I když někdo může mít videohry za ztrátu času, je to obvykle dáno tím, že tenhle báječný svět dostatečně nezná. Ochuzuje se tím ale o skvělé příběhy nebo nezapomenutelné situace s přáteli, a to je přitom stále jen špička ledovce toho, co videohry přináší.
Dali jsme dohromady seznam her, ve kterých se lidstvo potýkalo s existenčními problémy a přidáváme i trochu mrazivý pohled na to, zda se máš konkrétního scénáře obávat, nebo ne.
Detroit: Become Human – nadvláda robotů a umělé inteligence
Začněme hrou, u které ti můžeme míru pravděpodobného promítnutí do skutečného světa prozradit hned na začátku. Ano, tohle se může stát a v určité míře se to už děje.
Řeč je o hře Detroit: Become Human od francouzského studia Quantic Dream, která ti dá možnost vstoupit do společnosti plné androidů a umělé inteligence. I když se příběh stáčí spíš k tradičnímu sci-fi tématu – jestli si může robot nebo umělý člověk uvědomit sám sebe – několikrát se v této hře také objeví téma nezaměstnanosti. Jinak řečeno, zda lidskou práci v budoucnu nahradí právě roboti a automatizace.
Když se podíváš kolem sebe, některé obory už tohle začínají pociťovat hodně zblízka. Umělá inteligence, zatím pouze v počítačích a mobilech, začíná nahrazovat spoustu činností, které dosud zastával člověk, a až se ve větší míře budou objevovat roboti nebo androidi jako z Detroit: Become Human, může to nakonec skončit i revolucí. Právě ta se totiž ve hře odehraje a podle tvých rozhodnutí může dopadnout hned několika různými způsoby.
Tohle je rozhodně hra, kterou by si milovníci a milovnice sci-fi neměli nechat ujít a možná se z ní i něco přiučí.
The Long Dark – geomagnetická bouře, klima a návrat k přírodě
Pokud má být Detroit: Become Human varováním před technologickou budoucností, The Long Dark jde přesně opačným směrem. Ukazuje svět, ve kterém technologie selžou prakticky ze dne na den.
Kanadský survival od studia Hinterland tě hodí do mrazivé divočiny poté, kdy Zemi zasáhne geomagnetická bouře. Elektronika přestane fungovat, moderní svět se rozpadne a zůstane jen člověk, příroda a velmi drsné podmínky. Žádní zombíci, žádní nepřátelé s puškami. Jen zima, hlad, vyčerpání a neustálý boj o to, přežít další noc.
Právě tímhle je The Long Dark nepříjemně realistický a ukazuje, jak by jednou mohla silnější geomagnetická bouře zapůsobit na skutečnou elektroniku kolem nás. Určitě víš o blackoutech nebo třeba jen o přerušení dodávek elektrické energie, jako nedávno v mnoha českých městech najednou. Přišel obrovský chaos a každý si hodně rychle uvědomil, jak křehký je každodenní koloběh obvyklých věcí kolem nás.
Tahle hra tě nepřipraví na apokalypsu tím, že bys po jejím dohrání zvládl*a přežít v kanadských lesích, ale přinutí tě víc přemýšlet způsobem, který moderní člověk dávno zapomněl.
The Last of Us – parazitické houby a kolaps společnosti
Hra a od nedávna i vynikající seriál The Last of Us je jedním z nejznámějších příkladů herní apokalypsy, která nestojí na jaderné válce ani invazi emzáků. Ne, jádro celého problému je mnohem nenápadnější.
Příběh světa, který se rozpadl kvůli mutaci parazitické houby rodu Cordyceps, působí na první pohled jako čisté sci-fi. Jenže inspirace skutečnými houbami, které dokážou ovládat chování hmyzu – jako je například Housenice čínská – dává scénáři velmi nepříjemný nádech reality. Stačí pak už jen velmi málo k tomu, aby se zhroutila celá infrastruktura, vlády jednotlivých států, ale také mezilidská důvěra.
Pokud The Last of Us znáš, víš už hodně o tom, jakým luxusem se v tomhle světě stala morálka nebo jak tenká hranice je mezi ochrannou blízkých a čirým sobectvím. To jsou témata, která rozhodně nejsou daleko od úvah nad většími problémy ve skutečném světě. Rozpad společnosti na znepřátelené tábory můžeme nakonec sledovat i u nás, bez ohledu na to, že není nikterak militantní.
A i když například český mykolog Jan Borovička v našem starším rozhovoru uvedl, že v případě pandemie popisované v The Last of Us by šlo o dlouhý evoluční proces a její nástup se zdá být spíše v rovině teorie, jakákoliv jiná apokalypsa s podobnými následky nastat může. Vzpomínka na COVID je proto až nepříjemně mrazivá.
Ber tedy The Last of Us spíš jako varování před tím, jak snadno se může všechno změnit, když nastolená pravidla přestanou ze dne na den fungovat.
