Z Instagramu Silke Pařízkové srší aktivní život a pozitivní vibes – finské polární záře, sport, život s hokejistou a cestování. Vystudovanou trenérku a fitness instruktorku ale v pětadvaceti překvapila nečekaná diagnóza roztroušené sklerózy.
Finsko, USA, Česko. Silke Pařízková, která sama dříve dělala vrcholově aerobik a dnes pracuje jako fitness trenérka, se díky svému partnerovi, finskému hokejistovi hrajícímu za Plzeň Ville Petmanovi, pořádně nacestovala. Od role „hockey wife“, která by jen seděla doma, má ale Silke daleko. V každém městě, kde žila, si rychle dokázala najít centrum, kde mohla dávat lekce, například milovaného barre či pilates a jógy.
Finsko, rodná země jejího partnera, se jí stalo druhým domovem. „Finové jsou uzavření, ale co se týče kvality života, je to skvělá země,“ říká o severském státě. Do jejího pestrého života ale před pár měsíci přišla diagnóza roztroušené sklerózy. „Nemoc pro mě byla obrovský aha moment. Pohyb a zdravý životní styl jsou pro mě úplně všechno a najednou ti dojde, že i v takovém těle může nemoc existovat,“ říká.
Co ji na severské zemi nejvíce překvapilo? Jak se projevuje roztroušená skleróza v těle aktivní mladé ženy? A jak zvládnout vztah s profesionálním sportovcem?
- Komu Silke a její rodina fandí, když se hraje hokejové mistrovství světa
- Jak přijmout, když i tělo, o které se staráš, onemocní
- Co jí ve Finsku chybí a co na něm naopak miluje
- Jak si zařídila svou kariéru, když se s protějškem stěhuje po světě
- Jak v páru s profesionálním hokejistou přemýšlí o financích
Na tvém profilu vídáme severské krásy, polární záře, nádhernou krajinu. Jak ses do Finska vlastně dostala?Do Finska mě přivedl můj partner. Poznali jsme se na sociálních sítích a jsme spolu něco málo přes tři roky, ve Finsku trávím aktuálně už čtvrté léto. Tahle země se mi ale v životě osudově prolínala už dřív. Studovala jsem na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci a byla jsem vybraná na Erasmus právě do Finska. Jenže tehdy řádil covid a bylo nám řečeno, že by výuka probíhala online, tak to nakonec nevyšlo.
Druhá osudová náhoda souvisí s mým dědečkem, byl hokejový trenér. Z každého šampionátu mi vozil suvenýry a hračky. Celé dětství jsem nosila jedno tričko a hrála si s plyšákem, a až později jsem se od babičky dozvěděla, že obojí bylo právě z Finska.
Pocházíš ze sportovní rodiny, takže ti život v zahraničí a neustálé cestování byly blízké už od dětství?Určitě ano. Já jsem se dokonce ani nenarodila v Česku, ale v Belgii, protože taťka hrál profesionálně fotbal. Kvůli kariéře rodičů jsme neustále cestovali, takže mi cestování přišlo přirozené. Celý život jsem dělala fitness a sportovní aerobik, taťka je teď trenér, takže sport u nás byl vždycky na prvním místě. Už ve dvanácti letech jsem s ním jezdila na fotbalová soustředění a cvičila s klukama gymnastiku a aerobik. Sport byl pro mě zkrátka jediná jasná volba, proto jsem ho nakonec i vystudovala.S přítelem Finem ses seznámila na sociálních sítích. Na první rande jsi za ním letěla do Států, kde tehdy hrál. Jak na první rande za oceánem reagovali doma?Všichni mě podpořili. Moje babička byla úplně nadšená z toho, že je právě Fin! Měla jsem tehdy zajímavou životní fázi. Učila jsem jako třídní učitelka ve třetí třídě. Měla jsem našetřené peníze na své vysněné auto a plánovala jsem si zařídit byt. Bylo mi dvaadvacet, byla jsem usazená v Praze, ale podvědomě jsem cítila, že chci ještě cestovat a něco zažít. Když mi napsal Ville, místo auta jsem si koupila letenku do Ameriky.A pak?Letěla jsem za ním o jarních prázdninách, pak znovu o Velikonocích, kdy se mě zeptal, jestli s ním budu chodit. V červnu jsem ukončila školní rok a v říjnu se stěhovala do Států.Takže čtvrté rande bylo sestěhování. Nebála ses?Na naše první rande jsem měla záložní plán, že kdyby to bylo „velký špatný“, sbalím se a pojedu do Chicaga za rodinou, která tam kdysi utekla před režimem. Stěhování byl sice krok do neznáma, ale Ville je super člověk, soužití s ním je jednoduché a oba jsme cítili, že jsme našli přesně tu osobu, kterou jsme hledali.
Hokejové mistrovství? Bereme to sportovně!
