Jak krvavé a otevřeně erotické filmy Pak Čchan-uka otevřely Jižní Koreu světu

Asijská kinematografie proniká do západního světa jen zřídka. Původní snímky máme většinou šanci vidět jen v artových kinech a tvůrci hollywoodských remaků si filmy upravují, aby více zapadaly do našeho kulturního spektra.

Často sahají k takzvanému whitewashingu, tedy nahrazování asijských postav bílými herci, a tak se k očím a uším tuzemských diváků dostává něco zhola jiného. Je to škoda. Asijské filmy jsou sice často pro nepolíbeného diváka těžko srozumitelné, ale to je zároveň jejich kouzlo.

Z asijských tvůrců k nám pronikl třeba autor kreslených filmů Hajao Mijazaki, režisér akčních snímků John Woo nebo legendární Akira Kurosawa, který natočil Sedm samurajů. Mezi těmito legendami se na přelomu tisíciletí vyloupl jihokorejský režisér Pak Čchan-uk.

Svou trilogií o pomstě, jejíž součástí je slavný Oldboy, pronikl za hranice Jižní Koreje. Postupem let se vypracoval v nejuznávanějšího režiséra jihokorejského filmového průmyslu, který proslul otevřenou brutalitou, erotikou a absurditou, které se proplétají každým jeho snímkem. 

Cesta k filmu

Pak Čchan-uk se narodil v Soulu 23. srpna 1963. Jeho mládí poznamenal fakt, že jej prožíval v diktátorském režimu ovládaném Pak Čong-huiem, mužem, který asijský národ vedl 18 let. Když bylo budoucímu slavnému filmaři 16, byl diktátor zavražděn a na jeho místo dosedl Čon Tu-hwan, o mnoho krutější muž, který dal nedlouho po nástupu k moci příkaz zmasakrovat protestující studenty v Kwangdžu.

Násilnost režimu, tvrdé represe a nesvoboda formovaly charakter Pak Čchan-uka, který ve svých teenagerovských letech stále hledal svoji identitu. Sám později přiznal, že vyrůstání v takových podmínkách silně ovlivnilo jeho filmovou tvorbu, která je plná absurdního násilí.

Jako mladý muž ale neměl o své budoucnosti vůbec jasno. Film jej sice fascinoval od samotného dětství, ale v tehdejší Jižní Koreji měl jen málo příležitostí se v tomto oboru uplatnit. Navíc se točily jen filmy spřízněné s režimem, a tak by svůj talent nemohl naplno projevit.

Rozhodl se studovat estetiku. Na tu jej nepřijali, a tak začal studovat na katolické univerzitě v Sogangu, kde si vybral filozofii. V průběhu tříletého studia se začal více a více věnovat filmu. Brzy své vášni propadl, stal se členem školního filmového klubu a začal psát kritiku do novin.

Že chce být režisérem, se definitivně rozhodl po zhlédnutí Hitchcockova Vertiga. Jeho budoucí povolání se však uvnitř jeho osobnosti formovalo už dlouho předtím. 

Už jako dítě se zamiloval do černobílých hollywoodských filmů, které vysílala stanice American Forces Korea Network, na níž snímky běžely většinou jen v původním znění bez titulků.

Jednou dávali v televizi Jamese Bonda. Pakovi se film tak zalíbil, že si začal představovat, že natočí svůj vlastní snímek o Agentovi 007. V hlavě však neviděl hotové záběry, ale přemýšlel nad nimi scénu po scéně, jak by je nasvítil, nasnímal a nastřihal. 

A právě proto, že tehdy filmovým postavám nerozuměl, si vyvinul obdivuhodný cit pro vizuální stránku vyprávění.

V univerzitním filmovém klubu potkal i svoji životní lásku Kim Eun-hee. Když se pak v 80. letech dvojice sezdala, Čchan-uk zalhal své tchyni, které pověděl, že se chystá na dráhu profesora.

Už v té době byl ale pevně rozhodnut natočit svoji filmovou prvotinu. Sehnal herce, rozpočet i kameramana a natočil hodinu a půl dlouhý příběh o nevlastních bratrech a osudové ženě, která je milenkou místního mafiána. Naivní a laciné téma sice skvěle technicky zpracoval, ale to nestačilo.

Film nazvaný Daleun... haega kkuneun kkum (Měsíc je snem Slunce) byl takovým propadákem, že jedinou recenzi na něj napsal sám režisér. Učinil tak pod jménem svého kamaráda, který se nechal slyšet, že kritiku sám raději psát nechce. 

Rozhodl se nevzdat. Od premiéry své prvotiny z roku 1992 pravidelně odkládal stranou peníze vydělané psaním kritiky. Po pěti letech měl konečně dostatek financí, aby uskutečnil druhý pokus. Tentokrát se rozhodl natočit černohumornou komedii. Nazval ji Saminjo a skloubil v ní humorný příběh s kriminálkou.