Watch Dogs – ztráta soukromí a digitální kontrola
Na rozdíl od ostatních her neukazuje Watch Dogs svět po apokalypse, ale těsně před ní. Přesněji by šlo říct, že se odehrává ve světě, ve kterém si lidé ani nevšimli, že se na ně nějaká katastrofa vůbec valí.
Centrální systém ctOS propojuje kamery, dopravu, osobní data i bezpečnostní složky a umožňuje prakticky neomezený dohled nad obyvateli města. Hráč se do systému nabourává, ale hra zároveň neustále připomíná, že problém není v hackerech, ale v samotné existenci takhle nebezpečné infrastruktury.
Ztráta soukromí není ve Watch Dogs představená jako náhlý kolaps, ale jako tichý, postupný proces, který většina lidí přijímá výměnou za své pohodlí.
Watch Dogs tak dneska působí méně jako nějaká neurčitá dystopie a více jako zrcadlo reality, kterou tvoří chytré kamery, sledování pohybu, cílená reklama nebo sběr dat s nejrůznějšími zájmy těch, kdo se k nim dostávají. Jasně, nemusíš teď mazat sociální sítě a odpojovat se od internetu, určitě to ale chce zamyšlení nad tím, jakou digitální stopu obecně zanecháváš a jestli nemůžou být tahle data nějakým způsobem zneužita.
Death Stranding – izolace a logistika
Zatímco výše vyjmenované hry mohou člověka připravovat na to, jak se pohybovat ve společnosti, která prošla kolapsem, hra Death Stranding japonského designéra Hidea Kodžimy se hodně věnuje psychologické stránky každého z nás.
Jak bys reagoval*a na osamělost, nedostatek informací, zdrojů, surovin? To jsou otázky, které dřív nebo později napadnou každého, kdo by se přípravou na skutečnou apokalypsu začal zabývat. Ústředním motivem Death Stranding je ztráta spojení mezi ostrůvky přeživších a nutnost tato spojení zase navázat.
Ukazuje také, jak důležitá je infrastruktura a logistika, kterou můžeš ve fungující společnosti vnímat spíš jako nutné zlo. Kamiony na dálnici, průtahy s dodáním objednaného zboží, nečekaný pohyb cen kvůli faktorům, které nelze přímo ovlivnit.
Tahle hra tě naučí, že pro zvládnutí apokalypsy bys v tom lepším případě neměl*a potřebovat zbraně, ale hlavně kvalitní boty, trpělivost a ochotu domluvit se s ostatními. A to i v případě, že je nikdy neuvidíš tváří v tvář. Je to lekce z psychologie, kterou jsme si v uplynulých letech všichni nanečisto vyzkoušeli, snad ale nebudeme muset nové poznatky a lekce z Death Stranding znovu brzy použít.
This War of Mine – nic jiného než přežití
Většina válečných her ti dá do ruky zbraň a pošle tě zachránit svět. Už jsi ale zjistil*a, že v našem výběru jsou tak trochu „jiné“ videohry, které pro tebe mohou být lekcí nebo jen prostředkem k zamyšlení. A i to mnohdy stačí.
Poslední titul, který jsme pro tebe vybrali, je ale nejsilnější ve smyslu prozření, jak to může vypadat v prostředí, ve kterém se válčí. Hra This War of Mine od Poláků z 11 Bit Studios je už sice staršího data, ale sám*sama určitě uznáš, že i dnes silně rezonuje. Hráč se tady zhostí role vyděšeného civilisty, který se snaží dožít dalšího rána, a to za pomoci jakýchkoliv prostředků. Jídlo došlo, přátelé umírají, protože nemáš léky, a věřit už můžeš snad jedině sobě.
Tahle hra tě naučí, že skutečná apokalypsa není o epických bitvách, ale o nekonečném čekání, hladu a špinavých kompromisech. Budeš v noci riskovat život a loupit v sousedním domě? A co když tam najdeš jen starý manželský pár, který je na tom ještě hůř než ty? Ukradneš jim tu poslední konzervu, abys zachránil*a svoje lidi, nebo odejdeš s prázdnou a necháš své přátele hladovět? Tohle je skutečně jedna z nejdrsnějších lekcí z priorit, ze kterých ve skutečném životě prostě nechceš volit.
Blízkost ke skutečnému konfliktu, který se navíc odehrává jen několik stovek kilometrů od nás, dělá z téhle hry emocionálně velmi nepříjemný „trenažér přežití“, ze kterého neodejdeš jako vítěz, ale jako někdo, kdo pochopil, co je skutečně důležité.
Zábava, nebo kurz přežití?
Hry nás tedy pravděpodobně nenaučí, jak rozdělat oheň křesadlem nebo jak opravit jaderný reaktor. Ale dají ti něco cennějšího – mentální mapu. Naučí tě nezpanikařit, když se zhroutí systém, přemýšlet tři kroky dopředu a chápat, že každá volba má svůj následek. Takže až příště uvidíš někoho hodiny sedět u postapokalyptického RPG, rozhodně to neber jako ztrátu času. Tenhle člověk si možná právě dělá kurz přežití pro 21. století.
