudit podle získaných příběhů, je to vlastně obrovské štěstí najít dobrého lékaře*dobrou lékařku.
„Od doby, co jsem začala menstruovat, jsem měla velmi silné a bolestivé periody, bývalo mi hrozně zle. Můj obvodní gynekolog tvrdil, že to je normální, že úděl žen je ‚trpět‘. Občas přihodil poznámku, že těhotenství to zlepší a mám co nejrychleji otěhotnět. V 18 letech jsem objevila, že existuje nemoc zvaná endometrióza, a poznala se v příznacích. Když jsem panu doktorovi řekla, že si myslím, že bych ji mohla mít, vynadal mi. Prý jsem hloupá, je to totiž nemoc žen po císařském řezu a já ji v žádném případě mít nemůžu.“
„Tohle mi tvrdil další čtyři roky, dokud mě neposlal na laparoskopii kvůli záhadnému krvácení, které déle než měsíc nepřestávalo. Překvapivě mi našli endometriózu. Pan doktor to pak nezmínil a tvářil se, jako bych byla diagnostikována odjakživa.“
Tohle je Veroničin příběh a také jen kapka v moři těch, ke kterým jsem měla možnost se dostat. Na mou výzvu, že hledám ženy s jakýmikoli negativními zkušenostmi z gynekologických ambulancí, se totiž ozvalo neuvěřitelné množství lidí. A některé příběhy si byly v určitých motivech podobné. Veroničin příběh jich má hned několik. Jedním je tlak na ženy ohledně těhotenství.
„Však si to miminko někde upletete“
„Bylo mi asi dvacet osm let. Zeptala se mě, zda plánuju těhotenství. Řekla jsem jí, že ne, že v současnosti ani nemám partnera. Zatímco mi dělala kontrolu a zasouvala do mě věci, tak mi začala dávat přednášku o tom, že ‚musím přestat čekat na rytíře na bílém koni‘. Tuhle větu si pamatuju doteď,“ vypráví o své gynekoložce Marcela.
Jak říká, těhotenství jako takové je pro ni těžké a nepříjemné téma. Nedlouho před nepříjemným zážitkem s gynekoložkou totiž její kamarádce umřelo dítě tři dny po narození, zároveň v té době řešila bolestné problémy v partnerských vztazích. „Odcházela jsem v slzách a už nikdy jsem se k té doktorce nevrátila,“ dodává s tím, že se nakonec rozhodla sama děti nemít.
Refresher s žádostí o komentář k tématu oslovil porodní asistentku a viceprezidentku Unie porodních asistentek Veroniku Hažlinskou. „Tlak na to, aby žena měla dítě, se neobjevuje jen od lékařů a lékařek, ale od celé společnosti, která má stále v sobě zakořeněné to, že žena by prostě měla mít děti, aby její život byl naplněný. Je to samozřejmě nesmysl,“ říká. Lékař*ka, ať už si v osobní rovině myslí cokoli, by měl*a stále zůstávat profesionální.
„I když přijde žena, která je rozhodnutá pro zákrok sterilizace, se kterým lékař*ka nesouhlasí, má informovat o rizicích spojených se zákrokem, jeho alternativách a maximálně dát ženě odborné doporučení. Jak se ale žena ve finále rozhodne, by mělo zůstat na ní. I s tím rizikem, že si může sterilizaci za deset let rozmyslet,“ dodává Hažlinská.
Pokud bych měla čekat na doporučení gynekologa, tak bychom prožili dalších několik let v nejistotě, strachu a bolesti.
Odlišná, ale ne méně bolestivá je v souvislosti s těhotenstvím také situace, kterou zažila Jana. Ta se dlouhé měsíce snažila otěhotnět, ale bez výsledku. Chtěla proto od lékaře ujištění, že jsou s manželem zdravotně v pořádku. „Po roce neúspěšného snažení o miminko jsem s tímto problémem přišla za gynekologem. Místo návrhu možných řešení mi řekl, že se máme oba s manželem uklidnit, že to přijde samo a chce to čas. Po nějakém měsíci jsem donesla manželův vzorek spermií. Bylo mi řečeno, že to není úplně nejlepší, ale zase znovu – uklidnit se, počkat, nemyslet na to, což je v tomhle případě ne zcela vhodná rada,“ vypráví.
