Minulý týden poslanci a poslankyně odsouhlasili novou definici znásilnění v zákoně. Dá se čekat, že tak počet znásilnění reálně ubude? O tom, co redefinice pro Češky a Čechy znamená, jsme si povídali s Johannou Nejedlovou.
Johannu Nejedlovou není potřeba představovat. Před osmi lety vystoupila se svým silným osobním příběhem a přáním, aby se Češi a Češky postavili čelem k problému, o kterém není populární mluvit, ale přitom je častější, než si přiznáváme. Znásilnění. Podle statistik ho zažije každá desátá Češka, ročně asi 12 tisíc žen.
Z velké části díky Johanně je dnes ze sexuálního násilí politické téma, které už nesvazují jen tabu a stereotypy. Minulý týden se konečně podařilo prosadit změnu v zákoně, na níž Konsent, který Nejedlová spoluzaložila, Amnesty International a dobrovolníci a dobrovolnice pracovali tři roky.
„Lidé nám psali, že mají konečně pocit, že se v Česku může odehrát nějaká změna lepším směrem. Že už se za něj tolik nestydí,“ říká k výsledku Nejedlová. Změna zákona se podle ní v průběhu let promítne i do statistik zločinnosti. „Jsem přesvědčená, že někteří lidé se znásilnění dopouštěli proto, že si mysleli, že je zákon ani nemůže postihnout,“ vysvětluje.
Ne znamená NE! Sněmovna schválila novou definici znásilnění (Aktualizováno)
10. dubna 2024 v 11:46
V Česku podle statistik zažije znásilnění každá desátá žena, nahlásí se jich přitom jen zlomek. Bude mít změna v zákoně dopad i na tato smutná čísla?
V posledních týdnech organizace proFem, která pomáhá obětem sexuálního násilí, zveřejnila statistiku, podle které znásilnění zažije dokonce každá pátá žena. Příšerné číslo. Z praxe ale víme, že jinde se po změnách definic začal počet nahlášených případů opravdu zvyšovat. A začal se zvyšovat i počet lidí, kteří znásilnění sice nenahlásili, ale aspoň vyhledali odbornou pomoc. To je taky velice důležité.
Z dlouhodobého hlediska to bude znamenat, že se u nás počty nahlášených případů znásilnění zvýší, ale bude to dobře – nestoupne reálný počet těch trestných činů, jen bude víc lidí, kteří už o tom nebudou mlčet. Předpokládáme, že skutečný počet znásilnění klesne. Právě proto, že případní pachatelé budou vědět, že mohou být potrestaní. Jsem přesvědčená, že někteří lidé se znásilnění dopouštěli proto, že si mysleli, že je zákon ani nemůže postihnout. Věřím, že novela bude mít preventivní účinek.
Řekla jste, že když jste před třemi lety začínali politikům vysvětlovat, proč je náprava definice znásilnění potřeba, většina tvrdila, že to nikdy neprojde. Co stojí za tím obratem o 180 stupňů, který vidíme dnes?
Usilovná práce. Měli jsme s politiky a političkami celkem asi 170 schůzek, kde jsme jim vše vysvětlovali. Zároveň si myslím, že k tomu přispěly i kauzy, které se v poslední době objevily v médiích. Ukázalo se, že už není možné udržet současný stav, protože společnost požaduje řešení.
Úplně na začátku nám pomohl průzkum Youth Speak Up, který zjišťoval nejdůležitější volební témata pro mladé lidi. Z něj vyšlo, že znásilnění je pro ně druhým nejdůležitějším tématem – hned po bydlení. Díky němu jsme před parlamentními volbami dokázali přesvědčit Piráty a STAN a asi i další politiky, aby téma začali brát vážně. Sháněli mladé voliče a potřebovali něco, co by je zaujalo.
Velkým úspěchem bylo, že se nám poté podařilo v každé politické straně najít aspoň jednoho člověka, který byl fakt zapálený. Ti s námi dál spolupracovali a dařilo se téma nějak posouvat. Ale bylo to fakt těžké. Ještě před půl rokem jsme měli na stole redefinici, která byla příšerná – o té jsme byli přesvědčeni, že by situaci zhoršila. Ministerstvo spravedlnosti se pořád snažilo bránit tomu, aby změna zákona prošla. Nakonec však museli i konzervativní politici ustoupit.
