Perception je nová hra z dílny studia The Deep End Games, v níž se hráč ujímá kontroly nad slepou protagonistkou. Jak to dopadlo?
Hororový titul Perception ve mne díky svému originálnímu konceptu vzbudil silný zájem už při prvotním oznámení hry. Koneckonců, už jen samotná vidina slepoty může být pro leckoho učiněnou hrůzou, daleko strašidelnější než v hororech běžně prezentované děsy a běsy. A právě s tímto krutým hendikepem se potýká i protagonistka hry, dívka jménem Cassie, kterou její noční můry přivedou až k rouškou tajemství zahalenému sídlu v oblasti Echo Bluff. Stará budova je však opuštěná jen zdánlivě a na mladou hrdinku zde čeká nesnadná pouť, na které musí najít odpověď na otázku, co se v onom sídle ukrývá a proč si ji k sobě přilákalo.
Dobrý nápad, horší provedení
Hrdinka se na své strastiplné cestě rozdělené do čtyř kapitol vydá po stopách celkem čtyř rodin či nájemníků, kteří v domě napříč několika stoletími žili, přičemž každého z nich zastihl nějaký neblahý osud a Cassie musí přijít na to, co se zde událo a jak to souvisí s jejími nočními můrami, které jí už delší dobu nedávají spát. Cílem každé kapitoly je získat určitý předmět, který se jí z nejasných důvodů zjevuje ve snech, a poté, co jej získáte a přijdete na kloub záhadnému skonu dané rodiny, se dům se svojí výbavou rázem přesune v čase zpátky do minulosti, kde na vás čeká v podstatě ta stejná náplň.
Bohužel, dobrý nápad hry z velké části ztroskotává na vcelku průměrném, místy až nudném provedení. Příběhová linka hry, byť zpočátku nabízí jistý příslib napínavého dobrodružství, postupně rozbředne do nijak zvlášť zajímavého vyprávění a ono počáteční napětí a kousavá touha po tom rozkrýt všechny zdejší záhady začíná po chvíli slábnout. Samotná idea, s jakou autoři k příběhu přistoupili, není z mého pohledu vůbec špatná. Příběh roztříštěný do čtyř kapitol, které dohromady mají tvořit jednu souvislou, kontinuální linii, má potenciál přinést něco vskutku zajímavého, v tomto případě se však době mířený záměr jaksi minul účinkem a ve finálně tak děj v hráči žádnou zapamatování hodnou stopu neudělá.
Tomu mimochodem nepřispívají ani verbální projevy samotné hrdiny, které místo toho, aby reflektovaly její hrůzu, sem tam vyzní spíše komicky. V tomto ohledu se však jedním dechem sluší uvést, že hned v úvodu si hráč může vybrat jeden ze dvou módů, které upravují hrdinčiny monology. S tím doporučeným bude Cassie o něco více mluvná a hráč se o ní může dozvědět více, druhý pak její vyjadřování omezí jen na ty nejdůležitější příběhové repliky. Po zkušenosti s prvním ze zmíněných módu však trochu lituji, že jsem si nevybral ten, který by ji umlčel.
Máme hole v ruce
Neodmyslitelným pomocníkem nevidomé Cassie je pochopitelně její slepecká hůl, která jí pomáhá v orientaci v prostředí. Ťukáním o zem totiž hrdinka kolem sebe šíří zvukové vlny a na bázi systému echolokace pak dokáže na krátkou chvíli „nazřít“ na své okolí. Jak vás ale hra upozorní, přílišným hlukem na sebe upoutáte nechtěnou pozornost a po krku vám půjde nepřátelský duch nazývaný „The Pressence“, proti němuž se nemůžete nijak bránit a v případě, že vás začne větřit, musíte neprodleně vyhledat úkryt. Jak se však ukázalo, Cassie zřejmě není jediná, jejíž existence je sužována nějakým hendikepem. Z jistého druhu postižení totiž podezírám i onoho ducha, který podle všeho trpí hluchotou, protože k tomu, abyste jej na sebe skutečně přilákali, musíte bušit holí do země skoro jako smyslů zbavení a někdy ani to s duchem zkrátka a jednoduše vůbec nehne.
