Mentální odolnost je klíč – Dominik ukazuje, jak posunout své limity a překonat jak tělo, tak mysl.
Dominik je nejen sportovec, ale i mentální kouč, který si prošel těžkými okamžiky a dokázal je využít k osobnímu růstu. „Všechno je o hlavě,“ říká a to platí nejen pro sport, ale i pro životní výzvy, které ho potkaly. Postupně se stal expertem na mentální odolnost a pomáhá ostatním posouvat hranice nejen tělesné, ale i psychické.
Jeho cesta vede přes extrémní výzvy, kde spojuje správnou fyzickou a mentální přípravu. Bez oblečení vyšplhal se svým týmem na Kilimandžáro za 23 hodin a 12 minut a na japonskou horu Fudži za 3 hodiny a 36 minut. Tímto si zapsal hned dva světové rekordy. „Můj finální cíl je Mount Vinson na Antarktidě,“ prozradil v rozhovoru.
Dominik dnes organizuje otužovací výstupy a ukazuje lidem, jak zvládat stres, překonávat nepohodlí a především posouvat své limity. Jeho odhodlání a touha pomoci ostatním ukázaly, že sport může být nástrojem nejen pro tělo, ale především pro mysl.
Přečti si náš už druhý rozhovor s úspěšným českým koučem Dominikem Luksem, kde nám vyprávěl svůj životní příběh i svoje plány na zdolávání dalších rekordů.
Kdy sis poprvé uvědomil, že sport není jen o fyzické kondici, ale i o hlavě? Že to může mít přesah do psychiky a celého života?
Bylo mi devět, když mi umřel táta. V té době jsem se musel naučit pracovat se svými emocemi a vyrovnat se s tím, co se stalo. Začal jsem s thaiboxem a poprvé pochopil, že sport dokáže ovlivnit i mentální stránku. Naučil jsem se, jak mít emoce na uzdě a jak je mít pod kontrolou.
Co tě přivedlo k tomu, že ses začal věnovat nejen sobě, ale i pomoci ostatním?
Jak pracovat s myslí jsem zjistil docela brzo a hrozně mě to zaujalo – jak emoce v boji ovlivňují zápasy, tréninky i sparingy. Jak je kontrolovat, kdy je potlačit a kdy naopak pustit. Bojový sport mi pomohl vypořádat se se smrtí a naučil mě pracovat s vlastní myslí.
Řekl jsem si, že tohle je ono, a chtěl jsem jít dál – zkoušet různé sporty, závodit a nakonec i pomáhat ostatním zvládat překážky. Aby se na mě mohli obrátit a já jim na jejich cestě dokázal pomoci.
Dodělal jsem si akreditaci mentálního kouče. Vlastně už od malička jsem cítil, že mám k tomu přirozený sklon – lidi mě brali jako mentora a obraceli se na mě s věcmi, které chtěli řešit.
A jak s tím vším souvisí otužování?
K otužování jsem se dostal zhruba před sedmi až osmi lety. Vždycky mě bavily výzvy, rád jsem překonával sám sebe a stavěl si nové cíle. Jednou z těch výzev bylo právě otužování. S kamarádem jsme tehdy měli malý YouTube kanál a stránku na Facebooku, kde jsme zkoušeli různé extrémní věci. A jednoho dne jsme si řekli: „Pojďme přeplavat lom Amerika napůl.“ Jenže jsme s otužováním neměli žádné zkušenosti.
Skočil jsem do vody a plaval, ale v půlce mi ztuhly svaly, nemohl jsem se hýbat a myslel jsem, že se utopím. Dával jsem se z toho dohromady celý den. Dnes na workshopech právě tenhle příběh ukazuju jako příklad, jak by lidi rozhodně neměli začínat.
Postupně jsem začal víc zkoumat, co chlad dělá s tělem a psychikou. Fascinovala mě práce s myslí, a tak jsem se do toho ponořil hlouběji. Začal jsem chlad využívat k budování mentální odolnosti, pravidelnému vystupování z komfortní zóny a zvládání stresu.
Jak ses dostal k organizování otužovacích výstupů?