A jak řešíš situace, když se hraje například hokejové mistrovství světa? Jak to vypadá u vás doma, když nastoupí Česko proti Finsku?Máme to nastavené tak, že každý fandí své zemi. Jakmile naše země není ve hře, tak se automaticky fandí té druhé. Stejně to má nastavené i celá moje rodina, letošní vítězství světového šampionátu Finům moc přeje. Můj děda už sice nežije, ale myslím si, že by Finsku fandil taky. Když se hraje přímý zápas Česko–Finsko, sedíme vedle sebe na gauči, koukáme na sebe a říkáme si, kdo s koho to bude. Bereme to ale čistě sportovně.
Jak zvládáš neustálé přesouvání a život s profesionálním sportovcem? Občas taky musíte mít trochu vztah na dálku, ne?Myslím si, že dobře. Je to hlavně o tom, jak moc to ti dva spolu chtějí zvládnout a samozřejmě se jeden musí více přizpůsobit. U nás to jsem já, ale nijak mi to nevadí. Snažím se situaci brát tak, že jednou se usadíme a budu si moci naplno budovat něco svého. Díky přítelovu angažmá v Plzni máme sever momentálně jako letní destinaci. Pro mě je Finsko druhý domov, moc se mi tam líbí.
A jak zvládáš budování nového života na nových místech?Pro mě je nejdůležitější mít v každé té zemi něco svého, svou vlastní rutinu a práci, a nezapomínat, že mám taky svůj život, potřeby a sny. V Americe jsem sice pracovat nemohla, ale hned po seznámení se s ostatními přítelkyněmi jsme se domluvily, že nám budu párkrát týdně vymýšlet různá skupinová cvičení. Bydleli jsme v Palm Springs, kde je krásně, společně jsme objevovali. Přítel odjížděl na zápasové tripy, nejdelší trval tři týdny. Jednadvacet dní jsem byla doma sama. Takže investuju čas do sebe, dělám si různé kurzy a vzdělávám se. A když už na mě padne splín a potřebuju vidět rodinu a přátele, prostě se zvednu a letím do Česka.
Co tě ve Finsku nejvíc překvapilo a co je tam v té každodenní mentalitě nebo životě úplně jiné než u nás?Poprvé jsem přišla do země, kde jsem vůbec nerozuměla jazyku a měla jsem tu žít. Ville navíc pochází z města, které leží blízko ruských hranic. Vliv Ruska je tu hodně cítit, město bylo závislé na ruských zákaznících, spoustu podniků poslední roky zavřelo. Musela jsem si tu vyloženě vybojovat novou rutinu. Finové jsou povahově hodně uzavření. Každý si jede víc sám na sebe. V Česku mám pocit, že jsme v tomhle kontaktu mnohem otevřenější. V kavárně prohodíš s lidmi slovo nebo někoho pochválíš, že mu to sluší. Miluju ale, jak velkou součástí života je tu sport, sportoviště jsou tu často zdarma a lidé se tu hýbou i v pozdějším věku. Dostupnější jsou tu také lokální potraviny.Je naopak něco, co ti z Česka ve Finsku chybí? A jak zvládáte Finsko finančně? Sever je obecně dost drahý, ne?Pendlování je finančně náročné, navíc sem nelétají žádné nízkonákladovky a ceny tak nastavuje jen jedna aerolinka. My to ale máme s přítelem nastavené tak, že máme společné peníze, bez toho by to podle mě teď nemohlo fungovat. Ville říká, že vydělává peníze pro nás, pro naši budoucnost a naši společnou rodinu. Já se do vztahu snažím vkládat, že jsem mu oporou, starám se o domácnost, aby měl vždy čisté věci na sebe a něco dobrého k snědku. Zároveň si ale vydělávám vlastním cvičením.Vy ale teď ve Finsku nejste, přítel hraje v Plzni. Všichni si asi automaticky mysleli, že se vracíte do Česka kvůli tobě?Přesně tak, to si myslí úplně všichni. Každý měl za to, že už jsem potřebovala domů a přítel si našel práci v Česku kvůli mně. Ve skutečnosti to ale bylo tak, že jemu a jeho bratrovi přišla nabídka, aby hráli spolu v Česku. Byla to pro něj skvělá příležitost zkusit si hokej zase v jiné zemi. A pro mě to bylo super v tom, že jsem věděla, že se můžu vrátit domů, skloubit to s prací, vidět rodinu a přátele, zatímco on bude v zahraničí a já budu doma.
