Koupíš si auto za milion a čekáš, že je tvoje. Celé. Taková ta staromódní představa, že když už jsi jednou zaplatil*a za kola a volant, tak ti nebude nikdo posílat fakturu za to, že se chceš v zimě ohřát. Dnes už velmi retro představa.
Automobilky si v posledních letech vzaly inspiraci ze světa aplikací, streamovacích služeb a herních DLC. A začaly dělat něco, co by ještě před pár lety znělo jako hodně špatný vtip: prodají ti auto připravené na funkci, kterou odemknou až po zaplacení měsíčního poplatku.
Nejde přitom jen o luxusní výstřelky. „Auto jako služba“ se v roce 2026 rozšiřuje napříč trhem a má několik vrstev. Někde platíš za digitální funkce a konektivitu, jinde za asistenty a software (typicky automatizované řízení) a někde už se do měsíčního modelu přesouvá i to, co bylo dřív „normální vlastnictví“: provoz auta jako takový. A ano, Evropa v tom jede taky.
Jak se z auta stal telefon na kolech
Z pohledu značek je to naprosto logické. Výroba aut je drahá, marže jsou pod tlakem a konkurence (hlavně z Číny) tlačí ceny dolů. Předplatné je naopak nádherný sen každého finančního oddělení: stabilní měsíční příjem, který se dá škálovat, a hlavně se dá účtovat dlouho po tom, co sis auto odvezl*a z showroomu. Proto dnes automobilky staví auta jako „připravený hardware“ a zbytek řeší softwarem, který můžeš odemykat postupně. A už dávno se to netýká jen elektrických vozů.
Mercedes to říká skrze jejich Digital Extras. Jsou to digitální doplňky, které si do auta aktivuješ a spravuješ přes účet a aplikaci. Prostě si koupíš „funkce navíc“ podle toho, jak se ti zrovna chce žít. Ceny se pohybují od mírných 500 korun měsíčně až po 12 tisíc korun za doživotní funkce, jako je navigace.
BMW to má podobně přes ConnectedDrive Upgrades a jejich store, kde si dokupuješ různé funkce po koupi auta. Od roku 2025 třeba přešli na nový balíček služeb (Connected Package Professional) a ceny, podobně jako u Mercedesu, závisí na jednotlivých výbavách a době trvání. Není ale problém dostat se třeba na 30 tisíc korun za doživotní využití Parking Assistant Pro.
Tesla je kapitola sama pro sebe, protože tam je „auto jako software“ už dlouho základní filozofie značky. Jenže teď už to dotáhla na hotový Netflix, jejich Full Self-Driving (FSD) totiž přechází na subscription-only model od 14. února letošního roku a vyjde tě na cca 2500 korun měsíčně. Bez předplatného si neškrtneš.
Vyhřívání sedaček jako DLC
Pokud existuje jeden příklad, který udělal z předplatného v autech globální meme, je to BMW a vyhřívané sedačky. Ne kvůli tomu, že by BMW jako první zpoplatňovalo komfort, ale kvůli tomu, jak absurdně to působí: hardware je v autě už namontovaný, jen ho „nepustí“, dokud nezaplatíš. Jako když veškerý obsah už máte dávno ve videohře, jen se „odemkne“ po zakoupení DLC.
BMW nakonec u vyhřívaných sedaček couvlo a samo přiznalo, že aktivování už nainstalovaných funkcí za příplatek bylo příliš toxické i pro lidi, kteří jsou zvyklí platit za cokoliv, co svítí modře. Ostatně stačilo se proběhnout po internetu a bylo jasné, že to uživatelé moc pozitivně nepřijali.
Značky si z toho vzaly ponaučení: čisté buzerování je reputačně bolestivé. Takže to dnes častěji maskují jako balíček služeb, konektivitu, asistenty, cloud, remote ovládání nebo „vylepšení výkonu“. Výsledek je ale stejný: auto se ti postupně mění na platformu.
Proč to v Evropě jede pomaleji než v USA
Evropa je specifická. Jednak tu lidi tradičně víc řeší vlastnictví, jednak tu do toho mluví regulace a ochrana spotřebitele. A hlavně: Evropa řeší data. Moderní auta jsou připojené produkty. Sbírají data, posílají telemetrii, používají cloud a přes aplikaci ti odemykají funkce. A právě proto EU už rozjela Data Act, který se začal uplatňovat od 12. září 2025 a má nastavit férová pravidla pro přístup k datům z připojených zařízení (včetně aut) a kontrolu uživatele nad tím, co se s daty děje.
Paralelně se v EU řeší i legislativa specificky k přístupu k datům z vozidel, protože automobilky si je často drží „pro sebe“ a nezávislý trh (servisy, pojišťovny, služby) chce férovější přístup.
A teď to hlavní: když jsou data a funkce součástí předplatného, nevzniká jen otázka kolik to stojí“, ale i „co přesně platím a co ztrácím, když přestanu“.
Co to znamená pro Česko?
V Evropě (a tedy i v Česku) se to nejčastěji projeví takhle: koupíš nový Mercedes nebo BMW, dostaneš období zdarma, kde jsou některé digitální funkce aktivní, a za pár let ti vyskočí, že je potřeba prodloužit služby. Mercedes to má postavené přímo jako přidávání digitálních doplňků, BMW zase jako store a upgradovatelnou výbavu.
Volvo ve svých podmínkách zmiňuje, že digitální a remote služby bývají součástí nového auta typicky na tři až pět let, pak se řeší předplatné.
Tohle je ta nejpravděpodobnější evropská cesta: ne, že ti zítra zamknou vyhřívání, ale že ti postupně zpoplatní konektivitu, navigaci, vzdálené ovládání, bezpečnostní funkce, asistenty nebo „komfort navíc“. Prostě to, co je dnes příjemný standard, se pomalu překlápí do „udržovacího poplatku“.
Kde je hranice a proč s tím už nic neuděláš
Předplatné samo o sobě není zlo. Někdy dává smysl. Například když jde o cloudovou službu, aktualizace map, real-time dopravní data, vzdálené funkce, bezpečnostní monitoring nebo asistenty, které se zlepšují. Platíš za to, že to běží, někdo to spravuje, aktualizuje a opravuje.
Problém začíná, když platíš za něco, co v autě fyzicky je, nic navíc to nestojí a jediná překážka je paywall. BMW s vyhřívanými sedačkami bylo přesně ten moment, kdy si lidi uvědomili, kde je hranice mezi příplatkem a drzostí.
Automobilky do toho šly z jednoho důvodu: peníze. A nepůjdou zpátky, protože pro ně předplatné znamená to, co jim klasický prodej aut neumí dát: stabilní cashflow i po nákupu. Evropa jim do toho bude mluvit přes regulace a data, ale směr je jasný: auto se stává platformou. A platformy se prostě neprodávají jednou. Platformy se účtují pořád.
Pokud si dnes vybíráš nové auto, největší rozdíl mezi značkami už často není motor nebo design, ale to, jak dlouho budeš ještě jezdit, pokud jednou zapomeneš měsíční platbu.