Krátce po covidu jsem si uvědomil, že už nějakým způsobem vedu tréninky a chtěl jsem udělat něco pro lidi. Chtěl jsem je znovu spojit, dostat je ven, zbavit je strachu a motivovat je, aby začali zase naplno žít.
Už předtím jsem sám s kamarády chodil na otužovací výstupy, a tak mě napadlo – když to mám vyzkoušené, trénuju to pořád, proč to nepředat dál? Proč nevzít s sebou i další lidi?
Jaký byl výsledek?
Do otužovacích výstupů jsem se vždy snažil přinést nejen kvalitu a správné metody, ale také společné družení. Najednou ti lidé měli větší elán do života, začali si dávat vyšší cíle a něco se v nich změnilo.
Jeden z nejhezčích momentů, který mi utkvěl, byl, když se na těchto výstupech potkali dva lidé, vzali se a dnes spolu mají dítě. To pro mě byl obrovský úspěch – vidět, že to, co dělám, může mít takový dopad.
Od začátku jsem to dělal pro lidi free, nešlo mi o peníze. Postupně se z toho stala velká věc – za tu dobu se pochodů zúčastnily tisíce lidí. Bylo skvělé sledovat, jak se tahle komunita rozrůstá.
Pak jsem začal vybírat dobrovolné vstupné, které jsem posílal na nadační fond pro předčasně narozené děti. Chtěl jsem, aby to mělo ještě větší smysl.
Co je podle tebe největší přínos otužování?
Věřím, že chlad má největší přínos hlavně pro mentální odolnost, mnohem víc než jen pro zdraví. Učí člověka překonávat nepohodlí, zvládat stres a posouvat hranice. A právě to je pro mě nejdůležitější – když vidím, že lidem pomáhá nejen samotné otužování, ale i to, jak si díky němu uvědomí, že zvládnou i další věci v životě, které by je dřív stresovaly nebo zbytečně trápily.
Tohle všechno jsem začal poznávat na těch výstupech, které jsem pak organizoval pravidelně každý rok. Za tu dobu jsem udělal asi třicet výstupů, vždycky jsme chodili na Sněžku, Lysou horu do Harrachova. Tam to bylo nejnáročnější – kolem šesti hodin v chladu.
Co sis z toho odnesl ty sám?
Pochopil jsem, jak se sportovci, zápasníci nebo kdokoliv jiný cítí v drillu – když se na něco připravují, když bojují s vyčerpáním nebo se dostanou až na hranici vyhoření.
Věřím totiž, že jedině když si tím projdu sám, můžu pak skutečně pomoct ostatním. Protože vím, jaké to na té cestě je – co to obnáší, co to člověku bere a co mu to dává.
Co tě nejvíce v životě motivuje?
Před třemi lety přišel moment, který pro mě všechno posunul na úplně jiný level – narodil se mi syn. A to byla ta největší motivace, jakou jsem kdy měl. Pro mě je syn prostě vším. Je to můj svět, moje největší proč. Nic a nikdo pro mě není víc.
Když jsem o tom začal přemýšlet, došlo mi, že mi tu chybí nějaký odkaz na tátu. Že těch vzpomínek na něj vlastně nemám moc, ale vždycky jsem ho bral jako svůj vzor. A přesně takhle jsem chtěl, aby mě vnímal i můj syn. Abych pro něj byl inspirací, něčím, co mu dá směr, co ho v životě posune.
A právě to mě dovedlo k dalšímu kroku. Sice jsem trénoval Karlose Vémolu, spolupracoval s kluky z NHL, měl jsem za sebou hromadu licencí a studia. Ale říkal jsem si – pořád mi tu něco chybí. Potřeboval jsem přijít s něčím, co bude mít svůj vlastní otisk, co bude prostě jedinečné.
A tím se dostáváme k výstupu na Kilimandžáro. Jak ten nápad vznikl?