Dosavadní definice znásilnění byla problematická – vynucený sex nebyl trestným činem, pokud oběť aktivně nekladla útočníkovi fyzický odpor. V praxi přitom velice často napadený*napadená takzvaně zamrzne, což je běžný obranný mechanismus organismu, stejně jako známější „utíkej nebo bojuj“. Zákon tak nechránil oběti ani v případech, kdy spí, jsou pod vlivem omamných látek, jsou spoutané nebo zdravotně postižené. Nová definice říká, že stačí, aby oběť dala najevo nesouhlas třeba slovem či gestem. V Poslanecké sněmovně novelu podpořilo všech 168 přítomných poslanců a poslankyň.
Proti nové definici nehlasoval jediný poslanec. Jak si to vysvětlujete?
Veřejné mínění už máme tak vyspělé, že by to pro poslance byla ostuda. Snesla by se na ně kritika. Navíc novela byla do jisté míry kompromisní. Bylo za ní hodně vyjednávání napříč politickým spektrem, tudíž i konzervativní poslanci mohou být spokojení, že v nové verzi není explicitně zmíněná nutnost souhlasu. Můžou mít pocit, že alespoň něco uhájili.
A jaké by bylo ideální znění podle vás?
Ideálně, že sex bez souhlasu je znásilnění. Je to tak i ve většině zemí ve světě a ukazuje se, že to má výsledky. Rozdíl je v tom, že když se považuje sex bez souhlasu za znásilnění, automaticky to vysílá zprávu, že tu nejsme všichni k dispozici pro každého, abychom s ním měli sex. Musí zjistit, jestli ten sex chceme. Varianta, kterou se povedlo schválit, pořád pracuje s tím, že člověk musí nějakým způsobem dát najevo, že sex nechce.
Znásilnění je stále nějaká forma stigmatu, což by se podle mě mělo změnit.
Co byste si přála, aby se ještě změnilo, aby se u nás řešení problému sexuálního násilí posunulo dál?
Pořád ještě nejsme ve fázi, kdy je běžné mluvit o tom, že takový zážitek máte. Je to stále nějaká forma stigmatu, což by se podle mě mělo změnit. Není v pořádku, že když někdo promluví o tom, že zažil znásilnění, často je zaškatulkovaný jako člověk s touto zkušeností a že ho to definuje. Myslím si, že to tak totiž není.
Potřebujeme také velice posílit služby obětem. Třeba standardy Rady Evropy nám říkají, že bychom měli mít v každém krajském městě jedno centrum pro oběti sexuálního násilí, kde by našly psychologickou pomoc, kam přijde policie a člověka tam opečují. A pokud to potřebuje, mohou s ním pracovat i dlouhodobě. Takové centrum teď máme v Praze jedno, první centrum organizace proFem. V dalších městech nejsou, ale byla by potřeba všude.
Pak je potřeba vyřešit ty šílené excesy u soudů. Doufáme, že nová definice to může pomoci změnit, protože díky ní se soudci budou muset nějakým způsobem dovzdělat. Samozřejmě jim to ale nezabrání udělovat ty směšně a nevhodně nízké tresty, pokud budou chtít.
Myslíte si, že veřejnost už nemá takové tendence podléhat stereotypům, co se znásilnění týká? Jaký posun vidíte od roku 2016, kdy Konsent začal?
Máme na to i data. I když teda zrovna včera jsem potkala člověka, který mi tvrdil, že ještě nepotkal ženu, která by mu k sexu dala souhlas… Tyto případy samozřejmě nezmizely. Ale když Konsent začínal, vycházeli jsme ze statistiky Amnesty International, která říkala, že 63 procent Čechů a Češek si myslí, že oběť je za znásilnění spoluzodpovědná. Třeba s člověkem koketovala, byla opilá nebo vyzývavě oblečená. Před dvěma lety Amnesty průzkum opakovalo a už si to myslelo jen 40 procent lidí. Myslím, že kdyby průzkum proběhl dnes, číslo by bylo ještě mnohem nižší.
Ale když jsme byli na studijní cestě v Norsku a navštívili jsme tamní Amnesty, považovali tam za skandální, že si to u nich myslí 20 procent lidí. Ještě asi máme něco před sebou. Ale posouvá se to.
Měla jste někdy chvíli, kdy jste chtěla skončit?
To jsem si říkala tolikrát (smích). Opakovaně vás napadá, mám já tohle vůbec zapotřebí? Má to nějaký smysl? Proč nejdu radši dělat něco, kde se nebudu muset rozčilovat a lidi na mě budou hodní? Třeba když jsme dostali ten návrh zákona, který byl strašně špatný. Potom jsou to občas situace, kdy mě lidé hejtují na internetu. Člověk si na to zvykne, ale občas není v dobrém rozpoložení, je třeba unavený a potom si to bere mnohem víc.
