Pletení a háčkování není jen nostalgická vzpomínka. Silvia Berecká mění tradiční řemesla v outfity pro drag a queer performery
Jak může vypadat spojení hub a sexuality? Třeba jako velké a barevné objekty slovenské designérky Silvie Berecké. Se svou aktuální kolekcí Sporgasm zaujala na Zlin Design Weeku. A odnesla si za ni Refresher Art Award i skleněnou sošku od Klimchi Studio.
V rozhovoru pro Refresher Silvia vysvětluje, proč odmítla London Fashion Week, co jí dává queer scéna nebo jak se z pletení od babičky stane outfit pro klubovou scénu.
Tvoje kousky nejsou jako ty, co běžně potkáš na ulici. Kdo jsou ti, pro koho tvoříš?
Svoje věci dělám hlavně pro performery – pro lidi z burlesque, drag, ballroom nebo queer komunity. Nechci to popisovat jako underground, protože to slovo může znít trochu hanlivě, ale zároveň to není klasické komerční módní prostředí. Jsou to menší scény a kluby, kde oblečení nemusí být praktické. Může být hodně barevné, výrazné a klidně až přehnané.
Nosíš svoje věci i sama?
Něco ano, ale ty úplně velké kusy spíš ne. Hodně věcí je vyloženě nepraktických. Jsou opravdu velké a možná i trochu nepohodlné. Jsou jednoduše určené na performance, na stage, kde na tom nezáleží. Tam je nejdůležitější statement.
Je pro tebe praktičnost vůbec nějak důležitá?
Záleží na tom, proč tu věc dělám. Jestli má být umělecká, nebo komerční tvorba. To jsou pro mě dva odlišné světy. Komerční produkci znám, pracovala jsem na ní, ale v mé osobní tvorbě to není vůbec téma a nechci to řešit.
houba může být stejně jak queer svět symbolem něčeho nechtěného
S tvojí poslední kolekcí Sporgasm si uspěla na Zlin Design Weeku v sekci Best in Design. Gratuluji! Proč právě spojení světa hub a orgasmu?
Miluju houby. A když jsem to téma začala zkoumat, našla jsem několik charakteristik, které mají podle mě houby společné s queer lidmi. Zní to možná zvláštně, ale dávalo mi to smysl. Houba je sama o sobě kontroverzní organismus. Není to rostlina ani zvíře. Je něčím mezi. V mnoha lidech vzbuzuje nechuť. Někomu houby přijdou hnusné, cizí, alien, uncanny.
A to mě přivedlo k myšlence, že houba může být stejně jak queer svět symbolem něčeho nechtěného. Něčeho, čeho se společnost chce zbavit. Proto jsem si zvolila barvy inspirované jedovatými houbami — výrazné, saturované, vibrantní. Nešlo mi o jedlé a užitečné houby, ale o ty, které společnost vnímá jako nebezpečné nebo nechtěné.
A proč právě orgasmus?Houby mají hodně symbolických významů. Často se spojují se sensualitou a fertilitou, už kvůli falickému tvaru. Sexualita je zároveň velké téma v queer komunitě. Narazila jsem například na to, že ve viktoriánských knížkách pro mladé dívky houby často znázorňovaly sex. Jsou to nějakým zvláštním způsobem strašně smyslné symboly.
Tvoje tvorba stojí na tradičních technikách, jako jsou pletení, háčkování, vyšívání a korálkování. Jak ses k nim dostala?
Bylo to hodně přes babičku. Ale není to tak, že bych seděla doma s jehlicemi. Pracuju na pletacím stroji, což je vlastně pozůstatek z viktoriánské doby. Já tedy vycházím z tradičního řemeslného backgroundu, ale snažím se na něj dívat jinak. Posouvat ho do jiného prostředí – do těch drag a queer komunit. Což myslím, že by babička určitě nedělala.
Studovala jsi oděvní design v Amsterdamu. Proč právě Nizozemsko?Do Nizozemska jsem šla hlavně proto, že jsem znala někoho, kdo už studoval na škole, kam jsem se chtěla hlásit. Dala jsem si přihlášku jen tam. Buď to vyjde, nebo nic.
Zároveň to bylo relativně dostupné. Když se člověk dívá na školy v Paříži, Miláně nebo Londýně, jsou to obrovské peníze. Amsterdam mi přišel finančně zvládnutelný a škola zároveň působila na dobré úrovni. Byla to víceméně kombinace kvality a dostupnosti.
Přemýšlíš o přesunu do některého z velkých módních měst? Třeba Paříže, Milána nebo Londýna?
Upřímně, mě to moc neláká. Nemám touhu být někde na vrcholu módní pyramidy. Nepředstavuju si, že půjdu do Paříže a budu creative director Chanelu. To mě nepřitahuje.
To nejlepší z WE’RE NEXT: Jak vypadá budoucnost české i světové fashion?
14. září 2026 v 11:00
Jsem spokojenější, když mám svoje prostředí a svoji komunitu. Někdy mi přijde, že velká módní města jsou trochu přeceňovaná. Nechci to shazovat. Lidé tam dělají skvělé věci a je to těžká práce. Ale pro mě je to spojené hlavně s tlakem a stresem.
Ty jsi přitom dostala možnost prezentovat na London Fashion Weeku, ale odmítla jsi ji. Proč?
Přišlo to, když jsem prezentovala v Budapešti na Fashion Weeku. Dostala jsem tehdy pozvánku. Na první pohled to zní jako obrovská příležitost. Londýn, velká věc, glamour. Jenže když si to člověk spočítá, zjistí, že by za to musel hlavně hodně zaplatit. Nebylo to totiž nijak sponzorované. Musela bych platit účast, cestu, přepravu věcí, modely a všechno kolem. Moje kusy jsou velké a křehké, takže by to bylo ještě komplikovanější.
Přemýšlíš, že bys v budoucnu rozjela vlastní brand?
Moje současná tvorba je spíš můj umělecký projekt. Nepřemýšlím nad tím tak, že bych teď budovala brand. Možná časem nějaký small business, ale teď to není hlavní cíl. Navíc si ani nemyslím, že je realistické nebo udržitelné jen tak založit značku a čekat, že z toho člověk bude žít. Když se bavím s lidmi, se kterými jsem studovala, hodně z nich pracuje na komerčních pozicích a vlastní tvorbu dělá bokem. Nebo mají ateliér půl týdne a druhou půlku pracují třeba v restauraci.
Je to tvrdý byznys?
Ano, velmi. Člověk je chvíli mladý, zajímavý, má pozornost médií, a pak to může opadnout. Nebo přijde někdo mladší a zajímavější. Neberu to tragicky, ale snažím se to vidět realisticky.
Co by pro tebe byl úspěch, když to není Paříž, velký módní dům ani klasická značka?
Asi možnost dál dělat věci, které mi dávají smysl, a dostávat je k lidem, pro které jsou určené. Nemusí to být obrovské přehlídky ani velká značka. Mnohem důležitější je pro mě komunita, spolupráce s performery a možnost vytvářet objekty, které na stage opravdu žijí. Takže bych chtěla dál pokračovat v umělecké tvorbě, ale spíš v menším měřítku. V něčem, co je víc komunitně zaměřené.