Pamatoval jsem si, že Wim Hof se svým týmem vylezl na Kilimandžáro za 38 hodin. A tak jsem si řekl – je to člověk, který se nevěnuje sportu, nezná různé typy běhu, nezná výživu a tak dále. Tak mě napadlo, co kdybych to všechno vzal, dal to dohromady, přidal k tomu mentální odolnost, naučil to další šest lidí a dal si to jako roční projekt? Dokázal bych, že i „obyčejní“ lidé to s tréninkem mohou dokázat.
Takže sis stanovil cíl a šel do toho?
Sepsal jsem si, co chci dokázat, jak to chci udělat a nastavil jsem si princip tří světových rekordů, které chci zdolat.
Začalo to na Kilimandžáru. Mým cílem bylo dostat se do výšky skoro 6 tisíc metrů za 24 hodin. Stihli jsme to za 23 hodin a 12 minut. Příprava trvala rok. Vybral jsem navíc tým lidí tak, aby každý byl jiný. Byla tam holka s problémem s červenými krvinkami, kluk trenér, co miluje hory, starší byznysmen a mentální kouč.
Každý z nich je úplně jiný – jinak mentálně přemýšlí, jinak trénuje. A věděl jsem, že to bude super.
Jakou roli hrála mentální odolnost v tvé přípravě?
Já jsem třeba nikdy neměl rád běhání. Ale pak jsem si uvědomil, že je důležité dát si něco těžkého před hlavním cílem, co tě připraví, takže jsem se rozhodl běžet ultratrail – 100 km a 4500 výškových metrů do 24 hodin. Zažil jsem brutální únavu, spánkovou deprivaci, a když jsem to přežil, věděl jsem, že Kilimandžáro zvládnu. Každý z nás měl svou výzvu a všichni jsme to zvládli.
Jaký rekord ti zbývá momentálně zvládnout?
Rozhodl jsem se, že udělám tři světové rekordy. Kromě Kilimandžáro jsme zvládli i Fudži v Japonsku, která je jednou z nejtěžších hor v zimě. Můj finální cíl je Mount Vinson na Antarktidě. Ta hora je extrémní, teploty tam klesají až na -50°C a vítr je tam také brutální. Chtěl bych to dát do 24 hodin, což je opravdu náročný cíl.
Jak probíhala příprava na rekordy a co tě motivovalo pokračovat i přes těžkosti, které jsi zažil?
Každý rekord byl jiný a vždycky musel být něčím zajímavý a jiný než ten předchozí. Po Kilimandžáru jsem začal pracovat právě na Fudži. Na to jsem musel zajistit sponzory, vybavení a komunikaci s lidmi, kteří mluví japonsky. Ale měsíc před odletem jsem si natrhnul lýtko a měl podezření na trombózu, což byla obrovská překážka. Přesto jsem se nevzdal, měl jsem do toho investováno hodně peněz a energie. Byl to pro mě test vytrvalosti, jak zvládnout stres a dokázat překonat vlastní tělo i mysl. Tělo mi tím ukázalo, že musím začít trénovat trochu jinak. Nakonec jsem se dokázal dát dohromady a výstup na Fudži jsem dokončil a vytvořili jsme další rekord.
Co bys poradil lidem, kteří se snaží překonat sami sebe, ale mají problém s disciplínou?
Důležité je začít od malých věcí. Vytvořit si pravidelné rutiny, které tě udrží na správné cestě. Tyto rutiny nemusí být vždy příjemné, ale i malé nepříjemnosti ti pomůžou zlepšit tvoji konzistenci – každý den vycházet z komfortní zóny a udělat malý krok vpřed. Postupně to pak začneš zvládat lépe.
Nejdůležitější je začít. Krok za krokem. Nečekat, že změna přijde přes noc, ale dát si malé, konkrétní cíle, které jsou v našich silách. Tím, že každý den uděláš alespoň malý krok, se nám podaří postupně dosáhnout větších věcí. Pokud chceš zdravější životní styl, začni třeba tím, že každý den uděláš něco pro své tělo.
Naše tělo a mysl se po chvilce adaptují a následně můžeš zvládat i těžší věci v životě. Člověk si začne vážit i těch malých kroků, protože vedou k velkému zlepšení.
