Téměř zapomenutá, přesto tak významná. Irena Bernášková svou statečností vynikala, ale její jméno zná dnes jen málokdo.
Československý odboj proti německé okupaci ve 30. a 40. letech minulého století vyprodukoval mnoho významných jmen statečných lidí, kteří byli za svou vlast ochotni položit vlastní život.
Nutno podotknout, že obrovské číslo těchto vlastenců svým životem nakonec vážně platilo. Je tedy na místě, abychom si jejich životní příběhy nepřestávali připomínat.
Jeden takový významný příběh pochází z osobního pera ženy, jejíž jméno je – přesto, jakými statečnými činy se zasluhovala o českou rezistenci vůči nacistickému nepříteli – bohužel mnohým z nás neznámé.
Irena Bernášková je jednou z těch, která zaplatila cenou nejvyšší, přestože patří mezi nejstatečnější ženy naší historie. Zasnoubila se totiž se smrtí.
Vraťme se nyní do roku 1904. V mrazivém dnu 7. února přichází v Praze na svět druhorozená dcera českého akademického umělce, malíře a grafika, Vojtěcha Preissiga. Čtyřčlenná, po narození třetí dcery pětičlenná rodina se usazuje na pražských Vinohradech.
Ne však na dlouho. Otec, jehož jméno je v oblasti výtvarného umění vyzdvihováno dodnes, se rozhodl uskutečnit vidinu báječného života v té neuvěřitelně svobodné a volnomyšlenkářské zemi za velikou louží. Chtěl se věnovat grafice.
To byl na začátku dvacátého století teprve nový a začínající umělecký obor, pro který v místním prostředí nenašel příliš velkého pochopení. Bylo třeba se s takovým moderním přístupem k práci přesunout jinam.
Přesun do USA
Společně s celou rodinou se tedy rozhodl zkusit štěstí v Americe. Odcházejí v roce 1910 a malá Inka, jak tehdy Ireně nikdo jinak neřekl, poznává nový svět už v šesti letech. Začala chodil do místní školy, kde i přes počáteční jazykovou bariéru vykazovala nadprůměrně úspěšné výsledky. Po otci zdědila výtvarný talent, mimo jiné se naučila hrát na několik hudebních nástrojů a ve svých mladických názorech projevovala velkou míru empatie a pevnosti.
Řekněme, že do jisté míry nahrazuje otci syna, kterého nikdy neměl. Její zájmy totiž v něčem vybočují ze standardu, který byl typický pro křehké a něžné dívky. Je skautka a velmi se zajímá o motorová vozidla. Sama se dokonce tajně učí řídit automobil již ve 13 letech.
Vojtěch Preissig, veliký vlastenec, mezitím pomáhá na dálku s obohacováním československých legií během první světové války o nové členy. Zároveň je v kontaktu i s těmi nejvýznamnějšími českými politiky, jako byl Masaryk nebo Beneš.
Velmi mu záleží na tom, aby jeho dcery, stejně tak jako on, nezapomínaly na svůj domov. Proto je po válce, v roce 1921, tedy když bylo Ireně 17 let, posílá zpět do Československa. Sám se vrací až o 9 let později.
Rodinné neshody
Velmi vřelý vztah s otcem narušilo až poněkud kontroverzní manželství jeho prostřední dcery. Inka se totiž po návratu zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška. Ten její city opětuje, a přesto, že se zejména v rodinných kruzích střetávají se značným odporem, v jednadvaceti letech se Irena stává jeho manželkou.
Svatba je tajná, svědek byl člověk, který šel právě náhodou okolo. Její odpověď na otcův výhružný dopis obsahovala pouze dvě věty: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“
Společně s manželem odchází žít k jeho rodinně. Respektive i ke své rodinně, protože její nová tchyně je vlastně její teta. Kontakt s otcem je na nějakou dobu přerušen. Nešťastná událost, která mladé manžely zastihne asi rok po svatbě, možná rozhodně o tom, kam se Irenin život bude dále ubírat. Potratila a zároveň zjišťuje, že další dítě už mít pravděpodobně nikdy nebude. Od této chvíle ví, že bude bojovat jen sama. Žádné dítě, které by musela chránit.
Konečně se dostáváme ke konci 30. let. Její vztah k manželovi ochabl, oproti tomu vztah s otcem opět po letech nabral ztracené city a sympatie.
Těsně před válkou nastupuje jako dobrovolnice do Červeného kříže, kde se stará o raněné uprchlíky z okupovaného pohraničí. Společně s otcem pak pracuje na letácích, které mají celý národ povzbuzovat v nadcházejících těžkých dobách.
Potřeba konat
S příchodem německých vojsk na naše území na podzim roku 1939 se jejich společná činnost v odboji projevuje naplno. Účastní se vydávání toho nejrozšířenějšího odbojářského časopisu V Boj. Vojtěch Preissig ilustruje jeho obálku, překládá, ale také přispívá mnoha texty do jeho obsahu. Inka pak časopis tajně rozdává na ulici nebo píše na psacím stroji. Mimo jiné aktivně pomáhá s převody lidí za hranice na Slovensko nebo do Maďarska. Sama funguje jako převaděčka.
Je jen otázkou času, kdy se tato jejich činnost dostane do hledáčku gestapa.
