Laura Jašková je slovenská multiinstrumentalistka, kterou můžeš znát z kapel Billy Barman nebo projektu Meowlau x Val. Proč je teď hvězdou slovenské alternativy?
Hudební kariéru nastartovala natáčením videí, kde sólovala na baskytaru přes světové hity, a nyní vychází po náročném roce ze studia s vlastní sólovou deskou s názvem Kvety. „Kvety jsou hudebním deníkem bouřlivého období, ale zároveň důkazem, že i chaos může přinést soudržné a silné umělecké dílo,“ tvrdí Laura o svém debutu. Meowlau vstupuje na scénu bez přetvářky a afektu – s hudbou, která je syrová, něžná, osobní a odvážná zároveň.
Většinu tvé hudební kariéry tě lidé vnímali spíše s baskytarou. Ať už sólově na Instagramu, v kapele Billy Barman, nebo v projektu Meow X Val. Ale teď tě ve videích k nové desce vidíme spíš s kytarou. Jak jsi tu desku nahrávala a jak k tomu posunu došlo?
Vlastně asi devět z deseti skladeb vzniklo přímo u mě doma, kde mám malé studio. Vznikaly tak, že jsem nejdřív udělala instrumentál – nahrála jsem přes sebe extrémní množství vrstev kytar a baskytar do beatů. Zbytek se dodělával ve studiu. Je to v podstatě taková zpívaná kytarovo-baskytarová tvorba.
Hudbu jsi tvořila čistě sama?
Ano, až na skladbu „Objímám ťa“, tu jsme složili společně s kapelou.
Koho máš teď v kapele?
Jsme trio. Kromě mě je tam bubeník Vladoš Paška a baskytarista Kristián Folvarský. Na desce má ale zásadní vliv také Matěj Turcer, který do toho vložil své produkční dovednosti.
Tvá předchozí tvorba, kterou znám z Instagramu, byla spíš barevná a groovy. Teď ses na albu posunula k temnějšímu, post-punkovému zvuku, což je teď na slovenské alternativní scéně skoro standard. Co tě k tomu inspirovalo?
Celý život mě inspirují lidé kolem mě a hudba, kterou poslouchají. V období projektu Meowlau X Val jsem hodně poslouchala drum & bass nebo liquid. Postupně jsem se ale dostala k indie a post-punku. Na Slovensku je teď spousta skvělých kapel, které hrají přesně tento žánr, a úplně se to na mě nalepilo. Moje tvorba se tak přerodila do indie post-punku.
Koho bys jmenovala jako inspiraci? Vím, že jsi zmiňovala Fontaines D.C. v minulosti, co dále tě inspirovalo?
Ze zahraničí určitě ti Fontaines D.C. a Lola Young. Ze slovenské scény, která mě brutálně ovlivnila, miluju Katarzii. A také Berlin Manson, Edúv Syn a podobné kapely z Česka a Slovenska.
Máš někoho vyloženě z Česka?
Naprosto zbožňuju Bert & Friends. Nevím, jestli se to přímo dotklo mé autorské tvorby, ale miluju jejich vibe a to, jak je to divné. I texty – Albertovy texty jsou úžasně zvláštní a líbí se mi, že je mu to úplně jedno. Je to super.
Hned v první skladbě máš bar „bojím sa trvalých zmien“. Je to, co děláš teď, podle tebe trvalá změna, nebo čekáš, že přijde další?
Nemyslela jsem to úplně v kontextu kariéry. Ten text byl spíš o tom, když ti někdo odejde ze života nebo když někdo z tvého okolí či rodiny zemře, což byl můj případ. Hudebních trvalých změn se nebojím, pokud se dějí krásné věci.
S kým bys nejraději vyrazila na turné?
Velmi ráda bych jela s Edúv Synem, a to se nám na podzim pravděpodobně splní, takže se moc těším. A pak s Katarzií, kdyby to šlo. To jsou moji dva nejoblíbenější interpreti.
Máš na desce nějakou svou nejoblíbenější píseň?
Každá pro mě znamená něco jiného. Moc si vážím featuringu s Matějem (Edův syn, pozn. red.), že do toho se mnou šel, i když dělá jinou hudbu. Osobně mám moc ráda „Spánok“, hned tu první skladbu, protože má pro mě speciální citovou hodnotu. Ale ráda mám všechny.
Nahrát sólovou desku je dost intimní záležitost, člověk se tam hodně odhaluje. Jaký je to pocit stát za mikrofonem sama za sebe?
Je to pro mě úplně nová zkušenost. Hrát na basu je jedna věc, je to do jisté míry anonymní – jsi tam, hraješ linku, ale je to jiné. Ale něco odvyprávět v rodném jazyce, za tím si člověk musí stát. Jako někdo, kdo se víceméně nikdy k ničemu nevyjadřoval, je to pro mě velká věc. Ale s těmi texty jsem ztotožněná, takže je to fajn.