Výsledek byl nevyrovnaný žánrový mix s několika brilantními momenty, který se však opět nedočkal uznání a stal se propadákem. Zklamaný režisér se s pověstnou korejskou zarputilostí rozhodl nevzdat a zkusit to ještě jednou.

V roce 1999 se mu naskytla příležitost natočit krátkometrážní snímek, který by reagoval na katastrofické události z roku 1995, kdy se kvůli architektonickým nedostatkům zřítilo během zemětřesení nákupní centrum Sampoong a v jeho troskách zahynulo 502 lidí. 

Pak Čchan-uk se téma rozhodl pojmout netradičně. Zaměřil se na fakt, že společnost vlastnící nákupní centrum nabídla rodinám obětí odškodnění ve výši stovek tisíc dolarů. To vyvolalo hyenismus. Začali se hlásit lidé, kteří si vymýšleli, že mezi oběťmi jsou jejich děti, které kdysi utekly z domova.

Jihokorejský režisér toto téma ztvárnil absurdním krátkometrážním filmem Simpan (Rozsudek). V jeho ústředí je zemřelá dívka, která se stala obětí destrukce nákupního centra.

K převzetí jejího těla (a finanční kompenzace) se přihlásí manželská dvojice, která tvrdí, že jejich dcera před lety utekla z domova. Po chvíli se k otcovství přihlašuje i sám patolog. Začnou se o tělo hádat, a tak vzniká absurdní situace, která vrcholí ještě absurdnějším závěrem. 

Pak Čchan-uk později přiznal, že až při filmování tohoto kousku poprvé naslouchal hercům, přestal je považovat za pouhé loutky a diskutoval s nimi o dialozích a vyprávění děje.

Katapultaci na vrchol mu přinesl až jeho třetí celovečerní film. Gongdong gyeongbi guyeok JSA (Pohraniční pásmo) se stalo okamžitým hitem, který se krátce po uvedení stal nejvýdělečnějším filmem uvedeným v Jižní Koreji.

Samotné natáčení však probíhalo velmi netradičně a takovému úspěchu napovídalo máloco. Příběh o dvou vojácích Severní Koreje a dvou vojácích Jižní Koreje, kteří střeží hraniční pásmo, ale stanou se přáteli, vznikal v tak trochu punkových podmínkách.

Členové štábu tvořili partu přátel, která do noci natáčela, posléze do rána popíjela, strávila 3–4 hodiny spánkem a následně se vrhla znovu do práce.

Veškeré aspekty snímku byly předmětem hromadné diskuse, což Pak Čchan-uka po následném úspěchu přimělo k utvrzení jeho přesvědčení, že kvalitní spolupráce štábu je nejlepší cestou k dobrému filmu.

Od té doby před psaním scénáře každého filmu konzultuje své myšlenky se štábem. Když pak dojde na samotné sepisování, nechává k ději na papíře současně skládat hudbu. Není to takový problém, jelikož jeho dvorní skladatel Yeong-wook Jo (skládá pro něj od Pohraničního pásma) je zároveň jeho sousedem. 

Trilogie o pomstě 

Po veleúspěšném pohraničním pásmu přišel první díl Pakovi trilogie o pomstě. Jeho série skládající se ze snímků Má je pomsta, Oldboy a Nebohá paní pomsta vynesla nejen jeho jméno daleko za hranice Jižní Koreje, ale stala se důkazem, že i korejská tvorba může zdatně konkurovat filmům na hollywoodském jevišti.

Jeho umně sepsané příběhy o krutostech lidského srdce si získaly obdiv i takových tvůrců, jako je Quentin Tarantino, který jej zařadil mezi své nejoblíbenější režiséry a Spike Lee, jemuž se Oldboy zalíbil natolik, že k němu v roce 2013 natočil remake. 

Trilogie o pomstě je životním dílem Pak Čchan-uka, které není jen dokonalou řemeslnou prací, nýbrž definicí režisérovy citlivosti, jak trefně popsal deník NY Times. Novinářům prestižního amerického plátku prozradil, že kamery a mikrofony jsou jeho prodlouženýma rukama. A o tom nemáme nejmenších pochyb.

Do svých filmů krutost a násilí umísťuje proto, aby divákům rozšířil jejich představivost. Je to podle něj zdravá cesta k tomu, aby násilnost zůstala jen v jejich hlavách a nikdy se neprojevila navenek.

Vypráví příběhy obyčejných lidí, které neobyčejné události přimějí k těm nejextrémnějším činům. A Pak Čchan-uk to snímá s neobvyklým citem pro detail. Vidíme jazyk střižený nůžkami vedví, zub vypáčený kladivem a zmateného muže pojídajícího živou chobotnici. 

Násilnostmi nasycené filmy mají ještě jeden rozměr, který bývá u Pak Čchan-ukových děl podceňován, ale skvěle podkresluje jejich povahu. Tím je přízemní, lidský humor.

