Sobota 20. 1. 2018 svátek má Ilona, Sebastián

hledej na refresheru

Žena, která byla zasnoubená se smrtí. Jaký byl život jedné z nejstatečnějších českých protinacistických odbojářek?

Téměř zapomenutá, přesto tak významná. Irena Bernášková svou statečností vynikala, ale její jméno zná dnes jen málokdo.

11. listopad 2017, 17:40
zdroj: Wikimedia Commons/ Mojmir Churavy
11. listopad 2017, 17:40

Československý odboj proti německé okupaci ve 30. a 40. letech minulého století vyprodukoval mnoho významných jmen statečných lidí, kteří byli za svou vlast ochotni položit vlastní život. Nutno podotknout, že obrovské číslo těchto vlastenců svým životem nakonec vážně platilo. Je tedy na místě, abychom si jejich životní příběhy nepřestávali připomínat.

 

Jeden takový významný příběh pochází z osobního pera ženy, jejíž jméno je – přesto, jakými statečnými činy se zasluhovala o českou rezistenci vůči nacistickému nepříteli – bohužel mnohým z nás neznámé. Irena Bernášková je jednou z těch, která zaplatila cenou nejvyšší. Přestože patří mezi nejstatečnější ženy naší historie. Zasnoubila se totiž se smrtí.

 

Žena, která byla zasnoubená se smrtí. Jaký byl život jedné z nejstatečnějších českých protinacistických odbojářek?

 

Vraťme se nyní do roku 1904. V mrazivém dnu 7. února přichází v Praze na svět druhorozená dcera českého akademického umělce, malíře a grafika, Vojtěcha Preissiga. Čtyřčlenná, po narození třetí dcery pětičlenná, rodina se usazuje na pražských Vinohradech. 

 

Ne však na dlouho. Otec, jehož jméno je v oblasti výtvarného umění vyzdvihováno dodnes, se rozhodl uskutečnit vidinu báječného života v té neuvěřitelně svobodné a volnomyšlenkářské zemi za velikou louží. Chtěl se věnovat grafice. To byl na začátku dvacátého století teprve nový a začínající umělecký obor, pro který v místním prostředí nenašel příliš velkého pochopení. Bylo třeba se s takovým moderním přístupem k práci přesunout jinam.

 

Společně s celou rodinou se tedy rozhodl zkusit štěstí v Americe. Odcházejí v roce 1910 a malá Inka, jak tehdy Ireně nikdo jinak neřekl, poznává nový svět už v šesti letech. Začala chodil do místní školy, kde i přes počáteční jazykovou bariéru vykazovala nadprůměrně úspěšné výsledky. Po otci zdědila výtvarný talent, mimo jiné se naučila hrát na několik hudebních nástrojů a ve svých mladických názorech projevovala velkou míru empatie a pevnosti. 

 

Řekněme, že do jisté míry nahrazuje otci syna, kterého nikdy neměl. Její zájmy totiž v něčem vybočují ze standartu, který byl typický pro křehké a něžné dívky. Je skautka a velmi se zajímá o motorová vozidla. Sama se dokonce tajně učí řídit automobil již ve 13 letech.

 

Vojtěch Preissig, veliký vlastenec, mezitím pomáhá na dálku s obohacováním československých legií během první světové války o nové členy. Zároveň je v kontaktu i s těmi nejvýznamnějšími českými politiky, jako byl Masaryk nebo Beneš. Velmi mu záleží na tom, aby jeho dcery, stejně tak jako on, nezapomínaly na svůj domov. Proto je po válce, v roce 1921, tedy když bylo Ireně 17 let, posílá zpět do Československa. Sám se vrací až o 9 let později.

 

Velmi vřelý vztah s otcem narušilo až poněkud kontroverzní manželství jeho prostřední dcery. Inka se totiž po návratu zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška. Ten její city opětuje, a přesto, že se zejména v rodinných kruzích střetávají se značným odporem, v jednadvaceti letech se Irena stává jeho manželkou. Svatba je tajná, svědek byl člověk, který šel právě náhodou okolo. Její odpověď na otcův výhružný dopis obsahovala pouze dvě věty: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“

 

Společně s manželem odchází žít k jeho rodinně. Respektive i ke své rodinně, protože její nová tchyně je vlastně její teta. Kontakt s otcem je na nějakou dobu přerušen. Nešťastná událost, která mladé manžely zastihne asi rok po svatbě, možná rozhodně o tom, kam se Irenin život bude dále ubírat. Potratila a zároveň zjišťuje, že další dítě už mít pravděpodobně nikdy nebude. Od této chvíle ví, že bude bojovat jen sama. Žádné dítě, které by musela chránit.

 

Žena, která byla zasnoubená se smrtí. Jaký byl život jedné z nejstatečnějších českých protinacistických odbojářek?

 

Konečně se dostáváme ke konci 30. let. Její vztah k manželovi ochabl, oproti tomu vztah s otcem opět po letech nabral ztracené city a sympatie. Těsně před válkou nastupuje jako dobrovolnice do Červeného kříže, kde se stará o raněné uprchlíky z okupovaného pohraničí. Společně s otcem pak pracuje na letácích, které mají celý národ povzbuzovat v nadcházejících těžkých dobách.