V jednom textu zpíváš „ja nemám čo dať“. Zní to skoro jako rezignace. Týká se to něčeho konkrétního?
Většina desky se točí kolem vztahové a romantické roviny. Minulý rok jsem v těchto věcech hodně chybovala, až jsem dospěla k rezignaci. Byla jsem emočně vyhořelá a při jakémkoliv pokusu o vztah jsem už nebyla schopná druhému člověku předat emoci. Je to přesně ta rezignace, kterou jsi popsal.
Takže je to vlastně takový osobní deníček?
Ano, celé album je v podstatě reprodukcí mých pocitů a zážitků.
Celá slovenská scéna se teď veze na vlně post-punkové temnoty. Čím to podle tebe je, že je to na Slovensku tak relevantní?
To je dobrá otázka. Rozhodně to vyplývá z neklidu ve společnosti. Ale mám pocit, že to ladí i s tím, jak se mladí lidé oblékají a jak vypadají. Je to podpis této generace. Velmi mi to vyhovuje a s tímto žánrem i jeho atmosférou jsem maximálně ztotožněná.
Ty stále žiješ na Slovensku, že? Neláká tě, jako velkou část slovenské alternativy, přesun do Prahy?
Vnímám, že se tam stěhuje hodně mých přátel, ale já jsem takovým zvláštním, až úzkostným způsobem navázaná na Bratislavu a Slovensko, takže se zatím stěhovat neplánuju.
Slovensko teď prochází turbulentním obdobím v kultuře i politice. Cítíš jako umělkyně potřebu se k tomu vyjadřovat přímo, nebo je melancholie tvého alba tvou formou protestu?
Musím přiznat, že od minulého roku jsem byla hodně pohlcená svým osobním životem. Stále se točím kolem tématu lásky, ale věřím, že časem budou texty i o jiných, důležitějších věcech.
Slovenské kulturní instituce a nezávislí umělci jsou pod tlakem státní moci. Máš strach o prostor pro svobodnou tvorbu?
Přirozeně se mi nelíbí, co se tu děje. Škrtají se rozpočty pro kulturní prostory, s čímž nejsem v pohodě. Máme tu několik skvělých míst, která kvůli svým názorům nedostávají dotace. Trápí mě to a mluvím o tom otevřeně.
Co myslíš, že by na tvé album řekla ministryně Šimkovičová, kdyby ho slyšela?
Myslím, že kdybych na něj chtěla grant, tak ho nejspíš nedostanu. Takže asi tak.
Ty jsi také součástí LGBT komunity. Jak se cítíš v zemi, kde je rétorika vůči této komunitě v posledních letech tak vyostřená?
Mám velké štěstí, že se pohybuji v kruhu lidí a v hudební komunitě, kde jsem tolerovaná jako člověk se vším všudy. I mé texty, kde se přiznávám k ženskému rodu, byly přijaty skvěle. V Bratislavě se na ulici nesetkávám s nějakými útoky. Uvědomuji si ale, že mimo Bratislavu je to mnohem problematičtější. Já jsem v relativní pohodě díky tomu, kým se obklopuji.
Je tedy slovenská alternativní scéna „safe space“?
Já se tam tak cítím, takže si myslím, že ano.
Společnost má tendenci škatulkovat queer umělce jenom jako queer umělce. Cítíš tlak být „mluvčí“ komunity, nebo chceš, aby hudba mluvila za sebe?
Už jsem se setkala s názorem, že jsem jakási "vlajková loď" této komunity, ale to není moje motivace. Mám hudební pohnutky a ty dávám do své tvorby. Nedělám to s nějakým cílem být mluvčí. Dělám hudbu, protože ji potřebuji dělat.
Když se podíváš na současnou mladou generaci na Slovensku, vidíš tam sílu to zlomit?
Určitě. Mladí mají obrovské nasazení a odhodlání. Mají to prostě, slušně řečeno, "u prdele", jsou dostatečně drzí na to, aby řekli svůj názor, a to je hrozně důležité.
Máš nějaké další hudební plány?
Chtěla bych dělat hodně featuringů, protože mě baví se spojovat s jinými umělci. I kdyby mě oslovil kdokoliv jiný, ráda do toho půjdu, pokud mě ten interpret bude bavit.
Máš už někoho konkrétního vyhlédnutého?
Mým snem, který je podle mě i realizovatelný, je právě spolupráce s Katarzií. Už jsme to společně trošku nakously, jen čekám, až napíšu věc, kde bych nás slyšela obě. Ty rychlé post-punkové věci nejsou úplně pro ni, takže chci vytvořit něco, co sedne oběma.
Kdy tě můžou fanoušci vidět v Praze?
10. března budeme hrát na Radiu Wave, na to se moc těším. A pak na festivalu United Islands.