Druhou důležitou pomůckou hráčovy postavy je pak mobilní telefon vybavený několika pro Cassie užitečnými aplikacemi. Ty přijdou vhod hlavně tehdy, když během průzkumu narazíte například na dopisy, které zde dřívější obyvatelé zanechali a po jejich oskenování vám elektronický hlas přečte jejich obsah. Díky telefonu Cassie také komunikuje se svým vzdáleným kamarádem, který jí pomáhá s identifikací různých maleb či obrazů a v neposlední řadě budete narážet i na audio nahrávky a takzvané Touchstones, což jsou v podstatě různé předměty, které v sobě ukrývají vzpomínky svého bývalého vlastníka a díky své intuici je Cassie dokáže přečíst. Ty jsou poschovávané různě po celém, relativně rozlehlém domě a jen na vás, zda se rozhodnete všechny dopisy, nahrávky či a podobně důsledně hledat, abyste si ze střípků drobných informací poskládali lepší obrázek o osudu dané rodiny.
Vaším hlavním a vlastně jediným úkolem v každé kapitole bude prozkoumání domovních prostor a s tím spojené hledání výše zmíněných dopisů či nahrávek, předmětů důležitých pro další postup a řešení pár jednoduchých hádanek. Často se navíc může stát, že v labyrintu chodeb a spleti pokojů zabloudíte, díky šestému smyslu slepé hrdiny, který můžete kdykoliv aktivovat, se vám však váš cíl uprostřed černočerné tmy rozzáří jasně jako žárovka, což upřímně řečeno působí dost podivně a výrazným způsobem to nahlodává pocit bezmocnosti, který představa slepoty nutně vyvolává. Zdaleka nejhorší je však to, že během té hrstky aktivit, které hra nabízí, se nelze ubránit pocitu, jako by hře chybělo něco důležitého, co by ji činilo skutečně zábavnou. Proto pokud hledáte napínavou hru, kde se budete procházet po domě a ještě k tomu zažijete skvělý narativní zážitek, sáhněte raději třeba po Gone Home.
Žádnou velkou chloubou není ani technický stav hry. Hra sice běží plynule a nepadá, během poslední kapitoly se mi nicméně přihodilo, že při průzkumu domu a přesunu mezi patry najednou jako by v jedné z místností zcela zmizely zdi, dveře se objevily uprostřed místnosti a má postava se po bližším zkoumání propadla dolů kamsi do mezery mezi schody a stěnou, odkud se už samozřejmě nešlo nijak dostat, takže jsem musel celou hru vypnout a pustit znovu, čímž jsem ztratil několik desítek minut postupu. Co se grafické stránky týče, k té žádné větší výhrady nemám. Jak si můžete na přiložených záběru ze hry všimnout, Preception záměrně pracuje s velmi omezenou paletou barev, což nemusí sednout každému, v mých očích je však tento styl vizuálního zpracování velmi povedený.
Závěrem zbývá snad už jen znovu konstatovat to, co zde už jednou padlo, a sice, že nápad, se kterým autoři k práci na titulu přistoupili, není vůbec špatný, naopak je jednoznačně zajímavý a originální, v čem však hra selhává, je samotné převedení tohoto nápadu do hry a její výsledný obsah, před kterým se nelze ubránit zklamání. Všechny čtyři kapitoly hry jsem dohrál za přibližně 4 hodiny, pokud ale budete více spěchat a třeba budete i šikovnější, můžete to stihnout i o něco rychleji. Jistý pocit strachu a napětí se u mě vyskytoval zejména v úvodních částech herní doby, kdy jsem se s hrou a jejími mechanismy teprve seznamoval, čím více jsem se ale blížil konci, tím více se z obezřetného plížení ve tmě a odhalování záhad stávalo jen nezáživné chození po domě s neviditelnou hůlkou v ruce. Perception měla potenciál stát se v jisté smyslu průkopnickým žánrovým titulem, hra ale nakonec sklouzává spíše do průměru. 5,5/10