Celé martyrium prožívali s manželem dlouhé tři roky. Následně se rozhodli bez doporučení gynekologa sami navštívit kliniku reprodukční medicíny. Po několika vyšetřeních jim sdělili, že dítě mít přirozenou cestou nebudou, protože manžel nemá dobrý spermiogram. „Pokud bych měla čekat na doporučení gynekologa, tak bychom prožili dalších několik let v nejistotě, strachu a bolesti, kterou to samozřejmě přináší,“ říká.
Jana si ještě před diagnózou vyslechla od gynekologa řeči o tom, jak je mladá a moc na to myslí. Rozhodla se přestoupit k jinému lékaři a celou situaci nechala být. „Vím, že to není ideální řešení celé situace, ale popravdě jsem po tom výsledku na klinice neměla chuť už s ním cokoli řešit,“ dodává.
„Přes ty špeky nic neuvidím“
Dalším tématem, které se v příbězích opakovalo, byly nevhodné poznámky, nejčastěji body shaming (forma ponižování, kritiky nebo urážení jednotlivce kvůli jeho tělesnému vzhledu, pozn. red.). To je případ i Dany.
Doporučovala mi, ať si najdu něco na YouTube a začnu u toho skákat, že třeba něco shodím. Byla jsem v šoku. Cítila jsem se tak zostuzená, že jsem nebyla schopná oponovat.
„Mám dlouhodobě nadváhu spojenou s tím, že moje tělo špatně dělí cukry. Opravdu to není tím, že bych se válela před televizí a zajídala chipsy nutellou. Ale i kdybych to dělala, myslím si, že moje tělo zaslouží nějaký respekt,“ začíná Dana vyprávění o gynekoložce, ke které jeden čas chodila. Během jedné z návštěv začala doktorka sprostě komentovat právě Daninu váhu.
„Doporučovala mi, ať si najdu něco na YouTube a začnu u toho skákat, že třeba něco shodím. Byla jsem v šoku. Cítila jsem se tak zostuzená, že jsem nebyla schopná jí oponovat. Když jsem k ní šla po nějaké době znovu, řekla mi, že jsme se domluvily, že zhubnu, a že se tak nestalo. Řekla jsem jí, že to není pravda a aby přestala mou nadváhu komentovat,“ vypráví Dana.
Do situace se později vložila zdravotní sestra. „Začala říkat, že lehátko má nosnost jen 120 kilo, takže mají právo mi takové věci říkat. Doma jsem hledala, jakou nosnost mají vyšetřovací lehátka. Je tak obrovská, že mi došlo, že to byl jen další body shaming,“ dodává Dana.
V té době se navíc snažila otěhotnět, bylo jí doporučeno umělé oplodnění. V rámci této cesty potkala jinou, skvělou doktorku, se kterou vše řešila. Otěhotněla a od původní doktorky chtěla přejít k nové. Své bývalé lékařce ale musela dát vědět.
„Řekla jsem jí, že jsem ve 12. týdnu a budu docházet k jiné doktorce. To ji úplně rozběsnilo. Nevěřila, že je možné, že jsem těhotná. ‚Tak ta XY je těhotná,‘ řekla o mně během našeho telefonátu zdravotní sestře. A ta jí odpověděla: ‚No, tak to už opravdu na tom centru asistované reprodukce oplodní každého.‘ “
„Tohle nemůže bolet. Prostě si vezměte prášek“
Dalším fenoménem, který se prolínal desítkami příběhů, včetně Janina a Veroničina, je laxní přístup gynekologů a gynekoložek, často doprovázený bagatelizací bolesti. S těmito dvěma jevy si „užila“ své i Šárka.
Svou první menstruaci dostala ve dvanácti letech, velmi brzy nastoupily problémy. „Od třinácti let jsem trpěla neskutečnými bolestmi, někdy jsem jen ležela stočená do klubíčka a brečela. Síla krvácení byla taková, že jsem co hodinu musela na WC. Mamka mě tehdy vzala k dětské gynekoložce. Ta mi řekla, že je to normální, a předepsala mi algifen,“ vzpomíná s tím, že z doporučovaných osmnácti kapek přípravku se brzy dostala na 54. Ani tak nezabíral. O svých problémech mluvila, ale nikdo ji neposlouchal.