V Nebohé paní pomstě dochází v závěrečné scéně k likvidaci muže, který mnohým způsobil příkoří. Několik lidí čeká, až se dostanou na řadu a budou se moci pomstít. Jeden z mužů v ruce celou dobu svírá malý klacík. Když na něj přijde řada, zničehonic vytahuje z kabátu obrovskou sekeru. 

Cesta do Hollywoodu a zpět

Svou zálibu v humoru naplno projevil až v celovečerním filmu Ssaibogeujiman gwaenchanha (Jsem kyborg, ale to nevadí), který měl premiéru rok po posledním dílu trilogie o pomstě.

Šlo o zkoušku schopností, která mu vyšla výborně, ačkoli mu jí řada fanoušků vyčítá. Režisér totiž zcela zahodil obraz vybudovaný trojicí temných thrillerů a vrhl se do žánrově odlišných vod.

Jde o úplně něco jiného, ale jeho cit pro vizuální stránku je bezchybný, stejně tak jako jeho schopnost odvyprávět vážný příběh odlehčenou formou. 

Ještě větší risk a úkrok stranou od mainstreamového proudu zaznamenal snímkem Bakjwi (Žízeň) z roku 2009. Vytvořil upírský film, který mixuje hned několik žánrů a snové prvky, což nemusí být každému po chuti, ačkoli na festivalu v Cannes získal Cenu poroty.

Cestu zpět do srdcí západních fanoušků našel až o čtyři roky později díky filmu Stoker. Jihokorejsko-britsko-americká koprodukce s hvězdami jako Nicole Kidman a Mia Wasikowska byla velkým testem toho, jak si asijský mág poradí s hollywoodskými reáliemi. A zvládl to bravurně. 

V hodinu a půl dlouhém dramatu dokázal Hollywoodu perfektně nastavit zrcadlo. Ironizuje tradiční filmařské prvky a záměrně diváky mate. Používá klasické vyprávěcí prostředky, ignoruje však zažitá pravidla a vysmívá se zažitým ideologickým prvkům hollywoodských filmů (rodina nadevše).

Prostřednictvím vizuálně podmanivých scén a mistrných střihů vykresluje duel dvojice strýčka a dcery, čímž odsouvá Nicole Kidman do vedlejší role a opět tak narušuje zažitá očekávání. Namísto ústředního postavení působí slavná herečka v Pakově díle jako třetí kolo od vozu. 

Poté, co úspěšně zpranýřoval Hollywood, se Pak Čchan-uk vrátil zpět k jihokorejské tvorbě. Opět ale předvedl žánrovou otočku. Rozhodl se zpracovat erotický román Fingersmith od Sarah Waters. Výrazně si jej upravil pro své potřeby a slavil obrovský úspěch. 

Agasshi (Komorná) se stala v Jižní Koreji natolik populární, že tisíce fanoušků zaplnily veřejný prostor odznáčky, samolepkami, nášivkami a všemožnými podomácku vyrobenými předměty. Na počest filmu dokonce vznikla rapová písnička. 

Důvodů, proč Jižní Korea po tomto filmu tolik šílela, může být hned několik. Tím nejzásadnějším ale bude tamní sexuálně konzervativní prostředí, do nějž Pak Čchan-uk vsadil film, který si s erotikou pohrává tak otevřeně, jako si jeho dřívější počiny hrály s násilím.

Rovněž citlivě brnká na vlnu národní hrdosti. Lesbický příběh totiž zasadil do 30. let minulého století, kdy Korea spadala pod nadvládu Japonska. 

Masová obliba filmu dokonce přiměla korejský multiplex Yongsan CGV, aby věnoval jeden kinosál výhradně na režisérovu počest. Součástí je i galerie, kterou zaplňuje fotografiemi a předměty z filmů.

Kino stojí jen nedaleko od americké armádní základny, a tak je ideálním prostorem pro složení poklony před režisérem, který v dětství trávil hodiny před kanálem American Forces Korea Network, jen aby v dospělosti dotáhl korejskou kinematografii na úroveň té americké.

Zajímavosti

• 54letý režisér si úzkostlivě chrání své soukromí, neexistuje žádná fotografie jeho manželky, se kterou je přes 30 let.
• Pak Čchan-ukovým nejoblíbenějším filmem je Gepard od Luchina Viscontiho.
• Od roku 1992 natočil 10 celovečerních filmů.
• Není jen režisérem, ale i vášnivým fotografem.
• Jeho dalším počinem bude televizní minisérie The Little Drummer Girl, která se částečně natáčela v Česku.

• V Oldboyovi nalezneme narážky na kultovní filmy Being John Malkovich, King Kong nebo The Count of Monte Cristo.
• Má je pomsta je vůbec první film v historii, v němž proběhla sexuální scéna se znakovou řečí.
• Postavy v jeho filmech k vraždění velmi často používají nůžky.
• Jeho filmy výrazně ovlivnila díla Franze Kafky.