Zmizela z domova, byla všem na očích a přesto neviditelná.
Některé kriminální příběhy působí spíš jako scénář hollywoodského thrilleru než realita. Promyšlený únos, zoufalé pátrání, mediální lynč a zvraty, které přicházejí ve chvíli, kdy už si všichni myslí, že je konec. Případ Elizabeth Smart z roku 2002 je přesně tím momentem, kdy se bezpečné předměstí Salt Lake City změnilo v dějiště nepochopitelného zločinu.
Netflix o tom nyní vydal dokument. Uneseni: Elizabeth Smartová přináší detailní pohled na jeden z nejznámějších únosů v historii USA.
Nůž na krku a paralyzující strach
Byla to tichá, obyčejná noc. Čtrnáctiletá Elizabeth spala v pokoji se svou devítiletou sestrou Mary Katherine. V domě byli rodiče i další čtyři sourozenci. Všechno působilo v naprostém pořádku, dokud se u postele neobjevil cizí stín.
„Máš nůž u krku, buď úplně zticha a pojď se mnou,“ řekl muž klidným, suverénním hlasem. Elizabeth poslechla. Únosce jí pohrozil, že pokud nebude spolupracovat, zabije celou její rodinu. Jediným svědkem byla malá Mary Katherine, která v šoku předstírala spánek. „Bylo mi devět. Pamatuju si muže stojícího v pokoji. Říkal sestře, že když s ním nepůjde, zabije ji. Byla jsem úplně paralyzovaná strachem,“ vzpomíná v dokumentu. Až po chvíli sebrala odvahu a běžela za rodiči.
Otec Ed Smart si ten moment pamatuje jako totální rozklad reality: „Nejdřív jsem si myslel, že měla jen noční můru. Že Elizabeth je někde v domě. Ale jak jsme procházeli pokoje, úzkost sílila.“ V kuchyni pak našel prořízlou síť v okně – navíc bylo dokořán. Rodiče neváhali a hned zavolali policii. Elizabeth zkrátka zmizela...
Únosce z venku, nebo z rodiny?
Média se případu okamžitě začala věnovat. Děvče unesené z vlastní rodiče v domě plném lidí – to byl naprosto nemyslitelný případ. Na informace vedoucí k nalezení Elizabeth byl vypsán finanční obnos tři sta tisíc dolarů a vznikla telefonní linka pro hlášení tipů a podezření. Do pátrání se zapojily stovky dobrovolníků a přátel rodiny.
Rodina Smartových patřila k silné mormonské komunitě. Elizabeth byla nadaná dívka, aktivní v kostele i ve svém okolí. Navenek působili všichni členové rodiny bezchybně. Policie ale dobře věděla, že za zavřenými dveřmi se často skrývají věci, o kterých veřejnost netuší.
Vyšetřovatelé původně doufali, že případ uzavřou do 48 hodin. Několik podivných detailů na místě činu totiž naznačovalo, že se něco stalo přímo mezi členy rodiny. Bezpečnostní alarm byl v tu noc vypnutý, na okně ani na židli pod oknem nebyly žádné stopy po násilném vniknutí.
Policie začala pracovat s teorií, že okno bylo proříznuto až dodatečně – jako zástěrka. Čím víc detailů vyplouvalo na povrch, tím víc se vyšetřování začalo stáčet k těm, kteří měli být mimo podezření. Otec Ed Smart se rychle stal terčem veřejného soudu. Na sociálních sítích lidé sledovali každý jeho krok a v médiích řešili, proč dostatečně nepláče a proč působí chladně až odtažitě.
„Zavolala mi moje žena Lois. Plakala a řekla mi, že policie nevěří, že s tím nemám nic společného. Rozbrečel jsem se a skončil nakonec na psychiatrii. Ztratit dceru a zároveň být podezřelý... neměl jsem slov,“ popisuje Ed tlak, který ho málem zlomil. Přestože prošel detektorem lži a policie v rodinných počítačích nic podezřelého nenašla, stigma zůstalo ještě dlouho. Dobrovolných pomocníků s pátráním postupně ubývalo a policie neměla žádnou jinou stopu.
Nalezené tělo a falešný konec
Po několika dnech neúspěšného pátrání bylo nedaleko města, u jezera, nalezeno lidské tělo. Bylo silně zohavené a spálené. Vyšetřovatelé zavolali rodině s tím, že by se mohlo jednat o Elizabeth. „Tělo bylo v takovém stavu, že nebylo možné ho identifikovat,“ vzpomíná Ed. „Snažil jsem se udržet emoce na uzdě, dokud se to nepotvrdí.“ Nakonec se ukázalo, že obětí byla dospělá žena. Ne Elizabeth.