Každé doktorce jsem sdělila své problémy a všechny mi říkaly, že je to normální. Předepisovaly mi algifen a nutily mi antikoncepci.
„V šestnácti mi předepsala antikoncepci, ale bez vyšetření, zda ji vůbec můžu užívat, a bez varování, jak vlastně funguje. Mé problémy na čas ustoupily, ale když jsem ve 21 letech antikoncepci vysadila, problémy začaly nanovo. Několik let jsem docházela do ordinace, kde se doktorky střídaly tak často, že jsem nikdy nepotkala tu samou... Každé jsem sdělila své problémy a všechny mi říkaly, že je to normální. Předepisovaly mi algifen a nutily mi antikoncepci,“ pokračuje.
Přestože Šárka požadovala vyšetření na endometriózu, gynekoložky ho odmítaly. Kolem 30. narozenin začala mít vážnější bolesti, bolel ji každý krok. Výsledek? Opět ignorace a tlak ohledně antikoncepce.
Šárka se nakonec pečlivého lékaře dočkala. Zjistil zanedbanou péči ze strany svých předchůdkyň a ihned začal s léčbou. „S novým doktorem jsme, bohužel, nakonec stejně došli k tomu, že mám endometriózu. Mám za sebou jednu operaci, která mi na chvíli ulevila, problémy se ale vrátily. Momentálně se tedy s doktorem snažíme celou léčbu uchopit jinak a uvidíme, jak to dopadne,“ říká Šárka. Dodává, že bolesti má sice pořád, ale s vědomím, že se někdo snaží řešit jejich příčinu, a nejen následky, je to tak nějak snesitelnější.
Bála jsem se promluvit a ta bolest byla fakt strašná. Měsíc a půl jsem brala denně dva tři ibalginy na bolest, sotva jsem zvládla pracovat z domu.
Nepříjemných zážitků má více i Alžběta; ten poslední je ze zavádění menstruačního tělíska. „Absolutní bagatelizace bolesti při zavedení a po. Před zákrokem mi doktor řekl, že mi bude říkat všechno, co bude dělat. Poté, co mi aplikoval lokální anestezii, už neřekl ani slovo kromě toho, ať se nehýbu,“ vypráví. Začala prý hyperventilovat a panikařit a trvalo, než si toho doktor vůbec všiml. „Bylo to šíleně neosobní, bála jsem se promluvit a ta bolest byla fakt strašná. Měsíc a půl jsem brala denně dva tři ibalginy na bolest, sotva jsem zvládla pracovat z domu. Naštěstí pak krvácení přestalo.“
Bolesti při menstruaci nevěřil nikdo ani Kláře, porozumění našla až u své aktuální lékařky. „Vyslechla jsem si, že to musím vydržet, nemůže to být tak hrozné, ať si počkám na porod, že menstruace bolí a je to normální, ať si prostě vezmu prášek...“ vysvětluje s tím, že než jí prášek zabere, stráví hodiny vkleče opřená rukama o postel. „Pak sice přejde bolest, ale jsem zase zfetovaná tou chemií.“
Co je podle ní na jejích zkušenostech nejhorší? „V podstatě desítky let trvající bolesti, o kterých vám odborník řekne, že je to normální. Ten pocit bezmoci a zoufalství, nezájem a úplná absence empatie,“ dodává.
Ženám, které si od lékaře*lékařky odnáší podobnou zkušenost, naráží na bagatelizaci, nevhodné komentáře a jiné neprofesionální chování, radí viceprezidentka Unie porodních asistentek Hažlinská nechat si při návštěvě zapnutý diktafon na telefonu. To aby si na případné neprofesionální jednání mohly stěžovat. „To doporučuji i svým klientkám. Zároveň jako zdravotník předpokládám, že si úplně stejně může někdo ve výkonu práce nahrávat mě,“ dodává.