Ty sama ale rozhodně jen nesedíš doma – trénuješ, máš své lekce. Jak zvládáš startovat znovu a znovu na zelené louce?Pro mě je práce v zahraničí součástí nějakého psychického přežití, já bych zkrátka nezvládla jen tak sedět doma. Primárně mi jde o přímý kontakt člověka s člověkem, sociální sítě jsou fajn, ale osobní kontakt je pro mě základ. Vždycky to dělám tak, že si na Google vyhledám fitness centra v daném městě, projedu si jejich programy a najdu kontakty. Ve Finsku jsem sice vůbec nerozuměla jazyku, ale nějak jsem se vším prokousala, napsala maily, poslala CV, fotky, motivační dopis a videa z lekcí. Z obou místních center se mi ozvali, že mě berou, takže jsem hned měla práci a rovnou i nové přátele. V Plzni to bylo podobné – jela jsem na nákup, viděla fitness centrum v nákupní zóně, zastavila se na recepci pro telefonní kontakt, ozvala se jim a klaplo to.
I v aktivním těle může existovat nemoc
Žiješ dost aktivní život. Letos ti byla diagnostikována roztroušená skleróza. Jak se ti s novou realitou daří zvládat všechen ten šrumec?Nemoc pro mě byla obrovský aha moment. Pohyb a zdravý životní styl jsou pro mě úplně všechno a najednou ti dojde, že i v takovém těle může nemoc existovat. Nikdy by mě nenapadlo, že já, v podstatě abstinentka, trenérka, někdo, kdo jí zdravě, řeší suplementy, budu muset něco takového řešit. Moje terapeutka mi ale řekla, že to je vlastně možná to nejlepší, co mě mohlo potkat, abych některé věci mohla přehodnotit a uvědomila si, že nemusím být vždycky perfektní a že ne všechno v životě vyjde podle plánu. Už je jen na mně, jak se s tím sžiju a jaké další kroky pro své zdraví udělám.
Jak nemoc ovlivnila tvoji každodennost?
Zasáhla mě hlavně v oblasti disciplíny. Musela jsem si uvědomit, že už nemůžu dělat všechno, všude dojet a všem pomoct. Začínám se učit říkat ne, umět odpočívat a dávat tělu možnost jenom tak být, ležet, číst si a existovat v tichu. Jde o neurologické onemocnění centrální nervové soustavy a klid je pro mě teď nejdůležitější. Od diagnózy jsou to teprve čtyři měsíce, takže se já i moje nejbližší okolí s tou novou realitou teprve sžíváme. Učím se zpomalit.Jaký je vůbec další postup?
Je to nemoc, ze které se nejde vyléčit, ale dá se utlumovat a upravovat biologickou léčbou, kterou jsem dostala a jsem za ni moc vděčná. Říká se jí nemoc sněhové vločky, každý případ je jiný a to je pro mě to nejtěžší – nikdo mi nedokáže říct, jak to bude vypadat jednou, jestli se budu schopná hýbat a dělat to, co dnes beru jako normální.
Snažím se dál žít zdravě, posilovat, hýbat se. Moje příznaky byly takové, že mě při přitažení hlavy na hrudník brněly ruce, nohy a v hlubokém předklonu mi pak po zádech šel elektrický šok. Dělala jsem vrcholově aerobik, pro mě byla bolest těla normální věc, dokázala bych s ní žít dál. Ale nedalo mi to, zašla jsem k doktorovi v Plzni a hned z první magnetické rezonance vyšla diagnóza roztroušené sklerózy.
Rozhodla ses o své nemoci mluvit naprosto otevřeně se svými sledujícími na sociálních sítích. Co tě k tomu vedlo?Nerada v sobě držím jakákoliv tajemství. Měla jsem pocit, jak kdyby nemoc měla být něčím, za co se mám stydět. Tížilo mě to. Když jsem příspěvek o nemoci zveřejnila, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Rozhodně se ale nechci stavět do role hlavního advokáta této nemoci, to by mi přišlo pokrytecké. Teprve se s ní sžívám. Uvědomuju si, jak strašně citlivé téma to je a že nemoc je v každém případě jiná. U mě jsou aktuálně projevy mírné – končetiny mě brní, jen když jsem vyčerpaná, mívám také pocit velké únavy, ze které se nejde vyspat.
Ulevilo ti sdílení?Četla jsem příběhy lidí, kterým diagnostika trvala celé roky, nebo holek, co ji mají od patnácti let, což si v tak citlivém věku nedovedu představit. Mně bylo pětadvacet a i tak jsem, když jsem se diagnózu dozvěděla, šla hned na TikTok a Instagram zjišťovat, jak s tím lidé žijí. A vyběhla na mě samozřejmě spoustu nejhorších možných scénářů!
Jaké další reakce tedy přišly na tvoje sdílení?Nejsilnější ale bylo, když mi desítky, možná stovka lidí napsaly, že jim mé sdílení pomohlo otevřít jejich vlastní trápení, za která se styděli nebo se k nim nechtěli nahlas přiznat. To byla pro mě ta nejhezčí reakce – vědomí, že lidé s touto diagnózou vidí, že se za ni nemusí stydět a že je to v pořádku.