Nevím moc, jak si to vysvětlovat, ale když jsme s Konsentem začínali, tak hejtování bylo mnohem, mnohem častější. Chodily mi i hejtovací smsky, což už je docela osobní. Nevím, jestli je to tím, že si lidé zvykli na tu problematiku a už je tolik nerozčiluje, nebo jestli začaly fungovat algoritmy tak, že se k nám tito lidé prostě nedostávají (smích).
Teď kandidujete za Stranu zelených do evropských voleb, kde chcete hájit například práva žen na bezpečnou interrupci. Hrozí podle vás, že by se v Evropě tohle právo omezovalo tak, jako jsme to viděli v Polsku?
Bohužel se obávám, že ano. V některých státech vidíme, že rostou antisystémové a postfašistické strany, zároveň třeba v Polsku ženy opravdu usilovně demonstrovaly a podporovaly politickou obměnu, aby se jim právo na potraty vrátilo. Jenže jim ho nikdo nevrací. V Itálii se mluvilo zase o tom, že by toto právo mohla omezit vládnoucí Giorgia Meloni. Vidíme, co se děje v USA, a myslím, že to riziko tu skutečně je.
Ničemu neublíží, když si řekneme, že to právo je pro nás natolik důležité, že ho chceme bránit. Přijde mi velmi inspirativní, co se povedlo ve Francii, kde si dali právo na interrupci do ústavy, protože jim to zajišťuje, že když toto právo bude někdo chtít omezit, bude potřebovat mnohem větší podporu.
Hlavní linkou naší politiky je, že se Babiš nesmí vrátit k moci. To je za mě fakt hodně málo. Mám pocit, že chybí vize a plány.
A antigender hnutí, jehož cílem je právo na potraty omezovat, je velmi vlivné a silné i u nás. V Poslanecké sněmovně má svoje lidi, pan poslanec Juchelka měl jako asistentku paní Rybovou z Hnutí pro život, ještě před měsíci měli radit i na Ministerstvu práce a sociálních věci s rodinnou politikou. Zkoušejí poslancům nabízet drobné pozměňovací návrhy, které by právo na potraty ztěžovaly. V Poslanecké sněmovně už se objevil návrh, který by zaváděl registr těhotných žen, což je první krok pro ztížení práva, naštěstí však nebyl předložen. Jedním z jejich plánů je přidávat do zákona o interrupcích třeba to, že by si ženy musely vyslechnout tlukot srdce plodu a podobné kroky.
Jaká témata podle vás mladým v politice chybí? Určitě je to řešení klimatické krize. Nejenom mladí, i starší lidi kvůli ní mají špatné psychické stavy. Naprosto pochopitelně, protože si uvědomují problém, který nezpůsobili, ale budou v něm muset žít. Dále práva LGBTQ+ lidí, ženská práva – to mi přijde, že současná politika taky dostatečně nereprezentuje.
Pak jsou tu témata, která se týkají prostě všech – ne všechna politika se dělí na mladou a starou. Nedostupné bydlení je třeba zásadní problém, který dopadá na všechny, kdo nezdědili byt. Drahé energie, potraviny, to na mladé i starší dopadá úplně stejně.
Ve výsledku bych témata nerozdělovala na ta pro mladé a pro starší. I já mám babičku, a tak se i mě týká téma penzí, protože chci, aby měla z čeho zaplatit nájem nebo si zajít na večeři.
Máte nějakou teorii, proč tahle témata vlastně pořád nikdo neřeší?
Přijde mi, že v Česku se politika smrskla na věci, které jsou pro mě hrozně málo. Snažíme se zabránit návratu Andreje Babiše a všechno ostatní jde vlastně stranou. Hlavní linkou naší politiky je, že se Babiš nesmí vrátit k moci. To je za mě fakt hodně málo. Mám pocit, že chybí vize a plány.
Mohl by pomoci aktivismus, jako jsme to viděli na příkladu Konsentu? Přestane být u nás aktivismus sprosté slovo?
Když jsme s Konsentem zveřejnili post, že se povedlo redefinici prosadit, měla jsem pocit, že to spoustě lidí dává naději, že se věci dají posouvat k lepšímu. Lidé nám psali, že jim to třeba jen zlepšilo den nebo že mají konečně pocit, že se v Česku může odehrát nějaká změna lepším směrem. Že už se za něj tolik nestydí. Myslím, že by to lidi mohlo inspirovat, aby se snažili dělat sami něco pro to, abychom se tu měli lépe.