 

S příchodem německých vojsk na naše území na podzim roku 1939 se jejich společná činnost v odboji projevuje na plno. Účastní se vydávání toho nejrozšířenějšího odbojářského časopisu V Boj. Vojtěch Preissig ilustruje jeho obálku, překládá, ale také přispívá mnoha texty do jeho obsahu. Inka pak časopis tajně rozdává na ulici nebo píše na psacím stroji. Mimo jiné aktivně pomáhá s převody lidí za hranice na Slovensko nebo do Maďarska. Sama funguje jako převaděčka. Je jen otázkou času, kdy se tato jejich činnost dostane do hledáčku gestapa.

 

Tak se stává poměrně záhy, ještě v roce 1939. Veliká část redakce je pozatýkána, ale Ireně se podaří jistému vězení těsně uniknout. Přesto se krutého nepřítele nezalekne. Ve vydávání časopisu je třeba pokračovat. Tisk, prakticky úplně sama, stěhuje do spořilovského bytu. V provizorních podmínkách, kdy časopis tiskne třeba jen s pomocí kuchyňského válečku, má na starosti vše, co se jeho tvorby i distribuce týče. Často chodí s rukama začerněnýma od inkoustu, což bylo na ženu z tehdejší doby krajně podezřelé. Ze strachu o manžela se s ním raději formálně rozvádí.

 

Paradoxně ve stejnou dobu pokračuje ve vydávání časopisu V Boj další československá odbojová skupina. Stejný časopis, ale s jiným obsahem se tak bez vědomí obou vydavatelů šíří zemí. Samotné gestapo pak její větev redakční činnosti označuje jako „Inka-V Boj“. Nicméně zanedlouho je Irena Bernášková postavena před rozhodnutí – buď bude pokračovat ve vydávání časopisu samostatně, nebo se přidá ke druhé skupině. Ti se totiž strachují, že tato žena pod nátlakem drsných metod gestapáckých vyšetřovatelů prozradí i jejich aktivitu. Inka se odmítá podřídit jejich podmínkám a nadále pracuje sama za sebe a vede vlastní tým. 

 

#VojtechPreissig was publishing a magazine called "V boj!" (Into the fight!) together with his daughter Irena Bernaskova during the Protectorate of Bohemia and Moravia (CZ). The magazine was distributed mainly via railways in Bohemia and Moravia and other European cities in around 10.000 copies each month. Preissig was drawing and manually illustrating the magazine covers (few pieces) and also contributed with the articles. Unfortunatelly, he and his daughter were both arrested by the Gestapo in 1940. The enclosed picture is the cover page of the 27th issue showing the symbol of Czechs - the flag and the lime tree on (year 1939). The following title page I will post was published after their arrestment by Preissig´s follower. #VojtechPreissig #coverpage #magazine #drawing #illustration #watercolor #czech #bohemian #protectorate #czechflag #irenabernaskova #art #artist #artlover #sporilov #1939

Příspěvek sdílený Vojtech PRESSIG (@vpreissig),

 

Bohužel, obavy „konkurenčních“ nakladatelů se v roce 1940 naplnily. Ovšem jen částečně! Inka sice byla zatčena v ulici Na Poříčí, ale během výslechů prokázala svou neuvěřitelnou odvahu a vnitřní sílu. Nejdříve se jí málem podařilo uniknout ze spárů nacistů díky falešným dokladů na jméno Anna Marešová, později se v cele pokusila o sebevraždu. Neúspěšně. Tobolka s jedem, kterou měla všitou do kabátu, nefungovala. Následovalo tedy kruté mučení. Během hrůzností, které jí vyšetřovatelé prováděli, neprozradila nikoho. Celou odbojovou činnost brala jen a jen na sebe. Gestapo od ní dostávalo pouze jména, která už byla dávno zatčena nebo dokonce popravena. Dokázala ochránit tehdy již bývalého manžela i svého otce, který byl díky její odvaze odsouzen „jen“ ke třem letům ve vězení.

 

Sama je v březnu 1942 odsouzena k trestu smrti. Svou rodinu o tom informovala poměrně klidně a bez emocí: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?“

 

Rozsudek byl vykonán v srpnu téhož roku popravením gilotinou. Stalo se tak v blízkosti Berlína u jezera Plötzensee. Její poslední slova zněla: „A Československá republika přece bude!“ O pár let později nakonec potkal podobný osud také jejího otce, kterého tolik milovala. Dnes je její jméno jedním z těch, které bohužel zapadlo ve 40letém bahně totalitního režimu. Až s příchodem demokracie se jejímu jménu alespoň částečně dostalo uznání, které si zaslouží. Prezident Václav Havel jí in memoriam udělil medaili za hrdinské činy, kterými se zasloužila v boji proti německým okupantům. Žena s velkým Ž, na kterou by se zapomínat rozhodně nemělo.

Vyjádři svůj názor na článek
0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
Odpad Méně takových článků
Super! Více takových článků
Řekni nám, proč se ti článek nelíbí:
Děkujeme za tvůj názor!
Pomáhá nám i autorům při zkvalitňování obsahu na stránce.
Odebírej REFRESHER videa