„Zdálo se to jako prohraná bitva. Ale měl jsem silný pocit, že Elizabeth je pořád někde naživu,“ říká otec Elizabeth.
Policie se znovu zaměřila na výpověď Mary Katherine. Ta si byla jistá jednou věcí: hlas únosce už někdy slyšela: „Nemohla jsem si ale vzpomenout kde. Policisté nechtěli, abych s kýmkoliv mluvila. Báli se, že když s někým budu mluvit, ovlivní to moji paměť. Byla jsem úplně sama. Na svém vlastním ostrově,“ vzpomíná dnes.
Vyšetřovatelé proto začali prověřovat lidi, kteří se v nedávné době dostali do domu Smartových. Mezi nimi zkontrolovali i několik řemeslníků. Jedním z nich byl Richard Ricci – muž, který měl na kontě už slušnou kriminální minulost, o níž však rodina nic netušila.
Policie u něj doma našla šperky Elizabethiny matky. Ricci byl dokonce v minulosti obviněn za násilné přepadení. A v noc únosu měl s autem, které mu Ed půjčil, aby ho opravil, najeto nezvykle mnoho kilometrů. „O únosu nic nevím,“ opakoval při výslechu. Svou jízdu autem však nijak nedokázal vysvětlit.
Mary Katherine ale trvala na svém: „Vím, že to nebyl on. Tu noc u nás v pokoji nebyl.“ Na obě dívky byl vždy velmi milý a jeho hlas dobře znala. Její výpověď ale nebyla brána v potaz. Sedm týdnů po zmizení Elizabeth byl Richard Ricci obviněn z únosu.
Smrt podezřelého a návrat na začátek
Krátce nato, kdy byl Ricci obviněn, se někdo pokusil vloupat do domu Elizabethiny sestřenice zcela stejným postupem jako u Elizabeth – proříznutá síť v okně a přistavěná židle. Richard Ricci byl ale v té době ve vězení. Buď se do domu vloupal stejný pachatel nebo se někdo snažil únosce napodobit.
Policie se rozhodla, že znovu vyslechne Ricciho. Než ale došlo na výslech, zemřel ve své cele na mrtvici. Policie tak zůstala bez podezřelého, bez důkazů a bez směru. „Zdálo se to jako prohraná bitva,“ vzpomíná Ed. „Ale měl jsem silný pocit, že Elizabeth je pořád někde naživu.“
Záblesk paměti a týrání Elizabeth
Zlom přišel až čtyři měsíce po zmizení. Mary Katherine stále v podvědomí vrtal hlas únosce. „Četla jsem si v posteli Guinessovu knihu rekordů a najednou jsem si vzpomněla, komu ten hlas patřil,“ říká. Jméno, které vyslovila, policii šokovalo. Byl to „Emmanuel“. Bezdomovec, kterému Smartovi jednou dali práci na zahradě.
Mezitím Elizabeth prožívala nepředstavitelné. O svých traumatech otevřeně mluví v dokumentu: „Z té noci si pamatuju hlavně mužský hlas,“ popisuje. „Dal mi nůž ke krku a řekl, ať jsem úplně zticha.“ Celou dobu doufala, že se rodiče vzbudí. Že někdo uslyší kroky, šepot, otevřené dveře. Nikdo ale nepřišel.
Co se dělo s Elizabeth
„Zeptala jsem se ho, jestli mě znásilní a zabije. Byla jsem si jistá, že to udělá. Chtěla jsem, aby se to stalo co nejblíž našemu domu. Aby mě rodiče našli,“ vzpomíná. Muž se jen usmál – děsivým a klidným úsměvem. Řekl jí, že ji zatím nezabije ani neznásilní.
Krátce nato došli mezi stromy. Tam stál stan. A z něj vyšla žena. Měla na sobě dlouhou tuniku a na hlavě čelenku. Sundala Elizabeth boty a začala jí omývat nohy. Potom se ji pokusila svléknout z pyžama. „Pamatuju si, že jsem se bránila,“ říká Elizabeth. „Ale ona mi řekla, že pokud mě nepřevlékne, zavolá jeho. A on to ze mě strhne.“
Podala jí hábit, stejný, jaký měla na sobě ona sama. Elizabethino pyžamo pak spálila. Muž jí následně oznámil, že ji před Bohem a anděly k sobě poutá jako svou manželku. Když vykřikla, řekl jí, že pokud ještě jednou vydá zvuk, zabije ji. „Snažila jsem se mu vysvětlit, že tohle není v pořádku. Že mě nemůže jen tak unést a vzít si mě za ženu. Myslela jsem si, že když ho dokážu jakkoliv zdržet, někdo mě zachrání.“
Nestalo se...
