Jana vystudovala gympl v Opavě, dnes dělá elektroprojektantku v Brightonu. „Šéf mi říkal, ať se nestěhuju, že skončím v Mekáči“

Proč jsi vůbec šla na energetiku?

Ono to po tom gymplu dávalo větší smysl. Na výšce byli spolužáci většinou z průmyslovek, takže věděli víc než já z gymplu, ale ta praxe z učňáku mi tam dost pomohla. Měli jsme hodně fyziky, matiky, elektra a pak jsem dodělala výšku a přesunula se do Anglie, kde jsem v tom pokračovala. Věděla jsem, že bych ženské povolání fyzicky a psychicky nezvládla, musela jsem do mužského oboru.

Musela ses nějak rekvalifikovat, když jsi přišla do Anglie?

Nemusela, až do třetí práce. První dvě byly v automatizaci – dělali jsme třeba stroje na balení jointů. Všichni kolegové tam měli na stolech OCB papírky na balení, to bylo vtipný. Teprve ve třetí práci potřebovali uznaný diplom, ale oni si to zařídili sami a zaplatili za to. To by mě samotnou totiž stálo hrozně peněz jinak. Nikdy jsem nemusela nic dodělávat ani doplňovat, nikdo se na nic neptal.

Je to hodně mužský obor?

Je. Ale v Anglii jsem nikdy nepocítila nějakou diskriminaci, mi nikdo nikdy neřekl přímo do obličeje, že mi to jde „na holku“. V Česku to ale bylo šílené. Pamatuju si šéfa z mojí první práce, který mi říkal: „Nestěhuj se do Anglie, skončíš v Mekáči. Tady máš jisté místo v officu, co by zato jiné daly.“ Nebo spolužáci na škole: ‚Bereš sukni, abys dostala zkoušku, viď?' Tohle se mi v Anglii nestalo nikdy. Jako asi si to občas myslí, ale třeba si to jenom píšou doma do deníčku. (smích)

Naopak v Česku jsem měla jednu kolegyni, které neustále kladli klacky pod nohy. Muži v našem oboru mají možnost jezdit na výjezdy k zákazníkům a za to mají peníze navíc, ale holku nikdy neposílají. Já jsem jela do české firmy kontrolovat rozvaděč poprvé až pro tu anglickou firmu.

A tam byla projektmanažerka Češka, která to všechno zvládala bravurně, s mými kolegy perfektní angličtinou a na místě profesionální zacházení. A přesto každý jeden konstruktér s výškou ji sjel na první dobrou. Ona se jich ale nakonec ještě zastávala, že jsou šikovní. To byl český standard.

Stalo se tobě něco podobného i v Anglii?

Jednou. Dělali jsme stroje na výrobu léků a já měla jít zkontrolovat elektro zapojení jednoho montéra – byl to bývalý voják. Sjel mě strašlivě, protože to prý měl určitě dobře a že holka nebude kontrolovat jeho práci, která ale byla můj design. Druhý den dal výpověď. Asi sám věděl, že by to dlouho nevydržel.

A v jiné firmě, když nějaký projektant navrhl rozvaděč, tak po vyrobení jel na to místo, kde ho zkontroloval a zapojoval ho do systému. Mě nikdy neposílali, i když jsem ten rozvaděč třeba měsíce navrhovala a pak dohlížela v dílně na výrobu. Nikdy to ale neodůvodnili tím, že jsem žena. Argumentovali třeba, že se budou muset tahat těžké věci. Já jsem tak dlouho otravovala, až mě nakonec poslali a co se stalo? Nic jsem netahala. Všechno naložil a vyložil místní technik s vysokozdvižným vozíkem. Proč jsem tam teda neměla jet? Blbost prostě.

Co byla nejzajímavější zakázka, jakou jsi dělala?

Ta byla určitě ve firmě, která vyráběla speciální stroje, často určené pro farmaceutické prostředí. Byl to malý podnik, každý stroj byl jiný – jednou čočky do očí, jindy covidové testy nebo prášky. Zapojovalo se dost robotických ramen, takže to i vypadalo hustě. Šla jsem z officu rovnou si to zapojit. Byla tam taková úplnost, kroužek od začátku do konce. Musela jsem ji ale nakonec opustit. Bydlela jsem dvě a půl hodiny daleko a dojíždění bylo těžké. Škoda.

Měla jsi někdy v práci opravdu trapný moment?

Jo. Kamarádka mě poprosila, ať se podívám na topení v její restauraci. Prý nejde ovládat a jede na maximální teplotu. Přijela jsem, lezla jsem do toho a zjistila jsem hned dvě věci: nemají termostat a nemají dostatečný tlak plynu.

Předtím tam byl nějaký montér – přijel rovnou nasraný, že po něm někdo opravuje práci, a ještě že jsem holka. Říkala jsem mu: ‚Dej mi aspoň manuál, podle čeho jsi to zapojoval.' Šťoural to jako pod kapotou auta a pak mi ukázal, jak to zapojil – bez termostatu, úplně na prasáka. A pak se divil, že se to nedá regulovat.

Ale hlavně – neměli žebřík, takže jsem si dala na stůl židli. Stojím tam, hrabu se v topení a přijde ten montér, sáhne mi na zadek, vytáhne mi šroubovák z kapsy a řekne: „Safety first.“ Já jsem samozřejmě nemohla hned zareagovat – já vždy doma rozložím situaci, pak se naštvu, pak si říkám, kdo byl v právu. Takže jsem tam prostě stála a koukala.

A teď co děláš?

Firma, pro kterou pracuju, dělá vysokonapěťové projekty a momentálně stavíme bateriová úložiště. Jedno úložiště zásobuje zhruba půl milionu domácností na dvě hodiny a v tomto projektu je skoro 130 baterií. Já přesně projektuju elektro část toho projektu. Pracuju z domu, sem tam jedu na stavbu.

Druhý projekt jsou datová centra – obří ošklivé budovy, které žerou strašně moc elektřiny. Jedno máme na severu Londýna, hned vedle bytové části. Teď tam má servery Google a asi Facebook, ale s AI po nich začíná být větší a větší poptávka.

Pomáhá ti v projektování AI?

V dílčích věcech jo – vyplnit tabulky nebo něco rychle zjistit. Ale navrhnout celý projekt? To ne. Ta práce je hodně také o komunikaci mezi lidmi. Možná to jednou AI zvládne, ale zatím ne. Zlaté české ručičky budou na výrobu pořád potřeba.

Podle toho, co říkáš, to zní jako fajn práce. Inspirovala jsi někoho k tomu, aby šel do oboru?

Do oboru přímo ne, ale jednu kamarádku jsem prý inspirovala. Potkaly jsme se na Silvestra a řekla mi, že začala studovat instalatéřinu – že jsem jí k tomu prý dodala odvahu. Ale ona je fakt člověk, který do toho dává úplně všechno. Začínala nejprve v sociální sféře a nyní má svou instalatérskou firmu. Co bys vzkázala mladým holkám, které o technickém oboru přemýšlejí?

Ať jdou klidně na výšku. Ale učňák nikomu nedoporučím – to by se muselo školství hodně změnit. Jakkoliv chytrý člověk si mohl být, učňák tě nikam neposune, když mistři přicházejí s kocovinou. Výška je jiná. A elektro? Je to dobře placená práce na to, kolik do toho investuješ. Já se u počítače fakt nenadřu. Kdybych byla líná holka, šla bych studovat elektro. (smích)