Etické zásady jednoho z největších evropských myslitelů všech dob jsou platné i dnes. Zlaté pravidlo: „Nečiň jiným, co nechceš, aby oni činili tobě,“ určitě znáš. Seznam se i s Kantovým kategorickým imperativem, který má stejnou etickou hloubku i přesah.
Jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední představitel osvícenství. Jeho dílo Kritika čistého rozumu odstartovalo zcela nové pojetí filosofie, zejména v epistemiologii (teorie poznání) a etice.
Immanuel Kant (1724–1804) přišel s vlastním pojetím mravnosti prezentované velmi známým kategorickým imperativem. Ten není vůbec složitý na pochopení, už vůbec na praktikování, a to mu dává význam přímo nadčasový. Můžeš se jím dnes řídit a být díky němu lepším člověkem zrovna tak, jako lidé, kteří žili v Kantově době a dostávali tak tyto informace z jeho děl přímo „z první ruky“. A že to v dnešní době potřebujeme, dobré lidi, kteří se k sobě chovají hezky. S respektem a úctou. Nemyslíš?
Nenechat se svést na cestu vzdělání se nepovedlo
Nejvýznamnější novověký filosof a zároveň, jak jsme poznamenali výše, i poslední představitel osvícenství, se narodil v přístavním městě jménem Kaliningrad, dříve Královec, do chudé rodiny.
Otec byl řemenář, matka mu zemřela v raném věku – v pouhých pěti letech. To však nezkalilo Kantovy vzpomínky na dětství, protože ke svému rodnému městu, přátelům a univerzitě měl po celý život velmi úzký vztah. A to natolik, že nabídky na učení na jiných místech poměrně radikálně odmítal.
Immanuel Kant vyrůstal v rigidně náboženském prostředí, jednalo se o pietismus, jistou odnož luteránství. Ten spočíval ve skromném životě nabádajícím ke čtení bible a k odolávání nechat se svést na cestu vzdělání. To se v případě Kanta nepovedlo.
Výuka filosofie přímo od pietistů
Vzdělával se u pietistů, kde získal i základy filosofie. Roku 1740, tedy v šestnácti letech, byl přijat na místní univerzitu, kde se seznámil s Aristotelem, Newtonem (studiem Newtona doháněl slabé vzdělání v matematice), četl Wolfa. Propadl literatuře a filosofii.
Roku 1748 univerzitu opustil bez titulu a odešel učit do venkovských šlechtických rodin. Roku 1755 se na ni však vrátil a publikoval několik prací, které mu zajistily titul docenta. Mimo to pracoval jako knihovník. Roku 1770 mu byla nabídnuta řádná profesura, profesor poetiky, což odmítl. Nakonec získal vysněné místo profesora logiky a metafyziky.
Kant byl republikán a demokrat. Zastával názor, že stát by měl umožnit člověku svobodu a naplnění jeho cílů, potřeb a tužeb. To se viditelně odráží i v jeho filosofii.
Zákaz od samotného krále
Roku 1793 vydal Kant dílo Náboženství v mezích pouhého rozumu. Jednalo se o jakýsi pokus o formulaci filosofie náboženství. Bibli zde prezentuje jako srozumitelné a alegorické vyložení jeho vlastní etiky. Ukazuje obecnou a univerzální platnost svých teorií. Ve všech dobách, kulturách a národech.
Bůh a svobodné já jsou podle něho entity, jejichž existenci musíme přijímat. Manifestují se totiž v každém našem svobodném jednání. Boha redukuje na jednotící prvek svého morálního systému. Představuje jej jako projekci našeho mravního ideálu.
Bůh, nesmrtelná duše, nesmrtelné já. To vše jsou podle něj jen jevy, konstrukty našeho rozumu. Jsou to jevy o sobě, a tedy ve skutečnosti neexistují. Taková tvrzení byla pro krále neomluvitelná a neakceptovatelná. Proto učinil Kantovi zákaz a ten musel slíbit, že už nevydá žádné publikace v otázce náboženství.
Co je člověk?
Zákaz ale neplatil pro oblast etiky a epistemologie, filosofickou disciplínu zkoumající lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět. Můžeme říci, že v Kantově filosofii jsou propojené. J
Jednou údajně řekl: „Dvě věci mě naplňují úžasem. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Tento výrok jasně prezentuje dva základní směry Kantovy filosofie. Poznání a etiku.
Člověka jako takového potom podle Kanta charakterizují/vysvětlují tři otázky:
-
Co mohu poznat?
Jaké nutné podmínky musí být splněny, abys mohl poznávat svět. -
Co mám dělat?
Jaké podmínky musí být splněny, aby lidé mohli pojem „dobra“ užívat tak, jak jej užívají. -
V co smím doufat?
Náboženství předkládá názorné symboly, které mají vést k mravnímu jednání a svobodnému životu.
Svoboda jako základní předpoklad mravnosti
Svobodný život je potom popisován pokrokem, tedy vývojem směrem ke svobodě. Podle toho je člověk morální, autonomní a rozumná bytost, která se snaží vypracovat společnost, protože v ní může uplatnit svou autonomii. Člověku jde tedy o společnost svobodnou.
Kolem pojmu „svobody“ se toho v Kantově filosofii točí hodně. Je to podle něj nejhlavnější a nutný předpoklad k tomu být mravní bytostí. Musíme být svobodní, abychom mohli být mravní. Vychází z něj i koncept autonomie – člověk je autonomní v poznávání, jako svobodná bytost se řídí zákony, které si sám stanovuje a které pochází od něj. Proto je schopen poznat i zákony přírodní.
Mravnost odvozená ne z důsledků jednání, ale z jeho motivů
Základem přirozené morálky, kterou rozebírá Kant ve svých dílech Kritika praktického rozumu a Základy metafyziky mravů, je kategorický imperativ – jednoznačný příkaz. Ten de facto rozvádí výše zmíněné Zlaté pravidlo a hodnotí mravnost jednání ne na základě jeho důsledků, ale motivů.
Jednej tak, aby tvá maxima (subjektivní chtění, jednání) byla v souladu s obecným zákonem.
Oním „obecným zákonem“ je míněn „rozumný zákon našeho rozumného rozumu“. Kantovi jde totiž vždy o rozum. Rozum je rozumný. A kdyby nebyl rozumný, nebyl by praktický. A rozum je praktický. Jak přeložit kategorický imperativ do dnešní řeči? Přikazuje vlastně, že musíš jednat tak, abys nejednal pod tlakem vlastních smyslových pružin (náklonnost), ale podle povinnosti (úzce spojena s dobrou vůlí) tj. úcta k zákonu.
Musíš jednat pro povinnost samu, z úcty k zákonu. Jednání v souladu s povinností není etické. Třeba žiješ zdravě ne proto, abys přežil, ale z úcty k zákonu. Že je to dobré. Nebo si půjčíš peníze a vrátíš je, protože víš, že se to tak patří. Ne proto, aby ti to přineslo výhody, tedy že ti věřitel třeba zase příště půjčí.
Když to aplikujeme na dnešní situaci. Lidé by se k sobě měli chovat hezky a respektovat se proto, že je to dobré. A že je to dobré víme, protože máme rozum a jsme rozumní. A mravně se můžeme chovat díky tomu, že jsme svobodní.
Máme tedy svobodu, rozum, a tak je nám jasné, že musíme ctít přirozený zákon a ostatním pomáhat. Proto, že je to dobré. Pro onu pomoc samu. Ne pro výhody, které z toho mohou plynout.