Muž ji povalil na zem a znásilnil. Do té doby žila Elizabeth naprosto nevinný život a vyrůstala ve víře. „Pamatuji si, že to hodně bolelo. Prosila jsem ho, aby přestal. Ale bylo jedno, co jsem dělala,“ pak omdlela a probudila se spoutaná.
Devět měsíců pekla
Únoscem byl Brian David Mitchell – náboženský fanatik, který se prohlásil za proroka jménem Emmanuel. Elizabeth nevěznil v žádném sklepě, ale v provizorním kempu v horách, jen pár kilometrů od jejího domova. Tam na ně čekala Mitchellova manželka Wanda Barzee.
Muž jí řekl, že se jmenuje Emmanuel David Isaiah. Měl vlastní „svaté spisy“ a tvrdil, že mu Bůh přikázal unést sedm mladých dívek. Elizabeth měla být první z nich. Řekl jí, že další jeho ženou by se mohla stát i její sestra. Nebo sestřenice Olivia.
Postupem času jí Brian nosil novinové články o jejím zmizení. Ukazoval jí titulky, fotografie a výzvy k pátrání. „Říkal mi, že mě hledá celé město,“ vzpomíná. „Že v každém okně visí moje fotka. A že mě nikdy nenajdou. Protože mě má on.“
Elizabeth byla uvězněná v absurdní a děsivé realitě. Únosce ji nutil pít alkohol, aby ji otupil. Tlak na její psychiku byl obrovský. Brian nepoužíval jen fyzické násilí, ale i sofistikovaný gaslighting. Tvrdil jí, že pokud se pokusí utéct, jeho nadpřirozené schopnosti mu to prozradí a on se vrátí a vyvraždí její rodinu. Elizabeth tak žila v neustálém strachu, nejen o sebe, ale i o své nejbližší.
Neviditelná na veřejnosti
Nejvíce šokující částí celého případu je fakt, že Elizabeth nebyla celou dobu zavřená v kleci. Wanda a Emmanuel ji brali s sebou do města, do obchodů i do knihoven. Navlékli ji do bizarních hábitů, obličej jí zakryli závojem nebo parukou a vydávali ji za součást své „náboženské rodiny“.
Jednou je dokonce zastavila policie. „Stála jsem tam, pár centimetrů od policisty. Měla jsem na sobě paruku a závoj. On se zeptal, kdo jsem, a Mitchell odpověděl, že jsem jeho dcera. Policista se mi ani nepodíval do tváře. Jen přikývl a nechal nás jít,“ vzpomíná Elizabeth na moment, kdy byla svobodě nejblíž, a přesto zůstala uvězněná.
Zázrak v Sandy
Rodina Smartových přes odpor policie uspořádala tiskovou konferenci a zveřejnila skicu „Emmanuela“. Tento tah se ukázal jako klíčový.
V březnu 2003 si v městečku Sandy, nedaleko Salt Lake City, všimli dva manželé podivné trojice. Muž, dvě ženy v hábitech, z nichž jedna vypadala podezřele mladě. Zavolali policii. Když policisté trojici zastavili, dívka nejprve zapírala. Stále byla pod vlivem Mitchellovy manipulace a bála se o život své rodiny. „Tvrdila jsem jim, že se jmenuju Augustine a že jsem jejich dcera,“ říká Elizabeth.
Zlom přišel ve chvíli, kdy ji policista odvedl stranou. Bez křiku. Bez nátlaku. Jen tiše řekl:
„Víme, kdo jsi. Tvoje rodina tě miluje a čeká na tebe.“ Elizabeth se mu podívala do očí a po devíti měsících poprvé řekla pravdu.
Dnes pomáhá ostatním
Návrat domů nebyl vítězným momentem, jaký by si lidé možná představovali. Nebyl plný kamer, objetí a slz štěstí. Byl tichý. Zmatený. Plný šoku. Elizabeth se musela znovu naučit spát v posteli, mluvit s lidmi a přijmout fakt, že přežila něco, co ji navždy změnilo.
Brian David Mitchell byl nakonec odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Wanda Barzee dostala patnáct let vězení. Právní konec případu ale neznamenal konec jeho dopadu.
Elizabeth se dlouho potýkala s pocitem studu a viny, které jí únosce systematicky vštěpoval. Až postupem času dokázala pojmenovat, co se jí skutečně stalo – a že za to nenese žádnou odpovědnost.
Dnes je jednou z nejvýraznějších hlasů v boji za práva obětí únosů a sexuálního násilí. Otevřeně mluví o tom, proč oběti neutíkají, proč mlčí a proč poslušnost v zajetí není selháním, ale strategií přežití.
„Nechtěla jsem, aby těch devět měsíců zničilo zbytek mého života,“ říká Elizabeth.
Její příběh není jen o únosu. Je o tom, jak snadno může systém selhat – a jak těžké je vrátit se zpátky, i když přežiješ.
